Ben Comee 2 - Biskup Hancock - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Ben Comee 2 - Biskup Hancock

Dějiny Želvího ostrova > Ben Comee




Jednoho podzimního dne jsme v krámě překládali nějaké hodně staré zboží, když jsme v rohu obchodu našli rezavé pasti na ondatry. Edmund se zeptal otce, jestli je někdy používal. Pan Munroe odpověděl: „Když jsem byl malý chlapec tak ano. Já a tvůj otec Bene, jsme jednou v zimě do nich chytali ondatry. Možná si to budete chtít chlapci vyzkoušet? Pokud ano, doporučuji, abyste šli na Mt. Gilboa, či Turkey Hill, kde se tou dobou ondatry hojně vyskytují. Doufám, že si to užijete, jako kdysi my.“

Dohromady jsme posbírali čtrnáct pastiček, které jsme ovšem museli očistit a řádně promazat, aby nám dobře fungovaly. V sobotu jsme já, Edmund a Davy šli na lov. Šli jsme přes naše velké louky, když Davy konstatoval: „Musíme jářku najít cestičky, kudy se ondatry pohybují, a tam položit pasti.“ Když jsme jednu našli, začali jsme pátrat, kam je nejlépe nalíčit. „Hele, tady, podívejte se! Tady je místo kde ondatry vycházejí z vody, a tady šplhají po tomhle starém kořeni. Vezmi sekeru Bene a udělej zásek do kořene tak trochu pod vodou a já ho pomažu blátem, aby si ondatra ničeho nevšimla“ konstatoval Edmund. Otevřeli jsme past, položili pod kořen a zabezpečili past řetězem ke kůlu zaraženému kousek proti proudu.

„Pojďme další pasti položit na cestu. Uděláme do země díru, do ní vložíme past a zamaskujeme to listím“ mudroval Edmund. A tak jsme to udělali s dalšími pastmi, pokládali jsme je do potůčků, na břehy a stezky a jako návnadu jsme k nim pokládali jablíčka.

„To je ono! To vypadá skutečně dobře! Ondatra popluje kolem, uvidí jablíčko a vrhne se na ně, a pokud budeme mít štěstí, chytne se do pasti“ konstatoval Davy.

„Kdo bydlí na tom ostrově?“ optal jsem se ohledně nedalekého ostrova.

„Kapitán Wooton“ odpověděl Edmund.

„Čím se živí?“

„Inu, likviduje stromy po indiánském způsobu. Dělá to tak, že je poraní, nechá uschnout, a když jsou mrtvé, v deštivém období je spálí. Je to bývalý námořní kapitán, který si vzal jednu z dcer pana Winshipa a starý pán mu za to věnoval tuto zemi“ doplnil informace Edmund.

„No dobře, ale nyní si pospěšme uložit zbytek pastí, poněvadž se musíme vrátit domů, ke svým povinnostem“ musel jsem připomenout.

Edmund žil pod loukami, zatímco my bydleli nad loukami, tak jsme si rozdělili práci. On se starat o devět pastí, zatímco já pečoval o zbylých pět. Každé ráno jsme je kontrolovali, abychom věděli, zdali jsme něco chytili. Vskutku, občas tam byla utopená ondatra s úplně promočenou srstí a někdy bylo zvíře ještě živé.

Příležitostně mně doprovázel můj malý bratr David, a zatímco jsem kladl nové návnady, on kontroloval další pasti. Vždycky ke mně přiběhl a volal: „Benny, nějaký špatný muž tam dole dal do naší pasti odpornou černou kočku!“ Smál jsem se, poněvadž se prokázalo, že to není kočka, ale norek s pěknou kožešinou. Poté, co jsme cestou do školy zkontrolovali pasti, Edmund a já jsme se jako obvykle sešli na farmě Deacon Brown’s, která byla tak pěkná, že jí lidé nazývali „Boží stvoření“, a potom jsme po hlavní silnici vedoucí do školy.

Pasti jsme kladli až do dubna a celkem jsme nachytali čtyřiapadesát ondater a dva norky. Je ovšem otázkou kolik jsme jich chytili doopravdy. Na okraji luk žil totiž v malé chatě indiánský míšenec Tony. Bylo nám podezřelé, že jsme u našich pasti již několikrát našli stopy jeho mokasínů a navíc, u pastí jsme nacházeli úplně jiná jablka, než jsme tam dávali my. Tony pravděpodobně potřeboval ondatří kůže víc než my, nebo si to alespoň myslel. My jsme Tonyho neměli rádi, a proto jsme se mu vyhýbali.

Je zvláštní, že ačkoliv jsme indiány ze srdce nesnášeli, rádi jsme si jako kluci hrávali na bojovníky na válečné stezce a přepadávali neviditelné nepřátelé se skalpovacím nožem v zubech.




V Lexingtonu žil reverend, Biskup Hancock, muž, jak se říkalo, jenž je solí země. Byl to velmi starý člověk, přesto měl stále jasnou mysl, byl veselé povahy a nechyběla mu ani životní energie. Byl prostě jako staré víno, čím starší, tím vyzrálejší. Když jsme ho viděli, jak si to rázuje po silnici v jeho bíle paruce v černých šatech a černém plášti, vždycky jsme se shromáždili po straně silnice a vzdali mu hlubokou poklonu. On pak vždycky udělal nějakou zábavu, či legrační poznámku, aby nás rozveselil. Jeho slova byla vždycky příjemná a den se zdál být jasnější, když na nás promlouval. Působil na nás, jak jeden z oněch jasných a pokojných dnů indiánského léta.

Biskup byl tak moudrý, že za ním chodili úředníci celého okresu, aby se s ním radili. On ve skutečnosti nebyl žádným biskupem, ale měl takovou autoritu, která se rovnala postavení vysoce důstojného muže, proto se mu říkalo „Biskup“ Hancock. Lidé ho milovali tak, jakoby skutečného biskupa nenáviděli. Jeho vnuk, John Hancock žil s dědečkem a s námi chodil do školy. Mladý John byl v našem věku, byl bystrý a příjemný, ale občas domýšlivý. Rád se chlubil strýcem Thomasem, nejbohatším mužem z Bostonu, který vlastnil mnohé obchodní lodě a sklady. Na Beacon Hill si nechal postavit honosný kamenný dům. „Poté, co vychodím vysokou školu, budu pracovat se strýčkem Thomasem a stanu se stejně úspěšným obchodníkem, jako on“ rád Johny prohlašoval.

Jednoho odpoledne jsme já, Edmund a Davy šli do domu Biskupa Hancocka, abychom Johnovi pomohli s nějakými hospodářskými pracemi. V chlívcích pod stodolou jsme košťaty a vodou drhli prasata, dokud jsme nebyli spokojeni s jejich zjevem. Pak jsme se postarali o krávy a koně. Kdy jsme zkoumali patro stodoly, Davy udělaly velký objev, našel totiž na trámech složenou síť na holuby. Ještě než jsme odešli, John dostal od dědečka slib, že si tu síť můžeme vypůjčit na lov holubů.

Jeho vnuk měl však o lovu holubů takové znalosti, jako slepice o bruslení, přesto se nás pokoušel vést, dokud se záležitosti neujal Davy. Trvalo to několik dní, než si ptáci na síť zvykli, a potom přišla naše chvíle. V sobotu jsme šli na věc. Vystoupali jsme na kopec, rozsypali před sítě zrní a pak se ukryli ve křoví. Když ptáci přilétli a začali v klidu ďobat návnadu, Davy zvolal: „Teď!“ John podtrhl tyč, která držela síť, a ta padla na nic netušící holuby. Okamžitě jsme vyběhli z úkrytu, a když holubové vystrkovali ze síti hlavy, lámali jsme jim vazy. Chytili jsme pár tuctů pěkných ptáků, a když jsme šli za panem Hancockem, abychom se pochlubili, John se chvástal, že ovládal věci ze zákulisí. Pan Hancock se na chvíli zamyslel, než konstatoval: „V životě jsem si všiml, že není pravým mužem ten, kdo ovládá věci ze zákulisí, ale ten, kdo dělá skutečnou práci.“

V našich časech nebývalo mnoho hádek, či soudních procesů, a pokud se tak stalo, byly vyslyšeny obě strany, aby se případ vyřešil. Každý pak ve městě, včetně odsouzeného respektoval rozhodnutí Biskupa Hancocka.

Jednou jsem si hrál s Johnem u něj doma, když pán Hancock vstoupil do okna, což byla náramná podívaná. Pán měl na sobě nádherný květy prošívaný hedvábný župan a na místo jeho obvyklé velké bílé paruky, měl na hlavě krásný hedvábný turban. Nemohl jsem se ubránit, abych na něj nezíral s otevřenými ústy.

„Co pak se děje Benny? Lekl ses mého županu a čepice? Myslel sis pravděpodobně, že vidíš nějakého exotického ptáka, páva možná? To nic, je to jen paráda, kterou mi poslal můj syn Thomas. Poté, co jsem celý můj život nosil černé, je to příjemná změna, i když to nyní vypadá, jakoby se po pokojích promenádovala duha.“ Smál se starý pán.

„Překvapujete mne, pane!“ odvětil jsem, „že to dle mého mínění vypadá na chlup stejně, jako Josefův plášť.“ (Jedná se o biblickou postavu Josefa, kterého žárliví bratři prodali, zato, že od otce dostal darem, coby oblíbený syn, drahocenný plášť).

„O hó! Benny, myslím, že jsi to odhadl naprosto správě. Takový plášť může v leckom vyvolat závist. Tak třeba moje drahá paní Hancocková mi zrovna včera sdělila, že z takové látky, by byly pěkné šaty. Musím být tedy opatrný, komu se v tomto oděvu napříště budu předvádět.“

Potom Biskup Hancock oslovil Johna: „Slyšel jsem o nějaké hádce mezi Samem Lockem a Jessim Robinsonem ohledně hranic mezi jejich pozemky na staré salemské cestě. Chtěl bych, abys zašel tam nahoru a řekl jim, že si přeji, abychom se sešli zítra odpoledne v pět hodin na salemské cestě. A ty Benny, možná budeš chtít Johna doprovázet, pokud budeš mít čas.“ Já proti tomu nic nenamítal, tak jsme naši posílku vyřídili. Ti muži na žádost reagovali spíše nevrle, nicméně přislíbili, že se s panem Hancockem setkají.


Druhého dne jsme našli Sama a Jesse, jak sedí na kamenné zídce a čekají.  Když se na místo dostavil i pán Hancock, po pozdravech povídal: „Inu dobře sousedé, slyšel jsem, že máte spor ohledně hranic vašich pozemků, a že se chcete ohledně toho soudit? No myslím si, že to nebude nutné. Přece se nechystáte utrácet vaše peníze za soudní spory do té míry, že o všechno nakonec přijdete, a to kvůli pozemku, který zdaleka nemá takovou hodnotu.  Myslím si, že ten problém můžeme vyřešit ještě dnes. Svěřte se mi a já doufám, že vám dám radu dobrou. Začněte Same, a pověste svůj příběh, jako první, a vy Jesse počkejte, dokud neskončí, potom si vyslechneme vás“, a tak se stalo.

Když muži vyjádřili, co mají na srdci, promluvil nanovo pán Hancock. Vzpomínal na otce obou mužů z časů, kdy oni sami byli ještě chlapci, že ti dva muži byli velicí přátelé, kteří si koupili pozemky vedle sebe, aby si byli stále na blízku. „A pokud jde o záhonek cibule, který byl na jižní hranici Jesseho farmy, dobře si pamatuji, kde to bylo. Předpokládám, že ještě dnes bude jasně patrný rozdíl mezi trávou a bývalým záhonem. A navíc, je tam velký plochý kámen. To je ta hranice pánové, to mi věřte! Podejte si ruce přátelé a vězte, že toto smíření vás nebude stát ani haléř. Buďte stejně dobří přátelé, jako byli vaši otcové!“ konstatoval na závěr pán Hancock.

Tak takový byl Biskup Hancock.


 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist