Rogers Rangers I. - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Rogers Rangers I.

Dějiny Želvího ostrova > Rogers Rangers


Robert Rogers se narodil sedmého listopadu roku 1731 v Methuen, malém městečku v severovýchodním Massachusetts. Jeho irští rodiče se jmenovali James a Maria McFatridgeovi. Město Methuen bylo útočištěm vystěhovalců z Irska a Skotska. V roce 1739 se rodina přestěhovala do Great Meadow (New Hampshire), kde přistěhovalci založili osadu Munterloney, která nesla jméno po jednom kopcovitém místečku v irském Derry.

Během Války krále Jiřího (1744–1748) se mladý Robert zapojil do miliční služby coby stopař. Po válce se dostal do křížku se zákonem, neb se zapletl do pašeráctví a za svou nelegální činnost byl záhy obviněn. Jeho případ nebyl ale doveden do konce, poněvadž vypukla Francouzsko indiánská válka a na frontě bylo třeba každého schopného muže. Rogers byl v roce 1756 rekrutován plukovníkem Winslowem a již záhy prokázal své mimořádné nadání pro diverzní činnost. Mladý muž byl nejen fyzický zdatný, ale měl nebývalý instinkt pro život v divočině, obzvláště v době válek s indiány. Další dar, kterým Roger disponoval, bylo velitelské charisma. Muži jej odhodlaně následovali a důvěřovali mu. Rogers dokázal operovat tam, kde klasická armáda selhala. Sám později sepsal příručku pro velitele, ze které kanadská i americká armáda čerpá dodnes.




Když Rogers založil svou speciální jednotku - Rogers Rangers, měl smůlu, že musel muže platit z vlastní kapsy a britská vláda ani armáda mu tyto výdaje neproplatila. Aby harcovníci měli včas zaplaceno, musel se Roger zadlužit, což nejspíše vedlo i k jeho osobnímu pádu.

Robert měl tři bratry, Jamese, Richarda a Johna, kteří také sloužili v Rogers Rangers. Richard zemřel na neštovice v roce 1757 ve Fort William Henry. Jeho mrtvolu údajně vykopali a zmrzačili nepřátelští indiáni.

Z počátku války byli Britové většinou v defenzivě. V té době Rogersovi harcovníci operovali v oblasti jezera Champlain, Korunního mysu, pevnosti Ticonderoga a na horním Hudsonu. Vrchní velitel britských ozbrojených sil v Americe, generál Abercrombie využil úspěšné činnosti Rogers Rangers k propagačním účelům, a mělo to úspěch. V Nové Anglii už nepanovala taková trudomyslnost a do války se hlásilo více dobrovolníků. V roce 1759 se Angličané ujali válečné iniciativy a postupovali na Quebeck. Nový vrchní velitel Jeffrey Amherst, poslal Rangers hluboko za nepřátelské linie, aby zaútočili na St. Francis. Byla to základna, odkud francouzští indiáni podnikali nájezdy do Nové Anglie. Rogersův nájezd byl úspěšný, alespoň z pohledů Angličanů. I když v St. Francis zemřeli většinou křesťanští indiáni, vypálení misie bylo psychologickým vítězstvím. Abenakiové a jejich spojenci významně omezili útoky. Stalo se to 3 října roku 1759. Rangers se pak bez zásob jídla spěšně vraceli skrz drsnou divočinu severního Vermontu do bezpečí opuštěného Fort Wentworth. Tam Roger nechal chlapy, ať si odpočinou a sám šel pro zásoby do Fort Charlestown.

Quebeck padl v roce 1759 a o rok později Montreal. Indiánské nájezdy definitivně skončily a osadníkům v pohraničí se značně ulevilo. Rogersových harcovníků už nebylo třeba. Amherst převelel Rogerse do Fort Pitt pod velení generála Monckotona, kde dostal nový úkol – dobít Detroit a zničit francouzské posádky u Jezer. Pak byli Rogers Rangers oficiálně rozpuštěni. Monckton nabídl veliteli místo v armádě Jižní Karolíny, ale to on odmítl. Za svou službu dostal rentu pouhého polovičního platu.

Robert Rogers se vrátil do Nové Anglie a v červnu roku 1761 se oženil se svou snoubenkou Elisabeth Browne a usadil se s ní v Concordu[1]. Ve svých službách měl otroka, indiánského mladíka chyceného v St. Francis.

Někteří historikové míní, že Rogers dostal za své služby rozsáhlé pozemky v jižním New Hampshire, které pak rozprodal. Je známo, že lidé tohoto typu mají neklidnou duši, proto i Roger využil příležitosti a nechal se najmout jako žoldák do války proti Čerokíům v Severní Karolíně. Během Pontiakova povstání sloužil v jednotce kapitána Jamese Dalyella, která měla pomoci obleženému Detroitu. Mise skončila nešťastnou porážkou na Parents Creek. Jednatřicátého července roku 1763 se snažilo dvě stě Britů překvapivě zaútočit na Pontiakův tábor, ale indiáni byli připraveni. Vody Parents Creeku se zbarvili krví dvaceti mrtvých a třiačtyřiceti zraněných. Od té doby se říčce říká Bloody Run. V bitvě padl i velitel Dalyell.




Po válce musel Rogers čelit stále většímu tlaku svých věřitelů. Aby získal nějaké finance na splacení dluhů, spojil se s obchodníkem s kožešinami, Johnem Askinem, ale tento podnik nedopadl. Rogers pak možná ze zoufalství zkusil hazard, ale to ho přivedlo na ještě větší mizinu. Bývalý ranger byl zatčen a uvězněn. Z lapáku se mu ale podařilo uniknout, načež se vydal do Anglie (1765), kde chtěl vyřídit vyplacení plného platu za své vojenské služby. Rovněž chtěl profitovat ze své slávy, poněvadž prokázal, že má určitý talent pro psaní, takže publikoval několik článků ze života v divočině Severní Ameriky. Napsal dokonce divadelní hru „Ponteach[2], aneb američtí divoši“. Byl to kus, který v pozitivním světle představoval život indiánů. I když hra byla poměrně úspěšná, kritikové ji odsoudili. Tak či onak, Roger na sebe upoutal královu pozornost. Během své audience u George II. Roger navrhl, aby byla vypravena expedice, která by objevila severovýchodní cestu k Tichému oceánu. Major byl jmenován guvernérem v Michilimackinacu a dostal pověřovací listiny k tomu, aby našel cestu napříč severem kontinentu.

Po návratu do Ameriky, se Roger přestěhoval s manželkou do Fort Michilimackinac. V té době byl vrchní velitel britských sil v Americe sir Thomas Gage, zavilý nepřítel generála Amhersta, a také Rogerse, poněvadž to byl osobní Amherstův přítel. Gage měl pro nás z neznámých důvodů z Rogerse strach, ale vzhledem k tomu, že ten měl královské pověřovací listiny, nemohl ho odvolat. To už Roger vypravil na západ expedici, kterou vedli Jonathan Carver a James Tute, ale ti byli neúspěšní. Cestu k Tichému oceánu objevil až Alexandr Mackenzie v roce 1793.

Roger se hojně stýkal s indiány a Gage číhal na každou příležitost, aby ho mohl potopit. Pomlouval ho, že všechny peníze, které Rogers vydělal za války, promrhal prostopášným životem a v hazardu. To se však minulo účinkem. Účinnější bylo obvinění, že Roger spolupracuje s Francouzi a v jejich prospěch vykonává špionážní činnost. Rogersův tajemník, Nathaniel Potter to odpřisáhl. Bylo to vcelku absurdní obvinění, jelikož Francouzi neměli v Americe de facto žádný vliv, přesto byl Roger v roce 1767 zatčen a v řetězech odveden do Montrealu, kde měl být souzen. Mezitím se těhotná Elisabeth vrátila k rodičům do Portsmouth, kde později porodila syna, který se v dospělosti stal právníkem a jeho potomci žijí v Americe dodnes.

Proces s Rogersem se konal roku 1768 a díky intervence maršála Amhersta, byl obžalovaný zproštěn všech obvinění. Roger napřesrok odplul do Anglie, kde chtěl zjednat nápravu svých osobních záležitostí. I když dosáhl částečných úspěchů, byl přesto kvůli svým velkým dluhům uvězněn. Díky tomu také zameškal bouřlivé období, během kterého se v Americe schylovalo k Válce o nezávislost. Do kolonií se vrátil v roce 1775 a lidé od něj očekávali, že se stane vojenským vůdcem. Jenže to už nebyl ten rozvážný chladnokrevný harcíř starých časů, nýbrž na duchu zlomený opilec. Jako takový ztratil důvěru přátel, přišel o rodinu a zbytek majetku. Navíc byl znovu zatčen, tentokrát Výborem pro bezpečnost, protože byl zase podezřelý ze špionství. Následně byl propuštěn na čestné slovo, že proti revoluci nebude nic podnikat. Když pak nabídl své služby, byl odmítnut s odůvodněním, že je to bývalý královský důstojník.

Rogers se vrátil k pití a toulal se krajem od ničeho k ničemu, dokud se nerozhodl, že se pokusí ještě o štěstí v britské armádě. Angličané nejspíš očekávali, že Rogers bude hoden své bývalé reputace. V srpnu roku 1776 založil King Rangers