Válka královny Anny III. - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Válka královny Anny III.

Dějiny Želvího ostrova > Válka královny Anny

30. 11.

Území současného státu Maine bylo za dávných časů pokryto divokým a těžko prostupným pralesem, a ačkoliv se to nezdá, ještě dnes tam v horách panují kruté zimy a skalnaté přímoří bičují bouřlivé vody atlantského oceánu. Jezero Mooshead, je největší přírodní nádrž v horách Longfellow Mountains a bohaté vodní toky se slévají do mohutných proudů řek Penobscot a Kennebec. Na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, kdy se v koloniích Massachusetts a Virginie osídlení šířilo rychlým tempem, v Maine bylo osadníků relativně poskrovnu. Jednalo se o osamělé usedlosti, opevněné osady, a tu a tam stála nějaká pevnost z časů posledních válek.

Britští kronikáři byli přesvědčeni, že místní indiánské obyvatelstvo bylo neméně divoké a daleko nebezpečnější, než šelmy místních pralesů. Jednalo se konfederaci abenakijských národů a jednotlivé kmeny se většinou nazývaly stejně, jako místní řeky: Sacové, Kennebecové, Penobscotové a další. Z mnohých Abenakiů se stali konvertité, které na „víru“ obrátili jezuité, a mnozí z nich se přestěhovali do Kanady, aby se připojili ke komunitě Caughnawagana.


Za časů posledních válek (Válka krále Williama a Mary) působily tomahawky Abenakiů mezi obyvateli Nové Anglie obrovské zpustošení. Když na to přišlo, byli Abenakiové opravdu divocí a tvrdí válečníci a vzhledem k tomu, že si na to Britové dobře pamatovali, pozvali v předvečer Války královny Anny abenakijské náčelníky a pohlaváry k poradě. Z hlediska britských kolonií se jednalo o rozumné opatření, jelikož Francouzi již pilně Abenakie popichovali proti Angličanům a celkem se jim dařilo.


V červnu roku 1703 guvernér Massachusetts Dudley svolal do Casco náčelníky abenakijských skupin Norridgewocků, Penobscotů, Androscogginů, Penacooků, Pequawketů a dalších. Abenakiové přišli dobře vyzbrojení a těla i tváře měli pomalované ceremoniální barvou. Dudley k náčelníkům promluvil po způsobu guvernérů, kteří potřebovali indiány získat na svou stranu. Květnatým stylem se mluvilo o věčném přátelství, spolupráci a slibovalo se stejně, jako i diplomaticky vyhrožovalo. Mluvčí indiánů odpověděl, že i Abenakiové chtějí mír a jejich myšlenky jsou vzdáleny od války, jako slunce od země, což ztvrdili wampumovým pásem. - History of the Wars of New England with the Eastern Indians
Poté se začaly mezi indiány rozdávat dárky a dva náčelníci, kteří byli známi, jako Kapitán Samuel a Kapitán Bomazeen se dali slyšet, že nedávno k nim přišlo několik francouzských misionářů, a ti je podněcovali k válce proti Angličanům, ale Abenakiové, že válčit nebudou, poněvadž jsou stálí, jako slunce a měsíc na nebi. Konference byla zakončena tancem, zpěvem a střílením z mušket. Vzhledem k tomu, že indiáni měli ostře nabito, Angličané byli přesvědčení, že chtěli guvernéra Dudleyho a jeho doprovod pobít, kdyby jim to příležitost dovolila. Podle jedné zprávy mělo konferenci napadnout dvě stě Francouzů a indiánů, „aby zajali guvernéra a jeho džentlmeny, aby s nimi naložili podle libosti“, jenže přepadový oddíl se na místo dostal, až za tři dny po konferenci.


Abenakiové se už s Angličany sešli v roce 1702 a jezuita Bigot zapsal, že ho „indiáni ujistili o tom, že si s Angličany jenom hrají, a že budou stát vždy po boku Francouzů.“ - Relation des Abenakis. Misionář z Norridgewock, také tvrdil, že indiáni byli připravení proti Angličanům pozvednout tomahawk. - Vaudreuil et Beauharnois au Ministre


Francouzský guvernér Vaudreuile vysvětlil, že Abenakiové jednali zrádně, protože některého z jejich lidí měli zabít nebo týrat Angličané. To je docela možné, poněvadž v těch časech se v pohraničí Maine vyskytovaly party podivných, věčně opilých existencí. Nicméně Vaudreuile žádné jiné podrobnosti o útoku neuvedl, tak jediným existujícím důkazem anglické proradnosti, byl útok, jakési party opilých tuláků, kteří vyloupili dům Saint-Castina mladšího, což byl pokřtěný indián. Saint-Castine žil jenom se svou matkou a v době útoku nebyl doma. Zdá se, že tehdy nebyla prolitá žádná krev, přesto Abenakiové museli mít pro své konání nějaký vážný důvod. Buď to byla jedna z výše uvedených věcí, nebo nějaká křivda, či krevní msta z předešlých válek. Ať už to bylo jakákoliv, za šest týdnů od jednání v Casco, vzplály v pohraničí Maine sruby.


Pohraničí jihozápadního Maine se zešikma táhlo z Kittery, až po Casco a deset let vražedného válečnictví z něj učinilo téměř pustinu. Kromě dvou pevnůstek tam stálo několik dalších opevněných srubů a osada Wells. I zde si někteří osadníci raději usedlosti obehnali palisádou, jako byla třeba usedlost Josepha Storera na východním konci Wellsu, kde stateční obránci roku 1692 odrazili smíšený kanadsko indiánský útočný oddíl. - Count Frontenac Takové usedlosti měly výhodu, že nebyly tak často napadány, jako nechráněná stavení, ledaže ze zálohy nebo zradou.


Wells byla dlouhá vesnice, kterou tvořilo před Válkou krále Williama a Mary asi osmdesát domů a srubů, což bylo na tehdejší dobu celkem hodně. - History of Wells and Kennebunk Podél severní hranice osady vedla hrbolatá silnice, které se vznešeně říkalo King Road (Královská cesta) a vedla rovnoběžně s mořem a mezi cestou a mořem byly solné mokřiny, kde hřadovaly nesčíslné hejna ptáků. Na opačné straně byly pastviny a za nimi prales a na jižní straně se nacházela pole.




Maine bylo v té době politicky podřízené Massachusetts, což se místním usedlíkům moc nelíbilo, ale kvůli bezpečnosti potřebovali pomoc svých silných puritánských sousedů. Jinak se obyvatelé obou kolonií od sebe v mnohém lišili. Zatímco Massachusetts utvářela povětšinou disciplinovaná společnost strohých a nábožensky založených občanů, v Maine žili sice tvrdě pracující lidé, ale velmi svobodomyslní a hrubí. Místo šálku s čajem, či kávou, se podával v hojném množství rum, který tam byl nedílnou součástí života. Jenom málo lidí umělo číst nebo psát a teprve dlouho po Válce královny Anny se začaly zakládat, dáli se to tak říci školy. V nich vyučovali chudí študáci z Harvardu nebo ještě méně vzdělaní učitelé a vyučování probíhalo v soukromých domech, či stodolách. Kostel ve Wells byl vypálen indiány, přesto se již tak nemajetní osadníci složili na nový, který si pak postavili roku 1699. Kvůli nedostatku peněz byl dlouho bez omítky, oken, podlahy a sedadel. Bohoslužby zde vykonával reverend Samuel Emery, za plat pětačtyřicet liber ročně. Polovinu dostal v penězích a polovinu v naturáliích. To celé velmi kontrastuje se skutečností, že chlapi z Maine byli z větší části pěkní rouhači a ženy klevetnice. Líní opilci záviděli těm, kteří dokázali pracovat a něco ušetřili a navíc, Wells byl „nakažený několika strašně neklidnými ženami“, jak kronikář nazval ženy lehkých mravů. - History of Wells and Kennebunk, by Edward E. Bourne


Smírčí soudci byli občas neformálně voleni občany a jindy byli jmenování guvernérem Massachusetts. Soudci z lidu stejně málokdy byli znali zákona, takže vynášeli rozsudky dle vlastního soudu. K jednání se lidé scházeli za tlukotu bubnu v některém z hostinců, kterých v Maine bylo docela dost.


Život ve Wellsu a dalších odlehlých osadách byl drsný a sruby hraničářů byly jenom o něco lépe vybavený, než indiánské wigvamy. Dům Edmonda Littlefielda, o němž se předpokládalo, že je nejbohatší muž ve Wellsu, měl dvě ložnice a kuchyň. Kuchyň byla vybavena cínovým kotlíkem, jednou pánvi a kastrolem, ale nebyly tam poháry, talířky, nože, vidličky ani lžíce. Místo židlí se sedělo na lavici. V každé ložnici byla postel, přikrývka a truhla. Praporčík John Barrett také vlastnil dvě postele, dvě truhly čtyři cínové talíře, čtyři hliněné hrnce, dva železné hrnce, sedm tácy, dvě vědra a nějaké dřevěné nádobí, plus kastrol, a pánev. V inventáři pátera Francise Littlefielda už byly mimořádné kousky, jako zrcadlo, dvě židle a dvě knihy. Rodiny, které neměly postele, spaly na seně nebo slámě. - History of Wells and Kennebunk, by Edward E. Bourne


Tak nějak a podobně se žilo v pohraničí Maine a bývalo i hůř. Psal se desátý srpen roku 1703, když se lidé věnovali obvyklým zaměstnáním, zahálkám, či pití, aniž si uvědomovali, že se k nim pralesem neslyšně blíží nebezpečí. V domácnosti Thomase Wellse byla těhotná žena těsně před porodem a její manžel šel shánět porodní bábu. Několik kilometrů východně od Wellse žil Stephen Harding, lovec, kovář, krčmář a ostřílený hraničář. Statný lovec miloval lesy a často vyrážel na lovecké výlety, které ho mnohokrát zavedly až do White Mountains. Toho dne byl Harding na svém pozemku, když si všiml, že se od lesů do osady blíží indiáni. Lovec okamžitě poslal svou ženu s malým chlapcem na smluvené místo, které měli domluveno, že se v případě nebezpečí ukryjí. Jednalo se starý dub za potokem, kde se žena s dítětem schovali, zatímco muž odešel zjistit, zdali se jedná o přátelské, či nepřátelské indiány.



Naneštěstí se jednalo o válečnou výpravu. Bojovníci se nepozorovaně přiblížili temným lesem, až k hranicím vesnice Wells a připravili se k úderu. Mezi prvními domy, na které se zaměřili, byla i domácnost Thomase Wellse, kde ležela žena v porodních bolestech. Žel nebyla to jediná její bolest, kterou toho dne pocítila, poněvadž ji indiáni stejně, jako její dvě děti zabili. Zabili i souseda Josepha Sayera a celou jeho rodinu.


Mezitím se Stephen Harding vrátil do své kovárny, kde ho napadli čtyři indiáni. Zálesákovi se podařilo utéct zadním vchodem, a pak zmizel v kukuřičném poli. Následující noc přečkal se svou rodinou v bezpečí lesa, než se druhého dne odebrali za palisády opevněného domu Josepha Storera, jenž stál několik kilometrů opodál. Ale ani tam nebyl klid. Indiáni se tudy už přehnali a unesli osmnáctiletou Storerovu dceru Mary, stejně tak jako Samuela Hilla a jeho rodinu, ale některé děti byly zmasakrované. Jejich jména se nedochovala. Celkem bylo zabito nebo uneseno třicet devět osadníků a několik srubů lehlo plamenem. Útok na Wells byl součástí kombinovaného útoku na celé osídlení v Casco.


Usedlosti na východ od Wellsu byly opuštěný již za poslední války, vyjímaje pevnosti a některých opevněných domů, a když byla uzavřena mírová smlouva v Casco, začali se tam lidé vracet. Desátého srpna byli stejně, jako jejich západní sousedé překvapeni skupinou indiánů a Kanaďanů. U vodopádů Saco zabili jedenáct lidí a zajali dvacet čtyři, ale kamennou pevnost se jim dobít nepodařilo. Další usedlíci byli přepadeni v osadě Spurwink, kde bylo zabito a zajato dvaadvacet lidí a zkáze neunikly ani chaty rybářů v Cape Porpoise. Obránci opevněného domu ve Winter Harbor odolávali houževnatě, ale nakonec museli přece jen kapitulovat. Osadníci ze v Scarborougho se rovněž tvrdohlavě bránili v opevněném domě a vydrželi dokud jim nepřišla pomoc. Devět rodin z Purpooduck Point nemělo žádné útočiště a místní muži byli zrovna na moři, když indiáni vpadli do osady a zmasakrovali pětadvacet žen a dětí, z toho jich osm unesli.




Pevnost Falmouth hájil major March s třiceti šesti muži. Důstojník neměl tušení, co se v okolí děje, když k němu přišli jemu známí tři náčelníci z Norridgewock. Nesli sebou bílou vlajku a zdálo se, že jsou neozbrojeni, a když požádali o rozhovor, March neměl důvod je odmítnout. Major jim vyšel vstříc se třemi vojáky a dvěma osadníky, Phippenym a Kentem. Když se muži setkali, náčelníci vytáhli zpod plášťů tomahawky a další indiáni vyběhli z lesa. Civilisti padli téměř okamžitě, ale March, jenž byl znám svou silou a čilostí, sebral jednomu z útočníků tomahawk a urputně se s vojáky bránil, dokud z pevnosti nevyrazil seržant Hook s pomocným sborem.


Za několik dní se u pevnosti objevili útočníci v plné síle. Pět set indiánů a Francouzů pod velením kapitána Beaubassina. Povzbuzení předchozími úspěchy se rozhodli pevnůstku dobít. Útočníci se ukryli pod příkrým břehem řeky a začali kopat tunel směr k pevnosti. March se svou malou posádkou byl smířen s tím, že osud jeho pevnosti je zpečetěn, když tu třetího dne připlula z Massachusetts ozbrojena loď „Provinční galéra“ pod velením kapitána Southacka. Vojáci zničili oblehatelům tři čluny a mnoho kánoí a samotní oblehatelé raději vyklidili pole.
Tak začala na východním pobřeží Válka královny Anny. Jezuitský historik Charlevoix uvedl, že smíšené oddíly Francouzů a Abenakiů pod vedením Sieur de Beaubassina, způsobili nějaké zpustošení v osadách a zabili tři sta lidí. Podle Angličanů však bylo zabitých a unesených, ne více, než sto šedesát. - History of New Hampshire Krutost s jakou indiáni vedli svou válku vyplívala z mylného předpokladu, že běloši budou vyděšení, opustí své domy a již nikdy se nevrátí – Charlevoix


Francouzi nyní tvrdili, že teritorium Acadia nyní sahá až k toku řeky Kennebec a doufali, že Abenakiové budou tuto pomyslnou hranici bránit. Po útoku na Casco a Wells následovalo další pustošení a zabíjení, které trvalo po celý podzim a rozšířilo se až na tři sta kilometrů podél hranice. Třicet indiánů napadlo vesnici Hampton, kde zabili vdovu Musseyovou, a pak rychle uprchli před pronásledováním. V Black Point bylo devatenáct rolníků napadeno dvěma sty indiány, a krom jednoho byli všichni pobiti, či zajati. Napadena byla pevnůstka s osmi muži pod velením poručíka Wyatta. Muži se úspěšně nějakou dobu bránili, ale pak raději po řece unikli na své šalupě. V Yorku byla zabita manželka a děti Arthura Brandona a vdova Parsonsova a její dcera byla unesena. V Berwicku indiáni zaútočili na opevněný dům Andrewa Neala, ale byli odraženi se ztrátou devíti bojovníků. Indiáni se pomstili tím, že upálili Josepha Ringa. V únoru malý útočný oddíl dorážel na opevněný dům Josepha Bradleye. V Haverhill kupodivu přes noc nikdo nedržel stráž u brány, takže útočníci bez problému vstoupili do osady. Tam vpadli do jednoho domu, kde žena vařila mýdlo. Mydlářka duchapřítomně chrstla na nepřátele vařící hmotu a jeden z nich údajně na následky zranění zemřel. Chlápek, který měl držet stráž, byl zabit a další lidé byli vzati do zajetí, včetně paní mydlářky. To už bylo podruhé, co byla v indiánském zajetí a odvedena do Kanady. Po strastiplné cestě zimním pralesem, byli zajatci dovedeni do cíle. Houževnatou ženu vykoupil od indiánů nějaký Francouz, a ten jí pak za výkupné vrátil manželovy.




Nejnebezpečnější byly malé oddíly, které ze zálohy útočily na nic netušící pracovníky, či cestovatele. Bojovníci trpělivé ve svých úkrytech číhali i několik dní, než se jim naskytla správná příležitostí k úderu. Takový způsob boje působil osadníkům nemalé škody a těžko se mu čelilo. Massachusettská vláda poslala do Portsmouth malý oddíl jezdců a do Wellsu druhý. Tito jezdci se mohli v případě útoku rychle přesunout tam, kde bylo třeba, ale pokud útočníci zmizeli v lese, koně už byly zbyteční. Ke klasickým bitvám, či boji tak docházelo málokdy.


Guvernér Dudley nakonec poslal k hornímu toku řeky Saco tři sta šedesát mužů, aby napadli oblíbenou vesnici Pequawketů, ale když dorazili na místo, shledali, že indiáni včas vyklidili pole. Velitel oddílu, z majora na plukovníka povýšený March, brzy poté opakoval pokus a jeho lidé zabili šest indiánů a několik jich zabili. Zákonodárné shromáždění vypsalo odměnu čtyřicet liber za každý indiánský skalp a to už byla pro mnohé pohraniční dobrodruhy dostatečná motivace, tak začal pro změnu hon na indiány. Kapitán Tyng se svými muži napadl uprostřed zimy indiánskou vesnici a vrátil se s pěti krvavými trofejemi. Na jaře 1704 přišla z Albany zpráva, že skupina francouzských indiánů postavila vesnici na Coos Meadows, daleko proti proudu řeky Connecticut. Caleb Lyman s pěti přátelskými indiány, pravděpodobně Mohegany, vyrazil z Northamptonu a po dlouhém pochodu lesem, pod ochranou bouřky napadl tábor indiánů, kde bylo devět válečníků a útočníci jich zabili sedm. - Wars of New England with the Eastern Indians.


Tak jak už to bývá, válka ne válka, život jde dál. Navzdory chudobě, nebezpečí a soužení, je láska stále věčná, dokonce i mezi drsnými hraničáři. A tak jednoho zářijového dne se ve Wellsu, v opevněném srubu Johna Wheelwrighta slavila veselka. Na svatbu se shromáždilo poměrně hodně hostů a někteří z nich přišli z Portsmouthu a ještě vzdálenějších míst. Většina z nich připlula po řece na člunech, poněvadž cesta po souši byla mnohem nebezpečnější. Zvláště na cestě z Yorku, jež vedla hustým lesem, indiáni s oblibou číhávali a přepadávali osamělé poutníky. Ale zpět k veselce. Po večeru plném bujarého veselí, pití, zpěvu a tančení, ulehli hosté ke spánku, buď pod střechou hostitele, nebo v přiléhajících stodolách. Poté, co lidé na druhý den vstali, a kdoví v jakém stavu se připravovali na cestu domů, zjistilo se, že chybí dva koně. Tři mladí muži, seržant Tucker, Joshua Downing a Izaak Cole se vydali zvířata hledat. Neuplynulo ani několik minut a z lesa se ozvaly výstřely. Ani jeden z mládenců už se nevrátil. Downing a Cole byl zastřeleni a zraněný Tucker byl odveden do zajetí.


Novomanžel Elisha Plaisted a osm nebo deset dalších mužů se rychle ozbrojilo a vyskočilo na koně, aby se co nejrychleji vypravili přátelům na pomoc. Byla to však jenom další léčka, poněvadž se jezdci ocitli na volném prostoru, vpadlo jim do boku několik desítek indiánů. Nejméně jeden z mužů padl a novomanžel byl zajat.


Hned po útoku byly proti indiánům vyslány dva oddíly. Jeden z Massachusetts a druhý z Wellsu. Dohromady to bylo sedmdesát střelců připravených utkat se s indiány. Když milicionáři vypátrali v lese indiánsky tábor, vzali jej útokem. Došlo k přestřelce, kdy na každé straně padl jeden bojovník. Když bylo zřejmé, že bitva nikam nepovede, nadporučík Bank vyšel s bílou vlajkou příměří. Nadporučík se sešel s šesti náčelníky, mezi kterými byl i Bomazeen a Kapitán Nathaniel, aby se s nimi pokusil vyjednat propuštění zajatců. Indiáni dobře věděli, že žijící Plaisted má větší cenu, a pokud nepotřebovali uplatnit krevní mstu, či pokud se nejednalo o zajatce určeného k adopci, rádi si vzali výkupné. Náčelníci se domluvili, že se setkají s Angličany na Richmond Island za účelem vydání zajatců. Bank se bezpečně vrátil ke svým společníkům a předal Plaistedovi staršímu dopis od syna, v němž stálo:


„Sire, jsem v rukou mnoha indiánů, kterým velí šest jejich kapitánů. Říkají, že mám pro ně cenu padesáti liber, zatímco můj spoluvězeň Tucker třicet. Chtěli by to vyplatit v dobrém zboží, jako klot, jídlo, tabák, dýmky a punčochy. Jestli přijdete na Richmond Island do pěti dnů, zachráníte mne. Je zde dvě stě indiánů, kteří patří Kanadě. Jestli do pěti dnů nepřijdete, už mne neuvidíte. Kapitán Nathaniel tu déle nezůstane, a pak už mne nebude ochotný prodat. Modlete se, Sire. Dejte vědět mé drahé manželce, že má mou nehynoucí lásku. Toto je vše od vašeho poslušného syna, Elishi Plaisteda.“


Sotva se ta věc roznesla po okolí, shromáždilo se množství rozezlených mužů odhodlaných vězně osvobodit silou, ale nikdo nebyl schopen indiány vypátrat. Nicméně Bomazeen a Kapitán Nathaniel dodrželi slovo a Elishu Plaisteda za dohodnutou cenu vyměnili. - Richard Waldron to Governor Dudley, Portsmouth, 19 September, 1712; Wells and Kennebunk


 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist