Válka královny Anny IV. - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Válka královny Anny IV.

Dějiny Želvího ostrova > Válka královny Anny

08. 12.


Uprostřed zimy roku 1704 poslal kanadský guvernér Vaudreuile do Nové Anglie další silný válečný oddíl. Cílem útoku měla být poměrně nevýznamná samota Deerfield, která ve skutečnosti neznamenala pro Francouze žádnou hrozbu. Nedalo se ani předpokládat, že by nájezdníci získali velkou kořist, poněvadž byl Deerfield chudý a během uplynulých válek jeho obyvatele dost zakusili. Jednalo se tedy spíše o politický krok. Guvernér Vaudreuile vysvětlil: „Neposlal jsem válečné oddíly směrem k Albany, protože jsem nechtěl udělat nic, co by proti nám poštvalo Irokéze. Musíme se zaměřit na Boston, jinak se Abenakiové přidají k Angličanům.“ Francouzi potřebovali hlavně udržet Abenakie ve válečné náladě proti Nové Anglii a přesvědčit je, že mají jejich podporu. Podle francouzských autorů Abenakie vyprovokovaly k válce vraždy spáchané Angličany na jejich soukmenovcích.



Válečný oddíl se podle francouzských záznamů skládal s padesáti Kanaďanů a dvě stě Abenakiů, Caughnawaganů a snad i Wyandotů. Velitelem armády byl Jean Hertel de Rouville, kterého doprovázeli jeho čtyři bratři a válečným lídrem indiánů byl náčelník Wattanummon. Nájezdníky nečekal zrovna lehký úkol. Museli překonat téměř pět set kilometrů neobydlené divočiny, a to v drsném zimním počasí. Mužům usnadnily cestu sněžnice, se kterými klouzali po ztvrdlé sněhové krustě. K cíli dorazily invazní síly v odpoledních hodinách osmadvacátého února.


Kapitán Rouville zastavil své muže na místě, kterému se dnes říká Petty’s Plains, asi tři kilometry od Deerfieldu. Válečníci se ukryli v borovém lese a trpělivě čekali. Ačkoliv bylo velmi chladno, neodvážili se kvůli prozrazení rozdělat ohně, tak se jenom choulili do svých přikrývek. Trpěli rovněž hladem, jelikož během dlouhé cesty snědli všechny zásoby. Otevřený útok za dne by se neshodoval s tehdejší politikou pohraničního válečnictví, proto se čekalo do tmy, která se tak hodí k překvapivému útoku.




Deerfield, který stál na nejzazší severozápadní hranici provincie Massachusetts, se nacházel na rovině nad říčními loukami. Trochu víš po proudu Connecticutu stával kdysi ještě Northfield, ale ten byl během poslední války opuštěn. Deerfield měl jednačtyřicet domů a na vyvýšeném místě na návsi stál Meeting-house Hill, malé dřevěné shromaždiště a celá vesnice byla obehnána palisádou, dva a půl metrů vysokou. Nejméně ve dvou rozích byly opevněné pozorovatelny.


Neoficiálním starostou vesnice byl reverend John Williams, vzdělány absolvent Harvardovy univerzity, který do Deerfieldu přišel v čase Metakomovy války. Jeho roční plat byl šedesát liber novoanglické měny, který však dostával v naturáliích, v pšenici, kukuřici a vepřovém masu. Jeho farníci mu ve vsi postavili dům, do kterého se přestěhoval s manželkou a osmi dětmi. V jeho sousedství žil seržant okresní milice Benoni Stebbins a praporčík John Sheldon, jehož dům byl jeden z největších ve vesnici, a byl postaven z cihel a pod střechou měl malá okna, takže byl těžko dobytný.


Ačkoli byl Deerfield obehnán palisádou, prostor byl příliš rozsáhlý pro efektivní obranu, proto se v čase nebezpečenství lidé raději utíkali do opevněných srubů. Některé domy stály i vně palisád, rozptýlené severním směrem, tam kde byl skrytý tichý nepřítel. Ještě další domy stály jižním směrem, blíž vesnicím Hadley a Hatfield. Jeden z těch domů, byl dobře opevněný srub kapitána milice, Jonathana Wellse.


Tyto malé pevnůstky byli sice soukromými domy, ale na jejich stavbě se často podíleli sousedi s vědomím, že jednou se v nich budou muset sami skrývat. Stejně tak se podíleli na stavbě palisády všichni obyvatelé Deerfieldu. Každá rodina měla vyměřený kus, který měla postavit. Vhledem k tomu, že vesnice byla od poslední války ochuzena, zákonodárné shromáždění provincie osvobodilo obyvatele na nějaký čas od placení daně.


Lord Cornbury, guvernér provincie New York psal do Deerfieldu, že se od svých špionů dozvěděl, že se v Kanadě chystá válečná výprava. Stejné informace měl i Peter Schuyler, a ty získal od Mohawků, kteří navštívili své příbuzné v Caughnawaganě. To se stalo na podzim roku 1703 a obyvatelé Deerfieldu byli skutečně v pohotovosti. Shromáždili se v opevněných domech a drželi pravidelné hlídky, ale jak plynul čas, jejich ostražitost opadávala. Lidé se opět začali klidně věnovat svým záležitostem a připravovali se na zimu. Ve vesnici však stále zůstávalo dvacet vojáků. Byl to pomocný sbor, který si vyžádal reverend Williams, a zákonodárné shromáždění mu vyhovělo. Vojáci byli ubytování v domech vesničanů, ale jestli se v pravém slova smyslu jednalo o chrabré bojovníky, lze těžko říci. Byli málo disciplinováni a vůbec se nevěnovali cvičení.




Nastal únor 1704 a chumelenice pokryly krajinu těžkým sněhem a mrazy uvěznily vodní toky pod silnou vrstvou ledu. Sněhu napadlo tolik, že u severozápadní palisády byla tak vysoká závěj, že sahala až k vrcholu ochranných kůlů. Vhledem k tomu, že jsou zimní dny tak krátké, začalo se brzy smrákat a zvuky, které se ozývaly z malé pohraniční samoty, začaly utichat. Možná že do vrat vjelo poslední volské spřežení tahající saně s palivovým dřívím a farmáři se ve stájích starali o koně a dobytek. Ženy vařily večeře a děcka venku skončila s koulováním a stavěním sněhuláků. Možná. Ale ať už to bylo jakkoliv, nic se nedalo změnit na tom, co strašného se mělo ve vesnici stát. Deerfield usínal. Venku stály stráže, ale vojáci se raději před vartováním v mrazivé noci odebrali do svých teplých postelí.


Jean Rouville a jeho muži si mezitím připravovali zbraně, a když byli se vším hotovi, dvě hodiny před svítáním se vydali na pochod. Krusta na sněhu byla dost silná na to, aby je unesla a oni tiše postupovali k vesnici. Občas se armáda zastavila, aby přední hlídky ověřily, zda je vše v pořádku. Když se útočníci dostali k palisádám, díky závěji se snadno dostali za ochrannou zeď a pronikli do vesnice. Na znamení pak započal útok a vřava. Indiáni vydali válečný pokřik a začali bušit sekerami dveří domů.


Hrozný křik a hluk vytrhl překvapené a vyděšené osadníky ze spánku a neméně zaskočen byl i reverend Williams. I do jeho dveří bušili útočníci sekyrami, dokud se jim je nepodařilo prorazit. „Běžel jsem k posteli, kde jsem měl pistoli a v duchu se modlil k Bohu, abych se připravil na cestu údolím stínu smrti“, vzpomínal reverend. Pak zbraní namířil na nejbližšího bojovníka a zmáčkl spoušť. Rána však nevyšla, tak jej indiáni odzbrojili a svázali. Jednoho indiána, snad náčelníka z Caughnawagany postihl „boží soud“, jak tvrdil John Williams, poněvadž ho z protějšího domu střelil reverendův soused. Uprostřed výkřiku a běsnění byly zabity dvě reverendovy děti a černošská otrokyně Parthena. V horní místnosti přebýval mladý muž jménem Stoddard, jenž ani okamžik nezaváhal, čapl svůj plášť a vyskočil z okna. Vhledem k tomu, že si jej v tom zmatku nikdo venku nevšiml, podařilo se mu přelézt palisádu a zmizet v temnotách. Jelikož utekl jen tak naboso a v košili, roztrhal svůj plášť na pruhy, a s těmi si omotal nohy. Takto se nakonec dostal živ a zdráv do Hatfieldu.


Útočníci drželi Williamse a jeho rodinu v domě asi hodinu. Zatímco se venku bojovalo, bylo Williamsovi dovoleno, aby se s manželkou a zbývajícími pěti dětmi připravili na cestu (jedno dítě bylo na návštěvě u známých v sousedním Hatfieldu). Někteří osadníci byli pobiti rovnou v posteli muže, kteří se postavili na odpor, stihl stejný osud. Pobité byly i některé ženy a dětí. Několika lidem se podařilo uniknout podobně jako Stoddardovi a vydali se do Hatfieldu, nebo opevněného srubu Jonathana Wellse.


Další opevněný dům pana Stebbinse byl napadený později, takže obránci měli trochu času na přípravu. Uvnitř byli Stebbins, jeho manželka, pět dětí, David Hoyt, Joseph Catlin, Benjamín Church, jmenovec starého bojovníka s indiány za času Metakomovy války a tři další muži, pravděpodobně uprchlíci a jejich manželky a děti. Vzhledem k tomu, že dům byl cihlový a okna sloužila jako střílny, osadníci se dokázali účinně bránit. I ženy se chovaly velmi odvážně, když mužům nabíjely zbraně, ale i tak se nevyhnuli ztrátám. Majitel domu Stebbins byl zabit, Church zraněn, stejně jako manželka Davida Hoyta. Přesto nakonec útočníci zklamaně odešli, aby se věnovali jiným cílům. Kdyby Francouzi s indiány vzali dům přímým útokem, jistě by ho dobili, ale určitě za cenu velkých obětí.




Stejné potíže měli nájezdníci i s obydlím Johna Sheldona, které mělo bytelné dveře ze silných dubových prken, které byly navíc pobity kovanými hřebíky. Dalo jim hodně práce, než prosekali do dveří malou díru, skrz kterou začali střílet, přičemž se jim zabít paní domu. Její syn John s manželkou Hannah vyskočili z okna horní místnosti. Žena si při pádu vymkla kotník, takže nebyla schopna útěku, tak alespoň přesvědčila manžela, aby utekl do Hatfieldu. Ona sama padla do zajetí. Když se indiáni dostali dovnitř, na zápraži rozbili hlavu dvouleté holčičky Mercy. Její dva bratři a šestnáctiletá sestra Mary byli zajati. Dům nakonec posloužil nájezdníkům, jako shromaždiště vězňů, a byl tam donesen také zraněný francouzský důstojník. Podle vyprávění, které se traduje v jeho rodině, ležel tenkrát v domě v obrovských bolestech a prosil o vodu. Tu mu donesla manželka Johna Catlina, která během útoku přišla o syna a vnuka. Přesto učinila tento akt milosrdenství, aby ulehčila trápení zraněného, pročeš ji byla dána svoboda. Paní Catlinová však za několik týdnů zemřela žalem.


Nastalo ráno a slunce již bylo asi hodinu na nebi, kdy nájezdníci shromáždili zajatce a vedli je jak nešťastné stádo přes řeku. Hlavní skupina se odebrala k tábořišti v borovém lese, kde byla zavazadla. Tehdy došlo k prvnímu vraždění, kdy byla chladnokrevně zabita pětiletá Marah Carter, kterou indiáni pokládali za neschopnou pochodu. Několik útočníků zůstalo v Deerfieldu, kde se věnovali žhářství, kořistnictví a zabíjení dobytka.


Když byla ještě tma, světlo hořících domů, jež se odráželo od sněhu, bylo spatřeno v osadách Hatfield, Hadley a Northampton, kde byl okamžitě vyhlášen poplach. Muži se spěšně ozbrojovali a sedlali koně. Všem bylo jasné, že jejich sousedy napadli indiáni. Byly asi dvě hodiny od svítání, kdy se přibližně čtyřicetičlenný záchranný sbor shromáždil v opevněném srubu Jonathana Wellse. Byl to dům, který stál na samotě jižně od Deerfieldu, a který nebyl doposud napaden. V domácnosti se sešlo několik rodin, kterým se podařilo uprchnout z vesnice. Několik místních mužů se připojilo k zachráncům. Koně byly zanechány za palisádou a velení se ujal Wells osobně. Protiútok byl podniknut z jižní brány a Angličanům se podařilo zahnat nájezdníky a získat zpět čas lupu. Obráncům Stebbinsova domu se konečně ulevilo a muži, kteří zůstali na živu, se připojili k milici, zatímco ženy a děti odešly do Wellsovy pevnosti.


Wells a jeho muži se pustili za ustupujícím nepřítelem a v dychtivosti mnozí odhodili své svrchníky, aby se jim lépe běželo. Bylo mezi nimi mnoho nezkušených mladíků, kteří ještě žádnou bitvu v divočině nesvedli, proto je Wells varoval před nebezpečím a léčkou, ale oni byli příliš horkokrevní.
Mezitím Rouvilleho hlídky hlásily, že zadní zpozdilý voj má potíže. Velitel dal pokyn svým bojovníkům, aby se vrátili k řece a podpořili kamarády. Když se pak pronásledovatelé přiblížili, vystřelili salvu a s bojovým pokřikem se vyřítili z úkrytu. Angličané byli dokonale zaskočeni. Několik jich padlo a ostatní se dali na útěk. Wells ale uvedl, že byli ukázněni: „Ustupovali jsme tak, že jsme byli čelem k nepříteli a opětovali jsme palbu.“ Tak se dostali, až do Deerfieldu, kam donesli i padlé přátelé, aby je ušetřili od skalpování. Francouzi s indiány se spokojili s tím, že Angličany zahnali za palisády a vrátili se zpět k zajatcům. Záchranná akce stála Angličany devět životů, několik zraněných a jednoho zajatého.




Počet vesnických zajatců byl sto jedenáct osob a zabitých v Deerfieldu bylo podle jednoho seznamu čtyřicet sedm a podle dalšího padesát tři. Někteří nešťastníci se udusili ve sklepech hořících domů, kde předtím hledali spásu. Počet těch, kterým se podařilo uniknout, byl poměrně vysoký. Uniknout se podařilo sto třiceti sedmi lidem a počet vypálených domů byl sedmnáct. Shromaždiště bylo zachováno a domácnost pana Sheldona se podařilo uhasit. Tomu stavení se začalo říkat „Old Indian House“ a zachovalo se, až do roku 1849. Dveře, které byly pořádně zjizveny sekerami a dírou uprostřed, byly uchovaný v pamětní síni v Deerfieldu.


Guvernér Vaudreuile napsal ministru Ponchartrainovi, že Francouzi ztratil dva nebo tři muže a dvacet nebo jednadvacet jich bylo zraněno, včetně velitele Rouvilleho. Počet padlých indiánů zpráva nezahrnovala, ale údajně jich bylo hodně.


Ale zpět k devětadvacátému únoru. Záchranný sbor přenocoval v Deerfieldu a poslové se vydali do nejbližších vesnic, aby sehnali další posily. Dalšího dne se v Deerfieldu sešlo na dvě stě padesát ozbrojených dobrovolníků. Jenže toho dne se změnilo počasí a teplý déšť rozpouštěl vysoký sníh. Jenom málo Angličanů mělo sněžnice, takže pronásledování bylo odloženo. Velitelé nakonec usoudili, že i kdyby se jim podařilo nepřítele dohonit, vedlo by to nejspíše k tomu, že by byli povražděni zajatci. Záchranná akce byla zrušena. Deerfield ale opuštěn nebyl a několik mužů bylo zanecháno, aby jako provincií placení vojáci hlídali obec. Ženy a děti byly poslány do jižnějších vesnic a obydlená zůstala i malá pevnůstka kapitána Wellse.
Reverend Williams společně s ostatními zajatci pozorovali z vyvýšeného místa bitvu, kdy se krajané pokusili o jejich záchranu. Jaké asi bylo jejich zklamání, když viděli, jak byli přátelé zahnáni na útěk. „Po tomto jsme šli nahoru do kopců, odkud jsme viděli kouř z hořící vesnice, a to strašné zpustošení Deerfieldu. Předtím, než jsme se vydali na další pochod, oni zabili kojence“, vzpomíná Williams.


Druhý den pokračoval pochod celé odpoledne, až na Greenfield Meadows, kde se utábořili. Lidé odhrnovali sníh a z jedlových větví si udělali podestýlku. Poté, co svázali vězně, uspořádali si indiáni večírek a pili kořalku, kterou ukořistili ve vesnici. V opilosti pak zavraždil černého otroka reverenda Williamse. Navzdory všem bezpečnostním opatřením se té noci podařilo uprchnout Josephu Alexanderovi, což ale neprospělo ostatním zajatcům. Rouville jim pohrozil, že jestli ještě někdo uteče, indiáni budou upalovat.


Potom se začalo s „přerozdělováním“ zajatců. Na reverenda Williamse si dělali nárok tři indiáni, kteří vpadli do jeho domu. Jeden z nich byl však zastřelen, takže měl nakonec dva „pány.“ Ten, který si na něj uplatňoval hlavní nárok, byl mrzout, který mu nedovolil mluvit se spoluvězni. Když však byl bojovník na hlídce, či výzvědách, jeho druhý majitel mu dovolil jít vedle manželky a pomáhat jí na cestě. Žena byla několik týdnů po porodu, takže nebyla v nejlepší kondici a každým ušlým kilometrem jí ubývala síla. Přesto si nijak nestěžovala a tiše přijala svůj osud se slovy: „Musíme se tiše podřídit boží vůli.“ Když se mrzoutský indián vrátil ze zadní hlídky, opět manžely rozdělil. „Bylo to mé poslední rozloučení s mou drahou manželkou, touhou mých očí a drahého společníka v mnoha milosrdenstvích i protivenstvích“, posteskl si Williams.


Když se výprava dostala k řece Green River, její proud byl tak silný, že ani nemohl zamrznout. Lidé se v toku hlubokém nad kolena přebrodili na druhý břeh, a pak začali stoupat na zasněžený kopec naproti. Williams měl dovoleno nahoře si trochu odpočívat, a jak kolem procházeli další zajatci, ptal se po své manželce. A tak se ke svému velkému zármutku dozvěděl, že v ledovém proudu padla vysílením, takže už neměla dostatek vůle vyšplhat na břeh. Tehdy ji její vlastník zabil jediným úderem tomahawku. Později bylo její tělo nalezeno a pochováno na deerfieldském hřbitově.

Příští den zabili indiáni další malé dítě a jedenácti letou holčičku a následující den ženu, a pak ještě čtyři další lidi. Ať už to zní jakkoliv krutě, byla rychlá smrt pro vyčerpané poutníky vysvobozením, před pomalejším umíráním na následky hladu, chladu a únavy. Některé dětí byly neseny na zádech svých majitelů.



Čtvrtý den pochodu dorazili k ústi West River, která se vlévá do řeky Connecticut, kde dnes stojí město Brattleboro. Zde se indiáni opět shromáždili a začali přerozdělovat zajatce, protože někteří z nich nebyli spokojení. Zde byly pro děti a zraněné vyrobeny saně, aby se usnadnil a urychlil pochod. Williams byl svlečen z většíny jeho šatů, a byly mu dány jiné, prý plné blech, které ho trápili po zbytek cesty. Pochod nyní pokračoval v co nejvyšší rychlosti po zamrzlém toku Connecticutu, ale nebyl jednoduchý, poněvadž nedávné tání pokrylo led rozbředlým sněhem a vodou po kotníky.

V neděli se výprava zastavila na delší odpočinek a reverendovi bylo dovoleno kázat. V pondělí bylo vzadu slyšet nějaké výstřely, takže byla vyhlášená pohotovost a muži se připravili na bitvu. Nakonec se ukázalo, že zadní hlídka střílela do hejna divokých hus. Indiáni už se cítili být v bezpečí a dovolili si lovit.

Poutníci měli stále před sebou celých tři sta kilometrů pochodu, a to zcela liduprázdnou divočinou, kde jen tu a tam stal provizorní přístřešek osamělého lovce. Při ústí White River se karavana rozdělila na menší skupiny. Vzhledem k tomu, zásoby rychle docházely, museli se indiáni věnovat lovu. Williamsova rodina byla rozdělena. Stephen byl odveden proti proudu Connecticutu a Samuel, Eunice se dvěma mladšími dětmi, byly odvedeny jinými směry. Reverend spolu s dvěma malými dětmi jednoho z farníků, byli vedeni do údolí White River. Jedno z dětí, malá holčička byla zabita druhý den ráno, protože její majitel z Caughnawagany už jí nebyl schopen nést.


Williams zůstal v táboře s jedním indiánem a přeživším dítětem, asi devítiletým chlapcem. Ostatní byli na lovu. „Můj duch byl téměř zlomený, ale našel jsem útěchu v textu Písma, jenž zní: ‚Opuštěné a osiřelé děti, já uchovám na živu.‘“ Jeho nejmladší syn byl nesen na zádech nebo jel na sáních a jeho nejmladší sedmiletá dcera byla opatrována s velkou laskavostí. Samuel a Eunice vytrpěli své a museli jet na sáních, poněvadž nebyli schopní chůze. Stephen málem umřel hlady, ale po osmi měsících života v divočině, byl nakonec odveden do Chambly.


Z celé skupiny zajatců jen asi polovina znovu uviděla své přátele a domov. Sedmnáct jich bylo cestou zabito, zatímco David Hoyt a James Hix zemřel hlady v Coos Meadows na horním Connecticutu, ale žádná žena však nebyla znásilněna, což indiány neměli ve zvyku.


Jinak lovci z Williamsovy skupiny zabili pět jelenů a maso před další cestou nasušili a vyudili, než se dali na další pochod. Zásobami zatížený reverend kráčel s ostatními podél zamrzlého proudu White River, dokud nedošli k French River. Jelikož hrozila další obleva, hnali se indiáni s dvojnásobnou rychlostí. Williams neměl sněžnice, proto trpěl velikými křečemi noh. Jednou ráno za svítání, když ho vzbudili, pomodlil se a najedl. „Když jsem povstal z pokleku, mé nohy byly tak oteklé, pohmožděné a bolavé, že jsem bez opory ani nemohl vstát. Indiáni chtěli, abych běžel, ale řekl jsem, že nemohu. Můj pán ukázal na svůj tomahawk a řekl, že mi rozbije hlavu, když nepoběžím. „Bůh mě naštěstí ohromně podporoval, takže má síla byla obnovená.“ Podle reverenda toho dne ušli ve sněhu víc, než šedesát kilometrů. Od jezera Champlain pokračovali severní směrem. Reverendovy oteklé nohy byly rozdrásané od ledu, ale když napadla slušná vrstva sněhu, Williamsovi se poněkud ulevilo. V takových podmínkách, hubený, unavený a rozedraný došel až do francouzské základny Chambly.


Zde byl nešťastník ošetřen s velkou péčí pevnostních důstojníků a místních obyvatel. Po krátkém pobytu v Chambly, se Williams a jeho páni vydali na kánoi do Sorel. Cestou je pozvala na návštěvu nějaká Francouzka a vyprávěla mu, jak sama žila v indiánském zajetí, takže ví, jaké to je. Žena ho pohostila u stolu, zatímco indiáni jedli u krbu. Podobnou pohostinnost cestou pocítili ještě několikrát, než se dostali do abenakijské vesnice St. Francis. Zde byla pevnost a jezuitská misie se dvěma misionáři a také několik anglických dětí, které byly uneseny během letních razií v Maine a v mnohém už se podobaly indiánům. Nejen podle oblečení, ale také svým chováním. Hned v bráně byl Williams osloven jedním z jezuitů, který ho vyzval, aby s ním šel do kostela a vzdal bohu dík za záchranu života. Reverend však odmítnul jít do katolického svatostánku, a že se raději pomodlí na jiném místě.


Druhého dne, kdy zvon svolával věřící k bohoslužbě, přišel za reverendem jeho indiánský pán a vlekl ho do kostela. Williams si pak stěžoval, jak ho neustále nutili konat katolické rituály, a jak on odolával.


V St. Francis strávil reverend jeden rok, než byl poslán do Montrealu. Tam jej od indiánů vykoupil za nějaké šaty guvernér Vaudreuile. „Guvernér se po všech stránkách ke mně choval zdvořile a laskavě“ vzpomínal Williams a vykoupil také dvě jeho děti a slíbil, že udělá vše proto, aby zachránil i zbylé. Nejmladší syn byl vykoupen manželkou nějakého obchodníka a nejmladší dcera Eunice zůstávala v Caughnawaganě. Vaudreuile vyzval jezuity, aby dítě propustili, ale oni to odmítli. Guvernér pak misii navštívil osobně, ale sveřepí kněží byli neoblomní. Dovolili reverendovi, aby si s dcerou promluvil, ale pod podmínkou, že nesmí oslovit jiné anglické vězně. Williams hovořil s dcerou asi hodinu a vštěpoval jí, aby nezapomněla na dobré anglické zvyky. Vaudreuile s manželkou se pokusili dívku osvobodit ještě několikrát, ale marně. Eunice nakonec zapomněla mluvit i rodnou řeči, a také na „dobré anglické zvyky.“


V Montrealu byl reverend neustále hlídán, aby nekomunikoval s jinými vězni a bránil jim v konverzi. Jinak se guvernér k němu choval vždy velmi slušně, ačkoli mu bylo řečeno, že nebude propuštěn, dokud nebude Anglie kapitulovat. Potom byl reverend poslán do Quebecku, kde s ním bylo sice slušně zacházeno, ale opět měl zapovězeno mluvit s krajany. Tam byl v péči jezuitů, kteří tentokrát nebyli tak ortodoxní a chovali se k vězni s respektem. Od nich se Williams údajně dozvěděl, že každé zajaté dítě, než bylo indiány zabito, bylo pokřtěno po katolickém způsobu. Misionáři mu slíbili, že bude mít volný styk s dětmi i sousedy, jestli příjme katolickou víru a když zůstane v Kanadě. Reverend to zamítl. Řekl, že kdyby mu „nabídli celý svět, neudělal by to.“ Aby pak omezili jeho vliv na krajany, poslali ho do Chateau Richer, osady pod Quebeckem. Po nějaké době, poté co musel čelit mnohanásobným nabídkám, někdy i posílených vyhrůžkou, aby konvertoval, mu bylo dovoleno vrátit se do Quebecku, kde se setkal s anglickým františkánem, který přicestoval z Francie, aby pomohl s převáděním vězňů. Když i snaha mnicha vyšla vniveč, byl reverend poslán zpět do Montrealu, a tam se Williams mohl zaradovat: „Bůh nakonec prokázal nechuť k tomuto pronásledování duchem, neboť hned druhý den jejich slavná budova shořela.“


Nejtěžší reverendovou zkouškou bylo, že jeho šestnáctiletý syn Samuel byl v „péči“ pátera Meriela. Mladík později prohlásil, že mu byla slíbena velká odměna, pokud se bude po katolicku křižovat a pokud ne, bude přísně ztrestán. Williams posléze od svého syna dostal dopis, ve kterém vylíčil své důvody, proč se obrátil ke katolíkům. Nicméně když se Samuel vrátil do Deerfieldu, vrátil se k víře svého otce.




Uplynul rok a zajatcům svitla naděje, když z Deerfieldu do Montrealu přišli John Sheldon, mladý John Wells a kapitán Livingston z Albany. Nesly sebou dopisy od guvernéra Dudleye s návrhy na výměnu zajatců. Sheldonova manželka, dítě a švagr a zeť byli zabiti. Čtyři další děti a snacha Hannah, žena, která si vymkla kotník skokem z okna, byli věznění Kanadě, stejně tak jako matka mladého Wellse. V prosinci loňského roku odešli Sheldon s Wellsem do Bostonu a prosili, aby mohli jít do Kanady, jako vyslanci a Livingston, který byl náhodou ve městě, se nabídl, že půjde také. Když jim povolení bylo uděleno, pustili se na sněžnicích na sever. Guvernér Vaudreuile je přijal vlídně, ale Francouzi, zvláště kněží své zajatce propustit nehodlali. Někteří byli v rukou indiánů, kteří by zajatce propustili za výkupné.


Dudley s vyplacením výkupného již předem nesouhlasil, aby neposkytl indiánům důvod pro další únosy. Napsal ale Vaudreuilemu dopis v němž mimo jiné stálo, aby „nikdy nedovolil divochům, aby panovali nad životy křesťanů.“ Vaudreuile však odpověděl, že indiány nemůže k ničemu nutit, poněvadž nejsou poddanými francouzské Koruny, nýbrž jenom spojenci. Vyslanci zůstali v Kanadě až do pozdního jara a dosáhli toho, že Sheldonovi byla vydána snacha Hannah, nejstarší Williamsova dcera Esther, Ebenezer Carter a dva neznámi lidé. Angličané se na zpáteční cestu vydali v květnu a krátce nato se podařilo utéct čtyřem mladým mužům – Bakerovi, Nimsovi, Kelloggovi a Pettymu. Do Deerfieldu se na pokraji smrti hladem dostali na konci června.


Sheldon a jeho přátelé byli z Kanady eskortováni v doprovodu osmi vojáků pod velením důstojníka Courtemanche, který posléze v Bostonu onemocněl. Když se následně uzdravil, byl po moři poslán domů s kapitánem Vetchem a Samuelem Hillem, kteří měli vést v Kanadě nové jednání. S nimi šel na žádost Courtemanche i mladý William Dudley, guvernérův syn. Všichni odpluli do Quebecku, ale jejich mise nebyla moc úspěšná. I když měl nyní guvernér Dudley ve své moci řadu francouzských zajatců, které Angličané získali útokem na francouzskou Acadii, jenom málo Angličanů bylo propuštěno. Byl ale mezi nimi reverendův syn Stephen Williams, kterého od indiánů vykoupil Vaudreuile.


Následující zimu podnikl John Sheldon další cestu do Kanady, a tentokrát s většími pravomocemi, než předtím. Do Kanady přišel v březnu 1706 a vrátil se domů s čtyřiačtyřiceti krajany. Anglický guvernér dovolil větší ústupky a propustil kapitána Baptisteho, kterého bostonští obchodníci pokládali za piráta. Stejného roku Samuel Appleton a John Bonner odvedli značný počet francouzských zajatců do Quebecku a do Bostonu se vrátili na konci října s padesáti sedmi Angličany. Reverend Williams byl vyměněn za kapitána Baptisteho a dvě z jeho dětí byly propuštěny také, ale Eunice z Caughnawagany nikoli. V Kanadě však stále zůstávalo asi sto zajatců, převážně děti. Neúnavný Sheldon při své třetí kanadské misi osvobodil ještě sedm dalších zajatců.


Zajatci z Deerfieldu byli propuštění všichni. Bylo jich šedesát na počet. Ostatní byli pobiti nebo se rozhodli zůstat v Kanadě. Thomas, kovář a písař z Deerfieldu přišel o manželku a jedno dítě, kteří byli zabiti na cestě do Kanady. On a jeho dvě nejstarší děti byli vyměněni a vrátili se domů. Jeho dcera Freedom konvertovala ke katolíkům a byla pokřtěna, jako Marie Françoise a provdala se za Jeana Daulnaye. Další dcera Martha byla pokřtěna jako Marguerite a provdala se za Jacquese Royea a Elizabeth, které jméno zůstalo, si vzala Jeana Dumontela. Abigail Stebbinsová (pokřtěna jako Marguerite) žila mnoho let v Boucherville a vzala si seržanta Jacquese de Noyon. Vdova Sarah Hurstová, jejíž nejmladší dítě bylo zabito na loukách Deerfieldu, byla pokřtěna jako Marie Jeanne. Joanna Kelloggová si vzala náčelníka z Caughnawagany a stala se indiánskou squaw. Eunice Williamsová byla také adoptována indiány z Caughnawagany, a jak už bylo řečeno, úplně zapomněla na „dobré anglické zvyky.“ V roce 1740 přišla Eunice se svým indiánským manželem na návštěvu do Deerfieldu a byla oblečená po způsobu indiánů. Když jí bylo nabídnuto, aby v Deerfieldu zůstala, odmítla to. Poté navštívila vesnici ještě několikrát, a to i s dětmi. Eunice zůstala s indiány, až do své smrti a dožila se vysokého věku. Jeden z jejích vnuků, Eleazer Williams vystudoval Dartmouth College v Nové Anglii a dělal nějaký čas misionáře v Green Bay ve Wisconsinu.


Vaudreuil au Ministre, 14 Novembre, 1703; 3 Avril, 1704; Vaudreuil et Beauharnois au Ministre 17 Novembre, 1704; Stephen W. Williams - Biographical Memoir of Rev. John Williams; Account of destruction at Deerfield, February; Indian Wars; The Redeemed Captive Returning to Zion; Account of the Captivity of Stephen Williams; Biographical Memoir of Rev. John Williams; Proceedings of the Mass. Hist. Soc.; Antiquarian Researches; Revue Canadienne; Redeemed Captive; Old Régime in Canada; Dudley to Vaudreuil, 4 July, 1705; Vaudreuil au Ministre, 19 Octobre, 1705; Memoir of the Rev. John Williams; Proceedings of the Mass. Hist. Soc; Hist. St. Lawrence and Franklin Counties; Hist. des Abenakis; Groton during the Indian Wars
; Nahkohe



1 komentář
Průměrné hodnocení: 0.0/5

2017-12-15 09:38:03
I like what you guys are up too. Such smart work and reporting! Carry on the excellent works guys Ive incorporated you guys to my blogroll. I think it'll improve the value of my website
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist