Válka královny Anny XIII. - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Válka královny Anny XIII.

Dějiny Želvího ostrova > Válka královny Anny

15. 03.  

Od podepsání mírové smlouvy v Utrechtu uplynulo sotva pár let a v severovýchodním regionu se udály další dva konflikty: válka o Acadii a válka o část Nové Anglie. Ale byla tu ještě oblast Velkých jezer a ohromné prostory na jih a západ od nich. Tam se nacházely bohaté zdroje bobřích kožešin, které nedávaly spát nejen obchodníkům. Snaha získat kontrolu nad těmito zdroji, nebo alespoň nad indiány, vedla k dalším konfliktům nejen mezi evropskými mocnostmi, nýbrž i mezi domorodými kmeny. Ne, že by ty mezi sebou předtím neválčily, to zcela jistě ano, ale boj o loviště sebou přinášel nové trendy, a žel mnohem horší, než jak to bývalo mezi domorodými národy zvykem.

Z anglických kolonií měla na kožešinovém obchodě přímý podíl v podstatě jen provincie New York. Jako jediná měla otevřený přístup na západ, který byl však nesrovnatelný s možnostmi, které měli Francouzi díky Velkým jezerům a řekám, které se do nich vlévaly. Virginie a Pennsylvanie v obchodu doposud nijak vážně nekonkurovaly a Nová Anglie, která sice byla z kolonií asi nejaktivnější, ale od těch „správných“ zdrojů poměrně izolovaná, a tak hlavním kožešinovým zprostředkovatelem byl New York. Proto byl pro Kanadu největším konkurentem. Je otázka, jak by se vyvíjely dějiny severoamerického kontinentu, kdyby v sedmnáctém století Nová France podnikla více úsilí, aby onen region ovládla, ať už nákupem, či silou. Nová Anglie by se ocitla v absolutní izolaci a její těžko zvládnutelná a nedisciplinovaná milice by měla s kanadskými cvičenými vojenskými veterány asi velké potíže. A kdyby pak Kanada na svou stranu získala ještě Irokéze, hodně věcí by se jistě změnilo.




Houževnatí a cílevědomí Irokézové již celá desetiletí významně ovlivňovali historický vývoj a pro Kanadu byli více, než dvě generace noční můrou. Ale jak šel čas, mnohé se díky nestabilní světové scéně změnilo a změnili se také Irokézové. Kvůli válkám a politickým intrikám byla jejich pověstná jednota oslabena, a tím pádem i jejich pýcha, takže museli dělat občasné ústupky a změnil se i jejich postoj vůči Francouzům. S Angličany Irokézové spolupracovali rádi, ale krátkozraká politika kolonií vůči indiánům měla negativní následky na oboustranné vztahy. Když byli Irokézové napadeni Francouzi, newyorský guvernér je nepodpořil, tak jak oni očekávali. Různě se vymlouval, že jim pomocné vojsko může poskytnout, až poté, co to schválí zastupitelstvo atd. Takové jednání Irokézům nikterak nedodalo, přesto i nadále usilovali, aby si zachovali dostatečnou míru svého vlivu. Jednali mimo jiné, jako prostředníci mezi newyorskými obchodníky a kmeny tak vzdáleného vnitrozemí, jako bylo východní povodí Mississippi.


Západní indiáni většinou navštěvovali francouzské obchodní stanice Detroit a Fort St. Louis na řece Illinois, kde měli svůj monopol Henri de Tonti a spol. Další významná střediska byla v Green Bay a na Fox River. Kanadské úřady usilovaly, aby mezi západními kmeny panoval mír, a aby se nestýkaly s Irokézy, ale zároveň nechtěly, aby s nimi válčili. Pro upevnění vztahů, Francouzi se spojeneckými indiány uzavřeli „příbuzenský vtah“, poněvadž pro indiána není nic důležitějšího, než rodina. A tak se francouzský král a jeho guvernéři stali indiánům otci – Onontio  a oni byly jejich děti.


Angličané měli v konkurenčním boji krom irokézského spojenectví v rukou ještě jeden mocný trumf, a tím bylo jejich zboží, které bylo nejen levnější, ale hlavně kvalitnější, což bylo vzrušující pro všechny indiány, lhostejno komu fandili. Pravda, Francouzi měli alespoň kvalitnější alkohol. Jejich brandy indiánům chutnalo, ale ze silnějšího anglického rumu se zase rychleji opili, a to se jim žel líbilo.


Francouzi na druhé straně uměli s indiány mnohem lépe vycházet, jak jsme si uvedli víše, zato Britové byli mnohem více uzavření.  I přes snahu udržet mezi západními indiány mír, se nakonec sami Francouzi dostali do velkého sporu s Liščími indiány. Ti žili společně s Kikapy a Maskouteny na rozmezí současných států Wisconsin a Illinois. Ačkoliv byli kdysi usazeni ve středním Michiganu, museli se kvůli Bobřím válkám posunout na západ. Usadili se na Fox River, kde si chtěli zajistit své pevné místo na slunci.




V roce
1712 bylo v pevnosti Detroit asi třicet obchodníků a dopravců a v okolí byli usazeni Pottawattomiové, Ottawové a Wyandoti. Na konci zimy přišli k Detroitu Liščí indiáni s Maskouteny a postavili si zde opevněnou vesnici. Bylo jich kolem tisícovky, z toho tři sta válečníků, a byla to jejich poněkud opožděná reakce na pozvání bývalého velitele Cadillaca, který byl již toho času guvernérem provincie Louisiana. Současný velitel pevnosti Dubuisson se však domníval, že Liščí indiáni přišli se zlými úmysly, ale je otázka zda by se do tak riskantního podniku pustili, když měli Francouzi v okolí tolik spojenců. Pravda, jisté sebevědomí jim nechybělo, poněvadž deklarovali, že se vrátili do své domoviny, což byla v podstatě pravda, proto se prý chovali vyzývavě a vůči Francouzům až urážlivě. Jednou údajně v pevnosti ohrožovali na životě jistého muže a dívku, kteří se měli nějakým způsobem vůči Liščím indiánům provinit. Velitel pověřil své muže, aby výtržníky vykázali, ale přitom se bál, že proti sobě Liščí indiány ještě více popudil.

Pak přišla zpráva, že na řece St. Joseph Ottawové s Pottawattomii  pobili nějaké Maskouteny a jelikož k Detroitu přišli společně s Liščími indiány i nějací Maskouteni, bylo na malér zaděláno. To si uvědomil i Dubuisson, a proto poslal spěšně posly na kánoích, aby povolali domů všechny Wyandoty a Ottawy, kteří se tou dobou zdržovali na lovu. Kostelík, několik obytných domů a obilný sklad stál před palisádou. Francouzi sklad vyprázdnili a vnější budovy zapálili, aby případné útočníky ochudili o krytí.


Třináctého května přišel do Detroitu s osmičlenným doprovodem Sieur de Vincennes z návštěvy Miamiů, což posádku potěšilo. Poté jeden z poslů přišel s informací, že válečný vůdce Pottawattomiů, Makisabie se spojil s Wyandoty, takže spojeneckých válečníků je už nyní na šest set, a že jsou na cestě k Detroitu. Když se domorodá armáda objevila na dohled pevnosti, Dubuisson stal na střeše jedné z rohových věží a s potěšením shledal, že se blíží bojové oddíly Wyandotů, Ottawů, Pottawattomiů, Menominiů a Missouriů, přesně jak informoval wyandotské posel.  




Wyandoti byli vůdci koalice a jejich náčelníci na schůzce bojovníků naléhali, aby se s útokem neotálelo. „Není čas nyní stavět vesnice a tábořit“ vášnivě řečnil jejich mluvčí „všichni musíme jít okamžitě k pevnosti našich otců Francouzů a bojovat za ně!“ Poté se otočil k ottawskému válečnému vůdci
(Saguima): „Vidíš ten kouř, který stoupá z tábora našich nepřátel? To upalují tři ženy z vaší vesnice, a tvoje manželka je jedna z nich!“ Je pravda, že Liščí indiáni měli v zajetí tři ženy, ale zkazka o upalování byla jenom smyšlenka, která měla Ottawy i ostatní vydráždit k boji. A že finta zabrala, dokládá skutečnost, že se koaliční armáda indiánů pustila okamžitě do boje. Z vesnice jim vyšlo vstříc asi čtyřicet skoro donaha svlečených válečníků, kteří chtěli svou smělostí dokázat, že se Liščí indiáni nebojí a vyzvu přijímají. Poté co vyprázdnili zbraně, vrátili se za opevnění.

Po krátké přestřelce se v pevnosti konala porada válečných vůdců. Hlavní řečník koalice deklaroval, že všichni přítomní bojovníci jsou připravení zemřít pro svého francouzského otce, který je požádal o pomoc v nouzi, a potom si řekl o jídlo, tabák, střelný prach a kulky. Dubuisson jim poděkoval za takovou ochotu, a že udělá vše, co bude v jeho silách, aby je dobře zabezpečil. Shromáždění bylo zakončeno jednohlasým výkřikem souhlasu. Když se rozdávala munice, Francouzi ječeli společně s indiány a byl to „tak hrozný křik, že se až země třásla“ zapsal si Dubuisson.


Útočné síly byly v čtyřnásobné přesile a obležení válečníci to měli o to těžší, že v jejich vesnici bylo víc, než sedm set žen a dětí. Kdyby byla vesnice napadena evropským, a to přímým způsobem, jistě by byla rychle dobita, ale určitě za cenu velkých ztrát, čemuž se indiáni zpravidla vyhýbali. Obléhání také nebylo jejich silnou stránkou, ale když bylo čím střílet, byla to docela fajn zábava. Francouzi postavili dvě vysoká lešení, ze kterých mohli oblehatelé střílet přes palisádu, takže obránci si museli udělat ještě okopy. Liščí indiáni jsou ale odhodlaní, houževnatí a vytrvalí válečníci. Na kůly, jako vlajky pověsili dvanáct červených přikrývek, aby dali jasně najevo, že budou bojovat až k smrti a na palisády pověsili další, na znamení, že celá země zrudne krví.


Když to uviděl válečný lídr Pottawattomiů
Makisabé, vylezl na jedno z lešení a křičel na nepřítele: „Myslíte si, že nás vyděsíte tím, že vyvěsíte červené přikrývky? Jestli země zrudne krví, tak zrudne vaši vlastní. Mluvíte o Angličanech? To bude vaše zkáza! Jsou to nepřátelé víry, proto Pán života potrestá vás i je! Jsou to zbabělci, kteří zabíjejí lidi kořalkou. Brzy poznáme, co se s vámi stane, když jste je poslouchali.“

Dubuisson musel řečníka rychle zastavit, poněvadž se jeho lidé soustředili spíše na řeč, než na bitvu, zatímco obležení využili situace a běželi k řece pro vodu. Bitva pak pokračovala dál a ještě s větší intenzitou. Před půlnoci měla francouzská koalice dvanáct mrtvých, přičemž Liščí indiáni a Maskouteni měli pravděpodobně daleko větší ztráty.


Obležené snad více než kulky a šípy soužil hlad a žízeň a s tím i spojená malátnost a únava. Proto jednoho večera poslali za velitelem pevnosti posla s přáním si pohovořit. Dubuisson svolal spojenecké náčelníky, kteří se schůzkou souhlasili, ale pod podmínkou, že budou vydány tři zajaté ottawské ženy.




Druhý den ráno všechny červené přikrývky z palisád a kůlu zmizely a nahradila je jediná bílá vlajka příměří. Náčelník Liščích indiánů Pemoussa vyšel s menší bílou vlajkou a v doprovodu dvou válečníků. Dubuisson mu poslal vstříc tlumočníka, aby ho doprovodil na shromáždění, kde Pemoussa promluvil: „Otče, jsem již mrtvý muž. Pro tebe je obloha stále jasná, ale pro mne již nastala noc“ načež podal veliteli wampumový pás a pokračoval „prostřednictvím tohoto wampumu se ptám otče, jestli se slituješ nad svými dětmi a jestli nám daruješ dva dny na to, aby se naši staří muži mohli poradit, jakým způsobem bychom mohli utišit tvůj hněv.“ Potom podal další pás náčelníkům: „Tento pás je modlitba, která apeluje na vás, a že my jsme jednoho rodu. Jestli proléváte naši krev, nezapomeňte, že je to i vaše krev. Obměkčete srdce našich otců, které jsme tak často uráželi. Tito dva muži jsou tu, aby nahradili krev, kterou jste ztratili. Řekl bych více, ale potřebujeme dva dny na to, aby se naši staří muži mohli poradit.“


Dubuisson odpověděl: „Jestli se vaše srdce opravdu změnilo a vy upřímně přijmete Onontia, jako vašeho otce, musíte nejdříve propustit zpět tři zajaté ženy, které jsou ve vašich rukou. Pokud tak neučiníte, dokážete, že vaše srdce je zlé. Nejdřív mi je doveďte, pak vás vyslyším. Víc nemám co říci!“
„Jsem jenom dítě. Vrátím se do vesnice a řeknu našim starým mužům, co jsi mi řekl“ odpověděl Pemoussa.


Shromáždění se rozešlo a několik Francouzů doprovodilo náčelníka do vesnice. Brzy nato vyšli další tři náčelníci s vlajkou příměří a třemi ottawskými ženami. Znovu se na nádvoří sešla rada a mluvčí delegace promluvil: „Otče, zde jsou tři kusy masa, které jste od nás žádali. My bychom to nejedli, aby ses kvůli tomu na nás nezlobil. Dělej s nimi co chceš, si jejich pán. Nyní se ptáme, jestli ty národy, co jsou tady s tebou pošleš pryč, abychom mohli opatřit jídlo pro naše ženy a děti, které umírají hlady. Jestli jsi tak dobrý otec, jak tvé děti říkají, neodmítneš nám tuto laskavost.“


Když se Dubuisson poradil se spojeneckými náčelníky, vůdce Illinoisů k Liščím indiánům promluvil: „Poslouchejte, vy kdo jste zlem celé země. My soudíme, že jenom hodláte podvést naše otce. Pokud bychom odešli, jistě ho napadnete a zabijete. Jste psi, kteří ho neustále koušou. Myslíte si, že nevíme, že se přátelíte s Angličany, kteří vám řekli, ať mu podříznete hrdlo. Pak je sem přivedete. Nemůžeme ho nechat o samotě s vámi. Uvidíme, kdo bude pán. Vraťte se do vaší pevnosti. Budeme znovu bojovat!“


Když se vyslanci vrátili zpět, bitva pokračovala a obráncům zoufalství dodalo nové síly. Stříleli na pevnost zápalné šípy, od kterých chytlo pár doškových střech. Požáry byly za pomoci indiánů brzy uhašeny, ale několik Francouzů se přitom zranilo. Doškové střechy byly strženy a nahrazeny surovými kůžemi. Dvě velké kánoe byly naplněný vodou, aby sloužily jako požární rezervoáry.


Jak už bylo řečeno, obléhací válka není pro indiány to pravé ořechové a brzy je přestane bavit, zvláště když je protivník tak houževnatý, jako Liščí indiáni. A to se přihodilo i tentokrát
. Někteří indiáni začali otevřeně hovořit o tom, že ty lidi ve vesnici nikdy neporazí, že je dobře znají, že jsou odvážnější, než kdokoliv jiný a možná bude nejlepší tuto marnou válku ukončit. Francouzi se začali vážně obávat, že se tak stane, a proto zvažovali případnou evakuaci do Michilimackinacu. Dubuisson měl nervy na dranc a později vzpomínal, že celé čtyři dny skoro nejedl ani nespal. Většinu času trávil s mladými bojovníky a lichocením je přesvědčoval, aby se svými lidmi zůstali. Když se mu podařilo část z nich přemluvit, svolal válečnou radu.

„Děti, nyní když stojíme na prahu vítězství nad těmi ničemnými lidmi, uvažujete o ostudném ústupu? Jak chcete znovu získat čest? Vždyť si bude každý říkat: ‚to jsou ti odvážní válečníci, kteří opustili Francouze a zbaběle utekli?‘“ brnkal na citlivou strunu indiánů. Pak jim připomněl, že nepřítel je polomrtvý hladem, takže snadno s nim skoncují, a pak si mezi národy zaslouží velký respekt a uznání otce krále.


Mluvčí mladých válečníků reagoval: „Otče, někdo ti musel lhát. My nejsme žádní zbabělci. My tě milujeme tak moc, že tě tady nemůžeme nechat samotného. Budeme stát při tobě, dokud poslední z tvých nepřátel bude naživu.“ Starší muži se nechali nadšením těch mladších nakazit a jeden z nich zvolal: „Hle, nech nás, abychom naším otcům ukázali, že ti kdo o nás mluví špatně, jsou lháři!“ Pak společně vydali válečný pokřik, zpívali bojové písně, tančili a stříleli.

Čas běžel a situace ve vesnici Liščích indiánů byla stále kritičtější, poněvadž tam byla spousta hladových lidí a nepohřbených těl. Byl to další důvod, proč požádali o další rozhovor. Náčelník Pemoussa přišel do pevnosti skoro nahý, celý pomalovaný zelenou barvou, s wampumovým pásem pověšeným na rameni a korálkovou ozdobou ve vlasech. Doprovázelo ho sedm žen, které byly také pomalovány a ozdobeny wampumy, které chtěli Liščí indiáni předložit, jako smírčí výkupné. Za nimi šli tři náčelníci s tykvovými chrastily a hlasitě zpívali, čímž žádali duchy o pomoc a milosrdenství. Jednání se opět konalo na nádvoří, kde se shromáždili Francouzi a indiánští náčelníci. Pemoussa je oslovil: „Otče, a všechny národy zde přítomné. Přišel jsem vás žádat o život. Není už náš, ale váš. Přivádím vám těchto sedm žen, jako maso, které vám kladu k nohám. Jsou to vaši otroci. Ale nemyslete si, že se bojím zemřít. Je to pro život našich žen a děti. Za ně prosím.“ Předložil pak náčelníkům šest wampumů za zabité. Svůj proslov náčelník ukončil: „řekněte mi něco, co ulehčí srdcím mých lidí, když se k nim vrátím.“

Shromáždění nějakou chvíli zádumčivě mlčelo. Několik spojeneckých indiánů polohlasem Dubuissonovi
navrhlo: „Otče, chceme tě požádat o dovolení udeřit tyto čtyři velké náčelníky do hlavy. Když budou mrtví, jejich lidé se vzdají bez podmínek. Když budou mrtví, vše bude záležet na našem milosrdenství.“

Dubuisson odpověděl, že musí být jistě opilí, když navrhují takovou věc. „Nezapomeňte“, pokračoval „že vy i já jsme dali slovo a zaručili se za jejich bezpečnost. Jestli bych s takovým názorem souhlasil, váš otec v Montrealu by mi nikdy neodpustil. Krom toho přece můžete vidět, že ti lidé nemají kam uniknout.“ Náčelníci s tímto argumentem souhlasili a nešťastní vyslanci se vrátili zpět.


„Přísahám“ psal Dubuisson o několik dní později svému guvernéru „že jsem byl
citově pohnut, jenže válka a lítost nejde ruku v ruce, zvláště poté, co jsem byl informován, že nepřítel byl najat Angličany za účelem nás zničit. Proto jsem je nechal svému osudu.“

Když se druhého dne spojenečtí indiáni připravili obnovit bitvu, hle jaké bylo jejich překvapení. Nepřátelská vesnice byla prázdná! Byl už devatenáctý den obležení, a jak si byli pro francouzští indiáni jistí svou kořistí, málokdy stavěli přes noc hlídky. Té osudné noci tmu umocnil déšť, čehož využili Liščí indiáni k zoufalému činu.
Sbalili svá zavazadla a všichni ti, kteří mohli,se z vesnice tiše vykradli. V skrytu nočních stínů se proplížili kolem táborů spících nepřátel, až k ostrovu Isle au Cochon, který je několik kilometrů nad francouzskou pevností. Vědouc, že budou jistě pronásledování, postavili si další opevnění z padlých stromů a větví.

A bylo to tak. Spojenečtí indiáni společně s několika Francouzi, které vedl Vincennes, se jali uprchlíky spěšně pronásledovat. Po stopě šli tak horlivě, až zapomněli na opatrnost, a tak se dostali těsně před záseky Liščích indiánů, a ti je přivítali salvou a zabili na dvacet pronásledovatelů. Spojenečtí indiáni si rovněž postavili opevnění a znepokojovali obránce střelbou. Liščí indiáni se opět dostali do beznadějné situace, kterou ještě zhoršil příchod Mississaugů a Odžibwejů, kteří sem nedávno přišli rybařit. Francouzi tyto indiány vybavili střelným prachem, kulemi, tabákem, kukuřicí a kotlíky, díky čemuž si získali nové do boje natěšené spojence.


Bitva trvala čtyři dny. Poté se Liščí indiáni vzdali v naprostém vyčerpání na milost a nemilost.


Ženy a děti byly rozděleny mezi vítěze. Později byly přijaty do příslušných kmenů, nebo byli zotročeni. Muže však čekal horší osud. „Naši indiáni pro zábavu zastřelili čtyři nebo pět válečníků každý den“ píše Dubuisson. K velkému zklamání spojeneckých indiánů se podařilo asi stovce nepřátelských válečníků opět utéct a mezi nimi byl i jejich bojový vůdce Pemoussa.


Tato válka způsobila Liščím indiánům citelné ztráty, ale na kolena je ještě nesrazila a později dali o sobě ještě vědět.



Memoir on the Indians between Lake Erie and the Mississippi - Nahkohe


 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist