Gloucesterská parta - Nahkohe

Gloucesterská parta

V době francouzsko indiánské války Wampanoagů byl v ulicích Gloucesteru slyšet dupot těžkých nohou a na tváři měsíce byl vidět indiánský luk a skalp. Ale nejen tam se děly podivné věci. V Maldenu slyšeli dunění děl a víření bubnů. V Plymouthu zase drnčela okna průjezdem neviditelných jezdců. A na Cape Ann přitáhla bojová skupiny francouzských a indiánských válečníků, které se nikdy nepodařilo zneškodnit, proto se rozšířila fáma, že to jsou fantomové. Žádní nepřátelé z masa a kostí, ale nějací přízrakové působící v oblasti velké neplechy. Od té doby, kdy se poprvé objevili, byl Cape Ann před „strašidelnou ligou“ pod neustálou vojenskou i duchovní ochranou.

Ebenezer Babson se jednou v létě pozdě v noci vracel domů a viděl dva muže utíkat od jeho domu a mizet v poli. Doma mu řekli, že žádnou návštěvu neměli, tak se jal vetřelce pronásledovat z obavy, že ti dva snovou nekalé úmysly. Neznámí se však ztratili se v bažinách. Babson zburcoval vojenskou posádku a muži zřetelně slyšeli hluk dupotu mnoha nohou. Když však otevřeli dveře ubikace, spatřili ve tmách jen dvě mizející postavy. Pak už byl klid.
Další noc pronásledovali tito neznámí zdejšího velitele. Ten předpokládal, že se jedná o Francouze, neboť měli bílé fiží, vesty a lehké zbraně. Neznámí se pak zjevovali ještě několik dní a čtvrtého července jich bylo už půl tuctu. Vojáci na ně podnikli výpad a Babson tři potížisty prý dostal jediným výstřelem. Zakrátko se mu však dostalo odpovědi, když mu kulka prosvištěla těsně kolem ucha a zaryla se do stromu. Četa se přiblížila k místu, kde měly ležet oběti toho pozoruhodného výstřelu. Ovšem nebožtíci si klidně vstali a uháněli bezstarostně pryč, jako by se jim nic nestalo. Vojáci se za nimi pustili a jednoho zahnali na místo odkud nebylo úniku a vypálili na něj. Když se pak dým ze střelného prachu rozplynul, rozplynul se v něm i ten fantom. Bylo to strašidelné, o to víc když se nad močálem nesly hlasy v neznámém jazyce. Richard Dolliver posléze narazil na jedenáct nepřátel provádějících nějaký rituál a chtěl je rozehnat výstřelem z pistole. Marně tak. Přízrakové dále číhali v oblasti mysu, dokud na všechny osadníky nepadla hrůza. Domnívali se, že to satan poslal na dobrý lid z Gloucesteru démony v podobě indiánů a Francouzů. Bylo to hrozné. Po setmění se děly strašidelné věci. Křik a zjevení. Babsonovi se jednou objevil zjev přímo před hlavní jeho pistole a ta jenom zaprskala, když se přízrak pohrdavě zašklebil. Jedné noci se z lesa vynořil nepřátelský houf a vydal se k opevněnému srubu střeženého dvaceti střelci. „Jestli jste duchové či ďáblové, překazím vám to!“ zvolal jejich kapitán. Pak z si z kabátce utrhl stříbrný knoflík, naládoval ho do flinty a vystřelil. A jako obvykle s mizejícím kouřem muškety zmizeli i nepřátelé. Stříbrná kulka dokázala, že nejsou lidského původu. Noc se chýlila ke konci, když se ozval známý jek ďábelských slídilů. Tentokrát obránci zbraně odložili a uchýlili se k modlitbám. Jakmile zazněly biblické žalmy, rozednělo se a nezvaní hosté s jekem zmizeli. Od té doby se v Gloucesteru již nikdy nezjevili.

Ztracený Peter Rugg

Peter Rugg byl podivín žijící s manželkou a dcerou na Middle Street v Bostonu. Všeobecně byl považován za čestného a slušně vychovaného člověka, až na jeho občasné výbuchy vzteku doprovázené kletbami a nadávkami. V takové náladě ani neotevíral dveře a rovnou je prokopával a nadával coby pohan. Na podzim roku 1770 cestoval s dcerkou do Concordu a na zpáteční cestě ho zastihla prudká bouře. Na chvíli se zastavil u přítele v Menotomy, a ten ho přemlouval, aby u něj přenocoval, poněvadž bouře sílila. Rugg se však místo toho rozčílil a strašlivě zařval: „Ať si bouře arci zesílí! Já se se navzdory tomu ještě této noci vrátím domů, anebo už nikdy!“ S těmito slovy vysadil dítě na vůz, nasedl a vyrazil. Od té doby oba nešťastníky již nikdo nikdy nespatřil. Když se za další bouřlivé noci snažili jeho sousedé s lucernami zjistit příčinu silného rachotu, spatřili uhánějící temný vůz tažený černým koněm. Na voze seděly dvě temné postavy. Muž a dítě. Navzdory jejich snaze vůz zastavit, se vůz řítil dál a oni jen v matném svitu lamp spatřili bledou unavenou tvář Petera Rugga a jeho dcery. Rugg se jen smutně podíval směrem k jeho domu, kde ho marně čekala žena. Přízrak pak zmizel ve tmách, kdy se země zachvěla jako při zemětřesení a bouře sílila. Paní Ruggová do roku zemřela a ze všech koutů Nové Anglie přicházely zprávy o tajemném povoze a jeho posádce. Smutný jezdec vždy pronesl: „Jsem Peter Rugg a hledám cestu do Bostonu.“ Každého při pohledu na ten zjev otřásla hrůza. A když mu lidé přece jen poradili, vůz se vždy rozjel opačným směrem a ze tmy se ozval výkřik: „Dnes večer domů nejedu!“ V Nové Anglii se tomu fenoménu začalo říkat „Bouřlivák“ poněvadž po jeho průjezdu začala do hodiny prudká bouře. Ve connecticutském městečku Charleston byl výběrčí mýtného, kterého hrozný dusot kopyt a rachot kol strašidelného vozu začal rozčilovat, a tak si jednou v noci dodal odvahy, postavil se doprostřed mostu, a když se lomoz blížil, matně spatřil velkého černého koně, kterého ovládal unaveně vyhlížející muž s dítětem. Když se kočí zeptal na cestu do Bostonu, výběrčí mu neodpověděl, a tak vůz projel skrz něj a již se nikdy nezjevil.

Weetamoose

Sagamore pobřežních indiánů Winnepurkit vládl vesnicím mezi Nahantem a mysem Ann. Náčelník se oženil s dcerou vůdce Penakůků, jehož jméno bylo Passaconaway a dívka se jmenovala Weetamoose. Winnepurkit si nevěstu odvedl domů a manžele prožili krásné líbánky. Avšak časem začalo být Weetamoose smutno, neboť se jí stýskalo po rodině a rodném kraji. Když se s tím trápením svěřila manželovi, nijak mu nevadilo, že příbuzné navštíví, a ještě ji vybral doprovod vybraných válečníků. Ti ji bezpečně doprovodili do otcova wigvamu v New Hampshire a ihned se vrátili. Uplynul nějaký čas a Weetamoose se chtěla vrátit k manželovi, proto její otec poslal běžce za Winnepurkitem, aby ji opět poskytl doprovod. Mladý náčelník měl ovšem pocit, že je znevážena jeho důstojnost, a tak odpověděl, že by se slušelo, aby tentokrát poskytl doprovod otec. Passaconaway se však urazil a odpověděl nějak nevybíravě. Winnepurkita na to reagoval, že v takovém případě si může svou dceru nechat. V tomto nešťastném sporu se mladá žena stala nedobrovolnou obětí dvou pyšných mužů, přesto její srdce prahlo po manželovi. Jedné noci sebrala odvahu, opustila otcův wigvam a spustila na řeku Merrimac kánoi. Jenže bylo stále zimní období a tok plný plovoucího ledu, ve kterém nebylo snadné udržet křehké plavidlo v rovnováze. Jeden potulný lovec pak spatřil na Amoskeagských peřejích řítící se kánoi, která se na skalách roztříštila a plavkyně zmizela mezi ledy a zpěněnou vodou.

Portrét Edwarda Randolpha

Z Province House, starého sídla královských guvernérů v Bostonu, nezbylo nic víc než korouhev pozlaceného indiána z kopule věže. Ještě, než byl dům zbořen, v jednom z jeho pokojů visel temný obraz.  Když tam bydlel guvernér Hutchinson, nikdo už nevěděl, co je na díle vyobrazeno. Někdo se domníval, že se jedná o podobiznu ďábla namalovanou na čarodějnickém sletu poblíž Salemu. Vždy, když se schylovalo k nějaké katastrofě, z plátna se zjevila strašlivá tvář. Tak třeba před pádem pevnosti Ticonderoga služebnictvo strachy z místnosti uteklo, neboť spatřilo pohled zlověstného oka. Guvernéři však dobře věděli, že to není portrét arciďábla, ale někoho, kdo byl v povědomí Američanů přímo ztělesněným ďáblem, a to: Edwarda Randolpha. To byl v očích revolucionářů zrádce, který zrušil první provinční listinu a zbavil kolonisty jejich svobod. Pod kletbou lidu pak bledl a ošklivěl a jeho tvář se nakonec stala tak nenáviděnou, že se na ni lidé nechtěli ani podívat. Právě tehdy se nechal portrétovat. Po třech letech svého úřadování seděl Hutchinson v guvernérské komnatě a přemýšlel, zda ho nadcházející události odsoudí ke stejné nemilosti, jaká postihla jeho předchůdce. Na jeho příkaz totiž vplula do bostonského přístavu flotila se třemi pluky červených kabátů z britského Halifaxu. Když za nim přišli zástupci lidu protestovat proti tomu, aby se vojáci ubytovali v domácnostech, a aby bylo občanské právo nahrazeno vojenským, musel své rozjímání přerušit. Záhy se rozpoutala se vášnivá debata. Nakonec guvernér netrpělivě zvolal: „Král je můj pán a Anglie je můj domov! S touto podporou budu vzdorovat této chátře!“ Už se chystal podepsat rozkaz k povolání vojska, když vtom někdo odhrnul závěs před strašidelným obrazem. Hutchinson ohromeně vhlédl k obrazu a zamumlal: „To je Randolphův duch! Vypadá jako posel samotného pekla.“ Na obraze byl muž v antickém rouchu a zoufalým a zlým výrazem ve tváři. Zdálo se, že na Hutchinsona upřeně hledí. „To je varování!“ vydechl někdo z přítomných. Hutchinson se rychle vzpamatoval: „To je nějaký hanebný trik!“ vykřikl a jal se podepsat rozkaz. V tu chvíli se zachvěl, zbledl a otřel si z čela pot. Přítomní druhý den líčili, že portrét vystoupil z plátna a stál po guvernérově boku. Když pak úředník ležel na smrtelné posteli, křičel, že má hrdlo zalité krví bostonského masakru. A když ho opouštěl životodárný duch, jeho tvář byla v agónii a vzteku tváří Edwarda Randolpha.

Hobomak

Tak se původně jmenovalo Westboro v Massachusetts. Bývalo tam jezírko Hochomocko a u něj stávala indiánská vesnice. Jednoho dne si kráska Iano měla brát za manžela mladého náčelníka Sassaka, proto byla ves plna ruchu. Vše bylo připraveno k hostině a lidé se na ní těšili. Akorát nevěsta nějak chyběla. Nějaká dívka ji spatřila, jak s rošťáckým úsměvem mizí v lese a předpokládala, že má v úmyslu hrát si se Sassakem na schovávanou. Nicméně den se chýlil ke konci a panna nijak nepřicházela. Mezitím přišel do vesnice Wequoash s uloveným panterem, kterého zabil na Bostonském vrchu. Lovec se jako obvykle chlubil svou dovedností. Jelikož se kdysi ucházel o Ianinu ruku, projevil obavu nad její nepřítomnosti. Nakonec začalo pátrání a trvalo dva dny, než bylo dívčino tělo nalezeno na břehu jezera. Na pohřbu nikdo nenaříkal tak žalostně jako Wequoash. Sassakus zase kvůli ztrátě snoubenky onemocněl a chřadl na duchu tak moc, až nakonec zemřel. Celou tu dobu se o něj staral Wequoash. Jako nejsilnější a nejstatečnější z celého kmene se Wequoash stal náčelníkem. O rok později seděl sagamore v zamyšlení na břehu, když tu z mlhy vyplula kánoe a mířila přímo k němu. Člun se blížil a mlha nad nim vytvořila Ianinu podobu. Pak se zjevení ztratilo. To se opakovalo i příští rok, ale tentokrát duch promluvil: „Už jen jednou!“ Potřetí ho osud zavedl na ono místo, a on tentokrát povolal vesničany: „Toto je den mé smrti. Dopustil jsem se zla. Sassakus byl váš náčelník. Záviděl jsem mu štěstí a dal mu jed, když jsem se o něj staral. A co hůř, Ianinu jsem v den svatby honil na jezeře v kánoi v předstíraném závodě. Uprostřed jezera jsem udělal díru do její kánoe a ona se utopila. To, protože mne odmítla. Hle, již přichází!“ Když domluvil, kánoe vyplula z mlhy, Wequoash do ní nastoupil a se skloněnou hlavou odplul pryč. Vesničané z mlhy zaslechli hlas: „Nyní nastala má hodina!“ a pak děsivě zahřmělo. Kdykoli tím místem vesloval nějaký indián, upustil do vody kámen a ten pomník je tam vidět dodnes.