Práce - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Práce

Dějiny Želvího ostrova > Grand Portage


09. 04.

Vhledem k tomu, že se na rendezvous dost hýřilo, dohlíželi na pořádek zaměstnanci společnosti. Nejčastěji se do sebe pouštěli Seveřané s dopravci, poněvadž mezi nimi panovala jakási profesionální rivalita. Chlapsky se přeli, kdo z nich je lepši a zkušenější. Obé skupiny pak měly vlastní zvyky, styl oblékání a dokonce i způsob vyznání. Voyageři dávali přednost textilu před kůží, poněvadž byli skoro neustále mokří a kůže při schnuti tvrdla. Bylo i věci prestiže, aby nosili věci, které sami dopravovali a prodávali. Dopravci nosili z přikrývek ušité kapote, na hlavách klobouky se pštrosími péry, nebo červené čepičky, či látkové turbany. Krom extra zboží, si mohli dopravci na stanicích přivydělat ještě tím, že káceli stromy, řezali prkna nebo palivové dříví. Náklad na velkých kánoích měli pečlivě zabalený do vodoodpudivého plátna, aby nenavlhl a navíc měli na člunech ještě dvě voskovaná plátna, sekery, kotel, vlečné lano a opravnou soupravou - extra březová kůra, klih, watap (upravený kořen na šití). Každý člen posádky měl dovoleno vést sebou čtyřicet liber osobních zavazadel. Nejlukrativnějším zbožím byly v divočině korále, jehly, šídla, brože, rumělka, pokrývky a samozřejmě látky. Na východ se krom kožešin dováželo castoreum, bobří pižmo, ze kterého se vyráběly parfémy.



Stáli zaměstnanci společnosti, kteří měli na starost vedení stanice, patřili v hierarchii společnosti, k těm nejméně důležitým. Jelikož se jednalo o práci v daleké divočině, byla přidělena povětšinou mladým mužům, obchodnickým elévům, ale i přes své mládí to byli tvrdě pracující muži. Jak už to bývá dnes, bylo to i kdysi, že nejdůležitější místnosti stanice, pomineme-li skladiště, byla úřadovna. Tam bylo několik psacích stolů a na nich tlusté účetní knihy. Zde se pečlivě evidovalo uskladněné zboží, dovážený artikl, kožešiny, smlouvy, výplaty a dlužní úpisy. S hotovými penězi se v divočině moc neobchodovalo, a když k tomu došlo, užívaly se dvě měny – francouzské franky, livry, louisy a floky, anebo britské libry, šilinky a pence. Občas se v kase objevily i španělské dolary a piastry. V Grand Portage však došlo k fenoménu, kdy kvůli nafouklým západním cenám vznikla nová měna, tzv. G.P.C. libra (Grand Portage Currency libra). Dvanáct těchto liber mělo hodnotu jedné libry šterlinků a za stovku jste si mohli koupit hříbě. Roční plat se pohyboval od šesti stovek do tisícovky liber.

Stanice měla pro zaměstnance kuchyň a pekárnu. Kuchař pravděpodobně obhospodařoval nějaké zeleninové záhony a políčko s brambory a kukuřici. Chovali se tam nějaké prasata a ovce na maso, a krávy pro mléko a máslo. V roce 1787 bylo ve stanici dvaatřicet kusů domácího bravu.

Stejně tak jak byl důležitý obchod se zbožím, neméně důležitá byla i výměna informací. Mluvilo se o tom, kde za poslední zimu byly nejlepší loviště, kde došlo ke konfliktu s indiány, kteří se indiáni pustili do sebe, o jaké zboží je největší zájem, kde se objevila konkurence atp. Tak jak se se měnily každým rokem podmínky, či politická situace, měnily se i podmínky obchodu. Rozhodně se dbalo na to, aby v tom rozsáhlém regionu, nezůstalo z obchodního hlediska žádné místo nepovšimnuto.




Když přišla do stanice indiánská delegace, zpravidla se jednalo o Odžibweje nebo Kríe. Každá taková oficiální návštěva byla obohacena o slavnostní tance a obřadní přivítání se s nejvyššími úředníky. Indiáni zvláště oceňovali slavnostní přípitek. Nejvíce důležití náčelnici a náčelnice byli pozvání do hlavní kanceláře, kde byli obdarováni novým kabátem, kloboukem, nebo jiným vhodným darem. Pak se začalo jednat o podmínkách obchodu.


Nastal čas, kdy se u severní brány začalo shromažďovat zboží určené pro dopravu přes samotnou velkou portáž směrem nahoru do Fort Charlotte. Muži si naložili balíky na záda, přičemž použili tumpline, silný kožený pás, který se přetáhl přes čelo, přičemž pomáhal odlehčovat náklad. Byl to systém odkoukaný od indiánů. I tentokrát mohli někteří výkonnější muži unést dva až tři balíky najednou. Během šesti hodin urazili osmnáct mil. Lidé k odpočinku zastavovali co půl hodiny, na místech, kterým se říkalo pose (zastávka). Na velké portáži jich bylo šestnáct. Muži na nich tradičně kouřili a někteří nadávali a kleli. Jeden cestovatel o tom poznamenal: „… mladí muži nyní litovali, že se na takovou službu dali naverbovat. Stěžovali si, že toto je práce pro soumary…“

Obchodní společnost skutečně zkoušela užívat nákladní vozy tažené voly, ale nebylo to k ničemu, poněvadž se nemotorná těžká zvířata do zdejšího terénu nehodila. Koně zase mohli nést jenom lehký náklad nebo v zimním období tahat saně. Jednu dobu prý byla na portáži vybudována polní cesta, po které mohly jet nákladní vozy, ale málo se o tom ví.

První část stezky vedla podél potoka rovnou na sever, ale poměrně brzy zahnula na západ. Jako orientační body sloužily dopravcům výjimečné stromy, prameny, louky atd. V prvním psaném popisu cesty z roku 1775 je uvedeno: „… cesta vede přes dva hřebeny, mezi kterými je hluboké údolí s dobrými loukami a širokým potokem. V nížině rostou hlavně břízy, topoly a vysoké borovice…“ O pětadvacet let byly už údolní lesy mnohem řidší a terén se kvůli tomu změnil. „… portáž byl těžko schůdný. Člověk se musí prodírat hlubokým blátem a jílem, který je značně kluzký….“ Další pamětník uvedl: „…kde nejsou kameny, tam je bláto a komáři jsou divocí…“




Čas, který jednotlivé party věnovaly přenosu zboží, se lišil. „Sedm dní hrozné a nebezpečné námahy“ pro jednu partu, zatímco „pět dní nucené práce“ pro další.

Pohled na řeku Pigeon je malebný a cesta pokračuje podél severního břehu Snow Creek a pokračuje rovnou do Fort Charlotte. Pevnost byla pojmenována po manželce krále George III., ale žádných památek se po ní moc nedochovalo, a dokonce se nedochoval žádný psaný záznam. Většina informaci o ní pochází z pera cestovatele George Heriota: „…palisády měly čtyřúhelníkový tvar, uprostřed kterých se nacházel obchod a obytné budovy…“ Další zdroj uvedl, že tam byl „velký sklad kožešinového zboží…“ čas od času postavily naproti zátoky své stanice konkurenční společnosti. Z Fort Charlotte vyrážely kánoe severského typu dál na západ, za dalším obchodem. Karavany tvořily čtyři až osm kánoí. První zastávka byla v Prairie, za Partridge Falls.


***


Ačkoliv byla oblast Hořejšího jezera  místem, kde sousedilo několik, často i znepřátelených indiánských národů, na Grand Portage se obchodovalo snad od nepaměti. V sedmnáctém století cestovaly západní kmeny po řece Kaministikwia a Assiniboine, rovnou k Velkým jezerům a navzdory válečnému napětí, zde obchod jenom kvetl. Jižní kmeny dodávaly kukuřici a tabák a měnily ho za sušené maso a kůže. Na severu se vyráběly rybářské sítě, sněžnice a nádoby z březové kůry. Ottawové a Wyandoti kupovali od Winnebagů z Wisconsinu lehké keramické nádobí, pásy ze srsti a malé ulity z pobřeží. Odžibwejové a Kríové byli věhlasní léčitelé. Obchod byl pro indiány vždy důležitý, a to nejen z ekonomického hlediska, ale i ze společenského. Obchodnické stezky vedly prakticky přes celý kontinent.



Když na řeku St. Lawrence začali připlouvat Francouzi, úspěšně měnili za indiánské kůže své přikrývky, čepičky, plachtoviny, meče, sekyry, kotlíky sušené švestky a další věci. I když se indiánům tohle zboží velmi líbilo, nějaký čas trvalo, než Francouzi pochopili, jak to tady chodí, a že místní obchodování není jenom otázka nabídky a poptávky. Jejich hlavními spojenci, prostředníky a ochránci se stali nakonec Wyandoti a několik algonkinských kmenů, jako bylo Ottawové apod.

Evropani museli pochopit, že indiáni mohou nakupovat jenom v omezeném množství. Vzhledem k tomu, že se stěhovali několikrát za rok, někdy i sedmkrát, nemohli hromadit příliš moc majetku, i kdyby na něj měli. Ať už se říká cokoliv, indiáni si hmotných věcí docela vážily, zvláště pak, když byly užitečné, nebo pěkné, ale preferovali především duchovno.

Indiánské obchodování tudíž mělo svůj zvláštní systém, a proto zisk nebyl na prvním místě. Když tedy evropský obchodník zničehonic zvedl ceny, pokládali to za špatné a nemravné. Když naopak bylo zboží levnější, stejně koupili jenom to, co potřebovali, a to ještě bez valného nadšení. Jeden obchodník si stěžoval: „… jeden by řek, že je slevy vyburcují k nakupování, ale kdepak…“ Evropani to nechápali, a byl to jeden z důvodů, proč indiány pokládali za hloupé a neprozíravé. Obchodníky to deprimovalo, a proto hledali způsob, jak se indiánům dostat na kobylku.

Pro ně měl obchod svůj mravní aspekt a sociopolitické hodnoty. Obchod byl rituál, který mimo jiné upevňoval společenské a mezinárodní vztahy. Jednající strany měly vůči sobě určité závazky, a to politické a nakonec i válečnické. Bývalo zvykem, že i znepřátelené národy společně obchodovaly, nebo dodržovaly neutralitu na obchodních místech. Žel, jak se mezi indiány dostal alkohol, bylo mnohé pod vlivem kořalky zapomenuto.



Francouzi poznali, že pro indiány jsou nadevše důležité příbuzenské vztahy. Ty zajišťovaly vzájemnou ochranu a spolupráci. Mělo to i své nevýhody, poněvadž na rodinu se vztahovala i krevní msta. Nicméně od člena rozšířené přízně se očekávalo, že se vůči našincům bude chovat nesobecky a společně všichni budou sdílet radosti i strasti. Indián tudíž předpokládal, že obchodník je povinen podporoval v nouzi i jeho rodinu. Jedním ze způsobu, jak se do rodiny "dostat", byl samozřejmě sňatek, ale také adopce, kterou indiáni brali velice vážně. Vzhledem k tomu, že evropská společnost takové zvyky neměla, indiáni včlenili Francouze do své „rodiny“ tak, že kanadského guvernéra uznali, za svého „otce“, zatímco oni se považovali za jeho „děti.“ Žel francouzští i jiní "otcové" se ke svým "dětem" nechovali vždy rodičovsky.

Během šestnáctého století byla většina francouzských stanic podél řeky St. Lawrence, přičemž mezi největší patřily Montreal a Quebeck. Tam také cestovaly velké indiánské delegace, aby se náčelníci setkali s francouzským guvernérem a přímo jednali s obchodníky.

Jak jsme si již řekli, pokládali indiáni obchodní jednání za rituál, a tak si jednou Wyandoti stěžovali na jistého francouzského obchodníka, který je ošidil tím, že schůzku uspěchal. Odbyl je za hodinu. Součásti jednání musela být hostina, kouření dýmky a výměna darů. Vše mělo svůj symbolický smysl. Společné jídlo stmelilo příbuzenské a politické vazby, a jak jeden obchodník poznamenal: „…bez pomoci hrnce nemůžete mít jejich přátelství…“ Kouření byla posvátná záležitost, kdy se ku pomoci volaly duchovní bytosti, aby svědčily. Dary vyjadřovaly velkorysost dárce a projevovaly úctu k obdarovanému. Výměna darů patřila mezi zásadní veličinu v indiánsko evropských vztazích.

Nu a nakonec tu byla specifická indiánská rétorika, která byla pro Evropany neméně pochopitelná. Podle indiánské etiky bylo zdvořilé apelovat na obchodníkovu velkorysost a soucit. V odžibwejštině proto existoval speciální výraz jawendjige – „slitovat se.“ Nicolas Perrot, jenžto obchodoval u Velkých jezer celých třicet, byl také přítomen u toho, kdy se Dakotové pokoušeli uzavřít obchod s Ottawy. Dakotové coby žadatelé, byli v roli prosebníků „… začali podle jejich zvyku plakat a radovat se nad tímto setkáním. Prosili cizince, aby se slitovali nad jejich chudobou…“ Když Ottawové dali Dakotům dary „… ti ocenili jejich hodnotu tím, že pozvedali očí k nebesům a žehnali dobrodincům…“ Dakotové pak Ottawům nabídli výhodné smluvní podmínky.

Evropané to zpočátku chápali doslovně. Když před nimi indiáni bědovali, jak jsou chudobní a hladoví, brali to vážně. Pokládali to za žebrotu a sebeponižování. Jakmile tento způsob jednání nezabral, uchýlili se indiáni k další taktice. Začali nadšeně hovořit o tom, jak velkoryse se k nim chovali konkurenční obchodníci. Již v roce 1611 si jeden Francouz stěžoval, jak jsou „…tito indiáni lstiví…“  



Francouzi naopak vychvalovali sebe i své zboží, říkali třeba: „…zahoďte vaše kostěné jehly…“ Perrot řekl maskoutenským ženám: „… s těmito francouzskými šídly, půjde všechno snadně, …. Vám starým litém dám tento kotlík, o kterém vím, že je nerozbitný…“ Perrot ještě nadsazoval: „… doposud slunce nad vámi nesvítilo dost jasně a vy jste žili ve tmavém stínu a bídné chudobě. Netěšili jste se ze skutečného světla, tak jako Francouzi, … já jsem úsvit tohoto světla, které začne zářit ve vaši zemi, …brzo bude zářit jasně a způsobí, že se znovu narodíte, …váš život bude jednodušší a budete mít všeho hojnost. Budete mít vše, co člověk potřebuje.“

Evropané byli přesvědčeni o své nadřazenosti i v oblasti technologie a při pohledu na ženy Liščích indiánů, které porcovaly maso kamennými noži, byl Perrot přesvědčen, že jsou ubozí. Oni to tak ale nebrali. Samozřejmě oceňovali evropské zboží, ale jak řekl jeden Francouz: „…ne pokud jde o jeho novost, ale proto, že je praktické…“  

V roce 1671 Perrot působil jako překladatel na velkém shromáždění u Hořejšího jezera, kde se na Sault St. Marie setkali Kríové, Monsoniové, Nipissingové, Odžibwejové a další. Indiáni věřili, že si Francouzi chtěli vyjednat povolení obchodovat v jejich zemích a zdarma přes ní procházet. Francouzi věřili, že zabrali zemi ve jménu krále Ludvíka XIV.


1 komentář
Průměrné hodnocení: 0.0/5

2017-12-01 13:34:16
I'm curious to uncover out what blog system youre employing? Im experiencing some small security troubles with my latest weblog and Id like to locate something more safeguarded. Do you've any recommendations?
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist