Válka královny Anny IX. - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Válka královny Anny IX.

Dějiny Želvího ostrova > Válka královny Anny

23. 01.

To že metropolitní vláda tak liknavě pomáhá svým koloniím, hrálo Kanadě do karet. Tamní důstojníci se nemohli nedoslechnout, že vojenská podpora, kterou Londýn koloniím slíbil roku 1710, byla realizována až napřesrok. Pak nějací irští dezertéři z anglické stanice na Newfoundlandu, utekli do francouzské Placentie, kde potvrdili, jak to bylo s britským tažením proti Kanadě. Tyto skutečnosti inspirovaly francouzského velícího důstojníka Costebelleho k jistému nápadu, se kterým briskně seznámil ministra zahraničí. Dle informací, které získal, došel k názoru, že Velké Británii nezáleží tolik na dobití Kanady, jako spíš, že chce udržet na uzdě své vlastní kolonie, zvláště pak Massachusetts, která funguje spíše jako samostatná republika, spíše než provincie. Tamní obyvatelé s nelibostí respektují královské úředníky a raději berou záležitosti do vlastních rukou. Podle Costebelleho posílá Anglie lodě a vojáky, proto aby uhlídala své vlastní kolonie. Costebelle navrhl, aby byl do Bostonu poslán špión, který by v srdcích členů Zákonodárného shromáždění i jiných vlivných občanů, zaséval semínka pochybnosti vůči záměrům britské Koruny. Tím mužem měl být Denys de la Ronde, jenž kdysi žil v Bostonu, dobře ovládá angličtinu a ve městě má dost známých.



Ministru zahraničí Ponchartrainovi se Costebellův nápad zalíbil, takže dal konspirační akci písemný souhlas. Guvernéru Vaudreuilemu napsal: „Pán Costebelle mne informoval, že hlavní důvod anglické válečné aktivity v provinciích, je upevnění královské svrchovanosti v Bostonu a New Yorku. Lidé, že tam spravují jakousi republiku, kde rozhoduje lid neochotný poslouchat královské guvernéry. Je tedy důležité, aby provincie i nadále udržovaly republikového ducha, což schvaluje dokonce i náš král, který souhlasí s tím, abychom to aktivně podporovali. Pokud se Vám zdá, že to bude mít úspěch, nešetřete žádnými prostředky ve prospěch oné věci. Je to záležitost nejvyššího zájmu a je dobré zaměstnat osoby, které mají pro takovou práci mimořádné nadání. Nemusím snad zdůrazňovat, že je třeba konat s nejvyšší opatrnosti a utajením. Jelikož zde bude vyzkoušená čestnost a věrnost, musí se vše zorganizovat s maximální péčí a opatrnosti, abychom se vyvarovali chybným krokům.“ Zajímavý byl postoj krále Ludvíka XIV., který coby monarcha si protivil republikány, ale v této situaci mu nevadilo za Atlantikem takové aktivity podporovat, poněvadž předpokládal, že na takovou vzdálenost to nebude nebezpečné.


Costebelle mezitím začal svůj plán realizovat. Na jaře roku poslal Denyse La Rondeho do Bostonu pod záminkou vyjednání výměny zajatců. Ve skutečnosti měl však kontaktovat místní občany a do oušek jim měl našeptávat, že skutečným důvodem, proč královna poslala do Ameriky vojsko, není dobytí Acadie a Kanady, ale že chce hlídat své vlastní poddané. Pokud by stála paní Nové France, budou noví guvernéři dosazeni dvorem a udělají vše proto, aby v koloniích zničili zárodky demokracie.


La Ronde Denys dostal instrukce, které mu umožnili jednat s obyvateli Bostonu, a měl právo s nimi uzavřít smlouvu o tajném spojenectví. Mohl novoangličanům slíbit, že Kanada nebude do budoucna podnikat proti Nové Anglii žádné válečné akce, pakliže oni slíbí, že již nebudou proti Kanadě žádat vojenskou pomoc u Dvora. „Tajnému agentovi“ bylo doporučeno, aby jednal velmi opatrně, a kdyby se setkal s negativní reakcí, měl by to obrátit v žert. Jenže sotva milý špion přicestoval do Bostonu, byl ihned zatčen. Když se pak Francouz pokusil o útěk, jeho loď byla zadržená, a tak skončila tajná konspirační mise francouzského důstojníka Costebelleho. Na druhé straně je třeba říci, že to nebyl až tak špatný nápad, protože novoangličané měli skutečně velmi nezávislého ducha, ale v konfrontaci s Kanadou však raději preferovali vlastenectví a loajalitu ke Dvoru.  




Ve skutečnosti opravdu existoval diametrální rozdíl mezi evropskou Velkou Británií a americkými koloniemi. „Oni (američtí osadníci) nesnášejí královské vojáky, dokonce ani ty, kteří střeží jejich pevnosti. Pokud by padly francouzské kolonie, Anglie by ovládla kontinent od Newfoundlandu, až po Floridu. Stará Anglie si pak nedokáže představit, že se jednoho dne její provincie spojí a setřesou ze sebe jho monarchie a zavedou demokratickou vládu.“ Ale tehdy ještě byly provincie příliš slabé, nejednotné a navíc mezi sebou ještě soupeřily.


Mezitím guvernér Dudley s podporou Vetche a Nicholsona, pověřil massachusettského zástupce Jeremiaha Dummera, aby se opět pokusil přimět metropolitní vládu, aby zaměřila pozornost na Kanadu. Jenže Anglie byla v té době vyčerpána evropskými válkami a stála na pokraji bankrotu. Přesto v té době došlo ve vládních vrstvách k velkým politickým změnám a k velké rivalitě mezi Whigy a Toryi. Aby ministr zahraničí St. John posílil prestiž strany Whigů, chtěl tak učinit nějakým velkým skutkem, nejlépe dobitím Kanady, zatímco opozice preferovala útok na Holandsko nebo Německo. Jenže St. John neváhal a v utajení se pustil do válečných příprav, takže ani ministerstvo námořnictví nemělo o ničem tušení. Lidé se domnívali, že má flotila namířeno do Západní Indie, nebo někde do jižních moří. Když pak do Bostonu přišla zpráva, že má kolonie zajistit pro vojsko tříměsíční zásoby, způsobilo to všeobecné překvapení. S něčím takovým provincie nepočítala, rozhodně ne v takovém rozsahu, jak bylo nařízeno.


Bostonský přístav Nantasket Roads se začal plnit různými druhy plavidel, a když pak připlulo britské válečné loďstvo, lidé nestačili zírat, poněvadž taková námořní síla nebyla doposavad u amerických břehů k vidění. Admirál byl se svým štábem přivítán se všemi poctami a vstříc jim vyšel provinční ministr se dvěma členy Rady, načež uvítací výbor provedl důstojníky mezi dělovými bateriemi Copp Hill a Fort Hill a bostonská milice byla nastoupená v plné zbroji. To vše proběhlo za nadšeného jásání davu. Poté, co se pohlaváři najedli v nejlepší městské krčmě, byli důstojníci ubytováni. Když vojáci stavěli tábor, seběhli se na Noddle’s Island desítky zvědavců, kteří v údivu hleděli na elitní britské vojsko. I když byli novoangličané z této nečekané podpory nadšeni, přece jen na armádu hleděli se skrytým podezřením. Že by zabrala francouzská šuškanda? Naproti tomu britští důstojníci hleděli na místní obyvatelstvo s typickou britskou přezíravostí, což se brzy projevilo na oboustranném vztahu. Navíc bylo vše podřízeno vojenské diktatuře a to novoangličany dráždilo ještě více. Bylo třeba shromáždit zásoby a výstroj za 40 000 liber, proto byly zmrazeny ceny na hodnotu, jaká byla v době připlutí flotily. Šerifové a strážníci společně s královskými důstojníky dostali příkaz prohledat město a hledat sklady alkoholu. Pokud majitelé odmítali prodat zboží za předepsané ceny, vojáci zkrátka vtrhli do domů a zboží jednoduše zabavili. Přísně trestali všechny, kteří poskytli útočiště dezertérům. K povinné službě byli povoláni všichni lodivodové a námořníci, kteří se alespoň trochu vyznali ve vodách zálivu St. Lawrence.


Je nabíledni, že mnozí živnostníci armádní aktivity bojkotovali a farmáři s dovozem potravin nijak nespěchali a najednou byl nedostatek soli, která byla nezbytná pro konzervování zásob. To dovádělo britské důstojníky k šílenství. V řádovém vojsku se začala šířit dezerce, poněvadž se mnohým vojákům místní svobodomyslnost zamlouvala. Admirál Walker si na kolonie stěžoval: „Její Veličenstvo nebude takové akce tolerovat. Vždyť ti lidé nic nerespektují, a každý si děla co je dobré v jeho očích.“ Přesto byly přes všechny peripetie přípravy dokončeny a flotila mohla třicátého července opustit přístav a novoangličané tomu byli rádi.




Invazní flotilu tvořilo devět válečných lodí a šedesát dopravních, obchodních a nemocničních plavidel, včetně provinční fregaty. Dohromady tvořilo válečná kontingent řádových vojáků, námořníků, milicionářů a doprovodného personálu na dvanáct tisíc mužů celkem. Jedna z Walkerových lodí, jménem Chester plula napřed a křižovala záliv St. Lawrence ve snaze polapit nějakou francouzskou loď, a to se jí nakonec podařilo. Byla to loď kapitána Paradise, zkušeného mořeplavce, kterého Angličané uplatili, aby jim dělal lodivoda. Kapitán Angličanům vyložil situaci tak chmurně, že by jednomu srdce ustrnulo. Popsal kanadskou zimu tak strašidelně, že si admirál stýskal: „pokud v bezpečí doplujeme do Quebecku, mráz sevře lodi v řece a led potom rozdrtí jejich trupy, jako kdyby byly rozdrceny skálami… pokud budeme kotvit v Quebecku, naše zásoby se ztenčí na minimum a vydrží osm nebo devět týdnů a našich dvanáct tisíc mužů bude umírat hladem a chladem. Musím se vyznat, že mé myšlenky jsou velice chmurné, při představě rozbouřených vod, vysokých hor sněhu v tom neúrodném a neobdělávaném regionu. Velký počet odvážných mužů zemře.“


Nicméně, do osmnáctého srpna šlo všechno hladce, ale toho dne silný vítr zahnal lodě do zálivu Gaspé a za dva dny je tam zahnal znovu. Walker na vlajkové lodi Edgar plul v čele flotily, kdy večer dvacátého míjel velký ostrov Anticosti, kde je řeka široká 110 kilometrů. Ten den dul silný východní vítr a řeku zahalila hustá mlha. Walker předpokládal, že není daleko od jižního pobřeží, ale ve skutečnosti byl od něj vzdálený osmdesát kilometrů. V osm hodin večer admirál signalizoval flotile dál severním kursem, aniž by tušil, jak se v navigaci zmýlil. V půl jedenácté kapitán Paddon hlásil již ležícímu admirálovi, že viděl zemi, ale velitel ho odbyl, že se jedná o jižní pobřeží, a ať se drží kursu, což bylo fatální rozhodnutí, které ovlivnilo osud celé expedice. Ze spánku ho pak vytrhl vojenský kapitán Goddard ze Seymourova regimentu a naléhal na něj, aby šel na palubu, neboť se loď potýká s příbojovými vlnami. Sebevědomý Walker, který opovrhoval suchozemci, nedal na kapitánovo varování a poslal ho pryč. Goddard se ale nevzdal a brzy se vrátil se zoufalou výzvou, aby šel admirál nahoru, protože flotile hrozí katastrofa. V té chvíli se ozvala rána a loď se zachvěla, až to málem Walkera vyhodilo z lůžka. To admirála konečně vyburcovalo, takže si nasadil župan a pantofle a v tomto nedůstojnickém odění odchvátal na palubu, kde panoval zmatek a zděšení. Skrze mlhu toho nebylo moc vidět, ale ohromné vlnobití nešlo nepřehlídnout. Francouzský navigátor nebyl z počátku k nalezení, ale když se na palubě konečně objevil, sdělil zděšeným velitelům, že se nejedná o severní pobřeží. Walker nechal okamžitě loď otočit na kotvě, aby co nejrychleji vyplul z nebezpečných vod.




Loď, na které se plavil plukovník dělostřelectva King, unikla zkáze jen o fous. King vzpomíná, že: „ostré skály byly úplně blízko nás a my jsme mohli pozorovat, jak se o útesy divoce rozbíjejí mohutné vlny. Kotvy nás držely jen zázrakem a vítr a obrovské moře mohlo rozbít o skály naši loď na deset tisíc kusů. Celou noc jsme poslouchali, jak ostatní lodě pálí z kanónu a světly signalizují stav nouze.“


Vetch byl na palubě malé fregaty Despatch a byl velice znepokojen, jakým způsobem Walker vede flotilu v noční bouři: „říkal jsem plukovníku Dudleyemu i kapitánu Perkinsovi, veliteli fregaty Despatch, že jsem zvědav, co zamýšlel admirál tím, že zvolil tento kurs, a proč raději nenařídil západo západo jih.“ Despatch se držela v zadní části flotily, takže měla čas vyhnout se zrádným vodám. Vetch taktéž poslouchal, jak se noční mlhy a deště ozývají kanóny a sledoval zoufalou signalizaci, jenže nedalo se nic dělat.


Moře se uklidnilo až po třech a teprve poté mohli důstojníci spočítat škody. Válečné lodě přečkaly všechny bez pohromy, ale osm dopravních, jedna obchodní a šalupa markytánek byly roztříštěny na útesech. „To bylo hrozné, jak jsme poslouchali ten zoufalý křik tonoucích“ napsal novoanglický komisař Sheaf, který smrti unikl také jenom o vlásek.


Ke katastrofě došlo blízko skalnatého ostrova s hroznými útesy, kterému se říká Isle aux Oufs. Když Walkerovy oznámili, že utonulo osm set osmdesát čtyři vojáků, admirál tento ukvapený odhad zaznamenal i do svého deníku. Později bylo zjištěno, že zahynulo dvacet devět důstojníků, šest set sedmdesát šest seržantů, kaprálů, bubeníků a vojínů a třicet pět markytánek. Celkem tedy sedm set čtyřicet ztracených duší. Námořníků zemřelo asi dvě stě.




Flotila následující dva dny pendlovala mezi severním a jižním pobřežím. A dvacátého pátého admirál přestoupil na loď Windsor, kde přebýval generál Hill a svolal válečnou radu. Generál Jack Hill byl typický měšťan, kterého u Dvora i armády protěžovala jeho sestra, královnina blízká přítelkyně a nyní měl příležitost dokázat, co v něm je. Ale Hill nikdy nebyl pořádný voják a Walker čekal na záminku, aby mohl flotilu obrátit na zpáteční cestu. Anglická armáda v této zásadní chvíli věru neměla rozhodné vůdce a navigátoři s lodivody tuto beznaděj posílili sdělením, že si na St. Lawrence znovu netroufají. Ale ani to nebylo tak zásadní, poněvadž William Phips měl ještě méně zkušené námořníky a přece s nimi v roce 1690 doplul až do Quebecku a Walker navíc disponoval Phipsovými lodními deníky. I když expedice utrpěla citelnou ztrátu, zdaleka to nemusel být důvod k ústupu. Válečné lodě byly v pořádku a cynicky vzato, ztráta na životech se mohla rovnat ztrátám z jedné bitvy. Když byl generál Hill otázán, zda povede flotilu do Quebecku, on to odmítl k čemuž se Vetch vyjádřil: „řekl jsem mu, že nejsem sice žádný námořník, ale že bych udělal vše, co je v mých silách, abych řeku splavil, a že tu řeku znám docela dobře.“ Příští den zklamaný a rozhořčený Vetch řekl admirálovi bez okolků: „dle mého pokorného názoru nemůžou za náš neúspěch nedostatky a potíže s navigací, ale způsobilo to špatné velení. Kvůli tomu jsme byli zavlečeni na skály, a kdo dal příkazy k tomu kursu, víte nejlépe vy. Pokud se vrátíme bez jakéhokoliv pokusu o dobití Quebecku, bude to mít obrovský dopad na morálku a vážně to poškodí zájmy Koruny a britských kolonií.“ Ani tyto silné argumenty velitele nepřiměly ke změně názoru, a tak flotila zamířila ke Spanish River, nyní přístav Sydney na ostrově Cap Breton. Admirál posléze deklaroval, že tímto rozhodnutím zachránil životy vojáky před krutou smrtí mrazem a hladem.


Do Bostonu byla vyslána fregata Saphire, aby tam dopravila poselství o neúspěchu. Depeše byla poslána i plukovníku Nicholsonovi, který čekal u jezera Champlain. Plukovník však chtěl slyšet jinou zprávu, a to že flotila úspěšně postupuje na Quebec a on by koordinovaně postupoval na Montreal. Nicholson měl kombinovanou armádu řádových vojsk a milice o síle dva tisíce tři sta mužů. Kapitán Butler vzpomínal, že Nicholson zuřil, když se dozvěděl o ústupu Walkerovy flotily a vztekem mrštil svou parukou o zem, přičemž řval: „Darebáctví! Zrada!“ Když se pak uklidnil, nechal spálit pevnost, kterou tam provizorně postavil a dal povel ke zpětnému pochodu do Albany, kde armádu rozpustil. Zanechal akorát stopadesátí členný oddíl, který měl chránit hranici před nájezdníky.


V Kanadě nyní mohli slavit, a že k tomu měli pořádný důvod. Počátkem srpna Costebelle poslal Vaudreuilovi dopis z Placentia, v němž ho informoval, že mu angličtí zajatci prozradili, že se v Bostonu shromažďuje proti Quebecku a Montrealu velká armáda. To nebyly pro Kanadu dobré zprávy, poněvadž na válku byla mizerně připravena. Vojsko bylo okamžitě v pohotovosti a byla svolána milice a indiáni. O pomoc byli žádaní doslova i všichni svatí, ke kterým se Kanaďané v naději obraceli. Vůdkyni pobožného hnutí byla matka Juchereau de Saint – Denis, která vyzívala všechny Kanaďany, aby se modlili k bohu a k nejsvatější panny Marii protože: „protože sláva pravého náboženství muže rychle zahynout, pokud by Angličané měli vyhrát.“ Mnohé dámy se vzdaly svých ozdob, aby daly před nebesy najevo svou pokoru.


V první polovině září se začala rychle šířit poplašná zpráva, že byly na řece spatřeny dvě velké lodě, což málem způsobilo všeobecnou paniku. Zděšení se zakrátko proměnilo ve veselí, poněvadž to byly francouzské zásobovací lodě. Devatenáctého záři Sieur de la Valterie, jenž pocházel z Labradoru, byl poslán po řece dolů, aby vyhlížet anglickou flotilu. Valterie se plavil po řece v kánoi se dvěma Francouzi a jedním indiánem. Když prvního října přistáli u Isle Aux Oufs, potkali tam dva francouzské rybáře, kteří měli člun naplněny kořistí. Byla tam spousta trosek z rozbitých lodí, mrtvoly ovcí, psů a slepic. Byly tam sudy vína, soudky s brandy, řetězy, prkna a spousta různého náčiní. Valterie nesprávně, nebo možná i záměrně odhadoval, že tam bylo sedmnáct set těl mrtvých Angličanů.




Dokážeme si živě představit, jaká zavládla v Kanadě euforie, když se lidé dozvěděli o zkáze britské flotily. Matka Juchereau samozřejmě připsala zásluhu nebesům a pokládala to za zázrak. A začaly se šířit úžasné zkazky, jako že Angličanů zemřelo na tři tisíce, nebo že jednu z lodí sežehl božský blesk. Povídalo se, jaké se na pobřeží našly poklady, jako skvělé šatstvo, velkolepá sedla, stříbrné nádobí, pozlacené zbraně atd. Pod ledem, že šly vidět nahé mrtvoly v pozicích, jak nešťastníci zemřeli a mnoho dalšího.


Když potom Walker zakotvil na Cape Breton, svolal admirál válečnou radu. Na ní se řešilo, zdali by armáda nevzala útokem alespoň Placentii, ale i tentokrát důstojníci rozhodli, že k tomu mají málo zásob, a že je třeba odplout do Bostonu, než na moři uhodí zimní bouře. A tak válečné lodě odpluly do Anglie a ostatní plavidla do Nové Anglie.


Když se následně vyšetřoval příčiny neúspěchu expedice, generál Hill byl díky vlivu své setry dokonce poctěn, ale Walker byl z pozice admirála odvolán.



Costebelle au Ministre, 3 Décembre, 1710; Instruction pour Monsieur de la Ronde, Capitaine d'Infanterie des Détachements de la Marine; Conduct of the Allie; Walker to Burchett, Secretary of the Admiralty, 14 August, 1711; Abstract of the Journal of the Governor, Council, and Assembly of the Province of the Massachusetts Bay; Journal of the Canada Expedition;  Collections of the Nova Scotia Historical Society; Nahkohe





 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist