David Thompson - Čipewové - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

David Thompson - Čipewové

Osobnosti > David Thompson


Na západ od Hudsonova zálivu se rozkládají bydliště a loviště národa, který tvrdí, že zde žije od stvoření světa. Té zemi říkají Tza Dinnae, čili „kamenný dům“, nejspíš proto, že je ten region velmi kamenitý. Jsou to indiáni Čipewyové, ale lidé z Hudson Bay, jim říkají „Severní indiáni.“ Nejedná se však o Čipewy – Odžibweje z algonkinské jazykové rodiny, jelikož tito Čipewyové (Denésoliné – „Lidé z pustiny“) jsou z jazykové rodiny „athabaska.“ Řece Churchill Čipewyové říkají Tzan-d’z‘, čili „Železná řeka“ snad kvůli železu, které se v řece našlo po výpravě Jense Muncka.




Jens Eriksen Munk se narodil třetího června 1579 v norském Barbo coby druhý syn Erika Nielsena. Od mládí již sloužil na moři, a když se roku 1592 plavil do Brazílie, byl jeho konvoj u tamního pobřeží napaden francouzskými piráty. Munk byl mezi sedmi přeživšími, kteří byli prodání do otroctví a roku 1599 se mu podařilo vrátit do Evropy. Během války se Švédskem (1611–13) již válčil, jako kapitán královského loďstva, kdy se prosadil během útoku na pevnost Alvsborg. Od roku 1613 byl úředníkem u dvora krále Kristiana IV., který se dost zajímal o polární velrybaření. Roku 1619 dostal Munk královský příkaz najít všemi chtěnou severozápadní pasáž do Číny. K dispozici dostal dvě fregaty, Enhiörningen (Jednorožec) a Lamprenen (Mihule), které velel osobně. Expedice se vydala na cestu v květnu roku 1619 a nabrala kurs ke Grónsku, ke kterému se přiblížili třicátého června a osmého července už měli nadohled západní břeh průplavu Davis, hned na to pokryla hustá mlha. Když se počasí umoudřilo, vpluli Norové do zálivu Frobisher, o kterém se domnívali, že to je Hudsonův průplav. Když zjistili, že se dopustili chyby, museli se vydat na jih a fregaty musely čelit nebezpečným ledovcům. Na místě, které Munk pojmenoval „Rinsund“, přistáli a sešli se s domorodci, kterými byli nejspíše Inuité, kteří se věnovali lovu sobů. Munk zemi zabral ve jménu dánského krále a vztyčil na pobřeží jeho standarty. Poté, co opustili Rinsund, uvízli na šest dnů v ledu. Norové prozkoumali malou zátoku, kterou pojmenovali „Haresund“ a mysleli si, že tamní pobřeží může být rudonosné. Nikdo však neví, kde se ten záliv nachází.

Na další cestu se vydali devatenáctého srpna a nabrali kurs na jihozápad. Zatímco si navigátoři byli jisti, že se pohybují v Hudsonově zálivu, Munk o tom pochyboval. Ve skutečnosti byli ve vodách zálivu Ungava, který se nachází v jihovýchodní části Hudsonova zálivu. Po této další chybě, znovu upravili kurs a tentokrát už se „trefili“, ale museli bojovat s nepříznivými větry, což trvalo šest dnů, než se znovu dostali do průlivu. Munk tyto vody pojmenoval „Novum Mare Christian.“ Norové se plavili na jihozápad a byli to první Evropané, kteří se plavili podél západního břehu zálivu, a jejich plavba byla bezproblémová. Když dosáhli ústí řeky Churchill, navigátoři hledali bezpečný zimní přístav. Byl počátek září a počasí se začalo brzy kazit, proto se rozhodli strávit zimu v ústí řeky Churchill a Munk to místo pojmenoval „Jens Muncke Bay.“ Norové byli první Evropané, kteří se v oblasti pohybovali. Během zimy tam Munk prováděl různá vědecká zkoumání, jako pozorování nebeských těles, tahu tažných ptáků atd. Velitel neustále povzbuzoval posádku, aby cvičila a lovila, zkrátka, aby byli muži stále v pohybu. V lednu 1620 přesto už začínali lidé podléhat kurdějím, i když byly v lodních skladech zásoby bylin i léků, ale nikdo nevěděl, jak s nimi zacházet. Muži začali pomalu umírat a do čtvrtého června zahynulo jedenašedesát námořníku z čtyřiašedesáti.  



Je to téměř neuvěřitelné, ale této malé posádce se podařilo vrátit domů. Plula přibližně stejnou cestou a do Norska se dostala jednadvacátého září. Chladné přijetí u Dvora bylo snad pro Munka drsnější, než čelit arktickým mrazům. Nicméně dále uvažoval o návratu do Ameriky a učinil proto i nějaká opatření.  

Jeho plány však zkřížila Třicetiletá válka, ve které bojoval, jako admirál královské flotily. Jens Munk zemřel šestadvacátého června roku 1628, pravděpodobně na následky zranění z bitvy u Kieler Forde. Podle francouzského vědce Isaaca de la Peyrera, který sloužil, jako legát na velvyslanectví v Kodani, Munk zemřel poté, co ho král Kristian IV. praštil během hádky žezlem.

Inu vraťme se ale k našim indiánům. Čipewyové mají oválné tváře, se špičatou bradou a vystouplými lícními kostmi. Nos mají docela dominantní, oči černé a malé, čelo vysoké, ústa a zuby dobré, vlasy černé, dlouhé a rovné. Jsou to prostí lidé. Jsou docela vysocí a vypadají dobře a dokáží snášet velkou únavu. Jsou to v podstatě klidní lidé, kteří nemají rádi zbytečné prolévání krve. Když řeší osobní spory, nedělají to prostřednictvím zbraní, ale jednoduše se porvou, přičemž se tahají za vlasy, škrtí a podobně. Kríové se na ně dívají s opovržením, protože je nepovažují za opravdové válečníky.

Evropané si naproti tomu jejich mírové povahy váží. Žijí ve velmi pěkné zemi, kterou by bylo škoda poskvrnit válkou. Indiáni také dobře vědí, že válka je vyčerpávající, proto jsou jejich bojové zvyky Evropanům spíše pro smích. Po dlouhých loveckých výpravách jsou muži většinou unavení, proto se musí pořádně vyspat, což Evropané pokládají za lenost. Protože často trpí hladem, jsou skromní a především dbají na zájmy rodiny. Jejich domovina je obrovská plná malých jezer, kde je vysoké zvěře poskrovnu, proto v největší nouzi chytají v jezerech štiky a pstruhy, v čemž jsou vskutku odborníci. Používají speciální háčky z kostí, ze kterých jim ryba nevyklouzne, jak se to stává u našich kovových. Tito indiáni pečlivě shromažďují a uskladňují vše, co se jim může v budoucnu hodit.

Je to kočovný lid, který se neustále pohybuje z místa na místo, přičemž mají k dispozici minimální dopravní prostředky. Většinu zavazadel přenášejí ženy a dokonce i malé dívky. Muži nosí své zbraně a lovecké náčiní. Nejlépe jsou na tom chlapci, kteří se starají toliko o své luky, šípy a kopí. Je to tak, že dvanáctileté dívky jsou považovány za dospělé ženy. Jelikož se většinou z ekonomických důvodů provdají za dvakrát tak staršího muže, mladík má jen málo šancí oženit se s dívkou svého srdce.  

Těžký úděl žen na severu je tak děsný, že se kolikrát stane, že se matka rodička raději uchýlí k tomu, že svou právě narozenou dcerku nechá umřít, jen proto, aby jí ušetřila od budoucích strastí. Pokládali to jako projevenou laskavost. Když jsme se na toto téma ptali žen, jak to cítí, odpověděly: „Ona by to pro svou dceru také jistě udělala.“

A když jsem se ptal mužů, jak vnímají časté úmrtí děvčátek, nechtěli o tom mluvit. Kríové zacházejí se ženami, jako by byly podřadné, jenom určené pro práci. Je zajímavé, že se válečníci považují za pány lidstva, ale jenom v případě, kdy mají alespoň několik dětí. Žil jsem mezi nimi řadu měsíců a pokaždé jsem vnímal, že jsou to milí a dobří lidé, přesto při pohledu na to, jak zacházejí se ženami, jsem se neubránil dojmu, že to jsou slaboši.

Čipewyové vnímají smrt jako velké zlo, ale když musí smrti čelit, jak se říká rovnou do očí, přijmou to statečně a beze slova. Vdova po zesnulém manželovi musí formálně truchlit jeden rok, ale pokud je to naopak, vdovec nemá žádná omezení. Své mrtvé zpravidla nepohřbívají a nechají je na pospas mrchožroutům, ale někdy hroby pokryjí kameny, kládami, či kůrou. Podle jedné starověké tradice Čipewyů, Velký duch sestoupil na skálu, kde přijal za oběť psa, kterého roztrhal na mnoho malých kusů, a z nich byli vytvoření lidé. A to je důvod proč si indiáni psů považují a zároveň z nich mají strach. Nicméně, psí hostina je považovaná za absolutní poctu pro hosta.

Jejich mravy jsou tak dobré, jak jen můžeme očekávat. Manželky jsou všeobecně poctivé a jejich společnost nenávidí zlo.


 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist