Válka královný Anny XII. - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Válka královný Anny XII.

Dějiny Želvího ostrova > Válka královny Anny

04. 02.

Porážka Norridgewocků, zničení jejich vesnice, ba ani smrt misionáře Sébastiena Raleho, nikterak nezaručila konec války. Kanadský guvernér Vaudreuil dále popichoval indiány z misií, aby napadali nejen pohraničí Maine, ale také i západní Massachusetts, kde žili osadníci v pokoji již celá léta. Inu ani novoangličtí hraničáři se nechovali zrovna ukázkově a občas podnikali „lov“ na indiány.

Massachusettský guvernér Dummer reagoval na prohlášení svého kanadského protějšku, že Abenakiové jsou francouzští spojenci: „Jelikož tito indiáni podléhají pod vládu britského Veličenstva, nemohou být tito Vašimi spojenci, ledaže já bych to dovolil, poněvadž já jsem jejich přímý nadřízený. Vy jste je podněcoval, aby udeřili na naše poddané, a to velmi pohoršujícím způsobem. Viděl jsem Vaše rozkazy, které jste posílal Sébastienovi Ralemu. Kdyby nebylo Vašeho podněcování k válce, panoval by tu už dávno mír.“


Vaudreuil se v odpovědi otevřeně přiznal, že skutečně misionáři dával příkazy, což se nedalo popřít, přesto si ztěžoval: „Budete se muset pane zodpovídat Vašemu králi za vraždu našeho misionáře. A cos se týče indiánů? Bylo by divné, kdybych nepodpořil naše indiány. Nemohu opustit naše spojence. Vy jste veškeré útrapy přivolali na sebe sami. Já říkám, že nechám odstranit všechny pevnosti, které jste postavili v zemi Abenakiů, poté, co byl podepsán mír v Utrechtu. Jestli tak uděláte sami, rád budu Váš prostředník při jednání s Norridgewocky. Pokud se týče vraždy Raleho, nechám, aby to vyřešili naši královští nadřízení.“


Francouzský dvůr nejspíš z diplomatických důvodů nic neřešil, přesto Dummer cítil potřebu se k věci ještě vyjádřit: „Rale namísto toho, aby kázal o láskyplném míru a přátelství, jak je to příznačné pro křesťanské náboženství, místo toho byl žhář, jak to vyplívá z ukořistěných dopisů. Stál v čele mnoha indiánů, před kterými nás urážel a štval je proti nám. Pokud byl takový narušitel míru zabit v zápalu akce, nikdo za to nemůže nést vinu. Já mám mnohem víc příčin stěžovat si, že pán Willard a reverend Rutland, kteří proti Ralemu otevřeně vystupovali, přičemž se omezovali toliko na kázání evangelia, byli zabiti a jejich skalpy byly v triumfu odneseny do Quebecku.“




Dummer poslal do Kanady dva emisary, plukovníka Samuela Thaxtera a plukovníka Williama Dudleye, ke kterým se ještě přidal vyslanec za New Hampshire, pan Atkinson. Vaudreuil vyslance přijal ve své rezidenci se vší zdvořilostí, načež ho Novoangličané požádali o vydání vězňů a předali mu písemnou stížnost, ohledně posledního válečného incidentu, a kanadského zásobování indiánů zbraněmi. Vaudreuil vysvětlil, že se jednalo o zboží, které indiánům posílá každoročně král, a co se týče novoanglických vězňů, deklaroval, že jelikož jsou v zajetí indiánů, nespadají pod jeho pravomoc, ale je si jist, že je budou moci od indiánů vykoupit.


Ačkoliv byly požadavky věznitelů poměrně náročné, podařilo se vykoupit šestnáct zajatců a později za „výhodnějších“ podmínek dalších deset. Vaudreuil Novoangličanům navrhl, aby zasedli s indiány k poradě, ale oni to zprvu odmítli s vysvětlením, že na uzavírání dohod, či smluv nemají pravomoc, ale když se dozvěděli, že indiáni chtějí jednat o míru, přece jen souhlasili. Vaudreuil ovšem v skrytu sledoval jiné cíle, jak se sám vyjádřil: „Není nic vzdálenějšího našim zájmům, než aby Abenakiové uzavřeli s Angličany mír. Proto jsem se před konferenci sešel s náčelníky a naznačil jim, jak mají s Angličany jednat.“ Konspirace byla takřka stoprocentní. Indiáni místo toho, aby prosili o mír, nekompromisně požadovali, aby byly zničeny všechny pevnosti na jejich území, a aby dostali patřičnou kompenzaci za vypálení misie a zabití jejich misionáře. Vaudreuil si mohl mnout ruce: „Nedalo se udělat nic lepšího pro rozdmychání války, která přinejmenším zpomalí anglickou kolonizaci.“ Páter La Chasse, který na konferenci plnil roli tlumočníka, lstivě překládal tak, aby takříkajíc přiléval olej do ohně. Novoangličané vycítili, že má více anti-anglické smyšlení než samotný guvernér. Když vyslanci pochopili, o co tady jde, zalitovali, že s jednáním souhlasili. Inu pozdě však. Zklamaně se pak vrátili s vězni a špatnou zprávou do Albany a nepomohlo ani to, že jim Vaudreuile na cestu poskytl ozbrojený doprovod.


A tak válka pokračovala způsobem, jakým to bylo na tehdejší dobu a prostředí typické. Indiáni povětšinou útočili na osamělá hospodářství, či menši osady a Penobscotové si troufli opět zaútočit i na Fort St. George. Kapitán Heath je chtěl za tu drzost ztrestat, ale jeho oddíl našel jen prázdnou indiánskou vesnici.


V Bostonu byla jinak stále zadržována indiánská rukojmí. Jednomu z nich, a válečníkovi z řad válečných zajatců, bylo dovoleno, aby navštívili příbuzné, ale museli slíbit, že se vrátí. Indiáni úmluvu dodrželi a navíc sebou přinášeli jménem kmene žádost o mír. Na základě této skutečnosti byli do St. George poslání vyjednavači, kteří se sešli s několika náčelníky Penobscotů. Poté, co indiáni předložili oficiální žádost o mír, bylo domluveno, že konečná smlouva bude podepsána v Bostonu. Penobscotové po nějakém čase vyslali do města čtyři náčelníky, kteří ale nepřišli jednat jenom za svůj kmen, nýbrž měli plnou moc jednat za všechny Abenakie a jejich spojence. Po závěrečných proslovech a obřadech, byla podepsána smlouva, v niž Abenakiové souhlasili, že se „podrobí nejznamenitějšímu Veličenstvu Jiřímu, z boží milosti králi Velké Británie, Francie a Irska a ochránce víry.“  Abenakiové se zavázali, že proti Anglii již nepozvednou zbraň ani se za stejným účelem nespojí s žádnou cizí mocností. Na smlouvě byl poněkud paradoxní, že ačkoli měla deklarovat poddanost Abenakiů britské koruně, jednalo se s indiány, jako se suverénním zahraničním subjektem. Jeden z náčelníků učinil na smlouvě značku želvy, další ptáka, třetí bobra a čtvrtý neznámého tvora, což byly jejich totemy, zatímco guvernér jí stvrdil pečetí provincie Massachusetts a svým podpisem.




Ještě dva roky poté se konaly v Casco Bay schůzky s náčelníky jednotlivých abenakijských kmenů, aby bylo navýsost jasné, že s mírem souhlasí opravdu všichni Abenakiové. Aby se Novoangličané nedopustili stejné chyby, jako v předešlém případě, zaručili se, že indiánům zřídí slíbené obchodní stanice, kde bude zboží prodáváno za slušné ceny.


Norridgewockové, kteří se do války pustili jako první, dopadli nejhůře. V podstatě jako samostatný národ zanikli. Ti, kteří válku přežili, odešli k příbuzným do Kanady, nebo se sloučili s dalšími abenakijskými podkmeny.


***

Řeka Saco pramení v samotném srdci White Mountain a cestou do nížin skrz bystré vodopády padá přes Mount Webster, načež se pustí s velkou silou do skalisek přes ohromnou soutěsku Crawford Notch. Pak už se jakoby pořádně vybouřená poměrně klidně klikatí přes lesy k vesnicí Fryeburg, než se stočí na východ a potom už míří rovnou k moři.  



Na březích nevyzpytatelného toku žili Abenakiové Sokoki. V časech prvních přistěhovalců sídlili u Falls, jen několik kilometrů od ústí řeky do moře. Sokokiové museli postupně před osadníky ustoupit, a to buď k příbuzným do Maine, anebo do kanadského St. Francis. Sokokijské podskupiny Pigwacket a Pequawkets, ale stále zůstávali na řece Saco, a to ve vnitrozemí na horním toku u Pine Hill, kde dnes stojí Fryeburg. Kromě malé tlupy Abenakiů, která žila u jezera Ossipee, to byli jediní lidé, žijící široko daleko v dokonalé divočině. Jejich domov, tak těžko přístupný, byl však velmi bohatý na lovnou zvěř. V řekách se to hemžilo lososy a v lesích bylo dostatek jelenů, losů, medvědů, bobrů a další zvěře. V tomto divokém ráji se mohli Pequawketové cítit šťastně a bezpečně, a také tak tomu bylo. Pak ale začala válka, kterou vedli Norridgewockové a jejich vzdálení příbuzní neváhali s tím, aby jim pod vedení válečného náčelníka Pauguse pomohli.


Nedaleko vesnice Pigwacketů, která stála v ohbí řeky Saco, bývalo jezírko, později nazváno Lovewell Pond, na počest velitele milice Johna Lovewella, který zde svedl bitvu s indiány. Lovewell pocházel z osady Dunstable a již jeho otec bojoval s domorodci za Války Wampanoagů, kdy se mimo jiné podílel na masakru Narragansettů, během dobývání jejich vesnice v močálech. John Lovewell žil s manželkou Hannah a dvěma dětmi na farmě o výměře dvou set akrů. Zde choval šest kusů hovězího dobytka a jednoho koně. Ale hraničář se více zajímal o lov a boj více, než o zemědělnou činnost.


Osada Dunstable byla indiány napadena na podzim roku 1724, přičemž útočníci unesli dva muže. Za indiány se okamžitě pustil desetičlenný trestný oddíl, ale nevedl si příliš dobře. Indiáni připravili léčku, do které pronásledovatelé vlítli a skoro všichni byli pobiti. Jediný komu se podařilo zachránit, byl Josiah Farwell, švagr Johna Lovewella. Hraničáři brzy po útoku sepsali petici zvanou „Humble Memorial“, a kterou předložili Sněmovně v Bostonu. Cílem memoranda bylo hlavně „zabití a zničení všech nepřátelských indiánů“. Všichni muži, kteří dokument podepsali, a bylo jich čtyřicet na počet, deklarovali, že jsou připraveni strávit jeden celý rok lovem indiánů. Úředníci návrh přijali a odhlasovali, že každý dobrovolník dostane dva a půl šilinků na den v massachusettské měně, která odpovídala jednomu anglickému šilinku. Muži si navíc mohli „přivydělat“ odměnou za indiánské skalpy.  


Velitelem třicetičlenného oddílu rangerů se stal kapitán Lovewell. Trestná výprava se dala na pochod koncem listopadu a do Dunstable se vrátila počátkem ledna. Hraničáři sebou přivedli jednoho vězně a skalp. Na konci měsíce muži vyrazili zase, ale tentokrát o síle osmdesáti sedmi střelců. Dobrovolníci pocházeli z osad Dunstable, Groton, Lancaster, Haverhill a Billeric. Chlapi se nejprve vydali po zamrzlém toku Merrimacu, směrem k jezeru Winnepesaukee, až k úpatí White Mountain, kde se utábořili u jedné z větví horní Saco. Zde ulovili losa, což jim přišlo náramně vhod, jelikož jim pomalu začaly docházet zásoby. Kvůli nedostatku poslal velitel do osad několik mužů, aby jim zaopatřili další jídlo. Zbytek mužstva pokračoval v pochodu na sněžnicích skrz divočinu, kde toliko narazili na stopy veverek.




Zdálo se, že pátraní v pralese vyjde vniveč, když tu dvacátého února našli rangeři nedávno opuštěný wigvam, od kterého vedla stopa zanechána po sněžnicích. Když se podívali směrem, kam vedla, uviděli stoupat z lesa sloup šedého dýmu. Novoangličané se konečně dočkali své kořisti. Rangeři se ukryli a čekali do druhé hodiny raní, kdy se dali opatrně na pochod. Po nějaké chvíli se jim podařilo najít dva wigvamy, které snadno obklíčili a všechny jejich obyvatele pomordovali. Indiánů bylo deset a údajně to byli kanadští nájezdníci.   


Nadšení se vrátili rangeři do svých domovů, chlubící se náramnou kořistí v podobě deseti skalpů, přikrývek a nových zbraní, které měly pocházet z kanadských zbrojnic. Po takovém úspěchu nastalo v osadách všeobecné nadšení, takže kapitán Lovewell zdánlivě neměl problém sehnat dobrovolníky na další „hon.“ Jenže s nastávajícím jarem se farmáři museli věnovat svým hospodářstvím. Byla polovina dubna a Lovewell měl k dispozici jenom čtyřicet šest mužů, a to jej poněkud zklamalo. V mužstvu byl jistý Jonathan Frye, jednadvacetiletý absolvent Harvardu, který se vydal na duchovní dráhu reverenda a v milici zastával roli polního kuráta, vyzbrojeného mušketou, nožem a sekerou, zbraněmi se kterými se uměl ohánět, možná mnohem lépe, než s Biblí.  


Parta vyrazila na indiány z rána patnáctého dubna a o několik dní později, byl  William Cummings z Dunstable zraněn v malé šarvátce. Vzhledem k tomu, Cummings nebyl schopen dalšího boje, poslal ho velitel v doprovodu jednoho muže domů. Po příchodu k západnímu břehu jezera Ossipee, vážně onemocněl Benjamín Kidder z Nutfieldu. Novoangličané postavili malý srub a obehnali jej palisádou. Tady se měl marod uzdravit pod dohledem lékaře Wooda, který zůstal v táboře společně s dalšími sedmi muži. Nyní už bylo na pochodu jenom třicet čtyři rangerů. Směřovali severovýchodní směrem přímo do White Mountains, které byly stále pod sněhovou pokrývkou. Skupina sedmého května přebrodila Saco v místě, kde byla později založena osada Fryeburg. Rangeři se utábořili na severovýchodním konci Lovewell Pondu, kde stráže uslyšely zvuky, podle kterých bylo zřejmé, že jsou v lese indiáni.




Po rozbřesku druhého dne se mladý reverend Frye za mužstvo pomodlil, čemuž ostatní naslouchali se smeknutými čapkami a klobouky. Hned nato uslyšeli střelbu. Ozvala se v jisté vzdálenosti za jezírkem. Po krátké poradě rangeři usoudili, že tam možná nějaký indián loví kachny, a že by nebylo od věci pro změnu ulovit jej. Lovewell varoval, že by se mohlo jednat o léčku, proto dal raději hlasovat, kdo je pro útok, a kdo proti. Natěšení chlapi byli jednohlasně pro útok. Zavazadla ukryli kousek od tábořiště, a pak se s opatrností vydali borovým lesem pátrat po kořisti. Přebrodili malý potok a netrvalo příliš dlouho, když spatřili osamělého indiána, který vypadal, že je na lovu. V tu chvíli došlo k podivuhodné situaci, a lze jen těžko říci, jestli se jednalo o náhodu, či dobře vypracovaný indiánský plán. Válečník totiž pozvedl zbraň a vystřelil do hustého porostu, kde se ukrývali Novoangličané. Střílel na domnělé zvíře, nebo vědomě na nepřítele? Těžko říci. Faktem je, že jednou ranou těžce zranil samotného Lovewella a jistého Whitinga. Seth Wyman na oplátku střelil indiána a reverend Frye ho skalpoval.


Společnost se vrátila k místu ukrytých zavazadel, ale k nemilému překvapení Novoangličanů, všechny jejich věci zmizely. Ale to nebyl zdaleka konec, hned nato se z lesa ozval válečný pokřik Pequawketů a salva jejich mušket. Lovewell byl opět zasažen, ale podařilo se mu ještě jednou do indiánů vystřelit, než zraněním podlehl. Zle ranění byli i dva z důstojníků, poručíci Farwell a Robbins. Ale snad nejhorší pro rangery bylo, že v počátečních minutách bitvy padlo osm mužů. Benjamín Hassell ztratil nervy a vzal nohy na ramena.  


V tomto bodě nastala pravá hraničářská bitva, jakoby opsána z románů. Bylo kolem desáté hodiny o poledni, kdy poslední z bojeschopných a duchapřítomných důstojníků, praporčík Wyman dal příkaz ustoupit k jezírku, aby měli Novoangličané alespoň krytá záda. Bojovníci obou znepřátelených stran se ukrývali za stromy, keři, padlými kmeny a vůbec, kde to jen šlo, a číhali na příležitost, kdy některý z protivníků vystrčí ba jenom kousíček ze svých údů. Indiáni po každém výstřelu vydali charakteristický bojový pokřik, zatímco Novoangličané ječeli neméně děsivým způsobem.


Po nějakém čase indiáni ukončili palbu a stáhli se hlouběji do lesa. Jeden ze zkušených stopařů, Seth Wyman se vypravil na výzvědy, aby zjistil, co mají indiáni za lubem. Zpoza stromů uviděl, jak provádějí nějaký obřad, podle zvěda to bylo zaklínání za účelem vítězství. Stopař se údajně ke křepčící společnosti připlížil a „střelil hlavního kejklíře“ čímž překazil celý obřad. Bitva pokračovala druhého dne, kdy byl těžce postřelen reverend Frye a Solomon Keyes z Billerica. Ten byl zasažen dvakrát a po třetí střele se odplazil k Wymanovi, kterému sdělil, že už je v podstatě mrtvý, a že si nepřeje, aby indiáni dostali jeho skalp. Odplazil se k jezírku, kde byla indiánská kánoe, do které se nasoukal a odplul pryč s nadějí, že zemře mimo dosah indiánů


Brzo po západu slunce se indiáni stáhli a opustili bojiště, aniž by riskovali skalpování mrtvých. Vyčerpaní Novoangličané únavou i hladem prozkoumali bojiště, zdali by nenašli něco užitečného, ale nestalo se tak. Nacházeli akorát mrtvé a raněné. James Farrar ležel u jezírka a lapal po dechu. Robert Usher a poručík Robbins nebyli schopní pohybu. Z čtyřiatřiceti mužů bylo devět lehce a jedenáct těžce raněných. Zbytek našel na bojišti u Lovewell Pond smrt.


O půlnoci se zbytky rangerského oddílu vydaly na zpáteční pochod. Robbins, kterému došly síly, vyčerpaně konstatoval: „Zanechte mě tady! Ráno přijdou indiáni, aby mě skalpovali. Nechte mi tu zbraň a já zabiju ještě nějaké další, budu-li moci.“ Jak to s mladým mužem dopadlo, zůstalo tajemstvím, ale jisté je, že se domů nevrátil.


Pochodovat zalesněnou novoanglickou divočinou nebylo jednoduché za dne, natož v noci, což jenom zvyšovalo martyrium milicionářů. Prodírali se hustě porostlým krajem a měli jenom štěstí, že indiány přestalo bavit bojovat. Hustá tma a obtížný terén způsobily, že se mužstvo rozptýlilo na skoro dvoukilometrovou délku. Farwell, Frye, Jones a Davis již nemohli jít dále, proto zůstali na místě se slibem, že jim přátelé z pevnosti pošlou pomoc. Za svítání se muži rozdělili do několika skupinek, aby se jim podařilo lépe uniknout. Jedna z těchto skupinek byla indiány sledována, ale k boji nedošlo. Přesto se ztratil Eliah Barron, o kterém již jaktěživ nikdo neslyšel, akorát to, že se na břehu Ossipee našla jeho zbraň.


Do pevnosti došlo jedenáct mužů, ale tam uštědřili další ránu! Pevnost byla totiž opuštěna. Ten Hassell, který uprchl z bojiště, posádce v pevnosti vyjevil hrozivý příběh o zkáze celého oddílu. Zpanikařená posádka neváhala a na základě této poplašné zprávy opustila post. Na kusu březové kůry zanechali zprávu, kdyby přece jenom někdo přežil a nechali tam alespoň nějaké zásoby chleba a vepřového masa, což vyhladovělým chlapům přišlo vhod. Když si mužstvo trošku odpočinulo, překvapivě se u břehu objevil Solomon Keyes. Byl to onen člověk, který z obavy o svůj skalp odplul na jezírko. Kolébaní člunu přišlo milicionáři asi velmi vhod, poněvadž, jak sám řekl, „báječně zesílil“, takže se mu podařilo doplout k pevnůstce.


Muži se rozdělili na dvě skupiny a první odešla do Dunstable, kde dorazila v noci třináctého. Zbytek je následoval o dva dny později. Praporčík Wyman i přes své mládí dokázal, že je dobrým a duchapřítomným velitelem, který v krizové situaci neztrácí hlavu.


Mezitím se zranění Frye, Farwell, Davis a Jones také poněkud zotavili, a jelikož se nedočkali pomoci, zkusili jít dále sami. Pro reverenda to byl poslední pochod. Padl vyčerpáním a Davise požádal: „Řekni mému otci, že za několik hodin již budu na věčnosti, a aby se ani on smrti nebál.“ Frye byl zanechán svému osudu a společně s ním se ztratil i expediční deník. Poté na následky vyčerpání zemřel Farwell a zbylí dva přeživší se od sebe oddělili a ztratili. Davis k břehům jezera Ossipee a k pevnosti došel až za jedenáct dní. Tam našel nějaké jídlo, a když se posilnil a odpočinul, odešel do vesnice Berwick. Sedmadvacetiletý Jones došel polomrtvý do osady Biddeford za čtrnáct dní.


Hassell a posádka pevnosti se v Dunstable objevili jedenáctého večer a ještě téhož dne byl vyslán do Bostonu jezdec, aby tam zvěstoval chmurné poselství. Guvernér si pak zavolal plukovníka milice Tynga, a dal mu příkazy, aby v Dunstable a dalších pohraničních osadách naverboval muže a s nimi se co nejrychleji vypravil na bojiště a zachránil případné přeživší. Pokud by objevili indiány, měli na ně zaútočit. Tyng vyzval Hassella, aby mu dělal průvodce, ale ten odmítl s vysvětlením, že je nemocen, pokud to byla vzhledem k jeho pověsti pravda. Nabídli se však jiní.


Když účastníci nové expedice dorazili na místo bitvy, shledali že mnohé stromy jsou hojně zjizveny od kulek, nebo v nich byly střely zaryty. Našli i těla velitele Lovewella, Robbinse a deseti dalších. Indiáni podle svého zvyku mrtvé odnesli, nebo je někde ukryli. Novoangličané našli tři z nich pohřbené společně v dutině stromu. Jeden z nich byl uznávaný válečný vůdce Paugus. Wymanovo, ani Chamberlainovo tělo se nenašlo.


Tradice říká, že Chamberlain a Paugus se střetli v osobním souboji u malého potůčku posléze pojmenovaném Fight Brook. Poté, co po sobě několikrát bezcílně vystřelili, v jednom okamžiku oba naráz vystoupili z úkrytu za účelem střelby. Indián anglicky zvolal: „Zabiju tě rychle!“, načež Chamberlain chladně odpověděl: „Možná ne.“ Pak oba sokové vystřelili naráz a vzájemně si prostřelili hlavu, jak říká ničím nepodložený příběh.


Aby se po bitvě Paquawketové vyhnuli represáliím, odešli k příbuzným do Kanady. Po létech se někteří z nich na Saco vrátili, ale již nikdy proti Nové Anglii již neválčili.


Jezírko Lovewell Pond s jeho písčitou pláží a dvěma zelenými ostrůvky bylo na čas opuštěno a navštěvovat ho přicházeli snad jenom vlci, medvědi, losi a další zvířecí obyvatelé lesů. Dnes už zde po divočině není ani památky a kraj je poset mnoha usedlostmi, farmami s městem střediskovým Fryeburgem. Je nasnadě, že bylo pojmenované po mladém reverendu, ke kterému se váže ještě jeden kratičký příběh. Mladý muž se před bitvou zamiloval do čtrnáctileté Susann, dcery Johna Rogerse z Boxfordu. Jelikož měl mladý Frye harvardské vzdělání, již tehdy bylo pro jeho rodiče nemyslitelné, aby se stýkal s dívčinou z „nižších vrstev.“ Předčasná smrt mladíka vše vyřešila, a tak děvče složilo na památku milce alespoň báseň. Jedná se o hodně přecitlivělé dílko, oslavující hrdinství mladého vlastence a nese název  A Mournful Elegy on Mr. Jonathan Frye, čili Truchlivý žalozpěv o panu Janathanu Fryem


Dummer to Vaudreuil, 15 September, 1724; Vaudreuilto Dummer, 29 Octobre, 1724; Collections of the Maine Hist. Soc;  The Expeditions of Captain John Lovewell – Kidder; History of Dunstable; Lovewell's Great Fight; Nahkohe  



 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist