Válka královny Anny VI. - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Válka královny Anny VI.

Dějiny Želvího ostrova > Válka královny Anny

14. 12.

Bývalá francouzská provincie Acadia se nachází na současném území Nove Scotie a New Brunswick. Byla to poněkud specifická kolonie, která existovala jaksi sama pro sebe, málo závislá na quebecké vládě. Když se v roce 1700 stal guvernérem Acadie kapitán Jacques Francois de Brouillan (vlastnil pozemky v Chibucto- Halifax) shledal, že za místními zalesněnými kopci v Basin Mines je malé, vcelku prosperující osídlení. „Zdá se mi“ napsal ve své správě ministrovi zahraničí „že tito lidé žijí jako opravdoví republikáni neuznávající žádnou královskou autoritu ani soudy.“ Jejich osamocené bytí vedlo k tomu, že místní osadníci skutečně žili nezávisle. Když pak Brouillan přicestoval do Port Royalu, všechno tam bylo naopak. Pevnost byla ve špatném stavu a přiléhající osídlení bylo primitivní.  



Místní rybáři byli nedávno téměř připraveni o řemeslo, když jim novoangličtí korzáři bránili lovit v těch nejlepších vodách. Kanada na to reagovala tak, že do inkriminovaných vod poslala nadporučíka Neuvilletteho s válečnou lodi, aby na moři zjednal pořádek. Došlo k bitvě, ve které nadporučík padl, a jeho loď byla odvlečena do Nové Anglie.


Před válkou francouzský důstojník údajně navrhoval, že by novoangličtí námořníci měli za honorář školit kanadské rybáře z Acadie, jak se co nejlépe vyznat na moři. Návrh byl předložen až před francouzského krále, ale zdali by byl přijat, není zřejmé, neboť vypukla válka. Nicméně novoangličané ať už byl mír, či válka, měli stále lví podíl na rybaření v acadienském moři. „To trápí mé srdce“ svěřil se správce Subercase „vidět ty pány lesů z Nové Anglie, jak se obohacují v naši doméně. Je na tom postaven jejich obchod s rybami, které chytají u našich břehů a vyvážejí je do celého světa.“


Za války to bylo ještě horší, neboť Brouillan se místo na královské ozbrojené síly, musel spoléhat spíše na francouzské námořní lupiče. Ti sem připlouvali hlavně z oblasti Bermud, což bylo oblíbené rejdiště snad všech světových pirátů. Subercase konstatoval, že pomoc těchto polokriminálníků byla neocenitelná, neboť do bostonského přístavu připlouvalo až na tisíc lodí ročně. Kromě těchto neregulérních spojenců, měl guvernér k dispozici dvě regulérní válečné fregaty o třiceti a šedesáti kanónech. To ale bylo proti massachusettské námořní síle o počtu dvaadvaceti „provinčních galér“, celkem nic.


V roce 1710 jedna z těchto lodí doprovázela velké množství anglických rybářských člunů, když na ně zaútočili francouzští korzáři a zajali několik z nich, přičemž je válečná loď nestačila nějak ohrozit. Novoangličané činili nápodobně, když přepadávali francouzské rybářské a obchodní lodě. A paradoxně se také stávalo, že pokud se konkurence navzájem nepřepadávala, tak spolu obchodovala. Vyhledávanou komoditou byl mimo jiné bermudský rum.




Port Royal, později přejmenován na Annapolis, bylo sídlo provinční vlády Acadie a pevnost. Citadela stála mezi ústím řeky Annapolis a malým potokem Allen Creek. Byl z ní dobrý výhled na vnitrozemský záliv, který byl ze stran obklopen zalesněnými kopci. To místo již před sto lety svou podobou uchvátilo barona de Poutrincourt. V roce 1704 měla pevnost pětaosmdesáti člennou posádku s osmi důstojníky. Osada Acadia se skládala ze sedmdesáti, či osmdesáti domů, které byly postaveny z prken nebo kulatiny. Byly jednoduché, ale jakž takž pohodlné. Stál tam také nový dřevěný kostelík, na který místní obyvatelé přispěli osmi sty franky, zatímco zbytek doplatil sám král. Místní usedlíci neměli žádné hlasovací právo na veřejných záležitostech, ačkoli koloniální správce jim v čase míru dovolil cestovat bez povolení. Vládnoucí třídu tvořili důstojníci, úředníci a nejbohatší obchodníci. Byla to společenská smetánka, usazena separátně blízko pevnosti.


Toto malé privilegované osídlení bylo semeništěm klevet, klepů a pomluv.  Místní úředníci každého postavení se ustavičně pokoušeli podkopávat autoritu svých kolegů a neštítili se používat jakkoliv absurdní pomluvu. Častým terčem klevet byl samozřejmě guvernér Brouillan. On sám byl docela nerudné povahy, což mu nejspíše působilo nezhojené zranění v obličeji, které ho neustále trápilo. Jeden pamětník deklaruje že Acadia byla místem „sobecké nenasytností a malicherné tyranie“. Když na guvernérskou židli usedl Brouillan, měl naději, že to s královskou autoritou náležitě změní a provincii změní v prosperující sídliště. Ale opak byl pravdou. V Acadii se dále šmelilo s vínem a kořalkou a hádky mezi důstojníky a úředníky byly na denním pořádku. Ti nutí místní rybáře, aby ve jménu krále chytali tuleně a tresky, ale šidili je na platu.


Guvernér Brouillan zemřel na podzim roku 1705 a aktivní dohazovač smírčí soudce M. de Goutin, pohotově napsal ministrovi, že: „božská spravedlnost se slitovala na dobrých lidech této země.“ A vůbec mu nebylo hloupé psát o tokových věcech, jako, že zesnulý guvernér „měl ostudný románek s vdovou de Freneuse.“




Nový guvernér Simon- Pierre de Bonaventure si místního informátora brzy znepřátelil tím, že ho ochudil a slavnostní zapálení výročního ohně před bránou pevnosti. To stačilo, aby soudce začal žhavit brk. Ale De Goutin někdy psal i o závažných skutečnostech, jako že osadníci mají spoustu dobytka a konopí než mohou potřebovat. Zato nemají hrnce, kosy, nože, sekery, kotlíky pro indiány a sůl pro sebe. „Měli bychom být šťastní jestli naši nepřátelé nám budou dodávat naše základní životní potřeby za bobří kožešiny, kterých máme nadbytek. Ale Acadiané nenávidí Angličany a nechtějí s nimi obchodovat, pokud to není nutné.“


 Nicméně napřesrok připluli novoangličané se svým zbožím nanovo a Acadiané s nimi opět obchodovali. Nový guvernér nebyl vůbec nadšený a psal Ponchartrainovi: „Nikdo nemohl trpět víc než, když vidím Angličany, jak si tady klidně obchodují přímo pod naším nosem.“ Pak přešel k tomu, o čem jsme se již zmínili výše, a začal drbat: „přál jste si, abych Vás bez skrupulí informoval o chování místních důstojníků. Je toho málo dobrého, abych tak řekl. Dva, kteří dle mého soudu byli nejlepší, už ztratili rozum. Třetí je nenapravitelně líný a čtvrtý je moc výstřední. Se zbytkem jsem jakž takž spokojený krom M. de la Rondeho. Vidíte Monseigneur, že já víceméně vládnu blázinci spíše než kasárnám a co je horší, obávám se, že zbytek této země je šílený také. Píšete mi, že jste informován o tom, že jistý M. Labat zabil několik kusů dobytka, který patřil místním obyvatelům. Pokud ano, on už za svou chybu zaplatil tím, že mu v rukou vybuchla zbraň, se kterou pálil po ovci. Jsem si jist, že za jeho chování může luna, protože jak měsíc ubývá, on se zklidňuje.“


A De Goutin rovněž nelenil a ministrovi v Evropě meldoval, že Bonaventure stejně, jako jeho předchůdce laškuje s Madame de Freneuse a správce Subercase to ironicky komentoval: „peklo by se nemohlo více radovat s takových to příběhů. Ovšem, jak je to s věrnosti našemu králi, je mimo diskusi.“ Uražený De Goutin se hájil: „Dělám všechno, co je v mých silách, abych s těmi lidmi vycházel, a jednám s nimi absolutně v rukavičkách.“ Pak De Goutin přidal další podrobnosti týkající se Madame de Freneuse, u kterých by se nejeden našinec začervenal. Dále tu byl další „skandál“, když neukázněné krávy Madame de Freneuse pustošily zahradu Madame de Saint-Vincent, než je odtud vypráskal voják dřevěnou holí. Pak ministra určitě pohoršil skutek jistého Alleina, který urazil Madame de Belleisle, když v kostelních dveřích vypleskal jejího čtrnáctiletého syna. Rána byla tak silná, že se chlapci spustila krev a ctihodný kněz M. Petit ho běžel ve svých kněžských šatech zachránit. Proč pán Allein výrostka vyfackoval, dobře informovaný De Goutin neinformuje.




A žalovali na sebe také fráterové. Kněží měli mnohdy větší autoritu, než samotní světští úředníci. Církev zde zastupovali kapucíni a récolleti, a všechny jejich stížnosti byli pochopitelně adresovány ministrovi. Byly to udání tykající se černého obchodu s Angličany, které provozovali kněží ve svých černých kutnách. Bonaventure informoval, že pevnostní kurát Pere Félix ho žádal, aby mu otevřel pevnostní vrata, aby mohl nést svátosti k nemocné dívce Marii Muis de Poubomcoup. Guvernér povolení neudělil a kurát se dál slyšet, že pro guvernéra už nikdy nehne prstem.


A tak každá královská loď vypravena z Acadie do Francie, vezla ministru Ponchartrainovi dopisy s takovýmito „veledůležitými“ informacemi. V roce 1703 jich takových dostal přinejmenším čtrnáct. Jeden by neřekl, že i v tak vyhrocených časech, jako byla válka velmocí, se úředníci mohli zabývat doslova vesnickými klevetami. Inu, ale i takové věci se ve světě děly a dějí, kdy patolízalové otravují své nadřízené triviálními hádkami. Nicméně obě provincie nakonec přece jen musely řešit vážnější věci, než tyto úsměvné příhody.



Brouillan au Ministre, 6 Octobre, 1702; Mémoire de Subercase; Mémoire du Roy au Sieur de Brouillan, 23 Mars, 1700; Le Ministre à Villebon, 9 Avril, 1700; Subercase au Ministre, 3 Janvier, 1710; Pioneers of France in the New World; La Touche, Mémoire sur l'Acadie, 1702; De Goutin au Ministre, 4 Décembre, 1705; De Goutin au Ministre, 22 Décembre, 1707; Bonaventure au Ministre, 30 Novembre, 1705; Villieu au Ministre, 20 Octobre, 1700; Correspondance Officielle at Ottawa; Raudot au Ministre, 20 Septembre, 1709; Nahkohe


 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist