Konec North West - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Konec North West

Dějiny Želvího ostrova > Grand Portage

15. 08.


Indiánské, respektive odžibwejské tlupy od Grand Portage, se příležitostně stýkali se soupeřícími obchodníky a zástupci obou vlád, až do roku 1821 a North West Company stále pečlivě dbala na to, aby měla spojení s indiány na jih od hranice. Když přicestoval roku 1806 do Grand Portage americký obchodník De Lorme, z Fort William okamžitě vyrazili mužové, kteří jej měli za úkol obtěžovat. Chlapi měli za úkol kácet stromy přes portáž a v úzkých zátočinách splavných řek, aby dali tomu „povýšenci lekci.“ Hranice ne hranice, společnost stále na Grand Portage udržovala malou sezónní stanici a příležitostně posílala škuner k ústí řeky Pigeon.

Během uplynulých časů se v oblasti Grand Portage mnohé změnilo. Vždyť od příchodu Angličanů tu vyrůstaly dvě generace míšenců, což mělo za následek a vznik nové kulturního a společenského etnika. V devadesátých letech osmnáctého století se misionáři prý nestačili divit, kolik že je těch míšenců nepokřtěno, a tak snad na základě jejich intervence, společnost zakázala od roku 1806 svým zaměstnancům pod hrozbou přísných trestů smíšené sňatky s indiánkami. Nicméně počet nezávislých obchodníků, dobrodruhů a jejich rodin vzrost ve dvacátých letech devatenáctého z dvanácti set, na patnáct set. Kolem každé významnější kožešinové stanice žilo malé společenství vysloužilých lodních dopravců a jejich rodin. A mnoho těchto míšenců, Métisů, jak si sami říkali, se začalo zabývat kožešinovým obchodem. Vzhledem k tomu, že indiáni pokládali i míšence za našince, měli tito jejich plnou podporu. Jenže jak se komunita Métisů rozrůstala, nedostávalo se v oblasti potravin.




Ačkoliv měla North West výborně organizovanou personální hierarchii, byla tak dobře připravena na činnost konkurence. Naproti tomu ale jaksi nepočítala s tím, co se už roku 1805 stalo realitou, a to, že pomalu mizela lovná a kožešinová zvěř. Roku 1804 si jeden z investorů posteskl: „Zvěře valem ubývá a my jsme nucení každým rokem hledat nová loviště a zakládat nové stanice. Věřím, že nová loviště už nenajdeme, a že obchod je tímto u konce.“ Lidé z Hudson Bay Company také předpokládali, že jejich konkurent, který si nastavil tak vysoké cíle, brzy padne. North West se bude muset novým podmínkám buď přizpůsobit, nebo skutečně zkrachuje.


Přihodilo se to druhé, ale nestalo se tak naráz. Jelikož společnost chtěla i nadále expandovat, postavila nové stanice blízko teritoria starého rivala Hudson Bay. Po roce 1807 většina firemních akcií padla do rukou tvrdohlavého a idealistického mladého Skota, Thomase Douglase, hraběte ze Selkirku. Selkirk měl v plánu pomoci skotským rolníkům, kteří byli ochuzeni vinou britské industrializace. Jeden z jeho nápadu spočíval v tom, že by na řece Red River ve Winnipegu, zřídí zemědělské kolonie. Bylo to přímo v srdci teritoria North West Company.



Selkirk

V roce 1810 zasáhla obchod s kožešinami další krize, téměř úplné vyhubení zvířat, lovených kvůli kožešinám, zejména bobrů. Zničení obchodního místa společnosti v Sault Sainte Marie v Ontariu Američany během války v roce 1812 uštědřilo obchodu další vážný úder. Všechny tyto okolnosti jen podnítily další nárůst rivality. Když Thomas Douglas přesvědčil své spolupodílníky ve Společnosti Hudsonova zálivu, aby mu dali území vlastněná lordem Selkirkem, také známé jako Red River Colony, zabírající plochu 300 000 km² v dnešní kanadské provincii Manitoba a amerických státech Minnesota a Severní Dakota, vyvolalo to další sérii událostí, které nakonec vedly k zániku Severozápadní společnosti. Takzvané „Pemikanové prohlášení“ a přestřelka u Sedmi dubů a její brutalita způsobila, že lord Selkirk zatkl Williama McGillivraya, Simona Frasera a několik dalších spoluvlastníků Severozápadní společnosti, zabavil jejich majetek v osadě Fort William a obvinil je ze spoluzodpovědnosti za smrt 22 lidí při přestřelce u Sedmi dubů. I když byli později úřady v Montrealu prohlášeni za nevinné a osvobozeni, v průběhu následujících let Severozápadní společnost opustilo několik nejbohatších a nejschopnějších majitelů z obav o její budoucí vývoj. V roce 1820 zavedla společnost systém ražby mincí, při kterém se platilo jednou mincí za jednu bobří kožešinu. Samostatná existence Severozápadní společnosti byla už delší dobu prakticky neudržitelná a tak majitelé společnosti nakonec neměli na výběr a museli sa spojit se svým velkým rivalem, Společností Hudsonova zálivu. Stalo se tak poté, co Henry Bathurst, státní tajemník pro válku a kolonie, přikázal oběma společnostem, aby ukončily své nepřátelství. V červenci 1821 po dalším tlaku ze strany britských úřadů, byla podepsána dohoda o vzájemném sloučení obou společností do jednoho celku. Severozápadní společnost tak po více než 40 letech existence zanikla. V době sloučení měla Severozápadní společnost 97 a Společnost Hudsonova zálivu 76 obchodních středisek.



Pro obchodníky s kožešinami byl postup osadníků do neobydlené divočiny vždycky prokletím, a z toho důvodu nezřídka docházelo mezi těmito společenskými třídami i k ozbrojeným konfliktům. Na Red River to došlo tak daleko, že tam roku 1816 přes velká jezera rázoval se švýcarskými žoldáky, aby udržel lidi od North West na uzdě. Když malá armáda dorazila na Sault Ste. Marie, Selkirkovi bylo oznámeno, že v jeho nové kolonii na Seven Oaks, bylo zmasakrováno dvacet jedna osadníků. Rozčílený hrabě vyrazil rovnou na Fort William a bez meškání ji dobil. Velice překvapený William McGillivray a jeho lidi byli uvrženi do vězení.



pokoj ve Fort William

Poté, co Selkirk zajistil pevnost, přičemž nevíme, jestli vůbec vyšetřil údajný masakr, zaměřil svou pozornost na starou Grand Portage. Tam nechal postavit jednu obytnou budovu, kterou nechal rozebrat ve Fort William a na místo bývalého ústředí společnosti nechal udělat ohradu pro dobytek. Svým žoldnéřům také poručil, aby zbudovali šestatřicet mil dlouhou silnici mezi Fort William a Pigeon River. Kudypak vedla, se neví. Říkalo se, že končila ve Fort Charlott, ale mohlo to být i na Goose Lake. Zbytky některých cedrových mostů byly k vidění ještě koncem osmnáctého století.

Selkirkovy kolonizační plány nakonec vzaly za své, poněvadž jeho život předčasně ukončila tuberkulóza. Paradoxně měla táto smutná událost pozitivní následky, poněvadž se uvolnilo napětí, které na severu panovalo. V roce 1821 William McGillivray se znovu ujal svého úřadu, ale tentokrát to byla společnost, která se pohroužila. McGillivraye potkal stejný osud, jaký postihl Alexandera Mackenzieho. „Já opouštím své staré spolupracovníky, se kterými jsem vedl obchod s indiány“, zapsal si během poslední návštěvy ve Fort William. „Musím upřímně říci, že mi to není nikterak líto, i když jsem pracoval pilně a upřímně pro společnost, … zažil jsem tu příliš mnoho bouří a zmatku v úřadě, ale díky Bohu, jsem se všeho zhostil s poctou.“


Avšak ti, kteří si nemohli nebo nedokázali našetřit dostatek prostředků na, aby si užili spokojený důchod takové optimistické myšlenky nesdíleli. Když Hudson Bay přestala používat vodní cestu přes Velká jezera a raději si zvolila levnější námořní cesty přes Hudsonův záliv, stovky úředníků a lodních dopravců se stalo přes noc nezaměstnanými. Stejně tak přišli o příjmy indiáni, kteří se zabývali stavbou kánoí a zásobováním. Stejně tak, jak osiřela Grand Portage, tak začala chátrat i Fort William.


Ve dvacátých letech devatenáctého století přešli kožešinoví obchodníci na moderní způsob obchodu, a to vedlo k ještě většímu poklesu morálky a tolerance. George Simpson, guvernér severní divize Hudson Bay Company už pohlížel na indiány, jako na dělníky a ne obchodní partnery: „ačkoliv to může na naše city působit poněkud nechutně, jsem přesvědčen, oni (indiáni) musí být ovládaný železným prutem, který je udrží ve stavu podřízenost“ napsal suše roku 1822. A tak společnost začala omezovat množství i kvalitu diplomatických darů a násilně vystěhovala indiánské rodiny, které se usadily u obchodních stanic. Jídlo, které bylo obvykle dáváno jako dar, se nyní prodávalo, nebo muselo být vykoupeno nějakou prací. Míšenec William Warren poznamenal: „S indiány se přestalo zacházet s laskavostí, soucitem a úctou k jejich posvátným ceremoniálům, jenžto byly zavedeny už od časů francouzských obchodníků.“ Nyní však byli indiáni v očích Britů jen jakýmisi loveckými nádeníky.  




A obchodníkům šly tyto nové postoje na ruku, jelikož se změnil i způsob jejich potravinového zásobovaní. Métisové totiž mezitím dostatečně rozvinuli zemědělskou výrobu a rybaření, takže indiánští lovci dodávající doposud maso, přišli téměř o práci. Navíc, jak už jsme si řekli, zvěře bylo tak žalostně málo, že to byli indiáni, kdo v hladových časech přicházeli ke stanicím pro pomoc. Bývala vzájemná spolupráce se změnila tak, že indiáni začali být na bílých závislí. V červenci 1827 obchodníci ve Fort William zaznamenali, že u pevnosti žije padesát Odžibwejů, kteří za jídlo pracují na bramborových polích. V lednu o novém roce už tam bylo indiánů sedmdesát dva, což už byla pro potravinové sklady velká zátěž. „Oni si navykli v zimních měsících být závislí na vládní podpoře. Ale je nemožné jim tuto pomoc odmítnout, poněvadž by to představovalo velké riziko, že je navždy ztratíme“, usoudil jeden vnímavý úředník.


Přesto alespoň Odžibwejové od Grand Portage měli při jednání s úředníky Hudson Bay jednu výhodu, a tou byla hranice. Jelikož Britové nemohli na jih od ní logicky obchodovat a pozůstalá stanice North West na jezeře Fond du Lac byla nyní v rukou Johna Jamese Astora a jeho American Fur Company, je nasnadě, že tyto indiány potřebovali. U Fond du Lac (dnes Duluth) žila již třetí generace drobných obchodníků, kteří byli spříznění s Odžibweji a mezi kterými vynikal William Morrison. V roce 1822 Ramsay Crooks, americký generální manažer American Fur Company psal, že: „Morrison založil několik nových stanic podél naší severozápadní hranice. Grand Portage je nyní na naši straně hranice, i když tam North West vždycky měla nějaké středisko, i poté, co odešla do Fort William. Naše stanice z Fond du Lac by měla být přestěhována právě tam a vedená by měla být spolehlivými muži. Tak budeme moci držet konkurenty na vlastní straně hranice a naši úředníci by měli popřípadě vybírat clo.“  


Spolehliví muži byli do Grand Portage posláni v roce 1823. Bylo to několik nespokojených bývalých dopravců, kterým velel obzvláště zasmušilý úředník, jménem Bela Chapman. Ti na radu indiánů postavili stanici na Grand Marais a Chapman ji pojmenoval věren své povaze, Fort Misery. Chapman věřil, že indiáni jsou podřadné plemeno, „které není zločinné podvádět a okrádat, poněvadž ďábla podvést nelze. Je vůbec škoda, aby takoví indiáni měli svého obchodníka, vždyť oni se tam ani nikdy se nevrátí.“ Není tedy divu, že s takovým postojem vůči domorodcům, byl jeho obchod skutečně mizerný. Odžibwejové okamžitě informovali úředníky z Fort William o přítomnosti Američanů, a ti následně snížili ceny za zboží a navíc poslali za dolů několik mužů, aby indiány „chránili.“ Náčelník Espagnol využil situace a zkušeně hrál mezi rivaly vlastní hru. Když Chapman zaznamenal, že indiáni stále inklinují více k Britům, proto se rozhodl, že něco podnikne. Espagnol mezitím britské spojence ujistil, že jim bude i nadále věrný. „Indiáni by chtěli, abychom na Grand Marais postavili stanici, že budeme mít nejlepší část jejich hon.“ Na jaře Chapman odcestoval Na Grand Portage, aby od Espagnola získal kožešiny, což se mu nepodařilo. „Zkoušel jsem to silou i lichotkami, lhaním a sliby, kořalkou také, ale on odolal všemu“, stěžoval si obchodník.




Obdobný příběh se odehrál napřesrok, kdy v amerických službách cestoval do Grand Portage John Johnston, poloviční Odžibwej, syn obchodníka ze Sault Ste. Marie. I on si stěžoval, že tam našel jenom „lidi ve službách Hudson Bay, kterak své zboží odváželi na saních taženými psy.“ V roce 1831 byla situace na hranici pro Američany tak neúnosná, že místní agent pro indiánské záležitosti doporučil, aby se na Grand Portage postavila vojenská pevnost, která měla za cíl „chránit životy a majetek našich občanů.“ Jenže nakonec to dopadlo všecinko jinak. V roce 1833 se Hudson Bay tajně domluvila s American Fur, že jí bude ročně vyplácet tři sta liber za to, že jí odstoupí pohraniční oblast. Jako obvykle na to doplatili indiáni.


Nicméně táto dohoda se týkala obchodování s kožešinami a netýkala se rybaření. V roce 1834 John Astor zanechal obchodování a tak novou americkou společnost založil Ramsay Crooks, a ten se zaměřil na oblast kolem Hořejšího jezera. V roce 1836 tam poslal Williama Aitkena, aby nahradil Morrisona v Pond du Lac a našel na severním břehu jezera místa, kde by se dalo komerčně rybařit. Aitken vybral Grand Portage a Isle Royale. Na podzim 1836 tam American Fur měla posádku rybářů a převozníků pod vedením Pierra Coté, míšence z Pond du Lac. Kožešinová společnost dodala rybářům sítě, sudy a sůl, zatímco indiáni se nabídli, jako další lovci a poradci. Od srpna do listopadu se nahazovaly sítě tam, kde se ve velkém shromažďovali pstruzi a síhové na pobřeží od Grand Marais, až po řeku Pigeon. Indiánské ženy ryby čistily, ukládaly  do sudů a solili je, načež je Coté vykupoval pro tři dolary za sud. Dvacet indiánů ročně naplnilo od dvou set, po pět set sudů za rok. Ty potom naložil firemní škunerem John James Astor. Větší rybářské akce na Isle Royale vyprodukovaly až dva tisíc barelů.


V roce 1839 byla Grand Portage opět rušným místem. Jeden z tamních návštěvníků vzpomínal: „byl tam jeden obytný pro Cotého jenž stál na malé vyvýšenině, odkud byl výhled na záliv. Na západní straně stál dům jeho syna a na východní byl obchod. Do čtverce rozestavěné tam dále stály ubytovny, Cookův obchod, rybí sklad a stodola. Tři akry bramborového pole produkovaly dvě stě, až dvě stě padesát kbelců ročně.


Hudson Bay sledovala veškerou tu aktivitu a ztrátu svých bývalých lovců se znepokojením. Ačkoli Crooks získal jejich souhlas, muži z Fort William se nestačili divit, co Američané v tak krátké době dokázali. V roce 1837 asi indiánských mužů i s rodinami rybařili na Isle Royale. Dokonce obchodníci od jezera Nipigon se znepokojili, že starou dobrou Grand Portage ovládla American Fur. Báli se napřesrok v létě tam odejdou za obchodem i „jejich“ indiáni a věřili tomu, že „zlomyslná vosa“ Pierre Coté ovládne i obchod s kožešinami.


Nicméně tento boom trval pouze pět let, jelikož produkce ryb byla tak velká, až byla přebytková. Korunu všemu pak dala finanční panika z roku 1837, která trh s rybami zcela ochromila. Společnost se zoufale snažila udat ryby v New Yorku, Ohiu a dokonce i v dalekém Texasu, ale marně. Roku 1841 Crooks prohlásil: „Dále už nebude provozovat rybí obchod s bývalou intenzitou“, ale už o rok později byl rybolov zcela zastaven.