Lov - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Lov

Prérijní kmeny > Černonožci


Země Černonožců byla výjimečně bohatá na zvěř. Na prériích se pásla ohromná stáda bizonů a antilop. Ve skalách se vyskytovaly horské ovce, v lesích jeleni, v bažinách losi a na zasněžených horách se s jistotou pohybovaly horské kozy. V horách vanul mírný vítr zvaný Chinook, takže zimy nebyly nijak drsné a sněhu padalo poměrně málo. Slabý prérijní déšť zajišťoval sladkou šťavnatou pastvu pro bizony, což celkově Černonožcům přálo pro dobrý a bohatý lov.

Bizon bylo zvíře č. 1, poněvadž poskytovalo nejen maso, ale i hojnost materiálu pro výrobu oblečení, nástrojů, stanových kůží a ozdob. Z jejich žeber vyráběli Černonožci travois pro psy a na zimu dětské saně. I poté, co získali Černonožci koně, byl jejich nejoblíbenějším stylem lovů bizonů tzv. pis'kun, což by se dalo přeložit, jako „hluboký krvavý kotel.“ Smysl tohoto systému spočíval v tom, že Černonožci nahnali stádo bizonů ke sráznému útesu, ze kterého zmatení buvoli padali a zabili se. Proto lovci sestrojili velikou ohradu ve tvaru písmene V, která se zužovala směrem k útesu, či bluffu. Večer před samotným lovem, provedl kouzelník obřad „in-is-kim“, kouřil dýmku a modlil se k Slunci pro úspěch. Druhý den brzy ráno vstal a manželkám řekl, aby neopouštěly stan, dokud se nevrátí. Mezitím ať pálí sladkou trávu a modlí se k Slunci. Aniž by něco pojedl nebo vypil bylinkový odvar a odešel do prérie následován lovci. U pis’kunu se lovci ukryli za skály a keře a čekali. Kouzelník si nasadil bizoní masku s pláštěm a šel směrem ke stádu. Když se k němu přiblížil, začal se pohybovat tak, aby na sebe upoutal pozornost. Zvědaví bizoní si ho prohlíželi, a když se kouzelník dal do pohybu, zvířata jej odevzdaně následovala. Kouzelník pozvolna zrychloval chůzi, a když se dostal do pis‘kunu, vyskočili z úkrytů lovci a začali bizony plašit. Vystrašení bizoni se v panice rozběhli směrem k útesu, který se pro ně stal smrtelnou pastí. Střemhlavý pád dokonal dílo zkázy.




Pis’kun se používal až do čtyřicátých let 19. století, tak byl mezi Černonožci oblíbený. Černonožci vzpomínali na ty doby, jako na časy hojnosti a radosti. Každý z černonožských podkmenů používal svůj vlastní styl lovu pomoci pis’kunu, který se však lišil jen v detailech. Jelikož Piegani a Kainahové žili blíže k horám, využívali k lovu přírodní terén. Siksikové podobně jako Kríové stavěli ohrady blízko lesa, kde byl dostatek dřeva. Ohrada se postavila ze silných kůlů, vysokých přes dva metry. Siksikové ubíjeli bizony přímo v ni. Vyděšená zvířata běhala v uzavřené ohradě pořád dokola a lovci je bez potíží stříleli. Hugh Monroe viděl takové pis'kuny spletené z vrbových prutů nebo u Šajenů složené z keřů. Černonožci občas rádi lovili bizony při světle měsíčního úplňku.

Do pis’kunů se lovilo hlavně na jaře, protože koně byly po zimě ještě zesláblé. William Jackson takový lov osobně pozoroval na Box Creek Elder, blízko Musselshell River. „Bylo jaro roku 1881 a bizoni se pásli asi osm mil od tábora Černonožců. Dva jezdci vyjeli na nejlepších koních, aby se pokusili přilákat stádo k táboru. Ostatní se ukryli mezi kopci na trase, kde očekávali pohyb zvířat. Když jezdci spatřili na široké plošině klidně pasoucí se bizony, začali je k sobě lákat, dokud se nedali do pohybu. Když jezdci dostali buvoly mezi čekající indiány, nebylo už těžké udržet stádo v potřebném kurzu, dokud se nedostalo do ohrady u vesnice.“

Pokud bylo stádo někde daleko, museli indiáni vytvořit provizorní pis’kun kolem něho. Splašené bizony honili v kruhu tak dlouho, dokud je nevyčerpaly, a v klidu pobili. Tak to dělávali také Pónýové, za času kdy neměli koně. Ohrady se dělaly z čehokoliv, dokonce i ze stanů. Ne příliš chytří bizoní se totiž málokdy pustili proti jakékoliv překážce. Černonožci své pevné lovecké ohrady pečlivě udržovali.

Hugo Monroe, který často zásoboval Hudson Bay Company masem, se učil lovit od Černonožců. Tak popisuje lov pomoci vlčí masky: „Nasadil jsem si na sebe velkou vlčí kůži a přiblížil se těsně k bizonům. Abych je dokonale zmátl, vydával jsem i zvuky jako vlk. Střílel jsem je z luku, protože ten nedělá hluk. Pach prolité krve občas rozdráždil býky k šílenství. Ti pak řvali a rvali se mezi sebou jako blázni až k smrti. Ohromní býci s vyplazenými jazyky, krví podlitýma blýskajícíma se očima a se vztyčenými ocasy se bezhlavě vrhali do sebevražedného zápasu. Bylo to nejen děsivý, ale často i nebezpečný podnik. Zvuk bitevní vřavy přitahoval ostatní bizony ze všech směrů, takže mi nakonec bylo mezi nimi příliš těsno. V takovém případě jsem dal znamení svým lidem, aby ty bizony zaplašili.“

V moderních časech, stříleli Černonožci bizony puškami. S nástupem rychlopalných „winchesterovek“, jakoby jednotlivé kmeny mezi sebou závodily v bezohledném zabíjení. Ano, také indiánští lovci se začali chovat, jako američtí profesionální lovci buvolů. S puškou v ruce a s nábojovým pásem podél těla štvali své poníky do té doby, dokud nebyla prérie pokryta mrtvými těly, které častokrát ani nestáhli z kůže.




Antilopy – Černonožci lovili antilopy podobně jako bizony. Poskládali dlouhou řadu kamenných hromad, nebo keřů, jako zábranu. Tam, kde se obě řády téměř setkaly, vykopali hluboké jámy, které pokryli tenkými větvemi, travou a hlínou. Lidé se ukryli za kamennými kupami a čekali, dokud náhončí nepřihnali antilopy. Všichni pak ječeli a mávali na vyděšená zvířata, která nakonec popadala do připravených jam.

Orli – ocasní orlí peří bylo mezi indiány vždy velmi ceněné, Černonožci nebyli výjimkou. Tímto peřím se zdobili válečné čelenky, válečné štíty, kopí a jiné zbraně. Dělali se z něj také letky na šípy. Jenže ulovit tak ostražitého ptáka, jako je orel, není vůbec jednoduché, sestřelit ho šípem je téměř nemožné, navíc to Černonožci považovali za nevhodné. Lov orla je posvátná záležitost, které předchází modlitby a půst. Náčelník Vlčí Tele popisuje tento obřad následovně: „Muž, který chtěl chytat orly, přestěhoval rodinný stan někde tam, kde se hojně vyskytují. Na tom místě si vyhlédl osamocený kopec, kde vykopal jámu hlubokou tak, aby se do ní celý vešel. Vykopanou zeminu odnesl pryč, aby nebudila nežádoucí pozornost. Jámu pokryl vrbovým proutím, trávou a kamením, tak aby to vypadalo přirozeně. Jako návnadu použil kus krvavého bizoního masa a k němu postavil vycpanou vlčí kůži do takové polohy, aby to vypadalo, jako že ten vlk žere. Druhý den ráno se muž ještě před svítáním věnoval modlitbám a kouření. Dříve než odešel na lov, upozornil manželky, aby během jeho nepřítomnosti nepoužívaly jehly a šídla. Pak se ještě za tmy vydal k jámě, vybaven dlouhou tyčí, lidskou lebkou a sušeným masem s tukem. Poté si vlezl do jámy a čekal. Když si orel všiml masa, slétl níž, aby jej vlkovi ukořistil. Poté, co úplně slétl, přistál a začal se živit masem, chytl jej lovec za nohy a stáhl k sobě do jámy. Tam mu zlomil vaz nebo mu zasadil smrtelnou ránu. Lovec v jámě nikdy nejedl, nepil ani nespal, to všechno dělal po setmění, někde opodál. Lidskou lebku měl proto, že věřil, že duch osoby, které lebka patřila, ho chrání před ublížením od orlů. Kromě toho věřil, že ho lebka činí neviditelného, stejně, jako jejího ducha. Tyčku měl proto, aby s ní zaháněl menší ptáky, jako straky, vrány, havrany a také orla bělohlavého, kterého Černonožci nelovili. Orel bělohlavý je příliš silný a mohl by lovce v jámě i zabít. S lovem orlů jsou spojeny další zvyky a pověry, jako je zákaz jedení šípků. Plody šípků totiž vyvolávají svědění, což by bylo na číhané krajně nepříjemné. Pokud by žena lovce použila jehlu nebo šídlo, mohl by ho orel poranit a poškrábat. Během jednoho dne mohl lovec chytit i několik orlů.“




Hugo Monroe chytal orly podobně. Přichystal si jámu a návnadu a pak během noci zpíval orlí písně a pálil sladkou trávu. Okuřoval své tělo, aby se očistil a zároveň tím přerazil lidský pach. Každý, kdo lovil orly, neomylně pozná, když pták dosedne, protože to udělá nezaměnitelný zvuk. Chycený orel při dopadení naštěstí neklade příliš velký odpor. Chycení orli se uloží do zvláštního stanu, kterému se říká „Orlí dům.“ Uloží se tam do řady a hlavy se podloží tyčí. Sušené maso v orlím zobáků má ujistí živé orly, že je o jejich ulovené druhy dobře postaráno. Ve stanu je i lidská lebka. Pět orlů mělo cenu jednoho dobrého koně a tam, kde byli orli vzácní, se platilo koněm už za dva orly.

Jeleni a losi, k těmto zvířatům se museli lovci přiblížit, co nejblíže, aby jim mohli s jistotou střelit do srdce šíp. V tomto způsobu lovu byli velmi zruční, takže zvíře většinou zabili na místě. Pokud jej zranili, stopovali ho tak dlouho, dokud ho nedorazili.

Vlci, lišky a jiná kožešinová zvířata se chytala do pastí různých druhů. Do smyček, malých pis’kunů, na návnadu, do jam atd. Hugo Monroe říká, že do jámy chytl se svými syny během jedné noci osmdesát tří vlků a kojotů. Bobři byli kdysi tak krotcí, že dali střílet šípy.

Černonožci byli zruční lovci, takže dokonce dokázali ulovit, i tak nepolapitelné zvíře, jako je horská ovce, či koza.



                                                                                                                                                                     Dennis Partridge - Nahkohe

2 komentáře
Průměrné hodnocení: 0.0/5

 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist