Leelinau - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Leelinau

Povídky a básničky

Leelinau – Ztracená dcera



Leelinau jediná dcera milujících rodičů.
Domovem na břehu pří úpatí vysočiny Kaug Wudjoo.
Od malička samotářské zádumčivé děvče.
V její samotě toliko vlastní stín ji byl společníkem.
S ním putujíc v hlubinách hlubokých lesů.
Sedíc na skalinách nad jezerem oddána plně snění.
Oči upřené do dálav, jako by čekajíc na někoho, kdo zbaví jí trudomyslnění.
Nebyl žel nikdo, kdo by se o její bolavé srdce zajímal.
Snad jenom malí lesní skřítkové, se stejným zalíbením pro posvátnost krás.

Trávila Leelinau mládí své rozjímáním a sběrem květin.
Ty pro radost rodičům nosila.
Byli hodní, nechali jí být neb věděli, že citlivá to duše jest.
A ona vděčná byla.
Skřítky vždy poprosila:
„Chraňte otce mého na lovu a maminku kdykoliv!“
Rodičové nechápali však, mysleli si, že je zlým duchem posedlá.
Dostali strach.
Slyšeli, jak promlouvá k neviděnému:
„Navštiv mne během nočního spánku!
Odejmi břímě těžkých snů!
Příteli hvězdných noci!
Odveď mne!
Nenech Leelinau v jejím smutku!
Ó slyš! Slyš, mám otevřené srdce!
Spatříš nejvnitřnější žal!
Slyš a vyslyš mou modlitbu!“

Shromáždila se děvčata z vesnice.
Chtěje hráti oblíbenou hru pappus-e-kowaun.
To cizí pro Leelinau bylo.
Mladí lidé tančili kolem wigvamu a hráli piepeendjigun
Zúčastnila se, ale bez ducha.
Scházeli se mladí, nabíhajíc si navzájem.
Každému, kdo v sobě našel zalíbení.
Gratulovali a těšili se z jejich vzájemného štěstí.
Smutná Leelinau neměla jejich pochopení.
I stala se terčem posměchu a pokoření.
K sňatku ji nabízeli starce o holi a kostí brnění.

A přišel cizinec ze vzdálené vesnice.
Prvorozený náčelnický syn, z válečné slávy těšící se.
Donesla se mu zvěst o smutné krásné Leelinau.
Pomyslel si:
„Ničeho se nebojím, nebohou dívku ze stínu osvobodím.“
Dvorně přišel rek k bytu dívčinu.
Dary nabídl a představil se rodičům.
Co více si mohli manželé přát.
Dcera nabídku odmítla a oni měli pochopení
Zalekla se přece zasnoubení.
Dali ji čas.

Leelinau odchází k oblíbeným místům svým.
Pod košatou sosnu.
V hodině milenců, za soumraku zaslechne romantická slova.
V koruně jako by vítr šeptal stále a něco znova.
Zní to jako povzdech a na nočním nebi zářila Luna.
„Dívko! Nejsem jenom strom!
Opři se o má prsa Leelinau.
Zůstaň navždy a buď v míru.
Nedbej mužů bojechtivých.
Hledej můj osamělý klidný stín.
Poskytnu ti přístřeší.
Můj dech bude ti osvěžením.
Jako pro květiny za večera slastného odpočinku.
Ponesu tě nad vodami blankytného jezera.
Toulejme se spolu po horách!
Navždy a na věky.“

Naslouchaje omámeně magickým slovům
Již ví, že žádný válečník nechopí se její dlaně.
Provdá se za lesního milence.
V předvečer sňatku si nejlepší šat obléká.
Učesala dlouhé havraní vlasy.
Ozdobila se po způsobu dívek kmene.
A s úsměvem předstoupila před ohromené rodiče.
„Odcházím a dnes večer se vdám.
Mým mužem bude lesní náčelník.
Čeká na mne v posvátném háji.“
A tehdy jí snad poprvé tvář zářila radostí a štěstím.
„Odcházím a děkuji, že jste se o mne starali.
V nemocech i starostech. Nechybělo mi nic.
Jste hodní rodiče. Děkuji.
Nyní se však bude o mne starat někdo jiný.
Odcházím z domova, který mne chránil před bouřemi zimy.
Loučím se, mí drazí rodiče! Loučím se!“

Zvyklí byli na její podivínské manýry.
Vrátí se jak každý den jiný.
Stíny od západu přicházely.
Kraj pokryla sametová nocí čerň.
Nikdo se však nevracel.
S pochodněmi spěchali do lesa.
Volání i bědování bylo marné.
Nikdo již nikdy nespatřil smutnou Leelinau.
Po létech cizí poutnici vyprávěli.
Jak v podvečer v borovém háji spatřili postavu.
Zjev se mladé ženě podobal.
Rychle ale zmizel, skryl se pod korunou statné sosny.
A skřítkové tančili mezi stromy.
Snad je nyní šťastná smutná Leelinau – Ztracená dcera.


 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist