Válka královny Anny VII. - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Válka královny Anny VII.

Dějiny Želvího ostrova > Válka královny Anny

31. 12.

Kanadskou kolonii Acadia tvořilo několik osad rozložených kolem zálivu Fundy a přilehlých zálivů. Hlavním městem byl Port Royal, který byl chráněn pevností. Na pozemcích v horní části zálivu, kde protékaly říčky Minas a Cumberland, se nacházely farmy, které produkovaly většinu koloniálních potravin. Druhé největší a prosperující městečko bylo Grand Pré v Minas Basin o počtu cirka pět set obyvatel. Místní osadníci byli zkušení staviteli přímořských hrází, které chránily polnosti před přílivy, které jsou zde mimořádně vysoké, na některých místech mohly dosáhnout až dvaceti metrů. Další významné osídlení Beaubassin stálo na šíji Chignecto.  

Válka mezi Kanadou a anglickými koloniemi nebyl zrovna typický válečný konflikt. Jak již bylo uvedeno v předešlých dílech, byla to zatím spíše záležitost menších bojových oddílů, které více, či méně vedly partizánskou válku. Pro akce větších armád tu paradoxně na tak rozsáhlém území nebyl prostor. Kanadu od anglických kolonií dělily stovky kilometrů neschůdné zalesněné divočiny, takže těžký byl nejen průchod velkých těles, ale obtížné by bylo i jejich zásobování. Vždyť i muži menších oddílů během svých tažení často hladověli. Ale bylo tady moře, na kterém se novoangličané výborně vyznali a po kterém mohli snadno přeplout do kanadské Acadie. Moře bylo zároveň válečným polem, na kterém Angličané sklízeli daleko větší úspěchy, než Francouzi. Zde byly napadány francouzské rybářské bárky a zde byli získáváni zajatci, kteří byli „určeni pro výměnu“ za vlastní lidi, kteří byli drženi v Kanadě.



Port Royal


Když se major Benjamín Church, starý veterán z časů válek Wampanoagů a věhlasný indiánobijec dozvěděl o nových potížích, ani navzdory věku neváhal a hodlal vyrazit do pole. V té době žil v Tivertonu na Rhode Islandu odkud se vydal do Bostonu, kde se nabídl, jako velitel trestné výpravy. Church byl pětašedesátiletý, stále vitální a stejně vznětlivý muž, jako před léty. Jenže byl tak tlustý, že musel mít osobního asistenta, seržanta, který mu pomáhal vysednout na koně a tak.


Guvernér Dudley akci schválil a Churche povýšil do hodnosti plukovníka. Ten následně objel rodné Duxbury, stejně jako dalších města v Plymouth, kde hledal dobrovolníky a veterány. Plukovník měl takový věhlas, že mu nedalo příliš práce pro svou věc získat desítky nadšených mužů. Potřeboval ale také indiány, kteří by mu dělali průvodce a zvědy, jenže v Plymouth už skoro žádní nebyli, a ta hrstka, která přebývala na Cape Cod, měla velké potíže s pitím. Nicméně část z nich se ke starému harcíři připojila. Church se vrátil do Bostonu, kde se mělo rozhodnout o cíli útoku. Port Royal byl zamítnut, neboť povolení k napadení tohoto přístavu by musela udělit samotná královna a čekat na její odpověď nebyl čas. Guvernérovi nepřátelé toho využili, aby Dudleye zase obvinili, že Francouzům tajně nadržuje.


Síla útočného oddílu, včetně indiánů a námořníků čítala cirka sedm set mužů. Ti se přeplavili na třech válečných fregatách: Adventure, Jersey a Gosport k Mount Desert Island (Maine), kde Church poslal první bojový oddíl na Pentagoet (dnes Castine v Maine), kde měl francouzský baron Saint-Castin svou opevněnou obchodní stanici. I když sám baron nebyl přítomen, Angličané zajali jeho dceru s dětmi, a také se dozvěděli, že nové francouzské osídlení vzniklo v Passamaquoddy Bay, takže oddíl pokračoval tímto směrem. Church poslal další muže do St. Stephen (New Brunswick) a nedalekého tábora Maliseetů. Lodě Jersey a Gospot poslal plukovník k Digby Gut, což byl průliv do zálivu Fundy, kde se měly pokusit zadržovat francouzské zásobovací lodě. Hlavní sila expedice byla poslána proti Grand Pré.


Útok na Grand Pré začal 24. června (1704). Church tam připlul na fregatě Adventure doufajíc, že využije momentu překvapení, proto přistál za hustě zalesněným ostrůvkem Boot. Jeho muži se pak v podvečer na záchranných člunech přeplavili směrem k vesnici a podplukovník Giles pod vlajkou příměří předal tamním představitelům písemnou nabídku ke kapitulaci. V ní bylo mimo jiné uvedeno: „… prohlašuji, že už jsme začali se zabíjením a skalpováním, … nyní přicházíme s velkým počtem Angličanů a indiánů, … všichni to jsou dobrovolníci…“, čímž chtěl naznačit, že jeho mužstvo je těžko zvládnutelné, co byla nakonec pravda.




Church dál osadníkům hodinu na rozmyšlenou, a to byla ze strategického hlediska chyba, protože začal odliv, takže pobřeží se proměnilo v neschůdnou bažinu. To poskytlo místním osadníkům nečekanou příležitost k evakuaci majetku a hospodářských zvířat, zatím co Angličané ve svých člunech čekali na příliv. Ale ani ten útočníkům nepřinesl požehnání. I když ztratil výhodu momentu překvapení, Church alespoň doufal, že jim přílivové hráze poskytnou ochranu při útoku. Ale jako naschvál byl té noci příliv tak vysoký, že se čluny staly snadným terčem pro místní střelce, kteří se seskupili v pobřežních lesích. Church musel ke svému roztrpčení přiznat, že „Acadiané a Mikmakové nás chytře přelstili.“ Angličané však měli k dispozici malé dělo, se kterým zabili jednoho Mikmaka a několik dalších mužů zranili.

Druhého dne v poledne Angličané znovu zaútočili, tentokrát tvrdě a jelikož střelba obránců nebyla příliš efektivní, získali útočnici navrch. Když francouzská domobrana a Mikmakové ustoupili, Angličané mohli volně vstoupit do vesnice. Během rabování se nějakým chlapům podařilo najít sklad s alkoholem, načež nastala pijatika, kterou plukovník rychle zatrhl. Zbytek dne věnovali Angličané ničení vesnice. Bylo spáleno 60 domů, 6 mlýnů a mnoho stodol.

Když si někdo všiml, že se v okolí objevilo několik Acadianů, Church za nimi poslal poručíka Bakera s menším oddílem a varováním, ať si dá pozor na léčku. Ale Baker si na léčku pozor nedal, načež byl ze zálohy zastřelen nejen on, ale i několik dalších mužů.

Ráno třetího dne Angličané zničili všech sedm přílivových hrází, a poté vesnici opustili. Acadiané se začali s přicházejícím večerem vracet a okamžitě se pustili do oprav hrází, aby zachránili alespoň nějakou úrodu. S tím však Church počítal a poslal na ně střelce, aby Francouze vyhnali.


Během tažení byla dále napadena vesnice Pisiguit (dnes Windsor a Falmouth), kde bylo zajato 45 lidí a osada Beaubassin, kterou však farář Claude Trouve nechal včas vyklidit. Angličané Beaubassin alespoň vypálili.




Novoangličané se během tažení chovali dost brutálně. V Saint-Castin zabili každého, kdo jim přišel do rány bez ohledu na věk, či pohlaví a v Passamaquoddy Bay to bylo podobné. Jádro armády bylo totiž složeno z mužů, kteří se normálně pohybovali na hraně zákona a pohrdali autoritami. Byla to v podstatě lůza neochotna poslouchat velitelé a „lovit“ indiány v zdánlivě nekonečném pralese, bylo jako honit stíny ve tmách, zato obyvatelé Acadie byli snadnější kořist.


Church měl stále zálusk na Port Royal, ale chybělo mu to ono královské povolení, i když měl k dispozici tři válečné fregaty. Důstojníci se z toho důvodu sešli k poradě, aby rozhodli co dál. Většina z nich usoudila, že pro invazi mají k dispozici málo mužů, tak Church nechal vypálit „alespoň“ několik osamocených farem a srubů, než se nakonec vrátil do Bostonu. Zde oznámil výsledky svého tažení, včetně ztráty šesti mužů. Později se také musel zodpovídat i ze zvěrstev, které spáchali jeho muži.


Ačkoli britská invaze nepřinesla tak žádoucí výsledky, jak se očekávalo, přesto provinční úředníci souhlasili s další akcí. Na počátku března 1707 guvernér navrhl zákonodárnému shromáždění, aby se proti Kanadě realizovala regulérní invaze. Podle něj by na Kanadu mělo vytáhnout tisíc provinčních vojáku, které by podporovala královská fregata Deptford a provinční galéra. Kolonie Rhode Island za tímto účelem nabídla osmdesát mužů, New Hampshire šedesát, zatímco Connecticut ani nohu. Nakonec měly invazní síly tisíc sedmdesát vojáků a čtyři sta padesát námořníků. Vojsko se dalo do pohybu třináctého května.


Milice byla jako obvykle v žalostném morálním stavu s minimálním výcvikem, avšak s dostatečnými zkušenostmi s pitím kořalky. Jediný důstojník, který se vyznal v řemesle, byl anglický vojenský inženýr Rednap. Vrchní velitel, plukovník John March z Newbury, byl sice zkušený pohraniční harcíř a těšil se veřejné popularitě, ale na větší podnik nebyl stavěný. Většina důstojníků pak byli civilisté z venkovských měst, jako Ipswich, Topsfield, Lynn, Salem, Dorchester, Taunton nebo Weymouth.




Vedoucí představitelé Nové Anglie byli plísnění za to, že nebyli schopni najmout za daňové peníze profesionální důstojníky, jenže krom Rednapa a Vetche stejně nebyli žádní k mání, poněvadž po nezávislosti toužící, tvrdohlaví a žárliví Puritáni odmítali v Massachusetts jejich přítomnost. Samotní britští aktivní důstojníci, ať už zkušení, či ne, kolonisty opovrhovali, jako venkovany a znepokojovalo je jejich demokratické smýšlení. Vlasteneckou vojenskou povinnost v kolonii doslova protrpěli a možná snili o velkých bitvách na evropských polích a způsob válčení v Americe je nudil. Naproti tomu francouzská armáda v Kanadě se docela dobře přizpůsobila.




Přesto se počátkem června dala expedice do pohybu směrem k Port Royal. Podplukovník Appleton s tři sta padesáti muži přistál na severním břehu, asi osm kilometrů nad pevností a pochodoval k ústí řeky Annapolis, kde se utkal s početnějším francouzským přepadovým oddílem a byl přinucen k ústupu. Mezitím se March vylodil se sedm set padesáti muži na jižním pobřeží a postupoval směrem k Allen River a dál na tamní louky. Zde jej z křovinatého kopce přivítala soustředěná palba dvou stovek Francouzů pod přímým velením guvernéra Subercase. Po krátce přestřelce, která nikomu neudělala příliš velkých škod, Francouzi ustoupili a Angličané se začali na kopci Lion Lampart zakopávat, přičemž linii rozvinuli v oblouku mezi řekami Annapolis a Allen. Brzy poté nastal v anglickém táboře zmatek, neboť March nebyl schopen udržet na uzdě ani svůj důstojnický štáb, natožpak ostatní muže. Důstojníci se mezi sebou přeli o názory a mužstvo, kterému to neušlo, si dělalo co chtělo. „Ďábel pracoval mezi námi“ zapsal si do deníku inženýr Rednap, který dohlížel na budování dělostřeleckých baterií a dál si stěžoval: „nešlo spekulovat o jeho nízké reputaci (Marchově), když měl tak neovladatelné muže a nestálé důstojníky.“ Rednap nakonec odmítl přitáhnout děla, protože se obával, že by snadno podlehly silnější kanonádě z pevnosti a námořní kapitáni byli stejného názoru.


Jeden z kaplanů, reverend John Barnard, pln válečné horlivosti se nabídl, že opatří plán pevnosti. Za tímto účelem se vyzbrojil perem, inkoustem, papírem a jezdeckou pistolí a zcela sám se vypravil na vyvýšeninu, odkud hodlal kreslit opevnění. Když se pak vedle něj zaryla dělová koule a zasypala ho hlínou, reverend vzal nohy na ramena.


Francouzští dezertéři vypověděli, že v pevnosti je pět set mužů a čtyřiadvacet těžkých děl, a pak že dalších čtyři nebo pět set mužů spěchá pevnosti na pomoc. Ta zpráva oblehatele znervózněla, a proto byla svolána válečná rada. Rednap deklaroval, že obléhání je zbytečné a po prudké hádce navrhoval ústup, přesto k žádnému rozhodnutí nedošlo. Za tři dny se konala další rada, která rozhodla, že se přitáhnou kanóny a zahájí se dělostřelecká příprava, i když s tím Rednap a námořní kapitáni nesouhlasili. Že byl anglický válečný štáb vskutku zmatený, svědčí třetí rozhodnutí, že od obléhání se upustí. Znudění muži si mezitím krátili čas tím, že ničili vše v okolí pevnosti a dělali to důkladně, i přes značné riziko. „Nikdy nejednali muži více odvážně, když takto činili nepříteli přímo pod nosem. Jistě by pevnost dobili, kdyby důstojníci prokázali stejného ducha, ale oni viděli, že je to marné. Nakonec jsme se zmateně rozešli, jako kdybychom byli v samotném Babelu a chystali se k obchodu jako blázni.“




A tak se nešťastná britská invazní armáda plavila do Casco, odkud byla poslána rychlá loď, jenžto nesla smutné zprávy do Bostonu. March zůstal ve stavu bezmocné nerozhodnosti, umocněné zlým nachlazením, ale guvernér jej přesto neodvolal. Naopak mu poslal k ruce tři členy provinční rady, aby se mu stali poradci. Dva z nich měli alespoň bojové zkušenosti s miliční služby a třetí, John Leverett, byl učený reverend, domácí učitel a absolvent Harvardovy univerzity.     


Mladý William Dudley mezitím otci psal, že mezi důstojníky panuje žárlivost a hádky, které jsou tak časté, že to působí značný nepořádek a dezerci mezi vojáky. March, že se tváří, jako by neměl nic na práci a jen se snaží zachovat si popularitu. Kapitán britské fregaty Stuckley, také psal s velkou nespokojenosti o „nesmyslné a zlé vůli“ a plukovník Appleton přidal: „nevím čím bych přispěl tím, že bych nyní lhal, kdybych nepřiznal, že nás na tomto místě nečinnosti brzy usouží komáří.“


Tři poradci dorazili do Casco i s posilou stovky rekrutů, kteří nahradili ztráty za dezertéry. Válečná výprava se opět vydala k Port Royal, kde už byly také francouzské posily, včetně početné posádky korzárů z Martiniku. Po vylodění svedli novoangličané s nepřítelem několik ostrých potyček. Stále horlivý anglický kurát Bernard zapsal: „střela mi strhla z hlavy mou paruku, ale s milosti boží byl můj život uchován. Brzy poté jsme vyhnali nepřítele ze sadů a nemálo jich zabili a zle zranili kapitána korzárů. Potom jsme se opět nalodili a vrátili do Bostonu, tak rychle, jak jsme jen mohli.“ Když pak plukovník March kráčel ulicemi Bostonu, děti za ním na posměch volaly „Dřevěný meč! Dřevěný meč!“ Úřednici dokonce uvažovali, zdali nemají plukovníka předvolat před válečný soud, ale z toho nakonec sešlo. Pro kolonii pak bylo malou útěchou, že milice učinila několik výprav proti malým osadám a indiánským vesnicím.




Něco se v té době událo i na ostrově Newfoundland, o který se tenkrát mocnosti dělily napůl. Francouzská hlavní základna se nacházela v Plaisance, zatímco anglická St. John. V lednu roku 1705 guvernér Subercase pochodoval se čtyřmi sty padesáti vojáky, Kanaďany, Mikmaky a piráty proti St. John. Byla to rybářská vesnice chráněna pevností Fort William pod velením kapitána Moodyho. Když se útočníkům nepodařilo pevnost dobít, začali ničit okolí, přičemž napáchali škody za tehdejších 188 000 liber.  


O tři roky později, Sieur de Saint-Ovide, synovec Brouillana a pozdější guvernér Port Royal tu udeřil znovu a ještě brutálněji. Z Plaisance se vydal třináctého prosince 1708 se sto šedesáti muži a prvního ledna byl před Fort William. Dvě hodiny před úsvitem dobrovolníci překonali ochranný příkop a přiložili k palisádám žebříky. Poté, co je přešplhali, otevřeli brány a začal útok. Boj byl sice ostrý, ale krátký. Když velitel pevnosti padl sražen třemi střelami, posádka se vzdala. Druhá a menší pevnost naproti zálivu se druhého dne vzdala dobrovolně, a tak St. John padl do rukou Francouzů. Jenže guvernér v Plaisance neměl dostatek vůle obsazené území udržet a následujícího roku ho Angličanům vrátil.


 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist