Válka královny Anny I. - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Válka královny Anny I.

Dějiny Želvího ostrova > Válka královny Anny

14. 11.

Válka královny Anny nebo také Válka o španělské dědictví, byl druhý ze čtyř konfliktů, který mezi sebou měly v sedmnáctém a osmnáctém století Velká Bri-tánie, Francie a Španělsko. Dá se říci, že těch několik válek, které byly svedeny na souši i moři, byl v podstatě jeden táhlý vojenský spor. Ačkoliv většina vý-znamných bitev byla svedena na evropských polích, svou opodstatněnou roli sehrála i americká část.

Veškeré patálie vlastně započal ješitný francouzský král Ludvík XIV., který se na počátku své vlády mohl rozhodnout, jakému druhu panování dá přednost. Buďto bude přemýšlet s ohledem na budoucnost Francie a jejího obyvatelstva, či s ohledem na jeho omezenou současnost. Buďto se nechá ovlivnit rozumnou politikou ministra Colberta, či ho ovládne vlastní arogantní marnivost. Žel pro Francii zvítězila druhá volba. Království následně vedlo několik vyčerpávajících válek a vzhledem k tomu, že principy náboženské tolerance založené na vyhláš-ce z Nantes, byly potlačeny, měl navrch také náboženský fanatismus a kněžské ambice. Místo vrůstajícího blahobytu, pokroku a vzestupu střední třídy, obyva-telstvo bylo zatíženo drtivým zdaněním a chudoba se šířila. Francie se nakonec musela potýkat s revolučním šílenstvím Rousseaua a dalších, načež následovaly napoleonské války a revoluce za revolucí.


Král Ludvík si přál, aby na uvolněný španělský trůn zasedl jeho vnuk, ale an-glický panovník Jamese II. chtěl to samé pro svého syna. Jelikož ani jedna ze stran nechtěla ve svých požadavcích ustoupit, vypověděla Anglie svému letité-mu nepříteli další válku. Od uzavření míru v Ryswicku, který ukončil předešlou Válku krále Williama (1688 – 97), uplynulo sotva pár let a Kanada se musela stejně tak jako anglické kolonie připravovat na další válčení.  


Dle vyjádření jednoho francouzského důstojníka, Ludvíkovi poddaní zřejmě viděli budoucnost v růžových barvách: „Jestli vypukne válka, je jisté, že náš král snadno zničí Novou Anglii . Ačkoliv jsou britské kolonie asi dvakrát tak lidnaté, jako Kanada, jejich osadníci jsou strašní zbabělci, absolutně neukáz-nění a neznalí umění války. Kanaďané jsou naproti tomu odvážní, vytrvalí a dobře vycvičení. Máme dvacet osm oddílu řadového královského vojska a šest tisíc indiánských válečníků, coby spojenců. Čtyři tisíce mužů může snadno zpustošit všechny severní anglické kolonie. Budeme muset použít pět válečných korábů, které budou mít na palubách tisíc vojáků. Lodi přistanou v Penobscotu, kde se posádky spojí se dvěma tisíci řadovými vojáky, milicí a indiány z Kanady, z Chaudiere a Kennebecu. Celá síla se následně přesune do Portsmouthu, který vezme útokem, dobude a postaví tam pevnost. Pak se za-útočí na Boston, jenž se zpustoší stejně jako okolní města a vesnice. Po Bosto-nu musí přijít na řadu New York, Nic nemůže být snadnějšího. Cesty jsou dob-ré a je tam mnoho koní a povozů. Vojáci zničí vše cestou na New York, který rychle zničí a spálí.“ - Premier Projet pour L'Expédition contre la Nouvelle Angle-terre, 1701. Second Projet


Jiný plán na obsazení Bostonu vymyslel Le Moyne D‘Iberville. Dle jeho mínění bude základem úspěchu moment překvapení, jež je účinnější, než veškeré mo-derní zbraně. „Měli bychom to udělat v zimě, kdy obyvatelé z řad námořníků, kteří tvoří hlavní sílu města, jsou na dlouhých plavbách. Potom tisíc Kanaďa-nů, čtyři sta vojáků a indiáni vyrazí v listopadu z Quebecku, přejdou přes Chaudiere a Kennebec směrem k Bostonu, ke kterému se přiblíží nenápadně pod ochranou lesního příkrovu. Na město zaútočí v noci.“ D’Iberville se nabídl, že povede útok osobně a přiměje Novou Anglii ke kapitulaci. - Mémoire du Sieur d'Iberville sur Boston et ses Dépendances, 1700



Ten plán měl však trhlinu. Boston se totiž mimo jiné nachází na několika os-trovech a pralesy, které tam skutečně kdysi rostly, byly vykáceny, poněvadž musely ustoupit rychle šířícímu se osídlení.


Na rozdíl od těchto militantních nápadů, jiný francouzský důstojník, guvernér Acadie  monsieur Brouillan navrhoval mír. Osobně napsal guvernéru kolonie Massachusetts dopis, ve kterém navrhoval, aby se souhlasem obou panovníků, uzavřeli Kanada a Nová Anglie smlouvu o neutralitě. Jenže dopis k adresátovi nedošel, poněvadž anglický guvernér mezitím zemřel a zákonodárné shromáž-dění na výzvu reagovalo chladně. Nebyla to totiž Acadie, ale celá Kanada, která představovala pro Massachusetts hrozbu a nepřítel, kterého se museli bát. Navíc, bostonští obchodníci, kteří sice nezákonně, ale přece jen živě dodávali s velkým ziskem zboží do Acadie, si moc dobře uvědomovali, že v čase války bude profit ještě větší. Ale hlavní důvod, proč představenstvo odmítlo návrh, byla Brouillanova zmínka o tom, že na základě smlouvy z Ryswick, měli angličtí rybáři zapovězeno rybařit na dohled od Acadie. S tímto se Angličané nechtěli smířit s vysvětlením, že tam už rybaří od „nepaměti“, takže by „Brouillan neměl dělat takové neslušné návrhy, jinak to budou pokládat za válečný čin.“ - Brouillan à Bellomont, 10 Août, 1701


Zatímco většině anglickým koloniím, zvláště pak Massachusetts a New Hampshire, by případná válka moc nevadila, kolonie New Yorku byla silně pro-ti. Nejenže dost trpěla poslední válkou, ale ještě jí zmítaly vnitřní problémy, ja-ko byla například rebelie Jamese Leislera.  New York byl do té doby vlastně jakýmsi obranným štítem pro ostatní kolonie a nesl většinou hlavní nápor nepřátelských útoků. Proto mu, i když neochotně, přispěly kolonie Virginie, Maryland, New Jersey a Connecticut, tři tisíce padesát jedna provinciálních liber, během pěti let na podporu války. Massachusetts nedalo nic, protože samo mělo plné ruce práce s ochranou vlastních hranic. Plukovník Quary napsal ministerstvu obchodu: „…New York nemůže nést sám tíhu obrany,… parlament by měl přinutit všechny kolonie, aby nesly podíl na společné věci…“ Lord Cornbury dodal, že „…Rhode Island a Connecticut jsou tvrdohlavější, než všechny ostatní kolonie a nesnáší zájmy impéria a na válku nedají ani cent…“ Kolonie se zpra-vidla staraly samy o sebe a pramálo dbaly o strasti svých sousedů. - Cornbury to the Lords of Trade, 9 September, 1703.



New York tak musel většinu svých bitev vybojovat sám, ale v bídných podmínkách. Na rozdíl od ostatních kolonií měl malou podporu koruny, která kolonii podpořila vysláním pouhých sto osmdesáti vojáků, kterým však absolutně chy-běla morálka a motivace. Již několik měsíců byli tito „válečníci“ bez žoldu, pří-dělů a vybavení. Kdyby nebylo bohatých mecenášů, jako byli Schuyler, Livingston a Cortlandt, neměli by ani co jíst. Vojáci byli „bez pořádných košil, kalhot, bot a punčoch. Vypadali ta uboze, že byli pohoršením pro místní ženy, které si před nimi raději zakrývaly oči.“ Dokonce i indiáni byli pohoršeni a guvernéra se ptali: „Ty si myslíš, že jsme takoví blázni, abychom věřili králi, který není schopen obléci své vojáky? Jak nás ochrání před Francouzi a jejich čtr-nácti sty dobře vybavenými muži?“ - Schuyler, Colonial New York, i. 488.


Pevnosti na tom nebyly o moc lépe. Guvernér si stěžoval, že opevnění v Albany a Schenectady „jsou tak oslabené až k smíchu, poněvadž vypadají spíše, jako ohrada pro dobytek, než jako pevnosti.“ V Albany shnilé palisády padaly vlastní váhou.

Kolonie New York už léta spolupracovala s domorodým svazem irokézských národů, se kterými společně bojovala proti Francouzům a jejich indiánským spojencům. Irokézové střežili hranice New Yorku, dodávali obchodníkům
kožešiny, a zato na oplátku očekávali dary, pomoc ve válce a dostatečnou míru respektu. Toho všeho se jim vskutku dostávalo, jenže v omezené míře, proto byla jejich oddanost z hlediska budoucnosti krátkozraká a nevděčná. Samotná ko-lonie New York byla pestrá směsice ras a náboženství a neměla harmonicky organizovaný politický směr a společnost byla zájmově rozdělena a trhána vnitřními spory. Zákonodárné shromáždění bylo ve valné míře složeno z nekompetentních mužů, kteří se nedokázali shodnout na jednotném politickém schématu. Jejich neschopnost investovat veřejné prostředky, kterých i tak bylo poskrovnu, na projekty, které by byly užitečné, byla příznačná. Málokterý královský guvernér je dokázal udržet na uzdě. Nebylo tedy divu, že Irokézové, ačkoliv byli v mnoha ohledech velmi šikovní, byli častokrát šizení ještě šikov-nějšími pozemkovými spekulanty a vykutálenými obchodníky. Vojenská podpora kolonie také nestála za moc. Když už pak byla situace hodně vyhrocená a Irokézové byli podrážděni, pozvali Angličané přední sačemy  do Albany, aby je ukonejšili dárky. Ve skutečnosti by to bylo ještě horší, kdyby mezi Angličany nebyli muži, jako Peter Schuyler , který indiánské mentalitě celkem rozuměl a dokázal zajistit pro kolonii jejich přátelství.

A tak díky neustálým válkám, které se po příchodu Evropanů v regionu vedly, Irokézové a samozřejmě i jiné domorodé národy dost trpěly. Irokézů neustále ubývalo, až se jejich populace snížila téměř na polovinu, a kdyby mezi sebe nepřijímali členy podrobených národů, sotva by do pole postavili dvanáct se vá-lečníků. Díky této hořké a ponižující lekci ze strany kolonií se jejich pýcha a sebevědomí přetransformovalo na nedůvěru a opatrnost. Přestože Angličané formálně Irokéze ujišťovali, že jsou na tom stejně, jako britští občané, Francouzi se posmívali, že jsou spíše britští otroci, což samozřejmě tvrdili, aby Irokéze proti Angličanům popíchli. Vymysleli si také historku, že na příkaz anglického krále je má guvernér New Yorku všechny otrávit. Táto, na první poslech slabo-myslná spekulace měla ve skutečnosti silný účinek. Důvěřiví indiány byli zmí-taní pochybami a podezřeními a jejich strach z nekalého černokněžnictví byl pro jejich náturu přirozený, zvláště pak, když bylo mezi domorodými národy všeobecně známo, že se Evropané nejednou uchýlili k špinavým trikům, jen aby dosáhli svých sobeckých cílů. - N. Y. Col. Docs.




Francouzi už během Války krále Williama měli mezi Irokézy své špehéře, ani tentokrát tomu nebylo jinak. Někteří z těchto „agentů“ byli vojáci, jako napří-klad Joncaire, Maricourt a Longueuil a jezuitští bratři misionáři, mezi které patřili Bruyas, Lamberville a Vaillant. Jezuité se svou schopností plnit zadané úkoly i v obtížných podmínkách, byli nejlepší. S indiány to uměli dobře a mnozí z nich uspěli i mezi Irokézy, ačkoliv byli francouzského původu. Angličtí reverendi pochopitelně na jejich úspěchy žárlili a podnikli několik nepřesvědčivých pokusů o zvrácení situace. Když byli protestanští misionáři poslání k Irokézům Onondagům, lord Bellomont k tomu poznamenal: „… je skoro nemožné přemluvit misionáře, aby žili s indiány, …ti jsou totiž velice odporní, pokud se týče mytí rukou, nebo mytí kuchyňského náčiní do kterého dávají potraviny.“ - Bellomont to the Lords of Trade, 17 October, 1700. A to byl také jeden z důvodů, proč Francouzi vycházeli s indiány lépe. Nechovali se k nim s takovou povýšeností jako Angličané. Nadarmo pak Bellomont indiány přesvědčoval, že „Jezuité jsou největší lháři a podvodníci na světě.“ - Conference of Bellomont with the Indians, 26 August, 1700 Nadarmo také indiánům nabízel sto dolarů za každého zajatého misionáře a marně je přesvědčoval, aby je alespoň vyhnali ze svých vesnic.


Není ale divu, že z toho všeho byli Irokézové zmatení. Zatímco část z nich sku-tečně jezuitským misionářům nedůvěřovala a neměla je ráda, další naopak žá-dali kanadského guvernéra, aby k nim kněží poslal více. V některých vesnicích zase vítězil zcela pragmatický názor: „Pokud budou mít Angličané levnější zbo-ží, než Francouzi, přijmeme jejich kněze, ale jestli budou prodávat levněji Fran-couzi, chceme jejich kněze.“ A nakonec byli i takoví, kteří evropské duchovní nechtěli vůbec, a jak vysvětlili: „protože vy všichni (míněno Evropani) nás jenom opíjíte hlukem vašeho modlení.“ - Journal of Bleeker and Schuyler on their visit to Onondaga, August, September, 1701


„Národy (Irokézové)“ posteskl si Schuyler, „jsou rozděleny na mnoho frakcí.“ Zvláště patrné to bylo mezi Onondagy, kde byl francouzský vliv nejsilnější. Také někteří Senekové k Francouzům inklinovali, zvláště poté, co adoptovali důstoj-níka Joncaireho. Největší odpor k poddaným krále Ludvíka měli Mohawkové a není divu, vždyť od Francouzů uštědřili nejednu hořkou porážku. Přesto usilovná práce jezuitů přinesla své ovoce. Čas od času se jim podařilo odvést mohawské konvertity do Kanady, kde se usadili v St. Louis nebo v Caughnawaganě, kde jejich potomkové žijí dodnes. Říká se, že na počátku osmnáctého století byly dvě třetiny Mohawků s Francouzi zadobře. Ke kanadským Mohawkům se připojili i jiní Irokézové, čímž vzniklo nové misijní osídlení Caughnawagana a indiánská komunita stejného jména.

Tzv. „Vzdálení indiáni“, nebo také „Horní národy“, jak Francouzi říkali kme-nům od Velkých jezer a přilehlého okolí, byli Ottawové, Pottawattomiové, Sau-kové a Liščí indiáni a další. Byli to významní obchodní partneři, stejně jako političtí a vojenští spojenci Francouzů. Vzhledem k tomu, že ze západu bylo do Montrealu dováženo ohromné množství kožešin, angličtí obchodníci chtěli pochopitelně tento proud odklonit do Albany. K uskutečnění těchto cílů chtěli využít Irokéze, kteří byli nejen urputní válečníci, ale také ostří politici a obchod-níci. V tomto bodě sehrálo svou důležitou roli společenství Caughnawagana, poněvadž příbuzenské vztahy s Ligou Irokézů nebyly zpřetrhány. Anglické zboží z New Yorku určené pro obchod s indiány bylo lepší kvality a levnější, zatímco francouzského, zvláště pak v době války bylo poskrovnu a za vyšší ceny. Vzhledem k tomu, že si vlivné Kaughnawagany nechtěli znepřátelit ani Angličané ani Francouzi, mohli tito indiáni klidně „pašovat“ zboží z New Yorku do Kanady. Přes jezero Champlain a po řece Hudson zase dováželi kožešiny do Albany, kde výměnou obdrželi zbraně, přikrývky, látky, nože, korále apod. Toto zboží posléze prodali francouzským obchodníkům, kteří ho často potřebovali, aby sami měli co nabídnout „Vzdáleným indiánům.“ Tento podivný obchod provozovaný Kaughnawagany dobře fungoval zvláště v době války, poněvadž to byl jediný způsob, jak mohli někteří kanadští obchodníci sehnat těžko dostupné zboží. Že tímto angličtí obchodníci v podstatě napomáhali nepříteli, jejich vlastenecké svědomí příliš netrápilo, zato politiky a vojáky jo. Díky těmto nekalým praktikám měli kanadští „špioni“ snadnější prostor k získávání informaci týkajících se anglických kolonií.


Obchodníkům z Albany válka s Kanadou nijak nevadila, spíše naopak, jak už jsme si řekli. Stejně tak na tom byly i jejich protějšky za severní hranicí. Fran-couzští královští úředníci však byli jiného názoru. Dle jejich míněni by nebylo dobré, kdyby byl křehký mír mezi Kanadou a Irokézy porušen. A tak se v ko-nečném důsledku stalo, že během prvních sedmi roků osmnáctého století, panoval mezi Kanadou a New Yorkem mír, zatímco plnou tíhu války odnesly ko-lonie Nové Anglie, zvláště pak Massachusetts, odlehlé oblastí Maine a New Hampshire. - The Public Record Office, Archives de la Marine, Archives Nationales, N. Y. Colonial Documents, Second and Third Series of the Correspondance Officielle at Ottawa.


 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist