Wyandoti - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Wyandoti

Severovýchodní kmeny


Wyandoti žili v zemi, které se říkalo Oundake, jenž Francouzi přejmenovali na Huronii. Bylo to území středního Ontaria. Wyandoti byli mocný národ, čítající za své největší slávy cirka čtyřicet pět tisíc duší. Jsou součástí irokánské jazykové rodiny. Francouzi jim říkali Huróni, což bylo snad odvozeno z nějaké algonkinské nadávky, která znamenala něco, jako Surovci. Název se ujal a v Kanadě je používán dodnes. Angličané a Američané používají termín Wyandot a Američané v tom vůbec mají chaos, poněvadž si většinou myslí, že Huróni a Wyandoti jsou dva různé národy. Sami Wyandoti dnes prosazují původní název, který v překladu znamená Vesničané.



Svaz Wyandotů existoval dříve než slavná Liga Irokézů, která byla inspirovaná právě Wyandoty. Základ svazu byl položen někdy v patnáctém století, spojením Attignawantanů a Attigneenongnahaků a v roce 1560 se k nim přidali Arendahrononi a v roce 1570 Tahonaenrati. Attignawantani měli vůdčí postavení a hlavní vesnice se jmenovala Ossossane. Každý kmen měl ve vesnici a v radě své zastupující náčelníky. Ti dohlíželi na řádný chod kmenových záležitostí, popřípadě řešili spory uvnitř ligy. Rozhodovali o obchodu, válce a míru. Uvnitř svazu byl přísný zákaz krevní msty a občanské války, jinak se každý podkmen staral o své vlastní území a záležitosti.

Nezávislé byly i vesnice, které bývaly dobře opevněné. Za palisádami žilo až tisíc obyvatel, kteří obývali typicky irokánské dlouhé domy. Základním zdrojem potravy Wyandotů bylo zemědělství, rybolov, lov a sběračství. Vesnice se stěhovaly každých dvacet let, nebo i dříve, podle toho kdy se vyčerpala půda.

Společenská organizace národa byla založena na rozšířených rodinách a matrilineárních klanech. Wyandoti byli výjimeční ve slavení Svátku mrtvých, který se prováděl každých 10 až 12 let. Obřad spočíval v tom, že ostatky všech nebožtíků, kteří zemřeli od posledního svátku, byly uloženy do společného hrobu, aby jejich duše mohly v klidu odejít do Země slunce západu, samozřejmě za doprovodu tanců a možná i hostin.

Trestní právo bylo u Wyandotů tvrdé. Člověk, který byl usvědčen z vraždy, byl vězněn v chatrči společně se svou obětí, dokud nezemřel hlady. Později byli provinilci popravováni.




Pro Wyandoty byly důležitým dopravním prostředkem březové kánoe. V zemi, která byla hojně protkána vodními toky, byly více než užitečné. Díky nim mohli dopravovat obchodní zboží z velkých vzdáleností, a to zajímalo zvláště Francouze. Společně s Ottawy byli francouzskými Onontio, Nejstaršími dětmi, což znamená, že byli jejich nejstarší spojenci. Ačkoliv byli irokanského původu, tvořili základ francouzsko algonkinské aliance. Okolní kmeny měli k Wyandotům velkou úctu. I když byli Wyandoti ve válce velice nebezpeční, se sousedy žili raději v míru.

První Evropan, který se s nimi setkal, byl Francouz Jacques Cartier v roce 1535 a stalo se tak ve vesnici Hochelaga (Montreal) na řece Sv. Vavřince. Když se Cartier v roce 1541 do Hochelagy vrátil, byla už vesnice opuštěna. Arendahrononi a Tahonaenrati totiž odešli na západ, aby se spojili se svými příbuznými.

Když v roce 1608 založil Samuel de Champlain Quebec, seznámil se prostřednictvím Algonkinů s Wyandoty Arenadaronony, kdy už bylo území na západ od Quebecu válečnou zónou. Kvůli bobřím lovištím tam bojovali Wyandoti, Algonkini a Montagnaisové, proti Irokézům. Na jejich vlastní žádost podpořil Wyandoty a spol. Samuel de Champlain s francouzskými bojovníky a v bitvě na březích Champlainova jezera Irokéze Mohawky díky palným zbraním porazili. Tímto však proti sobě Francouzi Irokéze poštvali.




Po zničení mohawské pevnosti na řece Richelieu se otevřel pro Francouze horní tok Sv. Vavřince. Zpočátku obchodovali s Algonkiny, ale to se změnilo roku 1611, kdy Wyandoty navštívil Etienne Brule. Ten zjistil, že Wyandoti  disponují nejen lepšími kožešinami, ale mají i výborné obchodní kontakty. Roku 1614 podepsali Wyandoti s Francouzi smlouvu o spolupráci. Rok nato podnikl Champlain dlouhou cestu po wyandotských vesnicích. Ve stejné době zaútočili Wyandoti s Algonkiny na Oneidy a Onondagy. Po roce 1616 dodávali Francouzům kožešiny od Nippisingů, Ottawů a Algonkinů.

Zato Irokézové měli o kožešiny nouzi a nutně je potřebovali, aby mohli od Holanďanů kupovat pušky. Na lepší časy se jim začalo blýskat, když roku 1629 obsadili Quebec Angličané a ovládali ho celé tři roky (1629-32), což bylo pro Wyandoty příliš dlouho. Byli totiž odříznutí od dodávek francouzských zbraní a střeliva, díky čemuž získali v regionu převahu Irokézové.

Champlain posléze pracně obnovoval původní obchodní kontakty, a aby indiány nějak motivoval, nabídl jim větší přísun zbraní samozřejmě určených „jen pro lov.“ Naproti tomu Holanďané a Angličané pilně zbraněmi zásobovali Irokéze a v těch časech se začalo schylovat k nešťastným Bobřím válkám (1630- 1700).  

Na Wyandoty měli velký vliv jezuitští misionáři, tzv. Černá roucha. Ti první misii založili roku 1634 ve vesnici Ihonatirio a o tři roky později byla velká misie i v Ossossane. Mnoho Wyandotů křesťanství přijalo, protože věřili, že je nová víra ochrání před nemocemi, které sem zavlekly Evropané. Aby kněží získali více konvertitů, nabízeli indiánům pušky. Ať už byly záměry jezuitů jakékoliv, faktem zůstává, že svou činností narušili jednotu svazu. Došlo totiž k rozdělení na křesťany a tradicionalisty. Kněží nedovolovali pokřtěným Wyandotům, aby se účastnili tradičních obřadů, a to významně ovlivnilo jednotu kmene a válku s Irokézy. Tradicionalisté odmítali vstupovat na válečnou stezku s válečníky, kteří neměli kvůli absenci na obřadech požehnání duchů. Dá se říci, že tohle zapříčinilo samotnou zkázu velkého svazu Wyandotů. Krizi dále umocnily již výše zmíněné epidemie (chřipka, spalničky a neštovice), které v Ontariu řádili mezi lety 1635-40. Během té doby zahynula polovina kmene a mezi jinými i spousta zkušených náčelníků. První velkou porážku utržili Wyandoti od Irokézu Seneků v roce 1635. V roce 1639 byli Irokézy drtivě poraženi Wenrové a přibližně šest set přeživších příslušníků tohoto kmene se přidružilo k Wyandotům.




Roku 1642 Francouzi založili Montreal, do kterého se soustředil veškerý obchod s kůžemi. Wyandoti je tam dopravovali na kánoích, které Irokézové soustavně napadali. Bojovníci Irokézů začali operovat hluboko v údolí řeky Ottawy a kvůli tomu začali na západ utíkat první Wyandoti Atonontratarononi. Během roku 1644 se podařilo Irokézům zadržet tři velké flotily kánoí a doprava chlupatého zboží se pak výrazně omezila. Na tomto základě Francouzi požádali Irokéze o mír. Vzhledem k tomu, že Irokézové byli nemocemi oslabeni podobně jako Wyandoti, souhlasili a k mírovým podmínkám patřilo i vydání válečných zajatců. Smlouva byla uzavřena roku 1645, ale její účinek byl relativní. Irokézové totiž očekávali, že nyní budou s Wyandoty obchodovat, ale ti to odmítli.

Dva roky to Irokézové zkoušeli prostřednictvím diplomacie, ale pak jim došla trpělivost a znovu sáhli po zbraních. Zatímco Francouzi dodržovali smlouvu, Irokézové napadli v roce 1647 vesnice Arendarononů a obnovili blokádu obchodních cest do Montrealu. V roce 1648 dvě stě padesát Wyandotů proniklo až do Quebecu, čehož ale využili Irokézové a v červenci zničili vesnici St. Joseph, kde zabili i francouzské kněze.

Irokézové vedli proti Wyandotům opravdu masivní tažení hraničící až s genocidou. V zimě zaútočilo dva tisíce Mohawků a Seneků na misie St. Ignace a St. Louis. Využili hlubokého sněhu a na sněžnicích se dostali nepozorovaně přímo k vesnicím. Stovky Wyandotů bylo zabito a vzato do zajetí a umučeni byli další dva jezuité. Z východních dvou wyandotských kmenů se zachránila asi tisícovka a zimu 1649-50 strávili na ostrově Mackinac. O rok později se kvůli nepřetržitým útokům odstěhovali do Green Bay ve Wisconsinu, kde se k nim připojili i Ottawové.

Tahonaenrati ustoupili do země Neutralů, kteří byli opravdu neutrální. Odtud Wyandoti podnikli proti Irokézům sérií útoků a Senekové obvinili Neutraly, že Wyandotům pomáhají, a proto jim v roce 1651 vyhlásili válku. Irokézové měli opět navrch, takže Tahonaenrati také utekli do Green Bay a Neutrálové, jako takoví zanikli.




Mnoho zajatých Tahonaenratů adoptovali Senekové, zatímco Arendahronony Onondagové a Attignawantany Mohawkové. Mnoha Wyandotům se ještě podařilo uprchnout k Eriům, kde ale žili v drsných podmínkách, hraničících s otroctvím. Eriové patřili k posledním svobodným národům na jižní straně Velkých jezer a irokézské agresi se tvrdě bránili. Nehodlali vydat ani uprchlíky, jak je o to Irokézové žádali. Irokézové se zároveň domluvili s Francouzi, že nebudou Erie zásobovat zbraněmi a na oplátku pustili do svých vesnic misionáře. Ti se pak starali o adoptované pokřtěné Wyandoty, což Irokézům vyhovovalo, jelikož věřili, že se tito zajatci nepokusí o vzpouru.

Eriové padli roku 1656 a Irokézové adoptovali další stovky lidí, takže byli dostatečně silní, a tím pádem opět Francouze ignorovali, ale jezuity zatím ve vesnicích nechali.

Svaz Wyandotů byl de facto v troskách a zbylí svobodní členové kmene se většinou usadili v Green Bay a vylidněna byla i Ossossane. Na východě odolala pouze misie St. Marie, na kterou Irokézové kupodivu nikdy nezaútočili. I tak se tito izolování Wyandoti i Francouzi rozhodli přestěhovat na ostrov Christian Island v Georgia Bay. Tam se k nim přidalo mnoho dalších indiánů, až jich na ostrově bylo několik tisíc. Zima 1649-50 však byla hladová, a tak misionáři odvedli mnoho konvertitů do Nové Francie. Tři sta se jich usadilo na sever od Quebecu v Ancienne a Jeune Lorette a později se spojili s indiány z Trois Rivieres (1654).

Vzhledem k tomu, že Francouzi nechtěli přijít o výnosný obchod, stále své spojence povzbuzovali, aby je nepřestávali zásobovat, a tak Wyandoti a Ottawové navázali spolupráci s Odžibweji a společně posílali do Montrealu, velké a dobře chráněné flotily velkých kánoí.

Křehký mír mezi Francouzi a Irokézy skončil další vraždou misionáře a následným vyhnáním jezuitů z jejich vesnic (1658). Roku 1659 došlo na řece Ottawě mezi Irokézy a Wyandoty (a jejich spojenci) k velké bitvě, ale Irokézům se přesto nepodařilo kožešinový obchod zastavit. Vyhnali alespoň z Dolního Michiganu a údolí Ohia další stovky algonkinů a uprchlíci se rovněž uchýlili do Wisconsinu. I přes různé třenice v regionu se Wyandoti ujali patronátu nad obchodem, skupovali kožešiny, a pak je dopravovali do Montrealu. Irokézové nakonec vtrhli i do Wisconsinu.

Wyandoti se raději stáhli dál na západ k jezeru Pepin v Minnesotě. Místní Dakotové však dali o sobě brzy vědět, a tak se Wyandoti opět stěhovali, tentokrát do ottawské vesnice Chequamegon na jižním břehu Hořejšího jezera. Dakotů se sice úplně nezbavili, ale bylo to snesitelné. Jenže na Chequamegon měli spadeno i houževnatí Irokézové, ale než se stačili o něco pokusit, byli napadeni koalicí Wyandotů, Ottawů, Odžibwejů a Nippisingů. V bitvě na západ od Sault St. Marie, byli Irokézové drtivě poraženi a už nikdy se nepokusili proniknout ke břehům Hořejšího jezera. Pro změnu začali na Chequamegon dorážet Dakotové, ale nejtěžší ránu zasadila vesnici tuhá zima 1661-62.  Předčasný mráz zničil úrodu kukuřice, takže celou zimu lidé hladověli.  

Zatím v údolí Ottawy Irokézové stále hlídkovali, ale natrvalo ho nikdy neobsadili. Obtěžovali pouze vesnici Lorette a francouzské osady. Kvůli tomu poslal francouzský král do Kanady řádové vojsko a guvernérem ustanovil markýze de Tracy. Francouzi také zrušili zákaz cestování k Velkým jezerům, takže se jezuité s obchodníci okamžitě vydali na západ a v Chequamegon zřídili misii La Pointe de St. Esprite (1665).

To už francouzská řádová armáda dělala na východě pořádek s Irokézy a po řadě útoku (1666) Irokézové požádali o mír (1667), protože mimo jiné potřebovali volné ruce pro válku s mocnými Susquehannoky. Mírová smlouva se tentokrát vztahovala i na francouzské spojence, včetně těch u Velkých jezer. Na západ pak začalo cestovat daleko více obchodníků a misionářů a Francouzům se podařilo smířit i rozhádané kmeny ve Wisconsinu a stabilizovali tamní napjatou situaci. Zároveň přesvědčili Wyandoty s Ottawy, aby se přestěhovali do St. Ignace.

Irokézům zabrala válka se Susquehannoky celých osm let, a když ji vyhráli, zaměřili svou pozornost opět na západ. Tentokrát až na vzdálený kmen Illinoiů, v jejichž sousedství žili i uprchlíci ze severovýchodu. Francouzi už toho měli dost a zorganizovali z algonkinů velkou proti irokézskou koalici a systematicky zaháněli Irokéze zpět do New Yorku.

Válka sice skončila roku 1701, ale problémy pokračovaly. Francouzský král výrazně omezil obchod s kožešinami a mnoho stanic bylo uzavřeno. Nebylo divu, že algonkini začali raději spolupracovat s Angličany. Když si francouzská vláda nakonec uvědomila svou chybu, pověřila Antoine de la Cadillaca, aby algonkiny opět sjednotil k jednomu obchodnímu středisku, kterým se měl stát Detroit a jeho pevnost Fort Pontchartrain. Pozváni byli i Wyandoti a Ottawové ze St. Ignace.

Během doby, kdy Francouzi museli řešit problémy s Liščími indiány, začali Wyandoti obchodovat s Angličany. Poté, co bylo otevřeno britské obchodní středisko Oswego, začali jej navštěvovat rovněž algonkini. Znepokojení Francouzi začali na Wyandoty naléhat, aby se vrátili k Montrealu, ale těm se u Detroitu líbilo a některé tlupy odešly do severního Ohia. Ohio bylo tehdy pro indiány zemi zaslíbenou, poněvadž celých padesát let tam skoro nikdo nežil. Byla tam úrodná půda a spousta zvěře. Jenže na Ohio si samozřejmě dělali nárok Irokézové, ale také Francouzi a Angličané.

Wyandoti se usadili v Sandusky a Irokézům to kupodivu nevadilo a dokonce spolu spolupracovali. Postupem času přišli do Ohia Mingové, národ který vznikl z indiánských kmenů, které byly Irokézy adoptovány. Do Ohia přišli také Šavani a Delawarové.

Náčelník detroitských Wyandotů Orontony, se odmítl podílet na tažení proti Čerokíům (1738), a navíc je před útokem varoval, takže ostatní Wyandoti, Ottawové a Odžibwejové, to považovali za zradu a konflikt málem vyhrotil v občanskou válku. Orontony a jeho stoupenci opustili Detroit a usadili se na Sandusky.

Během Války krále Jiřího hájili detroitští Wyandoti samotný Detroit, ale tlupy v Ohiu byly neutrální. Orontony posiloval vztahy s Brity a uzavřel mírovou smlouvu s Čerokíi a Čikasawy. Dále dovolil pennsylvanským obchodníkům postavit u jeho vesnice stanici a v roce 1748 vypálil francouzský obchod na Sandusky. Orontony se chtěl posléze vrátit do Detroitu, ale místní mu dali jasně najevo, že není vítán. Náčelník tedy odešel k White River do Indiany, ale po jeho smrti se tlupa vrátila na Sandusky.

V roce 1750 postavili Francouzi na Sandusky malou pevnost, aby Wyandotům omezili přístup k Angličanům, jenže těm se to vůbec nezamlouvalo, stejně tak, jako ohijským kmenům. Přesto ještě Francouzi postavili několik dalších pevností a upravili ceny obchodního zboží, aby na něj indiány nalákali.

V roce 1755 vypukla Francouzsko indiánská válka. Když indiánská koalice svedla bitvu s generálem Braddockem, Wyandoty vedl do boje Alhanese z Lorette. Wyandoti se následně podíleli na obléhání Fort William Henry (1757), ale kvůli epidemii neštovic se bojovníci vrátili do svých domovů, kde zavlekli i nákazu. Neštovice řádily kolem Jezer celou zimu 1757-58 a Francie nakonec válku prohrála. Zástupci indiánské koalice se následně setkali s Anglickým vyslancem, sirem Williamem Johnsonem a v roce 1763 byli Wyandoti ustanoveni za Strážce poradního ohně, celé severovýchodní koalice. Jenže vrchní britský vojenský velitel Amherst indiány neměl rád, a to byl i jeden z důvodu proč jim navýšil ceny za zboží a omezil dodávky střeliva i zbraní. Takový přístup indiány urážel a jejich nevole vyústila v Pontiakovu válku (1763). Wyandoti se do boje moc nehrnuli a jen neochotně zaútočili na Sandusky. Po neúspěšném obléháni Detroitu, byli detroitští Wyandoti první, kdo volal po míru.

Během Americké revoluce Wyandoti podporovali Brity a v září 1777 zaútočili čtyři stovky Wyandotů, Mingů a Šavanů na Fort Henry a vypálili okolní osady. Napřesrok napadli Fort Randolph a pak přepadávali osady na řece Kanawha. Na mušku si vzali i Fort Pitt a později s Angličany pustošili Kentucky. V březnu 1782 zmasakrovala americká milice misii Moravských bratří Gnadenhutten, kde zahynulo devadesát lidí, z toho třicet dětí a indiáni se zato velice krutě mstili. Proti indiánským vesnicím na Sandusky byl poslán trestný oddíl Williama Crawforda, ale Američané byli poraženi a sám plukovník byl upálen u kůlu smrti.

Na konci války zbylo Wyandotům pouze sto bojovníků, přesto dále s Američany o své domovy v Ohiu bojovali. Indiáni stále udržovali svou koalici, která nyní měla podporu i Mohawků Williama Branta. Poradní oheň nejprve sídlil v šavanské vesnici Wakatomica, ale ta byla roku 1786 vypálena, takže byl přemístěn do wyandotského sídla Brownstown. Američané se chtěli vyhnout další nákladné válce, takže se pokusili s indiány jednat. Nejprve si vyjednali od Irokézů povolení osídlit Ohio a pak oslovili ohijské kmeny. V roce 1787 podepsala koalice ve Fort Harmar smlouvu, která ustanovila nové hranice, jenž tvořila řeka Muskingum.

Tímto však nepokoje neskončili a v Ohiu se bojovalo dál. Nejprve byl poražen generál Harmar, a pak generál St. Clair. Byly to drtivé porážky a prezident Washington byl vzteky bez sebe. Nakonec poslal do Ohia chladnokrevného a výkonného Anthony Waynea, kterému indiáni říkali Černý had. To proto, že stejně onen plaz dokázal Wayne trpělivě čekat dlouhou dobu, a pak v pravou chvíli zaútočit. A tak postupoval i v Ohiu. Soustředěně driloval svou armádu, a když byl přesvědčen, že nastal ten pravý čas, porazil indiány na Fallen Timbers (1794). Wyandoti podepsali mír ve Fort Greenville (1795) a Američané jim dovolili, aby nadále obývali vesnice u Detroitu a Sandusky. Dlouhá a hořká válka měla na indiány fatální následky. Lidé propadli alkoholismu a přestali si vážit tradičních hodnot.

Pak přišel čas, kdy povstali šavanští bratři Tekumseh a Tenskwatawa, jenže Tenskwatawa si u Wyandotů udělal špatné jméno, jelikož obvinil v jejich vesnici čtyři ženy z čarodějnictví a před smrtí je na poslední chvíli zachránil náčelník Tarhe. V listopadu prodal náčelník Kožený ret Američanům další půdu a Tekumseh jej za to odsoudil k trestu smrti. Detroitští Wyandoti však s Tekumsehem sympatizovali a byli mu věrně oddáni. Posvátné předměty koalice byly z Brownstownu přemístěny do Tippecanoe, kde bylo centrum indiánského hnutí, které ale bylo následně potlačeno guvernérem Harrisonem.

Během Války 1812 se z Wyandotů do bojů zapojila hlavně skupina soustředěna kolem náčelníka Stiathy, Kulaté hlavy. Tarhe naopak bojoval za Američany a ostatní Wyandoti zůstali neutrální. V bitvě na kanadské Temži pak padl Tekumseh i jeho přítel Stiatha (1813).

Když válka skončila, Wyandoti se smluvně zavázali, že s povstaleckými kmeny neměli nic společného a do roku 1830 měli relativní klid. Posléze byl na ně vyvíjen tlak, aby se přestěhovali do Kansasu, ale Wyandoti váhali. Když byla v roce 1841 vyvražděna rodina náčelníka Summundewata, byli sice američtí vrahové zatčení, ale nikdy souzeni. Vystrašení Wyandoti usoudili, že pro ně není v Ohiu bezpečno.

V červenci 1845 se šest set šedesát čtyři Wyandotů vypravilo do Kansasu, kde se dozvěděli, že pro ně není připravena žádná půda, takže nakonec si museli pozemek koupit od Delawarů.

Během výstavby transkontinentální železnice, potřebovali investoři získat pozemky na stavbu tratě, tudíž vláda Wyandotům odňala statut kmene, takže už neměli nárok na vlastní pozemek. V Kansasu mohli zůstat jen pod podmínkou, že přijmou americké občanství. Část kmene s tím souhlasila a stali se z nich tzv. Občanští Wyandoti. Tradicionalisté raději odešli do Oklahomy, kde si mohli v roce 1867 koupit 20 000 akrů půdy. Na základě Dawesova zákona pak byla jejich rezervace rozparcelována.

Během let zkoušeli Občanští Wyandoti své oklahomské příbuzné kontaktovat, ale ti už je za soukmenovce nepokládali a spory mezi oběma frakcemi pokračují dodnes.

V současnosti jsou registrovány kmeny Wyandot Nation of Kansas, Wyandotte Tribe of Oklahoma a v Kanadě Huron Wendat Nation.

 
 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist