Čitimačové - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Čitimačové

Jihovýchodní kmeny


27.09.2012

V době, kdy poklid Amerického kontinentu ještě nerušil evropský shon, bychom sídliště Čitimačů našli v Deltě Mississippi, zhruba vedle Atchafalaya Basin v střední části jižní Louisiany. Samotní Čitimačové věřili, že jejich hranice určují čtyři posvátné stromy. Ten první byl v Maringouin, druhý v dnešním jihovýchodním New Orleans, třetí v ústi Mississippi a čtvrtý veliký cypřiš se nacházel tam, kde je dnes Cypremort Point State Park. Krom Yagenečitů (východní část kmene), stavěli vesnice na západ od Grand Lake na dolní Bayou Teche, nebo v záplavové části Atchafalaya Basin.

Podle tohoto kmene Francouzi původně nazývali jezero Grand Lake - Lac des Chetimacha. Bayou Lafourche bylo známé jako Lafourche des Chetimachas, nebo La Rivire des Chetimachas.

Čitimačové lnuli ke své zemi velmi silně. Dokázali se v ní udržet přes veškerý odpor a nepřízeň osudu až dodnes. Je pravda, že ztratili skoro vše, co kdysi vlastnili a téměř vyhynuli, ale ve skutečnosti patří jenom k málu domorodým kmenům Severní Ameriky, kterým se něco takového podařilo. Nejvíce Čitimačů dnes žije v rezervaci Charenton v Louisianě.




V roce 1492 mohl mít kmen odhadem kolem 40 000 lidí, což nebylo málo. Během dvou století Čitimačové vinou evropských nemocí, válek a genocidy téměř vyhynuli. Když se na dolním Mississippi usadili Francouzi (1699), byl už národ poloviční.

Západní části kmene se dařilo poněkud lépe, ale opravdu jenom poněkud. V roce 1880 přežívalo jen šest rodin, tedy asi 55 lidí. Po sčítaní lidu v roce 1910 jich bylo 69. Devatenáct děti bylo posláno k převýchově do školy v Carlisle (Pensylvánie). Po federálním uznání kmene bylo Čitimačům v roce 1917 přiděleno 260 akrů půdy. Dnes je Čitimačů kolem devíti set .

Kmen tvořili tyto podnárody:

Čawašové - Chawasha (Chaouacha, Chauocha) – z řeči Mobilů nebo Čoktawů – „Mývali místo“

Čitimačové - Chitimacha (Chetimacha, Chettimanchi, Chitamacha, Chittamacha, Shetimasha, Shyoutemancha, Tchetimanchan) – v čoktawštině to znamená „Ti, co vaří v hrncích.“sami si říkali Pantch Pinankanc -„Úplně rudí lidé.“

Wašové - Washa (Ouacha) - z čoktawštiny „Místo pro lov“.

Yagenečitové - Yagenechito (Yaknachitto, Yaknechito) – „Velká země“.

Čitimačové jsou řazení do jazykové rodiny Tonikan, ale z řeči Tuniků, podlé které byla táto jazyková rodina pojmenována, nemají nic společného. Lingvisté usuzují, že řeč Čitimačů, stejně jako spřízněných Atakapů a Opelousů, byla samostatnou větví. Dnes neexistuje nikdo, kdo by tenhle jazyk ovládal. Čitimačové dnes mluví kajunskou francouzštinou.

Před příchodem Francouzů (1699) žili Čitimačové ve svazku asi patnácti vesnic. Pak rozdělili na Východní, žijící v Bayou Lafourche a Západní, usazené v dolní Bayou Teche, Grand Lake a Atchafalaya River.

Toto jsou zachované názvy čitimačských vesnic: Amatpannamu, Bitlarouges, Grosse Tetenamu, Hachita, Hipinimshnamu, Kamenakshtcatnamu, Kennipessa, Kushuhnamu, Mahe Hala, Mino, Namukatsi, Nekuntsisnis, Nepinunsh, Okunkiskin, Shatshnish, Shetinamu, Shoktangihanehetcinsh, Tanxibao, Tcatikutinginamu, Tcatkasitunshki, Tsahtsinshupnamu, Waitinimsh, and Yghilbssa.

Čitimačové jsou hrdí na to, že jsou v Louisianě nejstaršími obyvateli. Archeologie to může potvrdit jenom částečně, jelikož terén ústi Mississippi je pro své složení pro archeology noční můrou. Záplavová oblast zachovala jenom málo historických důkazů o původním osídlení.

Přesto dávají antropologové Čitimačům za pravdu. Samozřejmě, že i Čitimačové museli odněkud přijít, a tak se odhaduje, že to bylo z východu. Čitimačové o tom nemají žádnou ústní vzpomínku, ale jejich tradiční výrok zní: „my jsme tady byli vždycky!“




V roce 1699 byli Čitimačové pravděpodobně nejmocnější kmen v jižní Louisianě. Všem vesnicím velel vrchní náčelník sídlící v Charentonu. Tím že byli obklopení systémem močálu a řek byli Čitimačové v podstatě nezranitelní. Vesnice stavěli poměrně velké, průměrně v nich žilo přes 500 lidí a byli opevněny hradbami postavenými z kůlu propletených palmovým listím vymazaných blátem. Většinou stály na březích jezer a řek. Domy také dělali s prutů, které propletly palmovým listím a vymazali blátem, na střechu položili došky s palmového listí.

Čitimačové se živili převážně zemědělstvím. O pole se starali ženy, zatímco muži lovili a rybařili. Pěstovali hlavně kukuřici, ořechy, dýně, melouny a sbírali divoké ovoce s zeleninou. Podle obrovských „smetišť“ skořápek měkkýšů, museli Čitimačové spořádat spoustu těchto vodních tvorů. Na zimní období skladovali potraviny v důmyslně postavených skladištích, chráněných před škůdci a hmyzem. Byly to dobří hospodáři a díky tomu málokdy hladověli.

Na rozdíl od okolních kmenů neměli Čitimačové žádnou centrální náboženskou stavbu, ale jakýsi hlavní společenský dům, kterému Francouzi říkali „taneční.“ V něm probíhalo veškeré náboženské i společenské dění.

V jejich krajině byly nejvhodnějšími dopravními prostředky kanoe. Čitimačové je vyráběli různých velikostí a typů. Některé cypřišové kánoe mohli pojmout až čtyřicet osob.

Čeho se v jejich zemi nedostávalo byl kámen vhodný k výrobě hrotu šípů a kopí. Proto jej dováželi od severních kmenů výměnou za zemědělské přebytky. Jinak ale dokázali využít k výrobě šípů rákos a ze stejného materiálu dělali foukačky na lov drobné zvěře a ptáků. Jako hroty jim sloužili rybí kosti. Wašové, Čawašové, možná taky i Čitimačové používali jako jediný kmen té oblasti atlatl.

Mírné podnebí ve kterém žili si nekladlo příliš veliké nároky na oblékání. Mužům vystačila bederní rouška a ženy nosili jen krátké sukně. Vlasy měli obyčejně dlouhé a muži si na nich někdy upravovali skalpovou kadeř. Ženy si je splétaly do copů. Tělo si výrazně tetovali.

Žili v matriarchálním a totemovém rodovém uspořádání. Jejich typickým rysem bylo přísně zavedené kastovnictví. Dělili se na „Urozené“ a „Obyčejné.“ Kasty se od sebe lišili i nářečím. Kvůli kastám dbali jako jediní v Severní Americe na endogamii, což je sňatek povolený jen ve vlastní kastě. Pokud by si někdo z Urozených vzal Obyčejného, ztratil by své postavení.

Většinu práce ve vesnicích vykonávali ženy, přesto nebylo jejich postavení podřadné. Mnohé z nich byly šamankami a některé se mohli stát i jakýmisi královnami. Ženy měli hlavní slovo v běžných denních záležitostech. Náčelnictví bylo výsadou mužů a bylo dědičné. Společnost Čitimačů byla přísně monogamní.

Čitimačové uctívali slunce a před příchodem Evropanů stavěli Moundy zobrazující profil zvířat a mohyly. Počátkem 18. stol. už to nedělali a všechny dochované objekty klesly vlastní váhou do bahnitého podloží.

Mrtvé pohřbívali do země a když z nich zůstali jenom kosti, sebrali je a umístili do mohyly.

Ženy ovládali umění vyrábět rákosové předměty, které dokázaly zkrášlit důmyslnými vzory zevnitř i vně. Škoda, že tohle řemeslo dnes ovládá už jen málokdo. Jejich výrobky jsou stále velmi ceněný po celé Severní Americe.

Prvním Evropan, který vidět zemi Čitimačů byl v roce 1519 Alfons Alvarez de Pinda, který objevil ústí Mississippi. Z domorodci se nesetkal. Labyrint kanálů a močálů jej od přistání odradil. Přesto se Španělé dále o Velkou řeku zajímali, protože si mysleli, že se po ní dostanou až do Jižního Moře (Tichý oceán). Charakter delty řeky chránil Čitimače od Evropanů dvě století. Je možné že Čitimačové, patřili mezi Indiány, kteří napadli výpravu de Sota.

Přítomnost Evropanů však pociťovali prostřednictvím nemocí, které šířili indiánští obchodníci, cestující od kmene ke kmeni. Od roku 1564 do léta 1672 vypuklo mezi domorodci až jedenáct velkých epidemií. V roce 1675 žilo na jihovýchodě dnešních Spojených států už jen 25% původních obyvatel. Čitimačové, byly díky svému výjimečnému postavení celkem chránění, ale i tak ztratili asi polovinu lidí.

První Evropané, kteří se Čitimači oficiálně setkali, byli Francouzi. Byla to výprava vedena La Sallem, kterého doprovázel Tonti a kněz Membre. Chtěli tenkrát zmapovat povodí Mississippi a přitom narazili na Čawaše a Waše. Membre ve svém pozorování zaznamenal, že Čitimačové používají atatl. Také si všiml, že jsou zvědaví a přátelští.

Potom se dlouho nic nedělo. Evropané totiž stále nemohli najít ústí Mississippi. Povedlo se to až Ibervillemu, když  v roce 1699 přistál v Biloxi Bay a potom pokračoval nahoru podél řeky až narazil na Čitimače.

Na zpáteční cestě do Biloxi, Iberville a páter Paul du Ru prozkoumali Bayou Lafourche (které pojmenoval Lafourche des Chetimachas, nebo La Rivire des Chetimachas). Iberville se setkal s náčelníky Čitimačů a uzavřel s nimi smlouvu. Čitimačové to chtěli oslavit a pozvali Francouze na hostinu z aligátora. Iberville konstatoval, že to bylo "docela chutné." S Waši se nesetkal.

Netrvalo dlouho a na Mississippi se objevila anglická výzkumná loď vedena kapitánem Williamem Bondem. Wašové na plavidlo narazili a bez váhaní zaútočili. Britům se podařilo útok odrazit.

Francouzi posilovali v regionu své pozice. Iberville koupil od Bayougoulů nějaký pozemek na kterém chtěl postavit pevnost. Fort Mississippi však vystavěl až čtyřicet mil nad zátokou, jenže to už bylo území Čitimačů.

To nebyl jediný problém! Jak je známo Francouzům nedělalo problém ženit se s domorodými ženami a tentokrát si je chtěli opatřit únosem. Domluvili se s Akolapissy a Natčitočesy a unesli dvacet žen a děti Čitimačů. Bienville, který převzal velení po svém zemřelém bratru Ibervillem byl zděšený. Čitimačové zůstali ještě klidní, ale jejich vztah k Francouzům ochladl.

Války a obchod s otroky způsobili, že se místní kmeny k sobě chovali neobvykle surově. Jednou byli například Čitimačové pozvání na slavnost Taensů. Ti místo pohoštění své hosty zajali a prodali je Francouzům. Džbán trpělivosti Čitimačů přetekl. Vyrazili proti Taensům, ale na žádné nenarazili. Objevili jedině tábor pátera Jana Francois Buisson de St. Cosme a jeho misionářů.

Čitimačové byli ve špatné náladě a když spatřili v táboře indiánské otroky, neváhali a misionáře zabili. Otroky propustili domů, kde je ale příbuzní nepřijali, protože byli pokřtění na francouzské náboženství. Tito lidé nevěda kam jít, vyhledali Francouze a o všem je zpravili. Francouzi byli rozčílení, vraždu duchovních považovali za vážnou věc.

Bienville vyhlásil Čitimačům válku a vyzval je, aby vydali vrahy. Když to odmítli, Bienville vyzval okolní kmeny, aby se k válce proti Čitimačům připojili. Mnozí souhlasili, protože jim Francouzi slíbili zbraně. Patřili mezi ně Akolapissové, Bayougoulové, Biloxiové, Čoktawové, Houmové, Natčitočesové, Pascagoulové a Taensové. Alianci vedl St. Denis, kterého doprovázeli Francouzští Kanaďané, kteří před tím unesli čitimačské ženy a děti. Francouzi se v březnu 1707 zaměřili na východní vesnice. K Francouzům se kupodivu přidali i Čawašové, kteří provedli armádu skrz močály.

Válka trvala 12 let a Čitimačové bojovali statečně. Museli však čelit velké přesile a puškám, které sami neměli. Neměli ani dost střel do foukaček, které jim přestali dodávat Avoyellové - Taensové. Čitimačové byli zatlačení hluboko do nepřístupných močálů jižní Louisiany. Padlo mnoho válečníků a zajaté ženy s dětmi byli prodávány do otroctví. Jeden z vrahů kněze St. Cosme byl nakonec dopaden a popraven sekerou v pevnosti St. Louis. Během tvrdé války bylo na obou stranách prolito mnoho krve.

Spolupracující Čawaše Francouzi odměnili tak, že je v roce 1712 přestěhovali na západní břeh Mississippi, k Plaquemine (Louisiana). Tady se však stali velmi zranitelnými. Během roku 1713 je navštívili Čikasawové a nabídli jim mír. Sotva se však náčelník Čawašů dostavil na smluvenou schůzku, byl s dalšími jedenácti ihned zabit. Ostatní prodali Angličanům. Bienville pak Čawašům nabídl bývalou půdu Čitimačů.

Bienvillemu bylo jasné, že se Čitimačové nikdy nevzdají. Ti si zase uvědomili, že pokud chtějí přežít, musí se nové době přizpůsobit. K jednání došlo v New Orleans. Vrchní náčelník Čitimačů se nechal na schůzku dopravit v ohromné kánoi v doprovodu 40. válečníků, aby tím ukázal, že jeho lidé neztratili hrdost. Obřad kouření dýmky míru vedl mluvčí Čitimačů a Bienville se musel spolehnout na překladatelské kvality Pnicauta.

Francouzské mírové podmínky byly tvrdé. V prvé řadě se museli Čitimačové přestěhovat do Bayou Lafourche (Plaquemine), kde měli být pod francouzským dohledem. Příští rok se tam opravdu přestěhovali, ale Francouzi netušili, že v Bayou Teche žije západní část kmene. Až v roce 1727, na ně narazil kněz Du Poisson.

Čawašové se v roce 1718 přestěhovali k New Orleans. Z počátku bydleli na západním břehu, ale francouzští osadníci je v roce 1722 vytlačili na východní břeh. Vzrůstající napětí mezi Francouzi a okolními kmeny vyvrcholilo povstáním Natčezů (1729-31).

Guvernér Etienne Boucher de la Prier proto vyzbrojil armádu černých otroků a vyslal je proti jedné malé vesnici Čawašů. Když se armáda vrátila zpět, velitelé hlásili, že jsou všichni vesničané mrtvi, ale nebyla to pravda. Padlo „jenom“ osm lidí, ostatní utekli do okolních lesů, pak se spojili s Waši. Waše v té době ničili nemoci a alkoholismus. V roce 1739 žili zbytky Wašů a Čawašů v malé vesnici blízko Cte des Allemands (Les Allemonds) Post na západním břehu Mississippi. Zprávy o této vesničce pocházejí ještě z roku 1758, pak už nic. Ti, co přežili se smísili s Čitimači a Houmy.

V roce 1759 prodali Francouzi Louisianu Španělům. Nové politické rozložení přineslo další změny. Na východní břeh Mississippi se přestěhovalo mnoho Francouzů, kteří se nechtěli podvolit britskému řádů. Mnohé kmeny udělali to samé. Patřili mezi ně Biloxiové, Pascagoulové, Pakanové, Taensové, Apalačiové, Čatotové, Koušatové a Alibamové. Z počátku se uprchlíci usazovali na východním břehu, ale pak museli ustoupit na západní břeh. Přispěli k tomu i útoky Čoktawů. V šedesátých letech přišli další Francouzi deportovaní z Nové Scotie a Acadie. Stali se známí jako Kajunové. Ti pak zabrali většinu území západních Čitimačů. Španělé jim pak v roce 1767 zřídili rezervaci.

Čitimačové zatím chráněni Španěly, nabídli azyl dvěma malým skupinám Taensů a Houmů. Španělské sčítání lidu z roku 1768 se zmiňuje o dvou východních čitimačských vesnicích. V jedné žilo kolem šedesáti lidí (Bayou Lafourche blízko Plaquemine) a v druhé jich bylo pouze patnáct (Coupee). Španělé oběma vesnicím přidělili území blízko Plaquemine (1781). O této vesnici se o tři roky později zmiňoval jeden britský důstojník a popsal ji jako jednoduchou vesnici o počtu dvaceti sedmi válečníků, plus asi sedmdesát žen, dětí a starců..

Západní Čitimačové od Bayou Teche byli na tom trochu lépe. Za nějaký čas se ale promísili s Kajůny a přijali jejich náboženství i řeč. Také museli prodávat půdu. V roce 1777 vlastnili jen 7544, v roce 1802 prodali další akry.  

Roku 1800 Španělsko vrátilo Louisianu Francii a ta ji za tři roky prodala Američanům.

Když začaly americké úřady monitorovat stav kmenů v Louisianě zjistili přítomnost jedné čitimačsko-houmské vesničky na Bayou Lafourche (ta však brzy zmizela s povrchu zemského) a asi stočlennou vesnici západní části kmene na Bayou Teche. Američané počítali s tím, že i tito Indiáni brzy vymřou, tak s nimi neuzavřeli ani smlouvu. Čitimačové však podali v roce 1830 u federálních soudů stížnost a své právo na půdy si obhájili. Bylo jim přiděleno 1062 akrů půdy.

Národ však dále upadal. Během sčítání lidu z roku 1900 se zjistilo, že Čitimačů zůstalo pouze pět rodin v počtu padesát pěti lidí. Pouze tři rodiny nebyli míšenci. Stejně jako lidé se ztrácela i jejich půda. Lidé, kteří nemohli platit daně, museli prodat pozemky. V roce 1903 měli už jen 505. kritickou situaci zachránila jedna čitimačská  žena, slečna Sarah Avery McIlhenney, která s federálními úřady vyřídila veškeré nesrovnalosti (1905). Nakonec Čitimačové dostali v roce 1917 statut kmene. Rozhodnutí přišlo v pravý čas, protože se tou dobou o jejich zemi začali zajímat olejářské koncerny.

Takto zajištění Čitimačové si mohli najít práci na louisianských vrtných polích. V roce 1934 chtěli Čitimačové reorganizovat kmenovou vládu, ale americké úřady jim v tom zabránili tím, že jim v roce 1952 odebrali statut. To byla jejich poslední porážka. Posléze se postavili na vlastní nohy a začali jak za starých časů dobře hospodařit. Zřídili si museum, kasino, továrna na zpracování ryb a školu. Výnosy z podniků použili na zakoupeni dalších pozemků, aby mohli rozšířit rezervaci. Ke svým 260 akrům přidali dalších 1000. dnes je Čitamačů devět set.


Bez komentářů
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist