Náčelník Croton - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Náčelník Croton

Dějiny Želvího ostrova > Povídačky z hudsonských hor

Náčelník Croton


Místo mezi ostrovem Manhattoes a Catskillem, bylo známým rejdíštěm bubáků, kteří tam řádili ještě do devatenáctého století. Farmář Hans Anderson z Peekskill se bál hrobu, ze kterého strašil duch britského špiona, kterého nechal pověsit generál Putnam. Sám generál přezdívaný „Old Put“ se tohoto mrzutého zjevení nebál, poněvadž o něm bylo známo, že se narodil bez nervů. A vůbec nejstrašidelnějším místem byl soutok řek Croton a Hudson, kde bylo pohřebiště kmene Kitchawan. Tam konečný klid mrtvých domorodců začal rušit dusot těžkých kroků bělošských. Na Tellers Point pak po nocích na protest chodívali zesnulí indiánští náčelníci




Croton River


Kitachawanové byli malý národ, který často čelil útokům, jednoho ze severních kmenů. Jejich poslední vzdor se odehrál na Croton Point, kde si Kitachawanové postavili palisádové opevnění a svedli konečnou bitvu. Hrstce bojovníků velel zkušený starý bojový vůdce Croton. Ten stál statečně na palisádě a nedbal na nic, že kolem něj sviští desítky šípů. Bitvu vedl s maximálním klidem. A tak vytrvával, dokud nepadl poslední z jeho mužů a pevnost nevzplanula požárem. Porážku nepřiznal, i když sám stál uprostřed hořících trámů, ale z posledního dechu vyřknul kletbu nad nepřáteli. Když ti vpadli do provizorní pevnosti, aby vzali skalpy mrtvým, náčelník se vrhl do plamenů, a tak byl ušetřen vítěznému křiku dobyvatel.

Jenže ani po smrti nedošel náčelník klidu, poněvadž jeho duch nehodlal opustit starověký domov předků, a tak se jeho zjev ještě dlouho toulal místními hvozdy. Až poté, co bylo na místě bývalé pevnosti postaveno sídlo jednoho z důstojníků kontinentální armády, prokletí zmizelo a náčelník se dočkal svého věčného klidu.


Jezero Mahopac


Poté, co Angličané ovládli Nový Amsterodam a začali kolonii rozšiřovat podél toku Hudsonu, začali se místní indiáni shromažďovat u jezera Mahopac. Angličané velmi toužili tuto zemi získat, ale indiáni tvrdě odmítali půdu prodat. Zvláště se tomu bránil mladý náčelník Omoyao, který se nemohl smířit s myšlenkou, že by jeho lid opustil hroby předků a kmenová loviště.


Byl tu však míšenec jménem Joliper, který sice s indiány žil, ale potajmu byl Angličany placen, coby agent. Jeho úkolem bylo mezi náčelníky „lobovat“ ve prospěch Angličanů, ale jeho veškeré šance byly naprosto marné. Jenže bělošským osadníkům docházela trpělivost, a tak na Jolipera vyvíjeli tlak, aby v té věci konečně něco učinil a došlo to tak daleko, že vyhrožovali násilím.  Jenže Joliper měl v kmeni malý vliv, ale co jej opravdu motivovalo, byla jeho vášeň k dívce jménem Maya, kterou by rád získal. Problém byl ale v tom, že se dívka zaslíbila Omoyaovi. Joliper Mayu často navštěvoval a přemlouval jí, aby s ním odešla k Evropanům. Ona však odmítla, takže zhrzený milenec rozhněvaně pohrozil, že Omoyau zabije, a proti indiánům přivede Angličany.


Dívka při nejbližší příležitosti náčelníkovi prozradila, co zlý míšenec plánuje, a ten ihned poslal běžce, aby svolali válečníky. Setkat se měli na jezerním ostrově. Ačkoli běžci byli opatrní, Joliper si všiml aktivit v táboře, proto se rozhodl pro rychlý úder. S oddílem odhodlaných osadníků přitáhl k táboru dalšího večera a sám rázoval k Mayininu wigvamu, aby uchvátil kořist. Ve dveřích spatřil mužskou postavu, a jelikož si myslel, že se jedná o Omoyaa, vystřelil proti němu šíp. Byl to ale dívčin otec, kterého zasáhl střelou do prsou.




Mezitím náčelník pochopil, že tábor přepadla přesila nepřátel, proto dal příkaz k přesunu na ostrov. Jemu samotnému se však útěk nezdařil, poněvadž padl do rukou Jolipera a jeho kumpánů. Angličané přivázali Omayau ke stromu a nahromadili kolem něj hranici suchého dříví a zapálili ji. Nečekali ale na výsledek svého hrůzného konání a jali se pronásledovat ostatní indiány. Toho využila Maya, která scénu s upalováním pozorovala ze křoví. Přiskočila okamžitě k hranici a přeřezala milenci pouta. Oba se pak co nejrychleji přeplavili na ostrov. Tam všem řekli, jako zradu Joliper na ně připravil a v tu chvíli nebyl mezi lidmi nikdo, kdo by měl se zrádcem soucit. Válečníci čekali na břehu na příjezd člunů a pranic nedbali na to, že bitva, kterou za chvíli svedou, je již předem ztracena. Prvořadá byla pro ně pomsta. Joliperův člun přistál u ostrova a on byl první, kdo vystoupil na břeh. V tu ránu byl ubit desítkami rukou.


Indiáni byli po krátké, ale krvavé bitvě přemoženi. Omoyao a Maya vylezli na skálu, kde se scházeli náčelníci. Odtud mohli vidět, že mnoha lidem se podařilo odplout na kánoích, ale oni sami byli nepřáteli odříznutí. Mladý pár než by padl do anglického zajetí, se raději vrhl ze srázu do hlubin jezera.

Niagara

Vodopád Niagara, původně Nee-ah-gah-rah, nebo Oniahgarah, je fascinující přírodní útvar, jenž bere divákům dech, ale někdy bere i dech mnoha lidským nešťastníkům. Hromová voda si ročně vyžádá několik lidských životů. Jedná se buď o nešťastné náhody, kdy nejednu kánoi mrští mocný proud přes okraj propasti, když se plavci pustili příliš daleko do proudu, anebo si odchod z tohoto světa některé smutné duše zvolily dobrovolně. Říká se, že tam spáchal sebevraždu nějaký náčelník i se svými syny, který se nehodlal smířit s tím, že jeho zemi zabrali běloši.



Jinak je hřmění vodopádů hlas mocného vodního ducha, který v něm dlí a indiáni mu v minulosti přinášeli oběti. Byla to vždy dívka, která sjela vodopád na bílé kánoi, naplněné ovocem a květinami. Děvčata byla údajně hrdá na to, když tuto oběť mohly podstoupit, a na věčných místech se mohly těšit ze zvláštního požehnání. Poslední známá oběť byla vykonána roku 1679. Jednalo se o dceru náčelníka Orlí oči, jménem Lelawala. Když proti tomu protestoval francouzský dobrodruh La Salle, bylo mu k jeho překvapení odpověděno: „Mluvíš sám proti sobě. Vždyť říkáš, že Kristus je náš vzor a my ho přece napodobujeme. Proč je jeho smrt dobrá, zatímco naše oběť je hrozná?“


Pak se kmen v den obřadu shromáždil na březích Niagary, aby sledoval plavbu bílé kánoe. Náčelník se na dceru díval se stoickým klidem, tak typickým pro indiány. Přesto, když se kánoe přiblížila ke zpěněnému živlu, Orlí oči naskočil do vlastní kánoe a snažil se dceru dohonit. Netrvalo dlouho a obé plavidla uchvátil nezadržitelný proud. Poté, co se kánoe roztříštily v hlubinách, oba indiáni se proměnili v čisté duchy síly a dobroty a doposud přebývají v křišťálovém oparu vodopádu. Dívka se stala Paní vodní tříště, zatímco její otec se stal Pánem vodopádů.


V dávné minulosti se přes řeku pod vodopádem brodil jeden z posledních kamenných obrů, aby si zachránil život útěkem na sever. Kamení obři pocházeli ze starobylé rodiny, která se oddělila od vlastního národa, když se při přechodu Mississippi pod nimi utrhl most upletený z révy. Indiáni po nich pojmenovali několik míst, jako Otneyarheh – „Kamenný obr“, nebo Ganosgwah – „Oděv kamenných obrů. Obři a hadi byli vytvořeni zlým duchem. Jednou s těmi netvory svedl bitvu Pán blesků, když sám stal neohroženě na skalním útesu a svými blesky trhal oblaka na kusy, které pak házel rovnou proti obrům.


Obři málem způsobili i záhubu národa Irokézů, protože byli kvůli své velikosti téměř nepřemožitelní a jejich maso, bylo tvrdé jako kámen. Řádění těchto příšer ale neuniklo pozornosti Pán nebes. Ten v přestrojení sedával na skále Manitou Rock v údolí Onondagy, a když s obry svedl bitvu, házel po nich obrovské balvany, dokud je skoro všechny nepobil. Útěkem se zachránil jenom jeden, ten který prchal na sever kolem Niagary.


Časem se objevily ještě děti kamenných obrů, symbolicky nejspíše Evropané.

Mrzáci ze Zoar


Údolí Zoar leží v západním New Yorku a je obklopeno kopci, které jeho zbožní objevitelé nazvali Scripture – „Písmo.“ Tyto hory poskytovaly údolí velice dobrou ochranu, poněvadž do něj vedlo jen několik cest. Pracovitým osadníkům se v údolí dařilo docela dobře, až na jednu domácnost, která byla poskvrnou jejich počestnosti. Jednalo se o jistého Wrighta, který zde s rodinou začal provozovat jakousi krčmu, spíše brloh, ve kterém krčmář poskytoval „pohostinství“ cestovatelům. V hospodě se kolikrát pilo do pozdní noci a dokonce se tam hrávaly karty.




Zoar Valley


Jednou cestoval do Buffala přes údolí nějaký obchodník, který se znaven stavil do Wrightovy špeluňky. Když se najedl a napil, udělal velkou chybu, když při placení neprozřetelně ukázal hostinskému, že má u sebe hodně zlatých peněz. Tomu se chamtivě zajiskřilo v očích a okamžitě se ho zmocnila představa, že se toho bohatství zmocní.

V noci se hospodský vkradl do hostova pokoje a začal mu šacovat kapsy a zavazadla ve snaze najít kýžený poklad. Jenže tu se probudí překvapený obchodník a ptá se, co to má znamenat. Jenže šenkýř je surový chlap, který se ničeho neštítí a srazí nešťastného hosta z horní místnosti ze schodu dolů. Tam se potlučený obchodník pokusí o útěk, ale Wrightova manželka a děti jsou stejně ničemní, jako pán domu. Okamžitě se obchodníka chopili a pevně ho svázali na rukou i nohou. Sebrali mu všechny peníze, které u něho našli a vyslýchali ho, kde skrývá zbytek. Obchodník se zapřísahal, že to je vše, co má, ale nebylo mu uvěřeno. Starý Wright se chopil dlouhého nože a začal vyhrožovat, že mu uřízne prst, pokud mu tajemství nevyzradí. Host ale mlčel, a mlčel i poté, co přišel o šestý prst, na čemž se podíleli i ženy. Uřízli a usekali mu tři prsty z každé ruky. Pak obchodníka praštili do hlavy a zavřeli do sklepa, kde měl zemřít. Zezdola pak uslyšeli, jak na ně obchodník svolal prokletí. Přál jim, aby se na jejich potomcích objevilo znamení rodinného zločinu, a to po nejméně čtyři generace.


A stalo se. Další dítě narozené v domácnosti ničemů, mělo zdeformované nohy do tvaru kopyta a ruce se podobaly spíše klepetům. Časem se v údolí narodilo celkem dvacet takových mrzáků a lidé jim říkali „Krabi ze Zoar.“


1 komentář
Průměrné hodnocení: 0.0/5

2017-11-27 10:46:53
Perfect webpage you have at this website! Precisely how could i add in this blog's feed into my Rss reader?
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist