Válka královny Anny V. - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Válka královny Anny V.

Dějiny Želvího ostrova > Válka královny Anny

13. 12.

Po nešťastných událostech v Deerfieldu, bylo v pohraničí Massachusetts a New Hampshire dál neklidno. Čas od času malé skupinky nájezdníků napadly osamocené usedlosti a farmy a někdy z Kanady přišlo i větší zlo. Nedlouho po útoku na Deerfield, napadla za svítání skupina padesáti nebo více indiánů malou osadu pěti srubů u Northamptonu. Z osmi vězňů se tři zachránili útěkem a zbytek byl nejspíš pomordován. Na Oyster River indiáni napadli dům ve chvíli, když muži pracovali na vzdálenějším poli. Ženy v domácnosti si duchapřítomně nasadily klobouky a kabáty, aby vypadaly, jako muži a jejich kamufláž a účinná střelba útočníky skutečně zahnala. V roce 1709 sto osmdesát Francouzů a indiánů opět napadlo Deerfield, ale tentokrát byli obránci ostražití a vetřelce zahnali. V městečku Dover byla většina osadníků zrovna v kostele, když od severu přišli nájezdníci. Žena jménem Estherin Jones je spatřila ze zápraží svého domu a okamžitě spustila křik: „Jsou tady! Jdou sem! Jdou dále!“ a světe div se, indiáni zmizeli!



Podle Williamse, byli Francouzi po úspěchu v Deerfieldu „báječně nadmuti pýchou." Povzbuzení úředníci ujistili ministra zahraničí, že zařídí únos tolika vězňů, že si s nimi nebudou vědět rady. Slavný kanadský kapitán Beaucour dostal příkaz, aby zpustošil veškeré britské osídlení na Connecticutu, hlavně město Hatfield. K tomuto účelu měl dispozici osm set mužů - sto dvacet Francouzů a zbytek indiánů. Williams doufal, že „armáda honosící se budoucím vítězstvím, bude díky boží vůle zklamaná.“ A vskutku se tak stalo. Indiáni byli totiž z nějakého důvodu znepokojeni a většina z nich se vrátila domů. Zbytek bojovníků se rozdělil na menší oddíly, a ty se zaměřily opět na osamělé farmy.


V létě roku 1708 guvernér Vaudreuile svolal do Montrealu indiány ze všech okolních misií a přesvědčil je, aby mezi sebou zanechali vzájemné soupeření a raději šli společně do války proti Newbury, Portsmouthu a dalším osadám v Nové Anglii. Naštěstí pro Angličany však indiáni z Caughnawagany moc nadšeni pro podnik neprojevili, a jako obvykle sdíleli informace se svými mohawskými příbuznými z New Yorku a ostražitý Peter Schuyler se to opět dozvěděl. Nový kanadský útočný oddíl byl složen ze čtyř set mužů, z toho sto Francouzů (mezi nimi bylo dvanáct mladých důstojníků kadetů) a zbytek indiánů. Velícími důstojníky byli Saint-Ours des Chaillons a Hertel de Rouville. Kvůli rychlosti a utajení se armáda vydala na pochod rozdělena na tři oddíly, které se měly sejít u jezera Winnepesaukee, kde se k vojákům měli přidat východní Abenakiové Norridgewockové, Penobscoti a další. Měli přijít taktéž Caughnawagani a Wyandoti, jenže v jejich vesnicích zrovna řádila nějaká epidemie, což pokládali za špatné znamení a nikam nešli. Nájezdníci se shromáždili v Alton Bay a na válečné poradě velitelé rozhodli, že místo na Portsmouth nebo Newbury, vezmou útokem menší Haverhill na řece Merrimac. Válečníci postupovali pod ochranou noční tmy tak rychle, aby mohli zaútočit za svítání. V neděli, devětadvacátého srpna.


Haverhill tvořilo nějakých třicet obydlí, veřejná budova a malá pevnost. Přestože důstojníci Nové Anglie obdrželi Schuylerovo varování z Albany, zůstalo však pro ně záhadou, které sídliště bude cílem útoku. A tak milice složena z mužů jižních massachusettských měst musela být rozdělena a široce rozptýlená po kraji. Podle francouzských záznamů byla v havervillské pevnosti třicetičlenná posádka a v soukromých domech žili další vojáci.




Když invazní síly zaútočily v brzkých ranních hodinách, byly haverhillské hlídky bdělé a nájezdníci čelili tuhému odporu. Vaudreuile zapsal, že z domů a pevnosti vyhnali obránce pomoci požárů, ale ve skutečnosti zapálili jen několik domů veřejné shromaždiště. Muž jménem Davis a několik dalších vyběhlo z fary do protiútoku, zahnali indiány a uhasili požár domu. Reverend Rolfe byl při obraně zabit a jeho manželka a jedno z dětí byly zmasakrováni. Šestiletá a osmiletá dcera byly zachráněny černou služebnou Hagar, která je odvedla do sklepa a schovala do sudů. Podle anglických záznamů byl počet zabitých čtyřicet osm, zatímco podle francouzských jich bylo sto.


Angličtí tamboři bušili do bubnů varovným bubnováním, aby na nebezpečí upozornili osadníky v sousedství a na rozptýlených farmách. Z massachusettského Salemu tu byli tři miliční důstojníci Turner, Price a Gardner, kteří spěšně shromáždili bojeschopné muže, aby s nimi počíhali na nájezdníky. Ty se jim podařilo zaskočit na okraji lesa. Asi pětatřiceti členný oddíl Francouzů a indiánů byl přivítán salvou, načež následovala ostrá šarvátka. Nájezdníkům se podařilo prorazit řady milice a pokračovat v ústupu. Vaudreuile zapsal, že jejich ztráty byly osm mrtvých a osmnáct zraněných a na anglické straně padlo deset nebo dvanáct milicionářů. Angličané udali, že indiánů uniklo jenom devět a ještě zanechali za sebou všechnu kořist.


Další samoty v Massachusetts a New Hampshire, jako Groton, Lancaster, Exeter, Dover, Kittery, Kingston, York, Berwick, Wells, Brookfield, Amesbury a Marlborough, byly více, či méně obtěžovány nájezdnickými tlupami. V takovém případě byli nejvíce ohroženi osamělí cestovatelé, pracovníci na polích, dřevorubci apod. Tito rychlí a nesnadně polapitelní útočníci byli svým způsobem víc nebezpeční, než větší armády, poněvadž udržovali osadníky v neustálém strachu a nejistotě. Naštěstí byla většina z nich unesena do kanadských misií a jen zřídka byli mučeni, ačkoli třebas v Exeteru jednoho upálili a jinému odsekali prsty.




Nicméně kolonie nyní musely vynaložit nemalé prostředky na udržování oddílů milice, která musela neustále vartovat podél severní hranice, ale její práce byla víceméně marná. Znovu byly vypláceny odměny za indiánské skalpy, oficiálně jenom za mužské, a to od věku dvanácti let.


V zimě na přelomu roku šest set mužů brázdilo pohraniční lesy v naději, že vypátrají nějaké indiány. Hledali nepřítele na jeho obvyklých a oblíbených zimovištích, ale nikdo nikde. Indiáni se stáhli na sever. V létě bylo do pohraničí posláno dokonce devatenáct set mužů, ale podle mladých mužů z Massachusetts to bylo příliš pasivní zaopatření. Až na pět set dobrovolníků žádalo guvernéra Dudleyho, aby jim dovolil podniknout razii do Kanady. Guvernér jim akci povolil a rovněž jim umožnil, aby si vybrali vlastní důstojníky. Pak však přišla další informace od Petera Schuylera, že z Caughnawagany mají vyrazit indiáni, aby zaútočili na Novou Anglii, proto byl nájezd do Kanady zrušen.
Byly to tvrdé a krušné časy a to ještě nebylo všemu konec. Ale také se toho mnoho již stalo, a to hlavně za časů Bobřích válek. To zase byla pustošena Kanada, kdy Irokézové nemilosrdné a tvrdě pustošili misie a indiánské vesnice. Tyto útoky a hrozba anglické invaze vyburcovala ochablého francouzského ducha k rezistenci a protiakcím.


Křesťanští indiáni z Caughnawagany a Mikmakové stěží mohli do pole postavit tisíc válečníků a navíc Caughnawaganové kvůli příbuzenství s Mohawky nebyli až tak nepřátelští vůči kolonii New York, a kdyby odmítli válčit oni, další by je mohli následovat. Abenakiové z Maine a New Hampshire mohli být vrtkavější, poněvadž je do Nové Anglie lákaly nízké ceny a kvalita místního zboží. Jediná možnost, jak jim zabránit v obchodování s nepřítelem bylo válečnictví. Ti s indiánů, kteří žili v Kanadě, nebylo zas tak těžké ovládat, ale horší to bylo s těmi, kteří žili na svých tradičních místech za hranicemi. O ty se museli „starat“ misionáři.




 Guvernér Ponchartrain určitou dobu násilí odsuzoval. Po útocích na Wells a další místa, které podnikl velitel Beaubassin v roce 1703, napsal: „… bylo by lepší, kdyby se ta expedice nekonala. Podle mne chtějí také Angličané mír, protože válka je v rozporu se zájmy všech kolonií…“ Když pak Angličané podnikli do Kanady vojenskou invazi, Ponchartrain změnil názor.


A v Nové Anglii se začalo mluvit o nové invazi. Na podzim Dudley navrhl, aby se dobil rovnou Quebeck: „… za poslední dva roky zákonodárné shromáždění Massachusetts utratilo 50 000 liber na obranu provincie, zatímco tří nebo čtyři královské lodě a patnáct set novoanglických mužů porazilo Francouze. Další výdaje pak už budou zbytečné….“


Když v roce 1705 Angličané kapitán Vetch, Samuel Hill a guvernérův syn William cestovali do Quebecku, aby jednali o výměně zajatců, jejich mise měla ještě jiné poslání. Vetch sebou nesl dopis pro guvernéra Vaudreuile, v němž mu jeho protějšek Dudley navrhoval smlouvu o neutralitě. Vaudreuile návrh přivítal návrh, protože si uvědomoval, že křehký mír mezi Kanadou a New Yorkem ohrožuje skutečnost, že Angličané mohou kdykoliv podnítit Irokéze k válečným aktivitám. Prohlásil tudíž, že je připravený přijmout návrhy s podmínkou, že ve smlouvě bude zahrnut New York a další anglický kolonie. Dále bude Angličanům zapovězeno rybařit v zálivu St. Lawrence a Acadském moři. Už první podmínka byla těžko splnitelná, takže ta druhá doslova nemožná. Pro rybáře z Nové Anglie bylo nepředstavitelné, že by se vzdali tak bohatých lovišť. A Vaudreuile přitom nemohl zaručit vydání indiánských zajatců, ačkoli slíbil, že v té věci udělá vše, co bude v jeho silách. Vyjednávání se pak vlekla celé měsíce.


Guvernér Massachusetts a New Hampshire, Joseph Dudley byl syn bývalého guvernéra, slepě fanatického puritána, Thomase Dudleyho. On sám takový nebyl, což mu zastánci starých tradic vyčítali a stýskali si po starém způsobu náboženské vlády a Josepha Dudleye pokládali za odpadlíka. Když v Anglii skočila vláda Stuartovců, Dudley byl svržen a v poutech poslán do Evropy. Zde se však setkal s přijetím, o kterém se mu možná ani nezdálo. Byl okamžitě propuštěn a posléze se stal členem parlamentu. Na počátku vládnutí královny Anny, byl poslán zpět do Ameriky, aby se tam opět ujal vlády.




Zde se znovu musel potýkat s tvrdou opozicí puritánů v jejich čele stál Cotton Mathers a jeho syn. Ti vynaložili velké úsilí, aby guvernéra odvolali a dokonce proti němu vydali dva tištěné pamflety. Těžko říci, jaký byl Dudley ve skutečnosti člověkem, a my už to sotva zjistíme, přesto měl nejspíš také hodně přátel, jinak by se sám opozici těžko ubránil. Byl to obratný politik, který si prostřednictvím, večeří, malých pozorností atd., uměl získat lidi, kteří mu posléze v zákonodárném shromáždění pomohli prosadit jeho vůli. Byl oblíbený, stejně tak jako nenáviděny.


Nicméně jeho nepřátelé dál pracovali na tom, aby ho mohli veřejně odsoudit. Padaly obvinění jako například tato: „…Všichni zdejší lidé jsou zde zkorumpovaní, jako guvernér a jeho syn Paul…“, „…věřím, že pomáhá Francouzům a indiánům, aby zničili všechno, co mohou…“, „…je to zločinný guvernér, jeho bůh je mamon a jeho cíl zničení naše země…“ Je ale fakt, že níže jeho platu a skutečnost, že jej nedostával pravidelně, nastínilo podezření, že zneužil svého postavení, aby si pomohl. Byl obviněn, že vede obchody s Kanadou, ale přitom tvrdil, že jedná o výměně zajatců. Šest koloniálních prominentů (Borland, Vetch, Lawson, Rous, Phillips a Coffin), byli vyšetřováni zákonodárným shromážděním kvůli podezření z obchodování v kanadském přístavu Port Royal a Dudley, ačkoli se na tom přímo nepodílel, měl z toho zisk. Obviněný muži byli usvědčeni a poslání do vězení a Rous byl odsouzen k „trestu smrti oběšením lanem za krk.“ Guvernér se však proti tomu odsouzení odvolal a využil veřejného mínění, aby dosáhl jejich osvobození.


Ve skutečnosti není pochyb, že černý obchod mezi Bostonem a Acadii skutečně během války existoval, protože byl životně nezbytný. Francouzi z Acadie a jejich indiánští spojenci byli rádi, když mohli směnit kožešiny za nástroje, kuchyňské náčiní, zbraně a střelivo. Černý obchod obohatil několik osob v Bostonu. To byl i důvod proč venkov neměl bostoňany nijak v lásce, a kdyby město bylo napadeno, nepřišli by mu na pomoc.


Těch šest mužů, kteří byli obvinění z pašeráctví, byli nakonec osvobození královnou na základě toho, že shromáždění nebylo kompetentní, aby soudilo tento případ a stejně tak byla stažena obvinění proti Dudleymu. Královna reagovala i na základě petice, kterou dali dohromady obchodníci, důstojníci milice a mnoho dalších významných lidí, kteří ji poslali královně. Ačkoli opozice deklarovala, že hlasy a podpisy jsou zmanipulovány, guvernér se udržel ve funkci ještě dalších sedm let.  

Vaudreuil et Beauharnois au Ministre, 17 Novembre, 1704; Ramesay au Ministre, 14 Novembre, 1704; Vaudreuil au Ministre, 5 Novembre, 1708; Hutchinson, Mass. Hist. Coll.; Sewall, Diary, ii. 234. Penhallow; Act of General Court, 19 August, 1706; Dudley to Lord, 21 April, 1704. Address of Council and Assembly to the Queen, 12 July, 1704; Vaudreuil au Ministre, 12 Novembre, 1708; Resumé d'une Lettre de MM. de Vaudreuil et de Beauharnois du 15 Novembre, 1703; N. Y. Col. Docs; Abrégé d'une lettre de M. de Vaudreuil, avec les notes du Ministre, 19 Octobre, 1705; Paris Documents; A Memorial of the Present Deplorable State of New England, Boston, 1707. The Deplorable State of New England, by Reason of a Covetous and Treacherous Governour and Pusillanimous Counsellors, London, 1708; Modest Inquiry; Mass. Hist. Coll., 5th Series; Jeremiah Dummer, Letter to a Noble Lord concerning the late Expedition to Canada; Quary to the Lords of Trade, 10 January, 1708; Council Record; A Modest Inquiry into the Grounds and Occasions of a late Pamphlet intituled a Memorial of the present Deplorable State of New England. London, 1707; Nahkohe



 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist