Válka královny Anny XiX. - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Válka královny Anny XiX.

Dějiny Želvího ostrova > Válka královny Anny

Co se týče francouzské existence na severoamerickém kontinentu, byl počátek osmnáctého století, pro poddané bourbonských lilií poněkud hektický. Už jsme se zmínili o jejich úsilí, udržet si moc v oblasti Nové Anglie, Maine, New Hampshire, Acadie, oblasti Velkých jezer a údolí řeky Illinois. Bylo tu ale ještě ohromné údolí Mississippi a Mexický záliv. Francouzský cestovatel a dobrodruh, Sieur de La Salle nazval tento region na počest krále, Louisiana. To se psal rok 1684, kdy podnikl svou velkou objevnou výpravu na jih, ale z nějakých důvodů se na výsledky jeho práce zapomnělo. Až sedm let po jeho smrti, v roce 1694 si na jeho odkaz vzpomněl jeho dávný přítel Henri de Tonti, který na své nadřízené naléhal, aby Louisiana byla neprodleně ve jménu krále zabrána. Měl proto tři dobré důvody. Za prvé: obsazením Louisiany, by Francouzi mohli expandovat dále na jih, až do Mexika. Za druhé: to byl další zdroj bobřích kožišin a nerostného bohatství. Nu a za třetí: by tím zabránili Velké Británii v postupu na západ.

 Další z La Salleho přátel, Sieur de Rémonville, navrhoval založení Louisianské obchodní společnosti, jen aby předehnal anglickou konkurenci, která nebyla vzdálená od toho, aby obsadila oblast kolem ústí Mississippi. Kdyby Anglie uspěla, její kolonie se mohly v Mexickém zálivu rozrůstat podle stejného modelu, jak se jim to podařilo na pobřeží Atlantiku.  


Francouzská vládla v Louisianě měla být feudální, totiž řízena korunou. Osadníci, kteří do regionu přicházeli, ať už dobrovolně, čí nikoli, museli mít k tomu souhlas úřadů. Náklady na kolonizaci nesla převážně vláda, ale podíleli se na nich i soukromí investoři, kteří doufali, že budou profitovat z rudných dolů a lovu perel.


Zatímco návrhy páně Rémonville vzaly za své, Leo Moyne Iberville a Jean Bart chtěli v La Salleho odkazu pokračovat. A museli si pospíšit, poněvadž Londýn již dvěma investorům udělil obchodní licenci. Proto se pohnuly i francouzské úřady a Iberville dostal povolení ke stavbě pevnosti při ústí „Velké řeky“, která měla chránit přístup cizích mocností do regionu. Iberville se plavil se dvěma fregatami „Badine“ a „Marin“ směrem k Mexickému zálivu a koncem ledna 1699 přistál v Pensacole, kde narazil na dvě španělské lodě, které mu bránily v přístupu. Španělsko, stejně jako ostatní koloniální velmoci si brousilo zuby na údolí Mississippi a Mexického zálivu. Válečné lodě pocházely z Vera Cruz a tři sta mužů bylo usazeno na pozemcích v okolí španělské pevnosti. Iberville pokračoval v plavbě k pobřeží Alabamy, aby tam našel nějakou splavnou řeku do vnitrozemí. Počátkem března jeho lodí zachytil velice silný kalný sladkovodní proud a průzkumník vycítil, že našel kýženou řeku, kterou před časem popsal La Salle. Francouzi se utábořili dvanáct lig nad ústím u osamělého stromu a kolem nebylo vidět nic jiného, než nekonečné moře rákosového porostu.




Francouzi pokračovali v plavbě proti proudu, dokud po jedenácti dnech nepřipluli k vesnici Bayagoulů, kde byl náčelník oblečen do modrého kabátu evropského typu. Byl do dar Henri de Tontiho, který vesnici navštívil před třinácti lety, když pátral po ztraceném De Sallem. Le Moyne de Bienville, Ibervilleho bratr vesnici navštívil a od indiánů převzal dopis, který dam Tonti zanechal La Sallemu. Pro Ibervilleho to byl přesvědčivý důkaz, že řeka po které se plaví, je Mississippi. Iberville se posléze uchýlil do přístavu Biloxi, na mořském břehu současného státu Mississippi. Zde postavil malou pevnost obehnanou palisádou, kde zanechal posádku o osmdesáti mužích pod velením Sieura de Sauvolle. Tak byl položen základní kámen francouzské provincie Louisiana.


Bienville, který zůstal v Biloxi, jako zástupce velitele, dostal od Sauvolleho pokyn, aby s pěti muži plul proti proudu Mississippi, a pátral po zdrojích, které by byly Francouzům užitečné z praktického, či finančního hlediska. Na řece nyní nazývané English Turn, na místě budoucího New Orleans, narazil na anglický dělový člun o deseti kanónech, který vezl několik francouzských rodin ze Severní Karoliny. Byli to protestanští hugenoti. Velitel lodi, kapitán Louis Bank deklaroval, že jeho loď je jedna ze tří, kterou poskytl Londýn pro anglické i francouzské náboženské uprchlíky, kteří měli ve vnitrozemí založit kolonii. Bank a jeho posádka nějakou dobu přebývali mezi Čikasawy, se kterými obchodovali a měnili indiánské otroky. Angličan si ale nebyl jistý, kde se Mississippi přesně nachází, tak ho Bienville ujistil, že je zbytečné, aby jí hledal, jelikož je již moci Francouzů, a přístup k ní je chráněn silnou pevností a několika osadami. „Byl to příliš důvěřivý Angličan, poškleboval se Francouz „všechno mi uvěřil a vrátil se na východ.“ Jeden z francouzských inženýrů, který se plavil na anglické lodi, předal Bienvillemu petici určenou králi Francie, kterou podepsalo čtyři sta hugenotů, kteří našli útočiště v Karolině, a ve které panovníka žádali, zdali by jim dovolil usadit se v Louisianě. Král jim skrz ministra Ponchartraina odpověděl, že nevyhnal kacíře z Francie jenom proto, aby si založili vlastní stát na jeho území v Americe. Ludvík XIV tak možná zahodil příležitost, jak posílit svou kolonii při ústí Mississippi.


Iberville mezitím oplul do Francie, a když byla vláda spravena o hrozícím anglickém nebezpečí, byl ihned poslán zpět s novými instrukcemi a posilou. Mezi jeho povinnosti patřilo najít perlová naleziště, ačkoli vnitrozemské perly neměly valné hodnoty. Mezi jeho další zajímavé úkoly měla být domestikace bizoních telat. Farmáři je měli chovat v ohradách pro vlnu, ze které se vskutku daly vyrábět kvalitní tkaniny, ale chov divokých bizonů byl rozhodně neuskutečnitelný podnik. V neposlední řadě měli osadníci pátrat po cenných rudách a dolovat je, což se pokládalo za „velkou věc.“


Osmého ledna připlul Iberville do Biloxi, odkud následně pokračoval v plavbě proti proudu Mississippi, až na území kmene Natchez, kde dnes stojí město stejného názvu. V sousedství přebýval spřízněný kmen Taensů. V čase francouzské návštěvy v jedné vesnici vzplanula posvátná chýše. Do plamenů ohně bylo údajně hozeno několik živých dětí, jako smírčí oběť pro rozhněvané duchy. Francouzi při ústí jednoho z místních přítoků postavili pevnůstku.


Příští rok plul Iberville do kolonie potřetí a shledal, že Biloxi je v bídném stavu, tak část posádky převelel do Mobile. Na tamní území si však dělali nárok Španělé, kteří se oháněli bulou papeže Alexandra VI., dle které měli právo zabírat země a přivádět na „pravou víru“ tamní pohanské obyvatelé. Král Ludvík, jinak neochvějný zastánce katolictví paradoxně bulu ignoroval s vysvětlením, že on, jako pravý syn Církve svaté, bude tyto země chránit před vlivem anglických kacířů. Španělsko se zakrátko s Francií usmířilo a jeho nový král, Duc d'Anjou, jako vnuk Ludvíka XIV problémy moc nedělal.  




Krom stanice Biloxi a Mobile Bay založili Francouzi ještě třetí, a to na Dauphin Islandu. Celkově působila kolonie žalostným stavem. Bylo tam všehovšudy několik vystěhovalců, které poslal Dvůr a několik Kanaďanů, kteří sloužili pod Ibervillem. Podle velícího důstojníka byli „jako žebráci, kteří si mysleli, že zázračně zbohatnou“ a nechali se živit vládou, zatímco jenom hledali perly a zlaté doly. Versailles na podporu mužských osadníků, poslal v roce 1704 do Louisiany dvacet dívek, vhodných pro vdávání „jenžto byly řádně vychovány a zvyklé pracovat.“ Dvacet tři dalších přicestovalo příští rok společně s pětasedmdesáti vojáky, pěti knězi a dvěma jeptiškami. Nedostávalo se však potravin, kterýžto bylo posláno v poměru ke strávníkům málo a vhledem k tomu, že osadníci v Louisianě pramálo dbali o farmařeni, hrozil hladomor. Lidé byli častokrát odkázaní jenom na konzumaci ryb a říčních mlžů.


V kolonii panovaly i vnitřní neshody předních úředníků. Nicolas de la Salle napsal ministru Ponchartrainovi že „Iberville a jeho bratři Bienville a Chateauguay jsou zloději a skety.“ Velitel v Mobile Bay, Vente také žehral na Bienvilleho a na vojáky i osadníky, stěžujíc si, že jsou neloajální, a že nejlepší důstojník je madam představená „královských děvčat“, která jako jediná ví co má dělat. A i sama paní psala ministru, že „Bienville nemá patřičné vlastnosti nutné pro řízení kolonie.“ I když neexistoval přímý důkaz, že by Bienville zneužíval svého úředního postavení, vláda poslala pána De Muys, aby případ vyšetřil a popřípadě guvernéra uvěznil a deportoval do Francie. Jenže De Muys zemřel ještě během plavby, tak ho nahradil jeho zástupce D'Artaguette. Úředník Bienvillemu neprozradil, jaká jsou proti němu vznesena obvinění s vysvětlením, že k tomu nemá pověření. Když skončil s vyšetřováním, shledal že Bienville je nevinný, ale Nicolas de la Salle ze závěrem vyšetřování nebyl spokojen a Ponchartrainovi písemně sdělil, že jej D'Artaguette oklamal, a že není o nic lepší než samotný Bienville. La Salle dále deklaroval, že koloniální lékař Barrot, se obohacuje prodejem léků přidělených králem, určeným pro poddané Jeho veličenstva. I nu jako na tržnici.


Bienville sice mohl dále zastávat úřad, ale těžko říci jestli se jednalo o kdovíjaké terno. Lidé povětšinou hladověli a jenom v několika případech se někomu dařilo dobře. Byli to většinou zkušení, pracovití a šetrní hospodáři. Jinak se osadníkům, jak už bylo řečeno, pracovat moc nechtělo, tak se alespoň pokoušeli na práci zotročit indiány. Jenže ti často utíkali, tak Bienville navrhl otevřít otrokářský výměnný obchod s francouzskou Západní Indií, kam by dodával indiánské otroky výměnou za černošské. Podle guvernéra by se tím výrazně omezily útěky. Dvůr souhlasil, a tak byli nešťastní západní indiáni měněni za neméně nešťastné černochy z Guiney.




Nicméně stížnosti na Bienvilleho chodily dál, proto ho tentokrát Dvůr nahradil bývalým velitelem Detroitu, La Mothe Cadillacem. Cadillac měl už sám pošramocenou pověst z Detroitu, proto se chtěl v Louisianě udržet stůj co stůj. Podobně jako na severu psal nadřízeným sarkastické zprávy o situaci v regionu: „Viděl jsem farmy na Dauphin Islandu, která mi byla popsána, jako pozemský ráj. Já jsem tam viděl jenom tři hrušně, tři jabloně, malou švestku asi tři stopy vysokou, se sedmi špatnými švestkami, dále révu asi třicet stop dlouhou s devíti trsy hroznů, které byly částečně odumřelé, nebo shnilé. Bylo tam asi čtyřicet rostlin francouzských melounů a několik dýní. To je podle D'Artaguetta pozemský ráj a podle de Rémonvilleho a de Mandevilleho šťastné ostrovy? Jejich příběhy jsou pouhé bajky.“


D’Artaguette o žádném ráji ani nemluvil, ale spíše reálně popisoval chmurný obraz kolonie Dauphin Island, kde podle něj žilo asi dvanáct farmářských rodin. Požadoval, aby přijelo do Ameriky více práce schopných mužů i žen „a jsem přesvědčen, že my snadno objevíme doly, pokud zde budou osoby, které tomuto oboru rozumí.“ Samotní osadníci si zřejmě velké iluze ohledně budoucnosti Louisiany nedělali. Veškeré neúspěchy svalovali na Bienvilleho, přičemž nejvíce potíží způsobily nerozumné příkazy úředníků, kteří dané problematice a potřebám země nerozuměli, jelikož sami byli tisíce mil vzdálení od místa dění.  


V roce 1711 se pomalu začalo opouštět od marného pátraní po zlatě a stříbře a lidé se začali pomalu zaměřovat na výnosnější pěstování tabáku. Král nicméně ztrácel trpělivost kvůli nekonečným výdajům a problémům, které sebou podnik nesl, a to v čase kdy pokladnu vysávaly ještě více nákladné války. Proto se začalo uvažovat, že by se kolonie dala do zprávy obchodníků, či obchodní společnosti, ale to se zatím nikdy ve francouzských koloniích neprokázalo být úspěšné, přesto se soudilo, že to stojí za nový pokus. Země byla na 15 let svěřena do rukou Antoine Crozata, bohatého obchodníka. Crozat měl monopol na obchod, jak tuzemský, tak i zahraniční, přičemž měl čtvrtinu zisku odvádět králi. Měl nárok poslat jednou za rok do Guiney loď plnou otroků. Král platil guvernéra a korunní důstojníky a vojáky a Crozat měl za povinnost každým rokem přivést určitý počet nových osadníků.


Tak byla Louisiana na několik let svěřena do soukromých rukou obchodního podnikatele. Francouzští osadníci provozovali skromný obchod se Španěly v Pensacole, kterým prodávali převážně drůbež a kukuřici, což byl jeden z mála jejich zisků. Na základě nových vyhlášek měli nyní tento druh podnikání zakázaný a obchodovat dokonce nesměli ani sami mezi sebou. Měli i zapovězeno se bez povolení shromažďovat a schůzovat. Z toho důvodu lidé poslali Cadillacovi, který byl stále oficiálním guvernérem, tajnou petici, v níž si stěžovali na současné podmínky. Žádali o povolení vézt maloobchod, zatímco Crozat se měl zaměřit na velkoobchod. Cadillac však odsoudil petici, jako buřičský pamflet a hrozil oběšením každému, kdo by se k ní ještě hlásil. Jinak se Cadillac i nadále koloniálnímu podniku posmíval: „Podle mého mínění tato země nemá cenu ani stohu slámy. Vojáci jsou velmi nespokojení, a to oprávněně.“ Kolonie se pak rozdělila na dvě hlavní frakce, kdy proti sobě stáli ti, kteří fandili Bienvillemu, zatímco druzí Cadillacovi. Oba rivalové zatěžovali ministerstvo zahraničí vzájemně se obvinujícími dopisy. Bienville mimo jiné tvrdil, že se Cadillac na něj urazil kvůli tomu, že si odmítl vzít jeho dceru.


Další z vládních úředníků se pokusil na situaci ohřát vlastní polívčičku, načež poslal Ponchartrainovi preambuli, ve které deklaroval, že si pan ministr jistě přeje, aby byl přesně informován o stavu věcí v Louisianě, a že on, La Vente, má tu čest uvést jako jediný o všem čistou pravdu. Součástí jeho zprávy bylo vyjádření, že „osadníci jsou téměř všichni opilci, karbaníci, rouhači a nepřátelé všeho dobrého.“ Pravda, lidé, kterým bylo zakázáno na sebe pracovat, raději nepracovali vůbec.




Vláda dále posílala do kolonie děvčata určena na vdávání, ale byl nový problém. Paradoxně se pro ně nedostávalo manželů. Úředník Duclos vysvětluje: „dvanáct z nich bylo tak ošklivých, že si je prostě nikdo nechtěl vzít.“ Kanaďané, kteří tvořili většinovou populaci dávali přednost indiánkám, proto Duclos pokračuje: „bylo by příště při volbě děvčat vhodné, hledět i na jejich pěkný vzhled více, než na ctnost.“ Další kandidátky pak byly vybírány z pařížských nemocnic a káznic, a bylo jich do Ameriky posíláno sto ročně.


Crozat doufal, že hlavní zdroj zisku bude spočívat na obchodu s mexickými přístavy, ale španělští úředníci to nechtěli dovolit a navíc byli tak ostražití, že jim neunikly ani jeho podloudné obchodní pokusy. Zároveň měl trápení s královskými důstojníky, kteří neměli chuť podporovat jeho aktivity, ale sami raději vedli nekalý obchod s přístavem Vera Cruz. Málo výnosný byl i obchod s indiány, takže Crozat nakonec ztratil o podnik zájem a patent Koruně vrátil. Louisiana se tak vrátila pod zprávu státu, ale jenom na čas, jelikož byla pro její opatrování založena nová společnost a jejím ředitelem se stal schopný skotský obchodník John Law, kterého nadšeně podporoval hrabě z Orleans. I tentokrát byla koncepce založena na předpokladu, že hlavní zdroj příjmu poteče z rudných, hlavně zlatých dolů, kterých se však v Louisianě nedostávalo. Společnost dostala monopol na obchod s otroky a tabákem, přičemž měla podporovat i rozvoj zemědělství.


V době, kdy se Crozat vzdal výsadní listiny, měla kolonie osm set duší, včetně vojáků, nepočítaje černošské a indiánské otroky. Tenkrát prý Louisiana připomínala spíše věznici, kde přebývají lidé zbavení osobních práv. Zatímco každý osadník potřeboval osobní povolení k pobytu, židé a protestanté byli vyhnáni úplně. Lidé mohli nakupovat a prodávat jedině společnosti, a to za pevné ceny a zahraniční lodě nemohly vplouvat do koloniálních přístavů. Paradoxní ale je, že skoro jediným oběživem, zde byla španělská měna. Zkrátka, svoboda svědomí, projevu a obchodu byla minimální, a proto je nabíledni, že se do provincie nehrnuli žádní dobrovolní přistěhovalci. Duc de Saint-Simon napsal: „Vláda si přála v těchto obrovských zemích ustanovit efektivní osídlení po vzoru Angličanů, ale jako osadníky tam dovážela tuláky, žebráky, muže i ženy z nejnižší společenské vrstvy Paříže.“ V roce 1720 to přímo uzákonila královskými vyhláška a o rok později mělo být do Louisiany posláno osmdesát žen z pařížské káznice Salpetriere.


Obchodní společnost vybavena téměř svrchovanou moci poslala do kolonie tří čety vojáků a šedesát devět osadníků. Guvernérem se stal pan L'Épinay, a ten si ihned k ruce povolal Bienvilleho. Ten začal okamžitě hledat místo pro novou stanici na Mississippi. Padesát mužů bylo vyčleněno, aby upravilo k tomuto účelu pozemek, a i přes velkou vodu, která tehdy vystoupala nad břehy řeky, byl položen základ New Orleans.




Nicméně společnost ani kolonie stále nebyla schopna profitovat, tak jak se očekávalo, takže opět musela zasáhnout vláda. Dotace si vyžadovaly více než 150 000 livrů ročně a jediný úspěch se zaznamenal na poli zvýšené populace, která se rozrostla na více, než 7 000 osob, ale spousta lidí zemřela hlady, nebo emigrovala. Bylo tam ještě 600 otroků z Guiney. Projekt Louisiana doposud vládu a investory stál osm miliony livrů.


Krach mississippské společnosti vedl ke změnám principu administrativy v Louisianě. Osadníci, kteří se spoléhali na vládní dotace, měli ve zvyku zabíjet k jídlu dobytek, který jim byl poslán na chov. Nyní nikdo nesměl bez povolení zabít žádnou krávu, ovci, či jehně pod hrozbou pokuty tři sta livrů. Zabití koně, či býka se trestalo smrti. A opět přišla udání na Bienvilleho, který musel roku 1724 odplout do Francie a by se zpovídal z údajných provinění. Jeho úřad měl zastoupit Sieur Perier. Francouzi mezitím postavili na území kmene Natchez pevnost Fort Rosalie, což se indiánům moc nelíbilo. Natchezové na pevnost zaútočili a posádku téměř celou zmasakrovali. Poté následoval dlouhý průběh indiánských válek a Francouzi věřili, že za to mohli hlavně Čikasawové, odvážní válečníci ze západního Tennessee a Kentucky. Ti se spojili s Natchezy, zatímco početnější Čoktawové zůstali na straně Francouzů. Do služby bylo povoláno více než tisíc vojáků, ale Perier konstatoval, že „byli tak špatní, že se vůbec nehodili pro koloniální válku.“ Osm set z nich byli málo cvičených milicionářů. Spojenečtí indiáni přivedli Francouzům několik vězňů z řad Natchezů. Šest z nich, čtyři muži a dvě ženy, byli upáleni zaživa a zbytek byl poslán do otroctví na St. Domingo. Čikasawové podporovaní anglickými obchodníky z Karolin, byli pro Francouze velmi nebezpeční a dokázali si stavět tak dobře opevněné vesnice, že je bez děl nebylo možné dobít.


Správci společnosti si stěžovali, že už dále neunesou náklad na zprávu Louisiany, proto požádali krále, aby ji převzal zpět. A tak byl komerční monopol zrušen a obchod mezi Francií a Louisianou byl dokonce podporován dotacemi a osvobozen od daní. Bienville se vrátil do úřadu guvernéra a jeho pobočníkem se stal Diron d'Artaguette a věru, že je čekala zase fůra práce. Všichni lidé byli nespokojeni, bílí, černoši i indiáni a stále hrozila nějaká ta vzpoura. Přicházeli i karolínští obchodníci, kteří cestovali po souši tisíce mil divočinou a prostřednictvím dárku, ponoukali indiány, aby útočili na Francouze. Ačkoliv se Bienville snažil svým nadřízeným všechno vysvětlit, nepomohlo to, neboť byl přísně pokárán. Dokonce, i zato, že dovolil dvěma rodinám vystěhovat se na St. Domingo, poněvadž takové povolení může udělit jenom Versailles. Guvernéra taková kritika hluboce ranila, takže na úřad rezignoval. I přes veškeré pochybnosti a kritiku, mnozí Bienvilleho nazývají „Otcem Louisiany.“  



Henri de Tonty à Cabart de Villermont; Mémoire pour servir d'Instruction au Sieur d'Iberville; Histo
ry of the Louisiane; Nahkohe

 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist