Válka 1812 - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Válka 1812

Severovýchodní kmeny > Saukové a Liščí indiáni > Černý jestřáb


25. 09. 2013


Byl večer a já zašel do stanu plukovníka Dixona, kde byli ještě dva jeho váleční náčelníci a tlumočníci. Plukovník mne pozdravil srdečným potřesením ruky a představil mne svým přátelům, kteří se chovali rovněž velmi zdvořile. Když jsme se posadili, plukovník mne oslovil: „Generále Černý jestřábe! Poslal jsem pro tebe, abych ti vyložil, co se chystáme udělat. Myslím, že je důležité, abys to věděl.  Náš přítel La Gutrie mě prostřednictvím dopisu informoval, co se tam dole stalo. Bude nejlepší, když se mne rychle chytíš za ruku. Náš anglický Otec zjistil, že Američané chtějí zabrat vaši zemi. Dostal jsem pověření, abych tomu společně s indiánskými bojovníky zabránil. Proto nám anglický Otec poslal mnoho zbraní a střeliva, aby se nám to podařilo. Bude dobré, když se k nám připojí, co nejvíce bojovníků.“ Když domluvil, pověsil mi na krk medaili, dal mi papír (asi smlouvu), který jsem po válce ztratil, anglickou vlajku a dodal: „Budeš velet indiánům, kteří se u Detroitu připojí k dalším bojovníkům.“

Byl jsem zklamaný, poněvadž jsem si myslel, že povedu válku proti Američanům na Mississippi, ale plukovník mi vysvětlil, že tam jsou jenom osadníci, ženy a děti, zatímco na východě čekají vojáci. Když tyto vojáky porazíme, Američané z Mississippi stejně budou muset odejít. To myslím byla dobrá argumentace. Zeptal jsem se také, jak to vypadá s Pottawatomii od Peorie. „Ano. Poslal jsem kurýra s mnoha wampumy za Pottawatomii i Kikapy, ale tamní americký obchodník poslal zprávu, že náš britský Otec nemá tolik wampumů, aby Pottawatomie vyburcoval k válce. Poslal jsem tam tedy Goma s bojovníky, aby ho zatkl a přivedl. Čekám, že se objeví za několik dní.“

Nazítří se mezi bojovníky rozdělili zbraně a střelivo, také nože, tomahawky a oblečení. Večer jsme uspořádali velikou oslavu a další den jsme s pěti sty válečníky odešli na východ. Přišli jsme k Chicagu, které Američané vyklidili. Američané slíbili, že v pevnosti nechají střelivo a zásoby, a indiáni zase dali slovo, že Američany nechají na oplátku v klidu odejít do Fort Wayne. Američané však munici naházeli do studny, a tak je indiáni pronásledovali a skoro všechny pobili. Trval jsem na tom, aby se s vězni zacházelo dobře. Pokračovali jsme v cestě na Detroit, kde jsme svedli bitvu. Američané bojovali dobře a způsobili nám velké ztráty. Byl jsem překvapen, neboť Britové tvrdili, že to s Američany půjde hladce. Pak jsme obléhali pevnost a já jsem se svými lidmi hlídal, aby nikdo nevešel dovnitř ani ven. Chytli jsme tam člověka, co pásl dvě krávy, tak jsem ho i dobytkem odvedl k veliteli.




mapa bitvy u Fort Meigs

Posléze připluly americké čluny a jejich vojáci zaútočili na britská děla a jejich obsluhu pronásledovali. Zašli ale příliš daleko. Naši indiánští spojenci Američany napadli a porazili. Pospíchal jsem přes řeku, abych mohl ukázat, jak umí válčit Saukové, ale bylo to příliš daleko, takže jsme přišli, až už bylo po všem. Bylo tam hodně zajatců a indiáni je začali zabíjet. Snažil jsem se to zastavit, poněvadž není žádné hrdinství zabíjet bezbranné muže. Co se pak u pevnosti dělo dál nevím, protože jsme tábořili v lese.

Tak či onak Britové pevnost nedobili, tak jsme pochodovali dál k jinému opevnění. Velitel za americkým náčelníkem poslal parlamentáře s bílou vlajkou a návrhem na kapitulaci. Američan však odpověděl, že bez boje se nevzdá. Dixon mi řekl: „Zítra uvidíš, jak snadno pevnost dobudeme.“ Britové skutečně zaútočili, jako praví indiánští bojovníci, ale byli to právě indiáni, kdo je po boku Američanů odrazil. Měli jsme mnoho mrtvých a Britové se dali na další ústup. Měl jsem toho už dost. Pořád jsme jenom ustupovali a neměli žádnou kořist. Rozhodl jsem se, že se svými bojovníky vrátím na Rock River, abych zjistil, co je s mou rodinou, o které jsem neměl dlouho zprávu. V noci jsem s dvaceti svými muži opustil tábor a šel na západ. Cesta byla klidná a nikoho jsme nepotkali, až v Illinois jsme spatřili dva wigvamy Pottawatomiů. Ti nás pozvali dál a dali nám najíst. Zeptal jsem se, co je nového a oni nám řekli, že se bojovalo na Illinois řece, a že tam připluli Američané, zajali francouzského obchodníka a vypalovali vesnice. O našich lidech na Rock River nic nevěděli. Za několik dní už jsme dorazili na naše území a překvapilo nás, že jsme tam uviděli Američana. Ten na nás sice začal střílet, ale jelikož jsme byli v přesile, zajali jsme ho. Dal jsem pokyn, aby se s ním dobře zacházelo.

Pak jsme spatřili v dáli na prérii, jak za jedním z kopců stoupá k nebesům kouř z ohně. Šel jsem tam na průzkum a našel tam velmi starého muže, který byl na pokrají smrti. Přes hlavu měl přetáhlou pokrývku a očividně pro někoho truchlil. Věděl jsem, že potřebuje být sám, jenom ve společnosti Velkého ducha, ale přesto jsem se k němu posadil a on ke mně krátce vzhlédl a opět sklopil hlavu. Byl to můj přítel, od kterého jsem adoptoval syna. Zeptal jsem se, co se stalo a jak se vede našemu lidu. Přítel byl velmi slabý, zdálo se, že se už postí velmi dlouho. Zapálil jsem dýmku a dal mu jí do úst. Muž si několikrát potáhl a znovu ke mně vzhlédl. Tentokrát mě poznal. Byl však tak slabý, že znovu upadl do letargie. Neměl jsem u sebe vodu, abych mu ulevil, ale znovu jsem se zeptal, co se stalo. Přítel promluvil jen velmi slabým hlasem a vyprávěl mi, jak krátce po našem odchodu do války, plul s malou společností k tomu Američanovi, jak chtěl u něj strávit zimu. Jenže ta rodina byla pryč a místo ní tam byli vojáci. Šel tedy za vojáky, aby jim řekl, že není ve válce, a že by tady chtěl v klidu lovit. Velitel mu řekl, že může lovit na západní straně řeky, že tam běloši nechodí, a že tam budou mít klid.  



Přítel byl rád, že to tak dopadlo a utábořil se na západním břehu. Zvěře bylo hojnost a on litoval, že jsem tam nemohl být s ním. Byli šťastní. Tábořili tam asi dva měsíce, když se z lovu nevrátil můj adoptovaný syn. Jeho otec byl nervózní a v noci ani nespal. Ráno ho odešli indiáni hledat, a jelikož byl sníh, nebylo těžké sledovat jeho stopu. Našli místo, kde lovec skolil zvěř, kde jí vyvrhl a kde úlovek pověsil na strom. Našli i nějaké stopy bělochů a nakonec i tělo mladého muže. Byl velice brutálně zavražděn. Jeho tvář byla úplně rozbita a tělo probodáno. Ruce měl svázané za zády a hlavu měl skalpovanou.

Pak se starý muž odmlčel. Po krátce odmlce ještě řekl, že jeho žena zemřela cestou zpět na sever. Vzal jsem ho za ruku a slíbil, že jeho syna pomstím. Setmělo se a přihnala se silná bouře. Z nebe se valil déšť a blesky ozařovaly temnou oblohu. Vzal jsem svou přikrývku a zabalil do ní starého muže. Když bouřka přešla, rozdělal jsem oheň, abychom se osušili. Když jsem přítele opět vzal za ruku, poznal jsem, že odešel. Zůstal jsem s ním po zbytek noci. Ráno přišli mí bojovníci a společně jsme tělo pohřbili. Často jsem pak k tomuto hrobu vracel.

***


Z celého vyprávění Černého jestřába vyplívá, že mu buď občas selhala paměť, jak sám říká, nebo si některé věci prostě vymyslel. Tak třeba k bitvě u Detroitu nedošlo, neboť americký generál Hull se vzdal dobrovolně. K velké bitvě došlo až 13 října na Queenston Heighs, kterou Britové sice ještě vyhráli, ale Američané jim dali zabrat. V bitvě padl britský generál Isaac Brock. Informace z bitvy o Fort Meigs jsou reálné, až na to, že tím, kdo zabránil zabíjení amerických zajatců, byl Tekumseh. Poslední bitva byla nejspíš svedena o Fort Stephenson, kde se onehdy před Tekumsehem chvástal neschopný generál Proctor, jak indiánům ukáže, jak se bojuje. Opět se jednalo fiasko.


 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist