David Thompson - Musk Rat Country - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

David Thompson - Musk Rat Country

Osobnosti > David Thompson

26, 02, 2018                                                                 Musk Rat Country

Nyní pohovořím o kraji, který zahrnuje pás země, který se táhne od břehu Hudsonova zálivu asi pět set kilometrů do vnitrozemí, a kterému obchodníci říkají Musk Rat Country. Je to země zcela odlišná, od těch západních, poněvadž je skalnatá a porostlá mechem a jenom sem a tam se najde kus hlinité půdy. Je tam spousta jezer a jezírek, potoků a řek. Západní hranicí tvoří rozsáhlý řetězec jezer, jako je Hořejší, Rainy, Wood, Cedar, Athabasca a Velké Otročí. Sever je bez lesů a jen občas sem tam nacházejí zakrslé háje, protože tam půda rozmrzá jenom v srpnu, a to jenom pět centimetrů hluboko.

Stromy v regionu nemají téměř žádné kořeny, jelikož se v mrtvé půdě neuchytí, ale rostou propletené mezi sebou pro vzájemné zabezpečení. V zalesněné oblasti rostou borovice, jedle, topoly bílé a šedé, vrby a břízy bradavičnaté. Bříza se nejlépe hodí na výrobu kánoí a nádobí zvláště v zimě, protože kůra je silná až jeden centimetr. Na západní straně hor, kde jsou zimy daleko mírnější, je kůra tenká a nehodí se pro žádné použití. Březové dřevo se rovněž hodí na výrobu saní, sněžnic, topůrek a čehokoliv, co musí být pevné a má odolat vlhku. Pro domorodé lidi a obchodníky je kůra a dřevo neocenitelné. Dobře vzrostlá bříza může mít v průměru i přes metr a na výšku a od pěti do devíti metrů. Kůra na stromě se už nikdy neobnoví, proto je strom plný jizev a pomalu se rozkládá. Na jaře produkuje bříza šťávu, ze které se vaří chutný sirup. Šedá bříza roste mezi skalami a je to křivý, zauzlený a silně větvičkovitý zákrsek. Dřevo je mnohem silnější než u sestřenky břízy bradavičnaté, má ale tenkou kůru, která se však dobře hodí k zapalování ohně.




Modřín má silné a pružné dřevo, které se hodí na výrobu saní a topol je dobré palivo, protože moc nedýmá a nejiskří, takže se skvělé hodí na sušení masa a ryb a jeho kouř dává navíc masu i příjemnou chuť. Bílé douglasky obvykle rostou na písčité půdě a jsou zakrslé, plné uzlů a větví. Ve vnitrozemí jsou borovice rozmanitější a daří se jim tam lépe, proto dorůstají až patnáct metrů vysoko.

Jedlých bobulí tu roste celá řada a jsou známé i v Evropě. Jsou to brusinky, šícha černá, ostružiny, maliny, jahody, malé třešně, bílý a černý rybíz, angrešt, jalovec, borůvky, slivoně, šípky, bearberry, což je nízko rostoucí rostlina, která se plazí jak dlouhá, tak široká po zemi a je léčivá. Indiáni sbírají a suší její listy kdekoli je najdou. Pak to smíchají s tabákem a kouří, což skýtá ústům příjemnou chuť. Summerberry zrají na podzim a mají velkou lesklou pecku, ze které se vyřezává troubel na dýmky. Misaskutum možná roste jenom v Severní Americe, a jako cizopasník hojně roste na vrbách. Bobule jsou temně modré, až černé, veliké jako náš hrášek a jsou velmi sladké a výživné. Je to oblíbené jídlo ptáčků, medvědů a lidí a jsou velmi zdravé. Suší a míchají se s pemmikanem, výborným a vydatným jídlem.  

V řekách a jezerech žijí štiky - „vodní vlci.“ Štika žere každou rybu, kterou dokáže zvládnout, dokonce i když se jedná o vlastní druh. Zakousne se kořisti do zad a drží se jí, dokud není mrtvá, a pak ji pozře. Štiky se pohotově chytí každé návnady, dokonce i na kus červeného hadru. Je to aktivní ryba a v létě v jejím žaludku často naleznete i myší. Její čelisti jsou silné a vybavené poněkud křivolakými zuby. Štiky jsou tu velké a nacházejí se v hlubokých jezerech. V tomto regionu váží až deset kilo a jsou velmi bohaté na maso. Jejich maso je dobré i bez soli a omáčky.

S jarem přilétá mnoho různých druhů tažných ptáků, kteří zůstanou přes léto a na podzim zase odlétají, a také většinu z nich známé z Evropy. Lelek americký přilétá v březnu a od rána do večera létá od stromu ke stromu tři metry nad sněhem hlavou dolů, a když dosedne na větev, křičí asi tři minuty „whip poor“, než přelétne na jiný strom. Indiáni ho ctí a nikdy mu neubližují.

Havran přilétá na konci dubna a indiáni s jeho příchodem poznají, že je se zimou amen. Někdy ve velkých hejnech přilétají holubi a pustoší úrodu malin a jahod, ale někdy se celá léta neobjeví vůbec. Navštěvují nás dva druhy orlů. Velký hnědý přilétá v březnu a létá hodně vysoko a jen zřídka sestupuje na zem. Je to vznešený pták, a když se ho indiánům podaří zastřelit, jeho peří si velmi považují. Je pro ně pán všech ptáků. Jeho křídla jsou přes dva a půl metrů dlouhá a jeho drápy jsou nesmírně silné a unesou tolik, kolik váží samotný orel. Drápy prorazí záda divoké husy tak hluboko, že ji protnou i srdce.




Druhým orlem, je Orel bělohlavý a je nasnadě proč se tak jmenuje. Většinou loví ryby, ale pochutná si také na zajícovi i kachně. Žijí v manželských párech a budují si hnízda v korunách topolů blízko jezer a řek. Kladou dvě až tři vejce za sezónu a o mladé se starají s velikou pečlivostí. Létají pomalu, i když mají doširoka rozprostřená křídla, která jsou dlouhá až dva a půl metru. Vznášejí se nad hladinou vod a pátrají po rybách. Když nějakou spatří, prudce slétnou, čapnou kořist a odnesou jí do hnízda. Pokud je příliš těžká, zatáhne ji na břeh a zobákem ji odklovne hlavu. Někdy velká ryba stáhne orla pod vodu, potom musí pták rychle povolit stisk a nad hladinu vylétne mokrý, jako slepice. Orel je dobrý plavec, ale když je mokrý, musí se spoléhat na vítr, či proud, který ho zanese ke břehu. Když se orli živí výhradně pstruhy, jejich maso je dobré a šťavnaté, přesto indiáni dávají přednost tetřevům.

Žije tu pět druhů jestřábů a tři z nich přezimují a jsou to profesionální zloději. Dále tu žijí čtyři druhy sov a jeden z nich je velmi malý, dva druhy jsou velké a poslední, jak bych tak řekl je ohromný, je to Bílá sova a váži až pět kilo. Kalous ušatý má dlouhé a stojaté uši, jako polární liška. Má vážný výraz ve tváři a velké třpytivé oči, které ve tmě pozoruhodně dobře vidí, proto je to noční lovec. Kalousové se dají snadno zkrotit, takže jsem si vždycky na zimu nějakého ochočil. Je živ hlavně o myších, které nepozře dřív, dokud si není jist, že jsou dokonale mrtvé. Svými mocnými drápy uchopí myš v oblasti stydké a okamžitě sevře v zobáku, aby jí rozdrtil hlavu. Soví maso je dobré.

Vodních ptáků je celá řada druhů v pestrých variantách a s příchodem chladného počasí, což je druhá polovina října, odlétají na jih a vracejí se v květnu. Labutě kladou sedm až devět vajec a je zajímavé, že jsem jich v zastřelené labuti našel dvanáct, ale v hnízdě maximálně devět. Labutě jsou spíše tučné než masité a jsou velmi plaché, proto je indiáni loví v noci. Na kánoi se plaví dva lovci a na přídi člunu mají na tyči přivázanou jedlovou louč v takové vzdálenosti, aby byl člun ve tmě. Světlo přiláká zvědavé ptáky k indiánům, kteří je ještě vábí napodobováním jejich hlasu „koke, koke.“ Jindy lovci číhají na labutě v rákosí, blízko břehu jezera a používají návnady, falešné labutě vyrobené z březové kůry. Návnadu mají přivázanou k tyčce a střídavě ji vystrkují z rákosí a zase volají „koke, koke.“ K takovému lovu je třeba velkou trpělivost, poněvadž trvá i čtyři hodiny, než nějaká labuť připluje.

Čejky loví indiánští hoši luky a šípy. Čejka nemůže chodit, protože má nohy příliš vzdálené od sebe a ještě obrácené naruby a ze země nemůže ani vzlétnout. Zato ve vodě je ve svém živlu. Rychle a dobře plave na vodě i pod vodou, a když vycítí nebezpečí, ponoří se pod vodu a nad hladinou nechá jen hlavu a v této pozici setrvá dle libosti. Takové to obraně dává přednost před odletem a není se co divit, vždyť k rozletu potřebuje dráhu dlouhou až třicet metrů.

Alka je postrachem malých ryb. Když uvaříte jejich vejce, uvnitř se jeví černo žluté a jsou chuťově tak odporné, že se skoro nedají jíst a stejně tak hrozné je i jejich maso. Když jsme jednou tábořili na severu, našli jsme tam alčí hnízdo a jelikož jsme měli hlad, vybrali jsme ty hrozné vejce. Když se v noci vrátili rodiče, začali děsivě křičet, ale ještě více začali ječet naši mladíci, kteří si mysleli, že nás někdo přepadl. Dva z nás jsme odhodili přikrývky, popadli zbraně, ale nevěděli jsme, co si myslet a dělat, jak jsme byli zmateni a vyděšení mladíci se ještě chovali, jako smyslu zbavení. Zkrátka zmatek. Jeden z našich indiánů deklaroval, že se jedná „o Alčí pomstu za snězené vajíčka a proto nás vyděsily k smrti.“ Alky pak přestaly řvát a po zbytek noci byl klid a nám se také nic nestalo.




Pelikáni vždy žijí v párech, či v hejnech od pěti k dvaceti a je to největší rybářský pták v zemi. Dolní část jeho zobáku tvoří vak, do kterého se vejde spousta vody. Péra z jeho ocasu používají indiáni na výrobu letek k šípům a z hrdelního vaku dělají váček na tabáček. Můžete je obvykle vidět u peřejí nebo vodopádů, kde sedí v řadě vedle sebe a číhají na ryby. Když do vaku uloví rybu, nesežerou ji hned, ale nechají jí zkazit, teprve potom jim chutná. Když jsou ve stavu „přípravy jídla“, nemohou létat, ale určitě byste nechtěli zažít tohle. Když totiž kolem nich plujete právě v čase přípravy jídla, vyplašíte je a oni vyvrhnou shnilou rybu ven a vůně z toho je tak velice špatná, že proplujete kolem, jak jen to rychle jde. Je to tak hnusný pták, že ho nežerou ani černí medvědi.

Severský lovec kožešin klade pasti šestnáct kilometrů vzdálené od sebe, což je cesta, kterou může ujít za jeden den. Na každém z těchto míst si postaví chýši z borovicových větví a nasbírá si tam řádnou zásobu palivového dřeva, poněvadž se do tábora vrací většinou za tmy a chystat dřevo po tmě je nebezpečné. Jeden chlapík si v noci usekl malíček na noze těsně u nártu. I když cítil, že dost krvácí, nejdříve dodělal práci a zapálil oheň. Pak si teprve sundal botu a dvě vlněné ponožky a prohlédl si zranění. Vyhodil malíček a ránu si ošetřil lojem a ovázal jí látkou z roztrhané náhradní košile. Druhý den byla rána jakž takž zacelena, takže si nazul ponožky a botu a vydal se na cestu. Musíte si ještě vybavit, že měl na zádech zavazadlo a táhl sáně, které používá každý severský traper a před sebou měl necelých dvě stě kilometrů bolestivé chůze na sněžnicích. Ty první kilometry byly nejtěžší, poněvadž mu v ráně bolestí cukalo, takže musel co chvíli zastavovat, aby si oddechl, ale kilometr za kilometrem bolest otupovala. I tak v něm bylo tolik traperského ducha, že cestou vybral všechny své pasti a tak si ještě přidal k nákladu. Večer dorazil do první lovecké chýše, kde si rozdělal oheň, najedl se, a jak mi řekl, usnul jako špalek s pocitem hrdosti, že to dokázal. Druhý den ráno s jistou bolestí pokračoval v chůzi k druhé chatě, a tak to pokračovalo až do pátého dne. Na pátém stanovišti zanechal veškerou kořist, protože již byla pro něj příliš těžká a před ním bylo ještě nějakých sto kilometrů chůze. Jelikož pochodoval bez zátěže, dostal se do stanice za pět dnů. Celou tu dobu si boty nezouval, takže si myslel, že je všechno v pořádku, ale jakmile si je v pevnosti zul, shledal, že má nohu jako bačkoru. Trvalo celý měsíc, než mu opuchlina slezla a on musel chodit o berlích.

Jednou jsem se pokusil ochočit kunu a jelikož jsem ji nevěřil, měl jsem ji stále na řetězu. Přinesl jsem si také malého a mírně zraněného jestřába, kterého jsem dal vedle kuny. Krátce potom jsem našel v pasti zajíce, tak jsem ho ještě živého přinesl k mým zvířatům. Při pohledu na něj, dostala kuna doslovný záchvat vzteku, jako kdyby měla před sebou nenáviděného nepřítele. Přišlo mi divné, proč se šelma tak rozrušila, když je zajíc její běžnou kořistí.  

Rys může být považován za velmi velkou kočku, která umí pohotově lézt po stromech a živí se myšmi, zajíci, veverkami a ptáky. Je to plaché zvíře a jeho kůže nemá moc velkou cenu, jelikož je slabá. Jeho maso je bílé a dobré a dobře se hodí k pečení. Rys přede stejně jako kočka. Má velké a pěkné třpytivé oči, které jsou přizpůsobený spíše do soumraku, než do záře slunečního svitu.

Rosomák je ve světě docela neznámé zvíře a my bychom se tady bez něj docela dobře obešli. Je ozbrojen silnými, dlouhými a ostrými drápy a nic není před ním v bezpečí. Je to přirozený lupič a horší než dýmějový mor. Jednou se společnost šesti mužů vydala z naší stanice pro palivové dříví. Jednalo se o těžkou práci, která zabrala několik dní v terénu, takže dřevorubci nocovali ve stanech. Jednoho rána muži shledali, že jim zmizelo všech šest těžkých seker. Široko daleko nebyla jistě žádná lidská bytost, takže chlapi nechápali, jak se mohli ztratit. Jelikož to byli rodáci ze severního Skotska, samozřejmě věřili v skřítky, démony a podobné záležitosti, takže soudili, že sekery zcizila některá z nadpřirozených bytostí. Byl však s nimi indiánský mladík, který jim sloužil a ten jim vysvětlil, že jsou všude kolem stopy rosomáka, takže ten zloděj, je zcela jistě on. Řekl jim, že pokud chtějí své sekery najít, musí sledovat jeho stopy a jistě je najdou někde zahrabané pod sněhem. A skutečně, během dvou hodin postupně nalezli všechny své nástroje a od té doby je na noc brali sebou do stanu. Proč rosomák kradl sekery, nevím, prodat je asi nechtěl.




Během zimního období je peří ptáku privátním majetkem lovců. Libra peří bělokura horského se prodává za šest pencí a my je prodávali jednomu lodnímu důstojníkovi, který se jmenoval Robert Tennant, ale my mu říkali Starý Skot. On sesbíral peří asi ze tří stovek tetřevů, které napěchoval do plátěného pytle, a ten přivázal k saním, které táhl pes. Měl namířeno do pevnosti, ale přes noc napadl tak těžký sníh, že si pes se saněmi neporadil. Nedalo se nic dělat, Starý Skot musel pytel s peřím přivázat na větev stromu a jít dál. Když jsme se pak po jeho stopách vraceli my, viděli jsme rosomáka, jak ten vak trhá na kusy, takže se peří roztrousilo po celém okolí a ani dvě nebyly pohromadě. Zkušený lovec kožešin vždy, jako první klade pasti na rosomáka a potom je střídá, ale musí to dělat velmi zkušeně. Musí past dobře zabezpečit, protože je Rosomák velmi silný a těžký jako anglický mastif. Jeho kůže je silná tmavě hnědá a srst velice hrubá a stojí asi deset šilinků za kus.

V tomto kamenném regionu žije jeden druh vlka. Je šedý, jako kdekoli jinde, ale jeho srst je jemná, takže se velice dobře hodí na šití zimního ošacení. Je tak velký, že z jednoho zvířete se dá udělat mužský plášť. Vlk je samotář a málokdy spatříte dva a více kusů pohromadě, ledaže společně loví. Není známo, že by zdejší vlk napadl člověka, vyjma toho, že by měl vzteklinu. Nicméně je vlk velice chytré zvíře, jelikož, když se žene za větší kořistí, jako je sob, snaží se mu překousnout šlachu na zadním běhu, aby ho ochromil. Pak je sob jeho snadnou kořistí a on se nejprve pustí do jeho útrob.




David Thomson Narrative, Nahkohe, Wikipedia

 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist