Lovec a medicína - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Lovec a medicína

Severovýchodní kmeny > Irokézové


Během dlouhých zimních večerů sedávali indiáni ve svých obydlích kolem ohňů a naslouchali starým příběhům a legendám o životě, smrti, válkách a lovu. Tyto příběhy se obvykle předávaly z generace na generaci.

Euroameričané těmto příběhům stěží rozumí, protože pro naši kulturu jsou povětšinou nelogické, ba i chaotické. Přesto mají pro indiány vždycky nějaké ponaučení.

Indiáni jsou vůči cizincům obvykle pohostinní, což ale neznamená, že jim zcela otevřou srdce. Pokud na požádání vyprávějí některý z legendárních příběhů, často ho pozmění, aby uchovali jeho tajemství, které je určeno pouze příbuzným a opravdu blízkým přátelům.

Lovec a medicína


Žil jednou jeden výborný lovec, jenž byl široko daleko znám pro svou velkorysost. Zásoboval jídlem nejen svou rodinu, ale také přátelé, sousedy, ptáky i zvířata, proto se mu říkalo „Ochránce ptáků a zvířat“.

Jednou vypukla mezi jeho kmenem a nějakým cizím národem válka, tak Ochránce zvířat vstoupil na válečnou stezku. Stejně tak, jak byl obratný lovec, byl i výborný válečník. V bitvě zabil množství nepřátel, krom jednoho mocného muže. Ten v nestřeženém okamžiku našeho hrdinu zabil a skalpoval.



Jak to jeho spolubojovnici zaregistrovali, samozřejmě předpokládali, že je mrtvý, tak ho na bitevním poli opustili. Když se tam pak zatoulala Liška, okamžitě poznala svého dobrodince a zarmoucená nad tím, že je ten dobrý člověk mrtev, začala přemýšlet, jak by ho přivedla zpět k životu. „Možná to bude vědět někdo z mých přátel“ řekla si a štěkotem svolala všechna lesní zvířata. Z širokého okolí se brzy shromáždily stovky zvířat, které se seskupily kolem těla jejich oblíbeného lovce a překotně se ptaly, co se stalo. Liška jim vysvětlila, že když šla náhodou kolem, našla lovce už mrtvého, načež si zvířata tělo pozorně prohlížela, aby se ujistila, že je opravdu po smrti.

Medvěd, mluvčí všech zvířat se při společné poradě ptal, jestli někdo neví, jak by se dal jejich dobrodinec oživit. Každé zvíře pak prozkoumalo svůj vak, jestli tam nějakou medicínu pro tento účel nenajdou, ale s lítosti shledali, že ne. Zarmoucení nad tím zjištěním začali všichni žalostně výt.

Ten hlasitý nářek přilákal Žluvu, která se vyptávala, co je příčinou tak velkého žalu. Medvěd ji vysvětlil, co se stalo, a poprosil ji, aby s tím obeznámila všechny opeřené národy a požádala je o radu.

Brzy se na místo slétli všichni nebeští ptáci, včetně mocného orla. Moudří opeřenci se shodli na tom, že lovce oživí jenom tím, když mu na hlavu vrátí jeho skalp. „Kdo půjde ten skalp najít?“ hledal se dobrovolník „půjdu já“, nabídla se Liška, která spoléhala na svůj pátrací talent, přesto ani po několikadenní námaze nic nenašla. Proto se do kraje rozběhlo mnohem více zvířat, ale ani ony neuspěly. Ptáci už z toho byli nešťastní, proto se Dřemlík tundrový nabídl, že díky svým rychlým křídlům může shora prohledat veliké území v docela krátkém čase. I když Dřemlík prolétl celou zemi, nic nenašel, a bylo to snad proto, že letěl příliš rychle.

Jako druhý pták se nabídla k průzkumu Volavka bílá, která léta rozvážně a mohla by být úspěšnější. Volavka letěla pomalu a pozorně pozorovala krajinu, když tu spatřila úrodnou nížinu plnou zralých plodů. Bylo to pokušení, kterému se nedalo odolat, a tak milá volavka slétla dolů a udělala si hostinu, při které se tak přežrala, že se několik dnů nemohla ani pohnout.

Když se ptáci nemohli volavky dočkat, přihlásila se Vrána. Vrána byla zvyklá létat nad lidskými obydlími, kde hledával potravu, proto věděla, jak na to. Pátrala po kouři, který je neklamným znamením přítomnosti člověka. Vrána se lidí nebála a dívala se mezi jejich wigvamy, kde se mohl nacházet kýžený skalp. Když spatřila to, co hledala, spustila se střemhlav dolů a skalp ukořistila.

Zvířata se pak pokoušela připevnit skalp hrdinovi na hlavu, ale on byl příliš suchý, takže nechtěl přilnout. Zvířata spekulovala, jak to udělat, aby se skalp přichytil. Zkusili ho navlhčit, ale nepomohlo to. Dopředu se prodral velký orel a promluvil: „Má křídla se nikdy neunaví. Dnem i noci létám v ohromných výškách nebo sedím ve svém hnízdě vysoko v horách. Mé peří je plné nebeské rosy, která by mohla pomoci.“ Poté si z křídla vytrhl jedno brko, kterým navlhčil hrdinův skalp. Kůže okamžitě zvláčněla a vypadala velmi čerstvě. Nyní zvířata potřebovala nějakou medicínu, která by způsobila, že skalp k hlavě přilne a lovec oživne.

Zvířata se rozešla po lese, aby shromáždila různé byliny, listy, květy, kůru, maso a mozky ptáků a z těchto věcí vytvořila hojivou směs. Tu smíchali s rosou a aplikovali ji na skalp, který ihned přilnul k lebce. Lovec otevřel oči, posadil se a v němém úžasu se kolem sebe rozhlížel. Byl rád, že kolem sebe vidí shromáždění svých zvířecích přátel.

Zvířata a ptáci mu pomohli postavit se na nohy a vysvětlili, co se všechno stalo. Pak mu dali léčebnou směs se slovy: „Toto je dar Velkého ducha lidem. On sám vedl naše kroky a zařídil, aby nám orel poskytl nebeskou rosu. Dal nám také moudrost, s níž jsme mohli vyrobit tuto medicínu.“

Zvířata se potom rozešla do lesa, orel se vrátil ke svému hnízdu a nebeští ptáci také odlétli do svých obydlí v korunách stromů. Všichni byli spokojeni, že udělali tak dobrou věc.

Lovec se vrátil do své vesnice, kde lidem ukázal zázračnou medicínu, kterou Irokézové užívali dlouhá staletí.


1 komentář
Průměrné hodnocení: 0.0/5

2017-11-14 21:15:44
I was looking through some of your blog posts on this internet site and I conceive this web site is rattling informative ! Keep on posting .
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist