VKA XX. - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

VKA XX.

Dějiny Želvího ostrova > Válka královny Anny

15. 04.


Čas plynul a s ním se i mnohé měnilo. Neměnily se však touhy a plány evropských politiků a obchodníků, kteří chtěli kvůli kožešinám ovládnout i západní kmeny. Kanadští představitelé věděli, že je nutné v těch vzdálených zemích postavit řadu pevností a obchodních stanic, které by hájili jejich zájmy, ale proti tomu se ohrazovali jezuitští misionáři, kteří se báli, že přítomnost důstojníků, vojáků a obchodníků oslabí jejich vliv na indiány. Bylo to i proti vůli samotného krále, který se obával, že v příliš rozptýlené kolonii bude vládnout nepořádek a neposlušnost.

Detroit stále patřil mezi nejvýznamnější západní stanice. Po odchodu páně Cadillaca klesl počet místních obyvatel ze dvou set na tak málo, až se zdálo, že pevnost zanikne. Kolem roku 1722 však došlo k oživení, kdy se do regionu vrátili lodní dopravci a přišli i propuštění vojáci. Toho roku se podle farní matriky narodilo v pevnosti osm dětí.


Mezitím vznikalo v Illinois nové, vládou neorganizované francouzské osídlení, jehož základ tvořili potomci západních Kanaďanů. Tuto zemi zabral roku 1682 objevitel La Salle a nazval ji Illinois podle místní koalice indiánských kmenů. Tito indiáni se pak soustřeďovali kolem pevnosti, kterou La Salle nechal postavit na skále St. Louis. Poté, co tento slavný Francouz zemřel, indiáni se rozptýlili a zůstali zde akorát Illinoiové Kaskaskiové, kde se o ně do roku 1700 střídavě starali jezuité Marquette, Allouez, Rale, Gravier a Marest. Část jich potom následovala Maresta na řeku Kaskaskii. Charlevoix, který krajem cestoval roku 1721, soudil, že to bylo nejstarší bílé osídlení v Illinois. Přesto je možné, že ještě dřív byla zřízená jezuitou Pinetem misie ve vesnici Cahokia asi šedesát mil nad Kaskaskii. Zde měli své letovisko lodní dopravci, Coureurs de Bois a další toulaví Kanaďané, kteří si brali za manželky indiánské ženy. Přicházeli také bělošky z Kanady a Louisiany, a tak se zde šířila s každou generací nová francouzská populace. Půda zde byla úrodná a veškeré místní výdobytky byly dobře prodávány v New Orleans.  


V roce 1719 vedl do Illinois průzkumnou výpravu Pierre Dugué de Boisbriant, který postavil na břehu Mississippi asi šestnáct mil nad Kaskaskii, pevnost Fort Chartres, což byl zásadní spojovací článek ve vojenském  řetězci spojujícím Kanadu s Louisianou. Zde zasedala tříčlenná rada podřízena velícímu důstojníkovi. Pro zdejší malou komunitu osadníků, byla pevnost velmi důležitá, jelikož je chránila před hrůzu nahánějícími Čikasawy, kteří rok, co rok vyráželi na válečné výpravy proti Francouzům a občas se objevil až u Kaskaskie. V roce 1734 vyrazil proti Čikasawům s Francouzi a indiány mladý Pierre d'Artaguette, ale byl poražen a sám i upálen.




Francouzi měli v Illinois ještě další nepřátelé, a to neméně nebezpečné Liščí indiány, se kterými se už jednou tvrdě střetli u Detroitu. V roce 1714 Liščí indiáni zaútočili na Illinoie a zabili nebo zajali na sedmdesát lidí. O pár let později podnikli podobnou akci, a proto je Francouzi pokládali za metlu západu a žádný běloch, který cestovat mezi Kanadou a Louisianou se prý kvůli nim nemohl cítit bezpečně.


Nadarmo s nimi Francouzi vyjednávali, lichotili, či hrozili, nic to nepomáhalo. Náčelníci občas slibovali, a někdy v dobré víře, aby neurazili „Velkého otce Onontia“, že budou udržovat mír, ale to nebylo tak snadné. Skoro všechny kmeny z jezerní krajiny totiž celá léta s Liščími indiány válčili, takže tu byl stále nějaký důvod ke krevní mstě. Mladí válečníci toho rádi využívali, aby sami mohli vyrazit na válečnou stezku a dokázat svou odvahu. A tak v roce 1722 nějací algonkinští indiáni zabili na východním břehu Michiganského jezera dvacet tři Liščích indiánů. Ti úder opětovali a do konfliktu se zapojily další národy.


Tyto domorodé střety dělaly kanadským úřadům nemalé vrásky na čele, poněvadž vážně ohrožovaly jejich systém západního obchodu. Toho využili Angličané a Holanďané z New Yorku a poslali indiánům od horních jezer wampumové pásy a nabídku, aby přicházeli za obchodem do Albany a guvernér Montrealu Ramesay si stýskal, že na to indiáni slyšeli. „Dvanáct horních kmenů“ potvrdil lord Cornbury, „přišlo tento rok za obchodem do Albany“, ale zároveň přidává, že od Angličanů již šest let nedostali žádné dary, takže se vážně obával, že je napřesrok už neuvidí.


Guvernér Vaudreuil chtěl mezi západními indiány udržet mír stůj, co stůj, a proto by mu ani nevadilo, kdyby měl pro tento účel třeba i obětovat Liščí indiány. „Jsou to ze všech západních indiánů, ti nejhorší nepřátelé“ deklaroval, „nedávno u Detroitu zavraždili tři Francouze a pět Wyandotů. Wyandoti nás požádali o pomoc a my jim musíme vyhovět, jinak námi budou všechny kmeny opovrhovat.“


Guvernér pověřil poručíka Louise de Louvigny, který předtím mimo jiné velel ve Fort Michilimackinac, aby „problém“ s Liščími indiány vyřešil. Poručík navrhl shromáždit všechny přátelské kmeny a vytáhnout s nimi na Liščí indiány v době kukuřičné sklizně. „Budeme s nimi bojovat u nich doma. Zničíme jejich plodiny a spálíme jim wigvamy. Potom se u nich přes zimu utáboříme a budeme posílat za jejich uprchlíky naše válečné oddíly, které je budou obtěžovat. Oni se budou toulat po lesích v marné honbě za živobytím. Takto je úplně ochromíme, ne-li úplně zničíme“ navrhoval důstojník.




Liščí indiáni stále žili na Fox River v Green Bay, přičemž jejich hlavní vesnice ležela asi čtyřicet mil od ústí řeky, kde se do široka rozprostírají rozsáhlé porosty rákosí, vrb a divoká rýže. Navzdory jejich ztrátám u Detroitu roku 1712, nebyli ještě zdaleka zlomeni.


Francouzi se na Liščí indiány připravovali celé dva roky, ale i tak měla výprava zpoždění, jelikož indiáni nepřišli včas a navíc ještě onemocněl samotný velitel Louvigny. Z Montrealu se vydal až prvního května roku 1716 společně s dvěma sty dvaceti pěti Francouzi, přičemž další dvě stovky se k němu měli připojit v Detroitu a Michilimackinacu, kde měli čekat také indiánští spojenci. Aby měli Francouzi na válku, co nejmenší výdaje, měla sebou výprava i množství zboží, pro obchod s indiány, což vedlo k velkému zmatku v mužstvu, poněvadž součástí zásob bylo i čtyřicet barelů brandy, ze kterých se často koštovalo. Když pak Francouzi a indiáni tábořili a pili společně, bylo to, „jako by se otevřelo samotné peklo.“


K samotné válce. Louvigny uvedl a pravděpodobně přeháněl, když napsal, že hlavní vesnici bránilo pět set válečníků a tři tisíce žen, které s obranou dle kmenových zvyků pomáhaly. Vesnice byla chráněna silnou trojitou palisádou z těžkých dubových kůlů. Podobnou obranu využívaly i jižní kmeny, jako třeba Čikasawové. Když Bienville onehdy útočil na jejich vesnici, zastavila ho silná palisáda, která odolala i palbě z děl. Kůly byly silné, jako mužské tělo, a byly zaraženy těsně u sebe a v pravidelných intervalech byly střílny. Obrana vesnice Liščích indiánů byla koncipovaná trochu odlišně. Palisády byly také ze tří řad. Jednu tvořily kůly zasazeny svisle a zbylé dvě byly tvořeny kůly zaraženými šikmo proti sobě. Na vnitřní straně byl vyhlouben mělký příkop, který obráncům sloužil, jako kryt, když pálili mezerami v palisádě.


Louvigny měl také k dispozici tři děla, ale tyto zbraně byly jen lehkého kalibru, takže proti bytelné dubové palisádě, měly jen málo účinku. Velitel se rozhodl, že další útok povede, jako kdyby obléhal pevnost evropského typu. Pod krycí palbou tří lehkých kanónů a několika set mušket, kopali muži pod rouškou tmy zákopy, a tak se každou noc dostávali blíž a blíž k palisádám, které chtěli útočníci nakonec podkopat a vyhodit do povětří.




Liščí indiáni kladli houževnatý odpor, ale když si uvědomili, jaké nebezpečí jim hrozí, chtěli vyjednávat. Louvigny byl ochoten přijmout jejich kapitulaci pod podmínkou, že uzavřou mír se všemi kmeny, které jsou ve spojenectví s Francouzi a se kterými Liščí indiáni válčí. Dále musí propustit všechny zajatce a vyhlásit válku vzdáleným kmenům, jako jsou třeba Ponyové a od nich brát zajatce. Nakonec měli v kožešinách zaplatit Francouzům všechny válečné náklady a vydat šest náčelníků, nebo jejich synů, jako rukojmí. Liščí indiáni souhlasili a Louvigny se dvacátého října vrátil do Quebecku se šesti rukojmími a v dobrém rozpoložení, že zpacifikoval „nejhorší indiány“ západu. Liščí indiáni skutečně zůstali v klidu a roku 1718 poslali do Montrealu delegaci, která měla potvrdit kapitulační smlouvu a guvernér je přijal, i když ne do puntíku plnili všechny podmínky dohody.


Nicméně západní region byl stále nestabilní. Kikapové s Maskouteny si neodpustili, aby se občas nepustili do Illinoisů a Miamiové byli napadeni Sauky. Guvernér si zoufal: „je neuvěřitelně obtížné udržet tyto západní kmeny v míru.“


Další krize nastala, když Illinoiové zajali syna Oushaly, náčelníka Liščích indiánů a zaživa jej upálili. Liščí indiáni dlouho s odvetou neotáleli a zahnali Illinoise ke skále, na které stávala pevnost St. Louis. Jelikož tam Illinoiové nesmírně hladověli, dostala skála název Starving Rock. Francouzi pokládali postup Liščích indiánů za osobní urážku a přímo z Versailles přišel od koloniálního ministra rozkaz Liščí indiány zničit: „Jeho Veličenstvo odmění důstojníka, který je srazí na kolena, nebo je spíše úplně zničí“ napsal.




Kanadské úřady však tak horlivé nebyly, jelikož si místní představitelé dokázali lépe, než jejich nadřízení v Paříži spočítat, jaké náklady by taková válka měla. Prozatímní guvernér Longueuil byl rozhodnut zatím zachovat mír a Sieur de Lignery jednal v Green Bay s Liščími indiány, Sauky a Winnebagy a sdělil jim, že velký Onontio je žádá, aby v zájmu vlastního bezpečí, nechali Illinoie na pokoji. Indiáni to přislíbili a Oushala francouzského důstojníka požádal, aby přišel do jeho vesnice a pomohl mu držet mladé muže na uzdě. Mírovou politiku guvernéra Longueuila, ale neschvaloval vojenský velitel provincie Illinois Desliettes, který navrhoval, aby byli Liščí indiáni úplně vyhlazeni.


Roku 1726 se stal novým guvernérem markýz de Beauharnois, a ten rovněž neměl touhu zavádět jakákoliv tvrdá opatření a s vědomím, že předešlé pokusy o vyhlazení Liščích indiánů, si vyžádaly mnoho obětí a nákladů, chtěl oboje ušetřit. Lignery ale doporučoval, že kdyby Liščí indiáni porušili sliby, které mu dali v Green Bay, Kanada i Louisiana by se měly spojit ve společném úsilí obtížné indiány rozdrtit. Misionář Chardon navrhoval Liščí indiány odříznout od veškerých zbraní, střeliva a obchodu a nechat je napospas nepřátelům.


Guvernér poněkud zmatený takovými radami dostal dopis od krále, ve kterém stálo, aby s Liščími indiány nakonec nebojoval. Jenže na druhé straně se našel popichovač jménem Beauharnois, který deklaroval, že Angličané vyzvali jezerní kmeny, aby vyhladili Francouze, a že jim to Liščí indiáni slíbili udělat. Osobně guvernérovi napsal, že je to důvod k válce a dokonce mu vypočítal, že to bude stát šedesát tisíc livrů. Správce Dupuy návrh podpořil, a když jej guvernér po ostré hádce odmítl, napsal do Versailles, že válka byla jen záminka proto, aby se Beauharnois obohatil na úkor královské pokladny.


Nakonec byla válečná expedice proti Liščím indiánům vypravena. V červnu 1728 se pod velením Sieura de Lignery vydala z Montrealu starou a drsnou cestou do Ottawy a Michilimackinacu dosáhla o letním slunovratu. Odtamtud flotila kánoi s tisíci indiány a pěti sty Francouzi pokračovala až do Green Bay. Zde byli zajati jeden Liščí indián a tři Winnebagové, které indiáni umučili. Výprava dále postupovala nahoru po Fox River, až se čtyřiadvacátého srpna dostala k vesnici Winnebagů. Pak už se plavili krajinou hustě a doširoka porostlou rákosím, kde se řeka líně kroutila mokřinou. Tam někde na malé vyvýšenině stála vesnice Liščích indiánů. Byla to osada o několika wigvamech a nebyla chráněna ani palisádou. Uvnitř byly jenom tři indiánské ženy a starý muž. Ženy byly vzaty do zajetí a k hrůze kuráta Pere Crespela byl stařec pomalu upálen. Poté, co byla vesnice a okolní políčka vypáleny, vrátila se výprava do Michilimackinac. Byl to velký neúspěch. Lignery doufal, že nepřítele překvapí, ale místo toho, byli Liščí indiáni včas varováni, takže utekli.


Od dva roky později, podnikli Francouzi další pokus. Pozdě na podzim roku 1730 mladý Coulon de Villiers, který se později mohl chlubit, že jako jediný v historii porazil George Washingtona, nyní společně se spojeneckými indiány porazil Liščí indiány. Bylo to opět urputné a krvavé tažení, kdy byli Liščí indiáni tvrdě biti, až jich zemřelo na dvě stě válečníků a šest set žen a dětí. Když byli Liščí indiáni obklíčeni v malém lesíku, postavili si ochranou palisádu a bránili se s obvyklou kuráží, ale brzy začali trpět hladem a žízní. Opět se pokusili uniknout během tmavé noci, jako před léty u Detroitu (1712), ale Francouzi se spojenci je sledovali a pobíjeli.


Zdálo se, že nebezpečný kmen je už definitivně vyřízen, ale nebylo tomu tak, a proto ještě nebyli francouzští úředníci spokojeni. Z toho důvodu oslovili Wyandoty od Detroitu, kteří nenáviděli Liščí indiány snad nejvíce z domorodých kmenů. Wyandoti poslali posly ke konvertovaným Irokézům z misie Two Mountains a pozvali je k honičce na Liščí indiány. Nabídka byla přijata a na podzim roku 1731 čtyřicet sedm válečníků z Two Mountains přišlo k Detroitu. K niím se připojilo sedmdesát čtyři Wyandotů a čtyři Ottawové a vyrazili k ústí řeky St. Joseph, odtamtud k Chicago Portage, a pak k Rock River. Zde byly vesnice Kikapů a Maskoutenů, kteří se nedávno ve zlém s Liščími indiány rozešli, proto se invaznímu oddílu nabídli, jako průvodci. Válečníci postupovali na sněžnicích, neboť byl hluboký sníh a studené počasí. Někteří ze starších mužů navrhovali, že za takových podmínek bude lépe se vit, ale mladí trvali na tom, že se bez skalpů a kořistí nevrátí. Společnost se rozdělila, takže v cestě pokračovalo čtyřicet Wyandotů a třicet Irokézů.




Když se přiblížili k hranicím Wisconsinu, uviděli na otevřené prérii tři Liščí indiány, tak je začali pronásledovat, až na hřeben kopce, kde stála hlavní vesnice. Pokud se dá věřit vyprávění Wyandotů a Irokézů, skládala se vesnice ze čtyřiceti šesti wigvamů stojících na břehu řeky. Z vesnice vyšli vstříc útočníkům místní bojovníci, kterých mělo být mnohem více na počet. Náčelníci však bojovníky povzbuzovali, že se jedná jenom o psy nevěřící v boha, a když útočníci vystřelili salvu, chopili se nožů a válečných palic a chrabře se pustili do obránců. Podle ústního podání, které už na poslech zní přehnaně, zahnali Wyandoti s Irokézy Liščí indiány do vesnice, přičemž zabili sedmdesát válečníků a čtrnáct zajali. Zabitých žen a dětí mělo být na osmdesát a zajatých sto čtyřicet. Zachránit se mělo pouze deset nahých mužů, kteří stejně museli v divočině brzo umrznout. Aby toho nebylo málo, poslali vítězové některé z vězňů k zbylým vesnicím Liščích indiánů s poselstvím, že právě pozřeli tu nejlepší část kmene, a že chtějí na vítězném poli dva dny odpočívat. Pokud na ně někdo zaútočí, v tom případě rozštěpí hlavy všech žen a dětí a z mrtvol si udělají obranou předprseň.


Inu, pokud bychom měli věřit tomuto heroickému vyprávění, zvládla by tato hrstka Wyandotů a Irokézů daleko více, než předešlé, organizované a mnohem početnější válečné výpravy. Ale existuje ještě jeden příběh, a to o francouzském obchodníkovi jménem Marin, který kolem sebe shromáždil spojenecké indiány a udeřil s nimi na Liščí indiány na Little Butte des Morts, načež napadení indiáni ustoupili ke Great Butte des Morts, kde na ně Marin zaútočil znovu a všechny zbylé uprchlíky pobil. K tomuto údajnému činu mělo dojít někdy mezi léty 1725 až 1746, což je rozsáhlý časový úsek, ale co je podstatnější, žádné oficiální dokumenty takovou, či podobnou událost nepotvrzují.
 Tak či onak bylo roku 1736 zaznamenáno, že naživu je stále ještě asi osmdesát válečníků z řad Liščích indiánů, a žen, které prý dokázaly bojovat jako Furie, bylo stále dost, a byly plodné, takže se ve vesnicích hemžilo malými dětmi. Liščí indiáni se později spojili s příbuzným kmenem Sauků a na počátku devatenáctého století společně obývali oba břehy horní Mississippi.


„La Salle and the Discovery of the Great West“; Illinois in the Eighteenth Century; Wisconsin Historical Collections; Tales of the Northwest; Nahkohe

 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist