Válka královny Anny VIII. - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Válka královny Anny VIII.

Dějiny Želvího ostrova > Válka královny Anny

13. 01.

I přes předešlé neúspěchy se ne všichni novoangličané vzdali plánů na dobití Kanady. Zvláště horlivý pro tuto myšlenku byl plukovník Samuel Vetch, i když existovalo pádné podezření, že obchodoval s Francouzi. Vetch pocházel z úctyhodné skotské rodiny a jeho vlivní protestanští předkové za vlády Charlese II. trpěli náboženským pronásledováním. I když se dalo předpokládat, že bude kráčet ve stopách předků a stane se úředníkem, s jeho dobrodružnou povahou to nešlo dohromady. S bratrem Williamem nastoupil do armády, a když se po několika letech společně plavili v hodnostech kapitánů z kolonizačních důvodů do Panamy, William na moři onemocněl a zemřel. Samuel se posléze usadil v New Yorku a vzal si dceru Roberta Livingstona, který s Kanadou aktivně obchodoval a do businessu patrně zasvětil i svého zetě. Nicméně Vetch se následně přestěhoval do Bostonu, kde ho zastihla Válka královny Anny. Když pak několikrát cestoval do Kanady, aby vyjednal výměnu zajatců, pečlivě zkoumal povodí St. Lawrence a chlubil, že už ho zná lépe, než samotní Kanaďané. Byl to velice cílevědomý a houževnatý důstojník, a když Zákonodárné shromáždění Massachusetts rozhodlo další útok na Kanadu odložit z důvodu přílišného rizika, Vetch odplul do Anglie, aby osobně intervenoval u dvora. Žádal o podporu a zbraně na dobití Kanady a Acadie a navrhoval k tomu přidat i Newfoundland. Pokud by se toto podařilo, mohly by se vojska obrátit na jih, aby vyrvala Mexický záliv a floridskou Pensacolu z rukou Španělů a „Její veličenstvo by se stalo císařovnou obrovského severoamerického kontinentu.“  



Snad i na základě této představy, dvůr žádosti vyhověl a Vetch se mohl jedenáctého března vydat na zpáteční cestu do Ameriky a krom jiného měl v brašně zplnomocnění stát se budoucím guvernérem Kanady. Vetch vyplul z Portsmouthu na palubě lidi Dragoon společně s plukovníkem Francisem Nicholsonem, který měl na budoucím podniku veliký podíl. Na dalších lodích mělo později vyplout pět regimentů královského vojska. Počasí však Vetchovi nepřálo, a tak Dragoon zakotvil v bostonském přístavu, až za pět týdnů po vyplutí z Anglie, čili večer dvacátého osmého dubna. Vetch ještě té noci spěchal za guvernérem, aby mu předal královské dopisy. Dudley svolal svou radu hned následujícího rána a guvernérům ostatních kolonií poslal emisary s kopiemi dokumentů. Vetch pak s uspokojením konstatoval, že královské příkazy byly přijaty: „s poslušnou poslušností … s pocity radosti a vděčnosti.“


Jak byly přípravy na válku realizovány, Vetch pečlivě kontroloval, jestli je vše, tak jak má být, a jak kolonie povolávají miliční sbory. New York poskytl osm set mužů, New Jersey dvě stě, Pennsylvanie sto padesát a Connecticut tři sta padesát. Vojsko se mělo shromáždit v Albany do poloviny května a jeho cílem mělo být dobití Montrealu, ke kterému se mělo dostat po řece Hudson, jezero Champlain a řeku Chambly. Massachusetts, New Hampshire a Rhode Island daly dohromady dvanáct set mužů, kteří společně s řadovým vojskem měli po moři, a pak po St. Lawrence táhnout na Quebeck.


Provincie New York musela kvůli tažení na Kanadu řešit poměrně velké dilema. Jelikož byl New York doposud neutrální, mohl užívat relativního bezpečí a profitovat z kožešinového obchodu s Kanadou a jejich indiánskými spojenci. Takže zatímco hraničáři, farmáři a muži typu Petera Schuylera, byli pro válku, obchodníci z Albany by raději těžili z míru.


Pennsylvanie na tom byla poněkud jinak. Jelikož většinu tamního obyvatelstva tvořili mírumilovní kvakeři, ani tentokrát se vojensky nechtěli angažovat. Oni sami díky své neutralitě válkami doposud moc netrpěli, přesto podpořili podnik finanční částkou 3 000 liber. Pacifisté ale pečlivě dbali na to, aby v účetnictví nebyla žádná zmínka o tom, na co byly peníze použity. Naproti tomu se Massachusetts a New Hampshire zapojily nejvíce, protože měly s Kanadou největší potíže.




Své problémy měli rovněž Irokézové, kteří doposud zachovávali neutralitu, ale nyní do vesnic Onondagů cestoval Peter Schuyler s mnoha dary a kořalkou, aby je přemluvil k válce. V té době mezi Onondagy působili jezuitští misionáři Mareuil a Lamberville. Když pak díky přesvědčovacím schopnostem a působením alkoholu začal mezi Onondagy působit válečnický duch, jezuité znervózněli. Joncaire, který plnil své úkoly mezi Seneky, dokázal tyto Irokéze přesvědčit, aby zůstali neutrální, přesto poslal do francouzské pevnosti Fort Frontenac zprávu s varováním. Schuyler naproti tomu přemlouval jeho kolegy Lambervilleho a Mareuila, aby s ním odešli do Albany, poněvadž mezi Onondagy to pro ně může být nebezpečné. A vskutku, indiáni posílení rumem vyloupili a spálili jejich dům. Jelikož oba jezuité neměli zájem zemřít mučednickou smrtí, jako před léty jejich bratři Lalemant a Garnier, raději vyklidili pole. Mohawkové, kteří byli již léta nejvěrnějšími spojenci Angličanů, poslali příbuzným v Caughnawaganě zprávu, že půjdou do války, sic nemohou jinak.


Oddíly, které měly dobít Montreal, se pohnuly proti proudu Hudsonu a cestou stavěly pevnosti. Tou první byla Saratoga, jejíž jméno pochází pravděpodobně s irokézského „sa-ra-ta-ke“, holandskými obchodníky vyslovováno „sarachtoge.“ Druhá byla postavena na Great Carring Place a byla pojmenována Fort Nicholson, pozdější přejmenována na Fort Edward a třetí opevnění neslo název Fort Anne.  


Zprávy o anglickém tažení k jezeru Champlain se brzy donesly do Kanady a guvernér Vaudreuile okamžitě pověřil velitele Montrealu, plukovníka Ramesaye, aby s patnácti sty vojáky, Kanaďané a indiány vyšel nepřátelům v ústrety. Když kanadské oddíly dopluly k jezeru Champlain, přiblížili se k sobě obé armády u místa zvaného Crown Point. Když na sebe narazily znepřátelené hlídky, došlo k lehčí přestřelce, která však Angličany vyděsila. Velitel hlídky Gift měl dojem, že „za každým stromem v lese, je ukrytý nepřítel.“ Pak došlo k tragikomické události, když se velitel Ramesay ztratil v hustém lese a nemohl najít vlastní armádu, což poněkud podlomilo bojovou morálku mužstva. Když se pak všichni „šťastně“ shledali, zvěd Deruisseau meldoval, že je poblíž na devět set Angličanů. I když kanadské síly představovaly pro nepřítele nebezpečnou a hlavně prozatím neviditelnou armádu, Ramesay znejistěl a svolal válečnou radu, a ta rozhodla pro návrat do Montrealu.  


To obyvatelům města nepřidalo a začala se šířit panika, že Angličané chystají invazi, což byla vlastně pravda. A když se pak v Montrealu ještě doslechli, že povstali Irokézové, začalo se vážně uvažovat o evakuaci města i pevnosti Frontenac. Podobně na tom byl Quebec, ale z daleko méně závažnějšího důvodu. Jistý La Plaine totiž přišel s informací, že při ústí St. Lawrence viděl osm nebo deset lodí nepřátelských lodí, a že slyšel střelbu z děl. I když se později se prokázalo, že ony lodě byly jenom čouhající skály v mlze za odlivu a hřmot děl, že byl hlas velryb během jejich dovádění, Quebec byl v pohotovosti. Muži se ozbrojili a opevnili na skále, zatímco ženy a děti s dobytkem a koňmi odešly do lesních úkrytů.


Jenže britské miliční vojsko mezitím nečinně tábořilo u Crown Point a čekalo na posla, který oznámí, že do Bostonu připlulo královské vojsko. Kdyby se tak stalo, milice měla pokračovat v tažení na Montreal. Jenže jak dny plynuly, nikdo nepřicházel a v táboře se začala šířit nákaza. I když se říkalo, že pro francouzští indiáni záměrně kazili okolní zdroje pitné vody, tím, že do nich házeli zvířecí mršiny, skutečnost byla mnohem méně konspirativní. Milicionáři jednoduše nedokázali v táboře udržovat dostatečnou hygienu, takže tam brzy začala řádit úplavice. Tábor byl zamořen hejny much a komárů, kteří se postarali o zbytek. Každopádně tento hmyz a špatně udržované latríny, pakliže vůbec nějaký byly, tentokrát zmohly daleko více, než muškety a tomahawky. Mnoho milicionářů našlo u Crown Point svůj hrob.


Když Vetch třetího července přicestoval z Albany do Bostonu, vojsko nečinně tábořilo u přístavu i s veškerými zásobami a vybavením, připraveným pro nalodění. Důstojnici mužstvo pravidelně cepovali a Vetch lordu Sunderlandovi napsal: „muži jsou v lepší kondici, než Evropané a doufám, že jejich kuráž bude stejně taková. V tom případě nebude nic, co by zabránilo v úspěchu tohoto skvělého podniku, ledaže pozdní příjezd flotily.“ A ta stále nebyla na obzoru. Vetch pokračoval v úvaze: „je pravda, že vláda na to musí vynaložit nemalé prostředky, ale přesto ráda zaplatí ve prospěch budoucnosti. Musíme se modlit za rychlý a bezpečný příjezd flotily. Kdyby se zpozdila, bylo by to pro kolonie velké zklamání, protože všichni tak nadšeně uplatnili královské rozkazy a hrozně by pak trpěly, kdyby nebylo nic podniknuto.“




Ale čas plynula a žádné lodi nepřiplouvaly, proto Vetch znovu psal: „předpokládám za nutné Vaše lordstvo seznámit s tím, jak nesmírně loajální lidé na tomto kontinentu jsou. Modlete se k Bohu, aby flotila připlula.“ Guvernér Dudley byl neméně trpělivý a psal v podobném duchu, to však bylo stejně neúčinné. Vojáci setrvali v táboře přes celé léto a polovinu podzimu. Jedenáctého října Dudley dostal dopis od lorda Sunderlanda, ve kterém ho informoval, že vojsko, které mělo připlout do Ameriky, bylo odvoláno do Portugalska, kde vedla Británie další válku. Sunderland tuto informaci o změně taktických plánů psal do Ameriky již dvacátého sedmého července, ale dopis k adresátům putoval celých jedenáct týdnů, což způsobilo koloniím nemalé finanční a materiální ztráty, nemluvě o tom, jaký psychologický účinek to na milici i osadníky mělo. Bylo to veliké zklamání, přesto guvernéři kolonií Massachusetts, Connecticut, New Hampshire a Rhode Island usoudili, že když už se vynaložilo tolik úsilí, bylo by škoda toho nevyužít. Rozhodli se tudíž, že armáda napadne Port Royal, kam je dopraví britské fregaty. Kapitáni však byli proti, jelikož už byla pokročilá doba. Vzhledem k tomu, že guvernéři neměli právo anglické kapitány do ničeho nutit, rozhodli se, že požádají Korunu o povolení napadnout přístav příští rok, pokud by dostali k dispozici čtyři fregaty a pět set vojáků, a to nejlépe do konce března příštího roku. Massachusettské zákonodárné shromáždění požádalo Nicholsona, který se zrovna chystal odplout do Anglie, aby u dvora ve prospěch podniku intervenoval.


Nicholson odplul do Evropy v prosinci a Petr Schuyler ho brzy následoval. New York totiž, když se jednou vydal na cestu války, byl rozhodnut věc dokončit, obzvláště když do toho zatáhl Irokéze. Aby Schuyler před Irokézy neztratil tvář, vzal sebou do Anglie pět Mohawků. Jeden z nich na moři zemřel, ale zbylí čtyři se do Londýna dostali bezpečně. Tam ve svých národních oblecích způsobili senzaci, ale brzy byli převlečeni na státní útraty do pestrých šatů, které jim navrhl jeden divadelní kostymér. Londýnem je pak vozili v kočáře a v přístavu jim ukázali dělové válečné lodě. Duke Shrewsbury následně Mohawky představil královně Anně. Jednoho, jako císaře a další tři, jako krále a cantenburský arcibiskup jim slavnostně předal každému výtisk bible. Básnici Steele a Addison na ně psali ódy a holandský malíř Verelst namaloval jejich portréty, které byly ryté v mezzotintě. Nu a nakonec jejich přítomnost a řeč udělala na dvůr takový dojem, že začal mít o válku v Americe nový zájem. Nicholson měl následně lepší pozici pro vyjednávání, takže se zpět do Ameriky plavil s novými příkazy na dobití Port Royal.




Ačkoliv byl Francis Nicholson vojenskou hodnosti plukovník, byl více činný na politické scéně, spíše, než na poli války a v koloniálních záležitostech sehrál značnou roli. Jedním z jeho plánů, bylo založení svazu všech kolonii, které by se jednotně postavili proti Francii, ale Virginie to k jeho velkému rozčarování odmítla. I když vynakládal hodně úsilí v zájmu kolonií, vždy ale v zájmu monarchie, ale ta to koloniím moc neopětovala. Ačkoli totiž ministerstvo slíbilo pomoc, příliš s ní nespěchalo. Lodě měly podle požadavku připlout do Bostonu před koncem března, a byl už květen, než vůbec vypluly z britského Plymouthu.  


Flotila dorazila do Massachusetts v červenci a po měsících zoufalého čekání, bylo naráz všechno v jednom kole. Sněmovna reprezentantů přijala oficiálně královskou pomoc a na základě toho prohlásila, že žádná z lodí nesmí opustit přístav, dokud neskončí službu a čtrnáct lodí bylo vyčleněno, jako transportní. Devět set milicionářů z Massachusetts, mělo dostat měsíční plat předem, společně s kabátem v hodnotě třiceti šilinků. Výbor dále povolal do zbraně všechny dobrovolníky z loňského podniku se slibem, že se mohou vrátit domů, jakmile bude Port Royal dobit. Jako bonus si mohou ponechat královskou válečnou výstroj, včetně nafasované muškety.


Pak přišel rozkaz, aby v určený den miliční plukovníci předvedli své nějak pojmenované regimenty k přehlídce. Královští důstojníci byli ubytování v Dorchesteru a Cambridge v soukromých domech, a to s nebo bez souhlasu majitelů, poněvadž to bylo uzákoněno. A nakonec bylo rozhodnuto, že plukovník Nicholson musí mít na expedici pro osobní potřebu k dispozici sud vína, dvacet ovcí, pět prasat a sto kusů drůbeže.




A nastal podzim a vše bylo připraveno k tažení na Acadii. Connecticut, New Hampshire a Rhode Island poslal své kontingenty a důstojníci v Green Dragoon Tavern se uspořádali slavnostní večeři na počest Nicholsona, Vetche a sira Charlese Hobbyho. Samotná armáda se dala do pohybu osmnáctého září. Dvacátého čtvrtého eskadra vplula do úzkého průlivu Annapolis Basin, kde je příliv silný, jako mlýnský proud. Jsou to tak nebezpečné vody, že jedná z lodí byla vržena na skaliska a šestadvacet mužů utonulo. Ostatní zakotvily bezpečně nad Goat Island na dohled francouzské pevnosti. Jednalo se o koráby Dragoon, Chester, Falmouth, Lowestoffe a Feversham, jednu provinční galéru a dvacet čtyři menších přepravních lodí, asi tři sanitární lodi a několik šalup naložených dřevem a zásobami. Výsadek mělo podniknout čtyři sta britských pěšáků a asi patnáct set milicionářů rozdělených na čtyři prapory. Nicholson věřil, že i francouzská pevnost bude posílená, proto raději spoléhal na početní převahu.


Odpoledne dvacátého pátého začalo vyloďování. Vetch s dvěma prapory vyrazil na severní straně a Nicholson s druhými dvěma prapory zase na jihu. Než se Vetch stačil se svými oddíly utábořit, octnul se pod silnou francouzskou palbou. Druhý den ráno se Nicholsonovi muži přesunuli směrem k pevnosti skrz blízký les a mokřiny Allenovy řeky, zatímco Francouzi pilně stříleli po Angličanech ze svých děl. Když se útočníci střetli s francouzskou hlídkou, zahnali ji a zakopali se čtyři sta yardů od hradeb. Poté, co Angličané přitáhli své baterie, začalo několikadenní vzájemné ostřelování. Devětadvacátého záři vyšel z pevnosti emisar Perelle, s bubeníkem a bílou vlajkou a nesl plukovníku Nicholsonovi dopis od velitele Subercase, který ho žádal, zdali by pod svou ochranu nevzal několik dam, které byly mrtvé strachy z neustále kanonády.  Vzhledem k tomu, že měl Perelle porušit parlamentární postup, nechal jej Nicholson zadržet a do pevnosti poslal vlastního důstojníka s odpovědí, že dámy příjme, poněvadž od královny „nedostal rozkaz válčit se ženami.“ Subercase také zadržel anglického posla a Nicholsonovi napsal: „Sire, zadržujete jednoho z mých důstojníků a já jednoho vašeho, čili jsme nyní vyrovnání. Nicméně nemám důvěru, že jakmile mi dáte své slovo, že ho také dodržíte, přesto nyní učiním rozhodnutí, které zabrání dalšímu prolévání francouzské a anglické krve. Jsem nyní připraven navrhnout Vám svou kapitulaci.“


Dalšího dne byli zajatí důstojníci na obou stranách se vší zdvořilosti propuštěni a v neděli ráno, prvního října utichly zbraně. Nicholson poslal plukovníka Tailora a kapitána Abercrombieho s výzvou ke kapitulaci a Subercase odpověděl, že je připraven vyslechnout návrhy. Během následujících čtyřiadvaceti hodin byly dohodnuty podmínky příměří. Posádce bylo umožněno, aby opustila pevnost se všemi poctami války a mohla odplout na anglických lodích do evropských přístavů Rochelle nebo Rochefort. Osadníci usazeni pět kilometrů od pevnosti mohli zůstat ve svých domovech, pakliže odpřisáhnou slib věrnosti královně. Na dvě stě osadníků pak přišlo k bráně pevnosti a utvořili dvoustup. Nicholson prošel kordónem s Vetchem po pravici a kapitánem Hobbym po levici následovaní zbývajícími důstojníky. Subercase jim vyšel naproti a předal jim s obřadnými slovy pevnostní klíče. Francouzští důstojníci s mužstvem vypochodovali za zvuků bubnů se všemi vlajkami a zbraněmi. Sotva prošli, vstoupili stejným způsobem do pevnosti Angličané. Pak vyvěsili nad pevnosti vlajku a vystřelili salvu z lodních děl. Nicholson následně přejmenoval Port Royal na Annapolis Royal a Vetch se stal místním guvernérem. Posádkou mu zůstalo dvě stě britských pěšáků a dvě stě padesát milicionářů, kteří se dobrovolně nabídli pro službu.


Francouzských důstojníků a vojáků bylo v době kapitulace dvě stě padesát osm. Někteří z vojáků a milicionářů během obležení dezertovali, ale Subercase, jako třicetiletý válečný veterán obstál se ctí.


Bylo to již potřetí, co byl Port Royal Angličany dobit. Poprvé to bylo majorem Sedgwickem v roce 1654 a podruhé sirem William Phipsem, během poslední války.


Entertaining Passages, Report of a Committee to consider his Excellency's Speech, Autobiography of Rev. John Barnard, A Boston Gentleman to his Friend, Letter to a Noble Lord concerning the late Expedition to Canada, Memoir of Hon. Samuel Vetch, Collections of the Nova Scotia Historical Society, Journal of Vetch and Nicholson, Vetch to Sunderland, Magazine of American History, Nahkohe


 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist