Válka královny Anny X. - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Válka královny Anny X.

Dějiny Želvího ostrova > Válka královny Anny

05. 02.

Válka královny Anny neboli Válka o španělské dědictví se chýlila ke konci a boje ustávaly, jak na evropském poli, tak i na americkém poli. Poraženou stranou se stala Francie a stárnoucí král Ludvík XIV. se musel potýkat s obrovskými dluhy. Ale válečný konflikt měl i nemalý vliv na politický vývoj v Anglii, poněvadž Whigové, kteří ztráceli svůj vliv, těžili s každého francouzského úspěchu, zatímco Toryové hodlali válku, co nejdříve ukončit. Vždyť Velká Británie, byla neméně finančně vyčerpána. Nakonec vše vyústilo v mírová jednání, která se vedla v holandském městě Utrecht. Předběžné kroky byly ze strany Anglie podniknuty již v říjnu roku 1711, přičemž k přímým jednáním došlo 29 ledna 1712 a zúčastnily se jich zástupci Francie, Anglie, Španělska, Portugalska, Savojska a Holandska.

Na samotnou Ameriku měla smlouva podivný dopad a je diskutabilní, jestli Britům, co se týče kolonií, poskytla nějaké výhody. Hranice mezi koloniemi a Kanadou byly stále přesně nevymezené, stejně tak, jako hranice mezi západní divočinou (na kterou si dělala nárok Francie), Kanadou a koloniemi, což byla živná půda pro další válku. Nejprve tu byla otázka Acadie. Na základě nové smlouvy získala Velká Británie velké území o rozloze přes 55 000 kilometrů čtverečních, kde žili Mikmakové a Abenakiové stále chovající věrnost Kanadě. Dále to byly západní hranice, území kolem Velkých jezer a údolí Mississippi. Dá se říci, že tem, kdo ona území ovládal, kontroloval vlastně celý kontinent. Tyto problémy do budoucna vyřešila následná Francouzsko indiánská (Sedmiletá válka).


I přes prohru král Ludvík XIV. o Acadii přijít nechtěl, proto francouzské vyjednavače v Utrechtu písemně instruoval: „Zachování míru je pro nás naprosto důležité, a proto je král ochoten v této věci vzdát se Acadie i Cape Bretonu. Mějte však na paměti, že to bude až poslední možnost. Je to náš nejvhodnější přístup do Kanady. Byl by to konec rybaření a francouzského námořnictví v regionu.“ Zplnomocněnci však odpověděli, že protistrana nabídku odmítla, že Francii ponechala jen Cape Breton a umožnila ji rybařit ve vodách ostrova Newfoundland na dobu dvě stě let.


Velký ostrov Cape Breton, kterému Francouzi říkali Isle Royale, leží na východ od Acadie (dnes Nova Scotia) a je od něho oddělen úžinou Canseau. Pro Francii bylo zásadní, že je situován na jižní straně zálivu St. Lawrence, který tím pádem měla stále pod kontrolou. Z toho důvodu vysoký úředník námořního obchodu Jacques Raudot navrhoval, aby byla na ostrově založena kolonie, a to z komerčních i strategických důvodů. Vzhledem k tomu, že mír ještě nebyl uzavřen, vláda tento návrh přijala a souhlasila se stavbou mohutného opevnění, které by nejen chránilo přístup do Kanady, ale zároveň mohlo sloužit, jako výchozí bod, pro případný útok na Novou Anglii, či Acadii. V té době byl ostrov Isle Royale z větší míry pustý a neobydlený.




Nový přístav se měl jmenovat Port á l'Anglois, ale zakrátko byl přejmenován na Louisbourg, a to na počest francouzského krále. Místo pro citadelu bylo vybráno na jihovýchodním břehu ostrova, kde byly drsné skalnaté útesy. Jednalo se o dobře chráněný záliv, který poskytoval výborné kotviště a zároveň se dal ze břehů výborně bránit. Z hlediska vojenství a rybářství to bylo skvělé místo, ale pro zemědělství a hospodaření se vůbec nehodilo. Okolní kopce byly hustě porostlé jedlovými lesy a roviny byly bažinaté a zarostlé mechem.


Navzdory všem dosavadním francouzským neúspěchům a ztrátám, se od nového projektu hodně očekávalo. Raudot před námořní radou navrhoval, aby se na ostrově postavila pevnost, dobře vyzbrojena silnými děly a s posádkou osm kompanií řádového vojska. Dále navrhoval, aby tam byla nemocnice, kterou by spravovaly řádové sestry, podobně jak to dělaly v Quebecku. Nu a nakonec se do Louisbourgu měly nastěhovat rodiny osadníků, které by po dobu dvou let dostávaly vládní podporu a svobodné dívky se měly provdávat za místní vojáky.


Pevnost Louisbourg, která byla napůl dílem Koruny a církve, se stala silnou citadelou, obehnanou hrozivým opevněním s mnoha dělovými bateriemi a kánony silných ráží. Kolem vyrostlo poměrně slušně zalidněné rybářské městečko a celková populace Louisbourgu po létech čítala na čtyři tisíce duší. Zdá se, že na pobřeží Severní Ameriky to vskutku byla nesilnější pevnost a proslulé letovisko francouzských korzárů, proto se přístavu začalo přezdívat „Americký Dunquerque.“ Zpočátku ale nějaký čas trvalo, než se město zalidnilo, tak úřady naléhaly, aby se tam co nejdříve přestěhovali všichni osadníci a rybáři ze ztracených provincií Acadie a Newfoundlandu. Přestěhovat se tam měli pokud možno i Mikmakové s Abenakii.  


Na podzim roku 1712 dostal velící důstojník Placentie písemný králův rozkaz: „Pane de Costebelle, nařizuji, aby město a pevnost Plaisance (Placentia) a další naše osídlení na Newfoundlandu, byly podstoupeny mé drahé sestře, královně Velké Británie. Dal jsem námořnictvu pokyny, aby byly vybaveny lodi, které by přepravily obyvatelstvo, jejich majetek, důstojníky, vojáky, výzbroj a výstroj z Plaisance a jiných míst na Newfoundlandu, do nového domova na Isle Royale, kterému se lidově říká Cape Breton. Vzhledem k tomu, že nyní už je příliš pokročilé podzimní období a já nehodlám má vojska a poddané vystavovat riziku smrti chladem a mizérie, a také nehodlám ohrožovat námořní lodě hrozbě ztroskotání, bude celá akce realizována na jaře příštího roku.“




Placentia byla malá osada, kterou tvořilo maximálně třicet chudých rybářských rodin a některým by ani nevadilo, kdyby se staly poddanými anglické koruny, ale neměli na vybranou. „Nemají žádnou šanci dopustit se takové chyby, na které sice tvrdohlavě lpí a myslí si, že mají svobodnou volbu zde zůstat.“ A tak chtě nechtě byly tito osadníci a jejich rybářské bárky transportovaný na Isle Royale.


Horší to bylo s indiány. Když jim bylo nabídnuto, aby se odstěhovali na ostrov, striktně to odmítli a přinutit je k tomu nešlo. Ale zdaleka nejhorší to bylo se samotnými Akaďany. Nejenže jich bylo příliš mnoho a jejich přestěhování společně s majetkem představovalo nemalý problém, ale jim se ani stěhovat nechtělo a vzhledem k jejich počtu je nebylo možno přinutit, ale spíše ke stěhování přesvědčit. Tento nelehký úkol připadl na katolické kněze, v tomto případě na pátery Paina a Dominiqua, jejichž úkolem bylo apelovat na vlasteneckou a tím pádem i na náboženskou strunu Akaďanů. Kněží měli projevit osadníkům empatii v tom ohledu, že je opravdu těžké opustit zavedené a dobře prosperující hospodářství a živnosti, výměnou za život na neúrodném ostrově, kde se hospodařit de facto nedá a hrozí tam nouze, „nicméně chceme plnit přání Jeho Veličenstva, a také zároveň máme na mysli zájmy naši církve, a proto je chvályhodné podstoupit každou oběť.“ Nikdo však nemluvil o tom, že smlouva z Utrechtu zajišťovala Akaďanům svobodu vyznání, naopak misionáři lidi strašili tím, že pod anglickým jhem, budou zbaveni náboženských práv.


Angličanům se v Acadii také kdovíjak nedařilo. V Annapolisu velel coby guvernér plukovník Vetch, jenž měl pod sebou čtyři sta padesát anglických vojáků a občanů, plus Akaďany, kteří byli usazeni poblíž pevnosti. Mikmakové zůstali vůči Angličanům hodně nepřátelští a v červnu 1711 společně s Abenakii jich poměrně hodně zabili. Útoky indiánů změnily i postoj Akaďanů vůči novým pánům a asi šest stovek ozbrojenců zaútočilo na pevnost. Počet obránců Annapolisu se v té době snížil kvůli nemocem a dezerci na dvě stě obraný schopných mužů a samotná pevnost byla navíc v hrozném stavu. Naštěstí pro Angličany neměli Akaďané pořádného armádního vůdce, ledaže kněze Gaulina misionáře Mikmaků, který byl i samotným strůjcem povstání. Gaulin posléze hledal podporu v Placentii, ale byl odmítnut, a tím i skončilo povstání. To se stalo v době, kdy se na Quebec plavil Walker se svou flotilou. A guvernér Vetch měl nemenší potíže i s metropolitními úřady. Více než dva roky se staral o věčně hladovou a polorozpadlou pevnost, ale to nikdo moc neřešil, pročež z Anglie nepřicházely žádné instrukce natož peníze, poněvadž na Acadii královské ministerstvo nějak zapomnělo.




Poté, co byla podepsána utrechtská smlouva, někteří z anglických úředníků usoudili, že by francouzské katolické obyvatelstvo mělo být přestěhováno, a to nejlépe na karibský Martinik. Vystěhovalce by pak měly nahradit protestantské rodiny z Anglie, či Irska. Tak to tenkrát chodilo. Málokdo předpokládal, že by katolík podporoval protestantskou monarchii a naopak, proto byla politika nerozlučně spjata s vyznáním. A Vetch coby odhodlaný kalvinista byl celou myslí proto, aby byli katoličtí Akaďané vystěhování. Byla to vskutku paradoxní situace, když jak Angličané, tak Francouzi chtěli Akaďany vystěhovat, ale přitom jim samotným se nikam nechtělo. A v samotném finále se do Acadie málokterým protestantům chtělo a vláda momentálně neměla páky, jak je k tomu donutit, či přemluvit. Kdyby se Akaďané přestěhovali na Isle Royale, byli by velmi nebezpečným sousedem slabého Annapolisu. Ale byl by tu ještě jeden závažný problém. Kdyby se Francouzi odstěhovali, ocitla by se britská kolonie na holičkách, i co se týče zásobování. Vždyť prakticky veškeré potraviny pocházely z francouzských farem, a tak ironií osudu byli Angličané ještě rádi, že tam Akaďany mají.


Francouzi mezitím vynakládali nemalé úsilí, aby Akaďany dostali na Isle Royale. Na základě čtrnácti smluvních bodů z Utrechtu, mohli francouzští osadníci svobodně opustit Acadii do jednoho roku, od podepsání dokumentu. Mohli si sebou odnést majetek a prodat pozemky a domy. Když ale misionář Félix Pain nahlásil, že Akaďané se stěhovat nechtějí, poslal novopečený velitel Louisbourgu Costebelle do oblasti důstojníky, La Ronde Denyse a Pensense s instrukcemi vybídnout místní kněze, aby Akaďany přesvědčili oni. Důstojníci navštívili Annapolis, kde lidem slibovali, že pro ně připlují lodi, že dostanou každá rodina zásoby na jeden rok, a že budou po dobu deseti let osvobození od platby veškerých daní. Za tímto účelem byly k jednání sezvány všechny hlavy rodin a za přítomnosti anglického guvernéra, nyní již plukovníka Nicholsona, francouzských důstojníků a kněží Justinienem, Bonaventurem a Gaulinem všichni podepsali, či učinili značku. Několik rodin odplulo na lodi Marie-Joseph na Isle Royale a zbytek je následovat během roku. Kampaň byla podpořena dopisem od quebeckého biskupa, který osadníky strašil představou, že je protestanští kacíři oloupí o pravou víru.


Guvernér Nicholson, chtěl ale co nejvíce Akaďanů udržet v provincii a vzhledem k tomu, že to byl energetický muž a před jeho autoritou se třásli i angličtí důstojníci i mužstvo, s Akaďany nehodlal jednat v rukavičkách. Když Costebelle nedodržel slib a neposlal z Isle Royale lodi, někteří Akaďané se chtěli přeplavit na vlastních plavidlech. Nicholson jim to však nedovolil, stejně tak, jako jim zakázal prodat nemovitosti. Zkrátka ignoroval skoro veškeré smluvní podmínky z Utrechtu, stejně jako královniny dopisy. Nicholson však v Annapolisu nepobyl moc dlouho. Jeho nástupci Caulfield a Doucette později postup svého předchůdce kritizovali, ačkoli oba dva svým způsobem dělali to samé, bránili vystěhovalectví. Přesto asi dvanácti či patnácti rodinám se podařilo uprchnout, a ty se usadily v přístavu Toulouse na Isle Royale, kde následně trpěly zimou a hladem.


Z Annapolisu přešli francouzští agenti Denys a Pensens do osídlení Chignecto a Basin of Mines, což byly nejlidnatější a nejvíce prosperující části Acadie, a proto zde byli i méně úspěšní. Osadníci moc slibům nevěřili a nepomáhal ani apel na jejich vlastenecké cítění. Zkrátka se jim nechtělo opouštět dobře zavedená hospodářství a domový otců. Z Baye Verte měli snadnou komunikaci s krajany v Louisbourgu, kterou Angličané neměli moc přerušit, takže jim v podstatě nic nescházelo. Byli dobře vyzbrojení a počtem daleko Angličany převýšili, zvláště pak když mohli počítat s podporou Mikmaků. Byli to vlastní páni, což vadilo oběma monarchiím. Costebelle si stěžoval na jejich netečnost a ani po třech letech zbytečných pokusů překonat jejich odpor se mu to nepodařilo.



Annapolis


Roku 1720 nechal nový guvernér Philipps opravit pevnost Annapolis, která byla podle inženýra Mascareneho „před totálním zhrocením“, ale podobně byla zanedbána celá anglická zpráva provincie. Muži z vojenské posádky byli tak odraní, že jim velitel podplukovník Armstrong musel uniformy koupit za vlastní peníze. V roce 1749 žilo v provincii krom vojáků asi dvanáct anglických rodin, zatímco Francouzů bylo cirka dva tisíce. Pět set jich bylo usazeno u Annapolisu, tudíž byli pod anglickou „kontrolou“ a jednalo se většinou o skupinu podnikavců, kteří byli nejvíce spokojeni, když si jich a hlavně jejich podniků nikdo nevšímal. Tradiční britská politika nečinnosti vůči vlastním koloniím byla i zde příznačná. Zatímco se vláda pramálo starala o upevnění pozice na území, které bylo de facto ovládalo nepřátelské obyvatelstvo, Francouzi by rádi získali to, o co přišli. Hlavním aktivistou v této záležitosti byl guvernér Isle Royale, který neustále posílal do Acadie své a misionáře, jež aktivně osadníky proti Britům popichovali.


Smlouva z Utrechtu zabezpečila Akaďanům svobodu uctívání za určitých podmínek, a to že musí uznat svrchovanost britského impéria, a že pastoři i jejich stáda musí ctít britské zákony a nesmí klít protiv královně Anně. Stali by se britskými občany, kteří nesměli zneužívat svobodu za účelem rozvráceni stanovených pořádku. Jenže to bylo přesně to, co dělali misionáři, kteří zdaleka nebyli jen služebníci římské církve, ale většinou také královi agenti, aktivně vystupující proti britské vládě. Dva z těchto kněží, páter Saint-Poncy a Chevereaux byly postaveni před annapoliskou radu, kde mimo jiné s velkým opovržením řekli: „my jsme tu v zájmu krále Francie“, proto jim bylo nařízeno, aby Acadii opustili. Jeden z nich odešel mezi indiány na Cape Sable a navzdory zákazu se z příkazu svého guvernéra vrátil, ale zřejmě byl zase vyhnán. O čtyři roky později, kdy se očekávala nová válka, odešel do Chignecto, kde měl Akaďany připravit na útok proti Annapolis.


Politická aktivita misionářů započala v podstatě odstoupením kolonie britskému impériu a postupně pokračovala až do roku 1755. Když si následně na špionské misionáře stěžoval vlastně každý ustanovený guvernér. Ti museli s kněžími řešit i různé další záležitosti, jako spory o hranice, pozemky, majetková práva apod. Často se scházeli s britskými úředníky a přitom jim dávali jasně najevo své opovržení. Guvernér Armstrong napsal ministru obchodu: „Pokud se týče nestoudného chování kněží, lidé nebudou nikdy přivedeni k poslušnosti, protože je dennodenně podněcují k povstání.“ Jiný guvernér deklaroval, že Akaďané jenom čekají, až pevnost spadne a vojáci opustí provincii a Acadie se vrátí Francii. Pokud se týče indiánů, guvernér Philipps napsal, že jejich misionáři je dvakrát za rok zvou ke zpovědi a dávají jim dárky za slib, že budou nepřáteli Angličanů. Vhledem k tomu, Mikmakové nedostávali od Angličanů skoro nic, byla nasnadě, jak bude jejich volba.


V roce 1720 Philipps doporučil absolutní odvolání francouzských kněží, jako jediný prostředek k prosazení britského práva v Acadii. Páter Gaulin, misionář Mikmaků byl tak „šikovný“, že dostával od vlády patnáct set livrů, jako „bonus k ročnímu příjmu pět set livrů a v účetnictví byla k jeho jménu připsána poznámka „odvážný muž, který je dokonce schopen vést divochy na válečnou výpravu.“ V roce 1726 byl však předveden před annapoliskou radu, kde si vyslechl obvinění, že podněcuje indiány i Akaďany ke spiknutí, ale kdyby požádal o odpuštění a slíbil, že už nikdy nebude škodit, mohl by v provincii zůstat. Ve skutečnosti neexistují pádné důkazy, že by Britové francouzské kněze nějak zásadně obtěžovali.


Když se roku 1714 v Británii posadil na trůn George I., pokusil se guvernér Caulfield opět přimět Akaďany k přísaze věrnosti novému panovníkovi, ale bylo to marné. Od té doby, co byla podepsána smlouva v Utrechtu, uplynul již více než rok, během kterého se Akaďané mohli svobodně vystěhovat i s majetky. Roku 1720 generál Richard Philipps, guvernér provincie vydal provolání, aby Akaďané  buď přísahali věrnost, anebo opustili zemi během čtyř měsíců, ale tentokrát bez majetku.


Kdyby nebylo duchovních a světských poradců, je možné, že by Akaďané nejspíš přísahali a v klidu by zůstali na svých majetcích. Ale francouzské úřady chtěly, aby se raději přestěhovali buď na Isle Royale, či St. Jean, nyní Prince Edward Island. Z toho důvodu byly vynaloženy nemalé prostředky na to, aby se Akaďané nestali britskými občany a bylo dokonce pohroženo i Mikmakům, kdyby náhodou chtěli zradit Ludvíka.



guvernér Philipps


Když si guvernér Philipps uvědomil, že jeho drsná opatření mohou vyprovokovat Akaďany k povstání, zvláště když Francouzi převažují jeho lidi pět ku jedné, rozmyslel si to. Nadarmo žádal o pomoc úřady, ale ty klasicky mlčely, i když guvernér naznačoval, že se chystá rebelie, do které se zapojí také Mikmakové. Philipps byl akorát nahrazen v úřadě podplukovníkem Armstrongem, dalším popudlivým človíčkem nestále povahy, který se horlivě pustil do díla, ve snaze dokončit to, v čem jeho předchůdce selhal. V roce 1726 Akaďanům učinil nabídku, že pokud vysloví přísahu, nebudou povinování vojenskou službou, ale málokdo na to reagoval. Příští rok poslal svého zástupce  Ensinga Wrotha do Mine Chignecto a sousedním osídlením, aby podobnou nabídku učinil i tamním osadníkům. Je pravda, že Wroth částečně uspěl, ale bylo to jaksi pofiderní, poněvadž těm kdo podepsali, bylo slíbeno, že se mohou kdykoliv vrátit pod francouzské jho.


Pak se do guvernérského úřadu opět vrátil Philipps a hle jaké překvapení. Znovuzvolený guvernérem zakrátko podává zprávu, že Akaďané přísahali bezvýhradnou věrnost anglickému králi. Ale jak toho dosáhl, už úředník neuvádí. Přesto měli osadníci svou vůli vyjádřit těmito slovy: „Já slibuji a upřímně přísahám na základě křesťanské víry, že budu zcela věrný a se vší opravdovostí se podrobím Jeho Veličenstvu králi Georgi II., kterého uznávám za nejvyššího pána Acadie a Nova Scotia. V tom mi pomáhej Bůh!“ Pod toto prohlášení napsali Akaďané svůj podpis, či křížek. Philipps dal zúčastněným slovo, že je nebude nutit bojovat proti Francouzům a indiánům, zatímco se oni zavázali, že tak neučiní proti Angličanům.


V konečném důsledku si Akaďané i nadále žili svým nezávislým způsobem. Dá se říci, že to byli poměrně pokojní lidé, kteří ani v podstatě nad sebou nepotřebovali žádnou vládu. Žel ovládat je však chtěli jiní.



Offres de la France; Demandes de l'Angleterre et Réponses de la France, in Memorials of the English and French Commissaries concerning the Limits of Acadia; Mémoire du Roy à ses Plénipotentiaires, 20 Mars, 1712; Recensement des Habitans de Plaisance et Iles de St. Pierre, rendus à Louisbourg avec leurs Femmes et Enfans, 5 Novembre, 1714; Narrative of Paul Mascarene; Memoir of Vetch; Instruction au Capitaine de la Ronde; Governor Mascarene to the Secretary of State; Philipps to Secretary Craggs; Selections from the Public Documents of Nova Scotia; Governor Armstrong to the Secretary of State; Record of Council at Annapolis; Nahkohe


6 komentáře
Průměrné hodnocení: 5.0/5

 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist