Jonathan Carver - Z Michillimacinacu do Green Bay - Nahkohe

Na cestu jsem se vydal v červnu 1766. Vyrazil jsem z Bostonu a přes Albany a Niagaru jsem směřoval do Michilimackinacu, pevnosti ležící mezi Huronským a Michiganským jezerem. Od Bostonu je vzdálená dva tisíce kilometrů. Jelikož je to naše nejzápadnější stanice, považoval jsem jí za nejvhodnější místo, odkud bych mohl zahájit svou zamýšlenou výpravu. Vstoupit tak rovnou do oblastí, kterou jsem chtěl prozkoumat.

Mohu odkázat čtenáře na již vydané publikace, aby se seznámili s těmi částmi Severní Ameriky, které byly tak často popisovány. Ty leží v západním sousedství našich osad, ale jsou navštěvovány jen zřídka. Já nehodlám překročit meze pravdy a nebudu se uchylovat ke zbytečnému přehánění, které cestovatelé tak rádi používají. Dělají to jenom proto, aby získali pozornost veřejnosti, a pomoci senzace sami sebe zviditelnili. Nebudu do svého vyprávění vkládat nic víc než vlastní pozorování.

Michilimackinac ze kterého jsem se vydal na cestu, je pevnost tvořená silnou palisádou a palpostem. Posádku tvořilo obvykle kolem stovky mužů. Je v ní asi třicet domů, z nichž jeden patří guvernérovi a další komisaři. Sídlí tam rovněž několik obchodníků. Ti využívají výhodnou polohy opevnění, která je snadno přístupná pro mnohé sousedními národy. Michilimackinac znamená v jazyce odžibwejských indiánů „Velká želva“ a dostal své jméno podle ostrova, který leží asi deset kilometrů severovýchodně. Jmenuje se Mackinac a má podobu tohoto zvířete.

Do indiánské války (Pontiakovo povstání), která následovala brzy po dobytí Kanady v roce 1763 se zapojila celá řada domorodých národů. Koalici tvořili Huroni (Wyandoti), Miamiové, Odžibwejové, Ottawové, Pottawatomiové, Mississaugové a další menší kmeny pod vedením Pontiaka. Byl to proslulý válečník a vždy hájil francouzské zájmy. Pevnost dobil a překvapil následujícím způsobem. Indiáni se, jako by nic přiblížili k pevnosti a začali hrát míčovou hru bagaadowe (lakros). Je mezi nimi velmi oblíbená a trochu se podobá tenisu. Ve vrcholné fázi hry se někteří zvědaví angličtí důstojníci, vojáci a další přítomní přišli na hru podívat. Aniž by tušili nějakou lest, otevřeli bránu a vyšli ven pozorovat mač. Hráči několikrát vpálili míček jakoby náhodou přes palisády, ale vždy se s ním vrátili. Klam byl tímto dokonalejší. Když si byli jistí, že Angličané nemají žádné podezření, vpadla jedna skupina do jižní brány. Za nimi následovali další bojovníci a zmocnili se pevnosti. Skoro nikdo se jim nestavěl na odpore. Mnoho lidí bylo pobito a další byli odvedeni do Montrealu, kde byli za dobrou cenu vykoupeni. Následujícího roku byl uzavřen mír a Angličané pevnost znovu převzali.

Zařídil jsem si vše potřebné a získal od guvernéra Rogerse úvěr. Díky němu jsem mohl u anglických a kanadských obchodníků na Mississippi nakupovat. Dostal jsem od něj také příslib nových dodávek zboží, až dorazím k vodopádům St. Anthony. Pevnost jsem opustil třetího září ve společnosti několika obchodníků. Bylo dojednáno, že mi během cesty budou poskytovat zboží, které budu potřebovat coby dary indiánským náčelníkům. Tak mi to nařídil guvernér. Když jsem však dorazil na jejich trasu, dostal jsem informaci, že si mám najít jiné průvodce a spoléhat se na zboží, které mi slíbil guvernér.

Vydali jsme se tedy společně na cestu a osmnáctého července dorazili do pevnosti La Bay. Ta se nachází na jižním cípu zálivu Michiganského jezera, kterému Francouzi říkají „Le Puan.“ Jenže nyní patří celý tento kraj britské Koruně a dle toho se změnily i názvy. Záliv se nyní jmenuje Green Bay (Zelený záliv). Důvodem je jeho vzhled. Když na jaře opouštíte Michilimackinac, stromy tam ještě ani nenasadily pupeny, zatímco krajina v zálivu, přestože plavba tam nepřesáhne čtrnáct dní, je okrášlená nejkrásnější zelení, jako kdyby bylo léto. Pevnost je obklopena pouze valy a je značně zchátralá. Stěží bude obranyschopná, byť i proti ručním zbraním. Postavili ji Francouzi na ochranu svého obchodu nějaký čas předtím, než se jí museli vzdát. A když se Kanada a její závislé oblasti vzdala Angličanům, byla pevnost okamžitě obsazena důstojníkem s třiceti muži. Krátce po pádu Michilimackinacu napadli Green Bay Menominiové a posádku vyhnali. Od té doby není udržována.

Záliv je dlouhý asi sto padesát kilometrů a v šířce je velmi proměnlivý. Někde je široký jen čtyřiadvacet kilometrů, jinde však třicet až padesát. Táhne se od severovýchodu k jihozápadu. Když do něj vplujete, minete řadu ostrovů táhnoucích se od severu k jihu. Říká se jim Grand Traverse. Táhnou se po délce padesáti kilometrů a usnadňují plavbu kánoí. Chrání je před větry, které přes jezero občas prudce vanou. Podél jihovýchodního pobřeží je nejrychlejší a nejlepší plavba. Ostrovy Grand Traverse jsou většinou malé a skalnaté. Některé vypadají, jako by je vytvořily ruce umělců. Na největším a nejhezčím stojí vesnice Ottawů. Tam jsem potkal jednoho z nejvýznamnějších náčelníků tohoto národa. Přijal mě se všemi poctami, jaké mohl cizinci prokázat. Co mi však tehdy připadalo nesmírně zvláštní a co musí připadat zvláštní každému člověku neznalému indiánských zvyků, bylo přijetí během přistání. Když se naše kánoe blížily ke břehu, začali indiáni ječet a střílet. Dost napínavé bylo, že stříleli směrem na nás, ale zároveň dbali na to, aby nám kulky létaly několik metrů nad hlavami. Během toho běhali od jednoho stromu k druhému, jako v opravdové bitevní vřavě. Zprvu jsem byl velmi překvapen a chtěl jsem opětovat palbu. Připadlo mi, že jsou jejich úmysly nepřátelské. Obchodníci mne ovšem vyvedli z omylu. Vysvětlili mi, že takto obvykle přijímají náčelníky jiných národů. Zvážil jsem situaci a v novém světle. Byl jsem tedy potěšen poctou, která mi byla takto prokázána. Zůstal jsem ve vesnici jednu noc. Mezi dary, které jsem náčelníkům dal, bylo i několik lahví lihovin. To jim udělalo radost a tančilo se až do pozdní noci.

Ráno mě náčelník doprovodil ke břehu, a když jsem se nalodil, pronesl za mne vroucnou modlitbu. Ve svém jazyce a dojímavým hlasem a s velkou vážností. Přál mi, „aby mi Velký duch dopřál úspěšnou plavbu. Ve dne nezataženou oblohu a klidné vody. Abych v noci spokojeně ulehl na bobří kožešiny a užil si nerušený spánek a příjemné sny. Přál mi neustálou ochranu Velké dýmky míru.“ Takto pokračoval ve svých prosbách, dokud jsem nezmizel z doslechu. Musím zde poznamenat, že ačkoli mají obyvatelé Evropy sklon odsuzovat divokost těchto divochů, jak se jim říká, není to tak. Jsou to falešné představy. U všech vnitrozemských kmenů se mi dostalo toho nejpohostinnějšího a nejzdvořilejšího zacházení. Jsem přesvědčen, že dokud se nenakazí od svých východních kultivovanějších sousedů alkoholismem, zachovají si přátelské a neútočné chování vůči cizincům. Uznávám, že jejich nenávist a krutost vůči nepřátelům značně snižuje příznivé mínění o jejich chování. Tato jejich vada je dědičná a schválená odvěkým zvykem. V jejich myslích už zakořenila příliš hluboko a nedá se vymýtit.

Tento lid sice nezná chléb, ale znají něco jiného. Jejich obvyklým jídlem je kukuřice. Ještě, než dozraje, odloupají zrna z klasu, roztlučou ji na směs a jelikož zrna vypouštějí šťávu, není třeba vařit kukuřici v mléce. Z této směsi dělají i placky. Těsto vkládají do habrových listů a vloží do žhavého uhlí. Je to rychle hotové a lepší chléb jsem v žádné zemi nejedl.

Vesnice má asi pětadvacet domů a šedesát až sedmdesát bojovníků. Nenašel jsem tam nic dalšího, co by stálo za další zmínku.

Země na jihovýchodním břehu Green Bay je velmi nehostinná. Je hustě porostlá borovicemi, smrky a jedlemi. Někdo uvádí, že komunikaci mezi Michiganským jezerem a Green Bay komplikují mělčiny mezi ostrovy Grand Traverse. Větší čluny, než kánoe prý tudy neproplují. Dle mého názoru je pro větší plavidla o šedesáti tunách hloubka dostatečná. Půda je v okolí zálivu velmi úrodná a krajina vcelku rovinatá. Pohled na ni je příjemný a širý.

V pevnosti ležící na západním břehu řeky Fox žije několik rodin a naproti je usazeno několik francouzských Kanaďanů. Oni tam farmaří a zdá se, že si žijí velmi pohodlně. Jak jsem se zmínil v úvodu, dávali Francouzi některým místům přezdívky. Ačkoli indiáni říkají zálivu Menominie, Francouzi ho překřtili na „Smradlavý“ (Puan). Zdůvodňují to tím, že tak nečiní s cílem zmást cizince, ale kvůli indiánům. Když totiž před nimi mluví o důležitých věcech, nechtějí, aby indiáni rozuměli konkrétním výrazům. Aby to nechápali nějak špatně. Špatným důsledkem této zavedené praxe je jenom zmatek, kdy angličtí a francouzští geografové dávali stejným místem různá jména.

Michiganské jezero je na severovýchodě odděleno od Huronského jezera průlivem Mackinac nacházejícím se mezi dvaačtyřicátým a šestačtyřicátým stupněm severní šířky a čtyřiaosmdesátým a sedmaosmdesátým stupněm západní délky. Jeho délka je čtyři sta kilometrů a největší šířka asi pětašedesát kilometrů. Bobří ostrovy jsou malé, ale půvabné. Je z nich krásný výhled.

Na severozápadě se vody jezera rozvětvují do dvou zálivů. Ten severní je Noquets Bay a druhý již zmíněný Green Bay. Vody jsou zde čisté a zdravé a mají dostatečnou hloubku pro plavbu velkých lodí. Polovina území, které leží na východě a zasahuje až k Huronskému jezeru, patří Ottawům. Průliv je odděluje od území Odžibwejů. Když se zástupci těchto kmenů setkají v Michilimackinacu, každý táboří na svém území ve vzdálenosti několika metrů od stanice.

Krajina na východní či západní straně jezera je poměrně neúrodná. Toliko na místech, kde se do něj vlévají malé potoky nebo říčky je na březích přítoků mimořádně úrodná. Na březích jezera roste velké množství písečných třešní, které jsou pozoruhodné svým způsobem růstu než, že by vynikali chutí. Jsou to spíše nízké keře vysoké maximálně přes jeden metr. Třešňové větve jsou tak zatížené trsy plodů, až leží na zemi. Protože rostou pouze na písku jeho teplo pravděpodobně přispívá k jejich úrodě. Francouzi jim říkají „cherries de sable“ neboli „písečné třešně.“ Jejich velikost nepřesahuje velikost mušketové koule a jsou vynikající pro ukládaní do alkoholu. Roste tam ještě angrešt, černý rybíz a jalovec s bobulemi nejjemnějšího druhu. Neméně hojnou rostlinou je na pobřeží škumpa, jejíž červených listů sbíraných o svátku svatého Michaela si domorodci velmi váží. V poměru padesát na padesát ho míchají s tabákem, což způsobuje jeho příjemnou chuť. Kolem všech Velkých jezer roste druh vrby Francouzi nazývaný „bois rouge“ a anglicky „red wood.“ Její roční kůra má jemně šarlatovou barvu a vypadá velmi krásně. Jak ale stárne, mění se na šedočervenou. Dosahuje výšky dva a půl metrů, přičemž největší nepřesahuje průměr jednoho centimetrů. Rovněž tuto kůru suší a míchají s tabákem pro zimní kouření. Plevel segockimac (medvědice lékařská) roste na skalách a plazí se po zemi jako liána a nese listy velké asi jako stříbrný peníz a jsou stejně kulaté. Také tyto usušené a rozemleté listy se míchají s tabákem, ale kouří se pouze v létě. Těmito třemi komoditami se indiáni bohatě zásobují a dávají si na přípravě tabáku hodně záležet.

Dvacátého září jsem opustil Green Bay a vydal se proti proudu Fox River stále ve společnosti některých obchodníků a indiánů. Pětadvacátého jsem dorazil do velké vesnice Winnebagů ležící na malém ostrově hned při vjezdu do východního cípu jezera Winnebago. Zde mě jejich královna, která předsedala tomuto kmeni místo sačema, přijala velmi zdvořile a po čtyři dny, které jsem u ní strávil, mě velmi vybraně bavila. Druhý den po příjezdu jsem se sešel s náčelníky, které jsem požádal o povolení projít jejich zemí, abych mohl navštívit vzdálenější národy kvůli důležitým záležitostem. Bylo mi ochotně vyhověno, neboť tuto žádost považovali za velkou poklonu svému kmeni. Královna zasedla v radě, ale položila jen několik otázek a několik drobných pokynů v záležitostech týkajících se kmene. I když je náčelnící nemá právo zasedat v mužských radách, pokud není pověřena nejvyšší autoritou. Nemůže pronášet ani formální projevy, jak to dělávají náčelníci. Byla velmi stará žena drobné postavy, která se oblečením příliš nelišila od několika mladých žen. Byly to její průvodkyně a byly očividně velmi potěšené, kdykoli jsem jejich královně projevil akt úcty. Hlavně když jsem ji pozdravil, což jsem dělal často, abych si získal její přízeň. Při těchto příležitostech se stará dobrá dáma snažila působit mladistvým dojmem a svými úsměvy dávala najevo, že ji pozornost, kterou jsem jí věnoval moc těší. Čas zde strávený jsem věnoval co nejlepšímu pozorování země a shromažďování co nejpřesnějších informací o původu, jazyce a zvycích tohoto lidu. Na základě pátrání jsem dospěl k závěru, že Winnebagové původně žili v provinciích patřících k Novému Mexiku a že byli vyhnáni ze své rodné země, ať už z důvodu mezikmenových či španělských výbojů. Na sever přišli tak před sto lety. Důvody, proč jsem tuto domněnku vyslovil spočívají především v jejich nezadatelné náklonnosti k indiánům Naudowessie (podkmen Dakotů), kteří jim prý poskytli azyl. Jejich současné sídlo je od tohoto národa vzdáleno více než tisíc mil.

Za druhé. Jejich dialekt se naprosto liší od všech místních dosud objevených národů. Je to velmi neohrabaný hrdelní žargon, který se nikdo z jejich sousedů ani nepokouší učit. S ostatními národy se dorozumívají jazykem Odžibwejů, který je převládajícím jazykem všech kmenů. Od Mohawků v Kanadě až po kmeny na hranicích Mississippi. A od Huronů a Illinoiů po kmeny v Hudsonova zálivu.

 Za třetí. Mají vrozenou nenávisti ke Španělům. Dostal jsem informace, že podnikli mnoho výprav na jihozápad, které trvaly i několik měsíců. Jeden starší náčelník mi sdělil, jak před zhruba šestačtyřiceti zimami táhl v čele padesáti bojovníků tři měsíce na jihozápad. Během výpravy procházeli planinou, na niž objevili skupinu mužů na koních. Byli to Černí lidé, jak říkali Španělům. Jakmile je spatřili, postupovali opatrně a skrývali se až do noci. Přiblížili se natolik, že mohli spočítat jejich sílu a postavení. Jakmile zjistili, že jde o přesilu, počkali do svítání, a pak se na ně vrhli. Pobili většinu mužů a zajali osmdesát koní naložených takzvaným bílým kamenem. Domnívám se, že to bylo stříbro, protože jejich uzdy byly zdobené stejným materiálem. Když se nasytili své pomsty, vzali kořist, krom zbytečně těžkých kamenů a spěchali zpět z dosahu Španělů. Nasedli na koně a vrátili se domů. Předpokládám, že přepadli karavanu, která každoročně vozila stříbro do Mexika. Španělé těží stříbro v horách ležících poblíž pramenů řeky Colorado. K přepadení došlo pravděpodobně u pramenů řeky Santa Fé, nebo Rio del Nord, která se vlévá do Mexické zátoky na západ od Mississippi.

Winnebagové mohou shromáždit do pole asi dvě stě bojovníků. Jejich vesnice má asi padesát domů, které jsou bezpečně obehnané palisádou. Ostrov má téměř padesát akrů a leží šedesát kilometrů od Green Bay. Řeka Fox má asi osm kilometrů od zálivu mírný proud, pak je až k jezeru Winnebago plná skal a velmi zrychluje. Na mnoha místech jsme byli nuceni přistát a přenášet kánoe značný kus po souši. Její největší šířka od Green Bay k jezeru Winnebago je sedmdesát až sto metrů. Půda na jejích březích je velmi dobrá a řídce zalesněná. Lesy tam tvoří hikory, duby a ořešáky.

Jezero Winnebago je od východu na západ dlouhé asi pětadvacet kilometrů a deset kilometrů široké. V jeho jihovýchodním cípu se do něj vlévá řeka Crocodyle pramenící poblíž severních ramen řeky Illinois. Nazval jsem ji Krokodýlí řekou podle pověsti kolující mezi místními indiány. Říká se, že tady ulovili zvíře, které podle popisu muselo být krokodýlem nebo aligátorem. Půda přiléhající k jezeru je velmi úrodná. Hojně zde roste vinná réva, švestky a další ovoce. Winnebagové tady pěstují na velkých polích indiánskou kukuřici, fazole, dýně, melouny a tabák. Jezero je bohaté na ryby a na podzim se zde slétají husy, kachny a čírky. Ty ryby jsou pozoruhodně dobré a velmi tučné a mají mnohem lepší chuť než ty, které se vyskytují v blízkosti moře, protože se živí divokou rýží. Te je zde rovněž přehršel.

Poté, co jsem staré dobré královně předal několik pěkných darů a obdržel její požehnání, opustil jsem devětadvacátého září vesnici Winnebagů. Po dvaceti kilometrech plavby podél břehu jsme připluli k ústí řeky Fox, která se do jezera vlévá se severu. Pokračovali jsme proti jejímu proudu a sedmého října jsme dorazili ke Grand Portage. Řeka Fox od Green Bay po Velkou portáž měří necelých dvě stě kilometrů. Po celou dobu je proud mírný a hluboký, přesto na některých místech kánoe proplouvají s obtížemi. Nebrání jim v tom kupodivu peřeje, ale husté porosty divoké rýže. Krajina je všude velmi úrodná a v nejvyšší míře vhodná k obdělávání s výjimkou některých míst v blízkosti řeky, kde je jsou bažiny. A jelikož není příliš zalesněná, může poskytnout dostatek úrody pro jakýkoli počet obyvatel. Řeka je největším útočištěm divokého ptactva všeho druhu, jaké jsem během svého putování viděl. Hejna častokrát na několik minut zastínila slunce.

Asi pětašedesát kilometrů proti proudu leží další vesnice Winnebagů. V těchto končinách je velmi mnoho jelenů a medvědů. Na přítocích řeky žije nesmírné množství bobrů a jiných kožešinových zvířat. Řeka je pozoruhodná tím, že asi před osmdesáti lety na ní žili kmeny Sauků a Liščích indiánů. Francouzi jim dle svého zvyku přezdívali Des Sacs a Des Reynards čili Pytlíci a Lišáci (což zní, jako z Hobita).

Jeden indián mi vyprávěl následující příhodu: „Asi před šedesáti lety se francouzští misionáři a obchodníci dočkali od těchto indiánů mnoha urážek. Francouzů jim to chtěli odvést. Pod velením kapitána Moranda měli vykonat pomstu. Kapitán vyrazil z Green Bay v zimě, kdy jsou indiáni povětšinou v klidu a odpočívají. Na sněžících se blížili po sněhu k jejich vesnicím a překvapivě zaútočil. Indiáni byli zaskočeni a mnoho jich padlo a bylo zajato. Když se Francouzi vraceli do Green Bay, jejich indiánští spojenci měli na starosti velkou skupinu zajatců. Když se zastavili k odpočinku u potoka, uchopila jedna ze zajatkyň náčelníka spojeneckých indiánů oběma rukama za přirození a drtila ho tak dlouho, dokud nezemřel. Jelikož přepadený nebyl kvůli bolesti vůbec schopen křičet na poplach, nikdo si toho nevšiml. Žena se osvobodila a přeřezala pouta svým krajanům. Hrdinka byla jmenována náčelnicí s dědičným právem na své potomky.“