Na kánoi a za psím spřežením - Velký Tom - Nahkohe

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Na kánoi a za psím spřežením - Velký Tom

Dějiny Želvího ostrova > Na kánoi a za psím spřežením

V roce 1873 jsem obdržel naléhavou žádost od indiánů, abych navštívil jejich krajany na západním břehu jezera Winnipeg. Tábořili na místě zvaném Jack Head. Měli obavy o své pozemky. Vláda uzavírala s kmeny pozemkové smlouvy a je zatím nikdo neoslovil. Přesto byli v jejich zemi spatřeni zeměměřiči a jiní bílí muži. Jelikož nevěděli, co mají dělat, pochopitelně žili v nejistotě. Po mnoha poradách se rozhodli vyslat za Kríi a Saulteaux Odžibweji poselstva s žádostmi, aby za nimi přijel misionář a poradil jim, jak postupovat při uzavírání smluv s vládou britské královny.

Příchod delegace mě velmi potěšil, jelikož to byla skvělá příležitost kázat evangelium lidem, kteří ho ještě neslyšeli. Souhlasil jsem, že pojedu. Se dvěma spřeženími a v doprovodu dvou indiánů jsme za východu slunce opustili východní břeh jezera Winnipeg. V Pigeon Point jsme do sněhu vyhrabali jámu a rozdělali oheň ze suchých mladých vrbových větví. Pak jsme si pochutnali na snídani. Odtud jsme pokračovali přes jezero jihozápadním směrem. Den byl sice chladný, ale velmi jasný. Led byl pevný a psi běželi skvěle, takže jsme postupovali rychlým tempem. Brzy odpoledne jsme dorazili k řetězci malých ostrovů uprostřed jezera. Na břehu jednoho z nich jsme nasbírali suché dřevo, odhrnuli sníh, rozdělali oheň, roztavili trochu sněhu a uvařili si pořádný hrnec čaje. Spolu s pemikanem a plackami to byla vynikající večeře.

Z ostrova bylo chabě vidět západní břeh jezera vzdálený kolem padesáti kilometrů. Směřovali jsme k němu, jak nejrychleji to jen šlo, i když jeden z indiánů byl již poměrně starý muž. Pět kilometrů od břehu jsme zaslechli výstřely ze střelných zbraní. Někdo signalizoval svou přítomnost. Psi se při zaslechnutí toho zvuku očividně zaradovali s vědomím, že jejich celodenní stokilometrová cesta se chýlí ke konci. Změnili klus v cval, takže jsme brzy zastavili v Jack Head. Opeření a pomalovaní místní lidé nás přijali svým neobyčejným způsobem. Jinde se davy předháněly, kdo mě políbí první, zde to však bylo jiné. Smrákalo se, přesto bylo dost světla, abychom spatřili úzkou stezku vedoucí do temného lesa. Kolem ní stáli muži s puškami.

Když jsme byli přibližně sto metrů od nich, ti vpředu začali střílet. Tato „feu-de-joie“ (slavnostní salva, kdy vojáci střílí postupně v těsném sledu) pokračovala, dokud jsme se k nim nedostali a neprojeli skrz kordon střelců. Válečníci nabíjeli a stříleli, jak jen jim to šlo. Palba nám téměř ohlušila uši. Zejména mladší válečníci považují za velkou zábavu odpalovat silné náboje těsně u hlav hostů. Jedinou utrpěnou škodou byla dost ožehnutá kožešinová čepice. Aby umocnili své přivítání, křičeli na nás pár anglických a francouzských slov, která znali. Některá byla naprosto směšně nepatřičné. Měl jsem co dělat, abych zachoval vážnou tvář, když se mě důstojně vyhlížející náčelník snažil zdvořile zeptat: „Ví tvoje matka, že jsi venku?“ Chtěl se mě původně optat na zdraví. Později jsem se dozvěděl, že ho tu frázi naučil nějaký šibalský obchodník. Nakukal mu, že je to velmi zdvořilý způsob, jak oslovit významné cizince.

Rychle jsme vypřáhli a nakrmili psy. Sáňky a postroje jsme pověsili na stromy mimo dosah indiánských vlčích psů, kteří se tu v hojném počtu potulovali. Kdyby k tomu měli příležitost, s koženými věcmi by si vmžiku poradili. Zůstaly by snad jen kovové přezky. Počkali jsme, až naši nejsilnější psi pořádně zmlátili několik těch nejdrzejších bestií, takže jsme měli naději na klid. Poté, co jsme si vyřídili venkovní záležitosti a indiáni se shromáždili v poradním domě, byli jsme slavnostně uvedeni dovnitř. Poradní dům byla velká čtvercová srubová budova, jejíž konstrukce byla mnohem lepší, než jsem očekával. Neměla žádné přepážky a osvětloval ji jasný poradní oheň a řada lamp na rybí olej. Na čestných místech seděli náčelníci. Jejich trůny tvořily pěkně utkané rákosové rohože. Jejich čelenky byly nádherné výrobky z peří a jejich oděvy mistrovská díla. Někteří stále nosili tradiční legíny.

Po obou stranách od náčelníků seděli staří muži, válečníci a lovci podle svého postavení. Za nimi seděli mladí muži a chlapci. Všichni na zemi. Když jsem vešel, všichni mlčeli. Náčelníci byli pohlední muži a vyzařovala z nich nepopsatelná vznešenost, kterou dnes u tohoto zajímavého národa vidíme jen zřídka. U stěn domu se tísnily ženy a dívky. Zatímco muži byli v mnoha případech dobře a nádherně oblečeni, ženy a dívky vypadaly mizerně.

Sál byl zaplněný s výjimkou malého prostoru po pravici hlavního náčelníka. Bylo to místo pro hosty. S velkou okázalostí nás k němu doprovodili. Pro mě byla připravena malá lavička vystlaná kožešinovým pláštěm. Později mi vysvětlili, že slyšeli, že bílí muži nedokáží pohodlně sedět na zemi. Posadil jsem se vedle náčelníka a mí dva indiáni po mém boku. Během několikaminutového ticha jsem měl čas se zorientovat. V duchu jsem se modlil, abych zde dokázal kázat evangelium takovým způsobem, aby mu tento lid porozuměl. Vstal jsem a obrátil se k náčelníkovi se slovy: „Přišel jsem na vaši žádost přes velké jezero Winnipeg. Chtěl jsem vás navštívit a setkat se u poradního ohně. Budu vám kázat a projednávat s vámi záležitosti týkající se smluv. Pomohu vám, jak jen budu moci. Chci vědět, zda se vzdáte starého pohanství a stanete se křesťany. Také chci vědět, kolik máte dětí a zda pro ně chcete školu. Proto jsem zde.“

Když jsem se posadil, byla slavnostně zapálena poradní dýmka. Náčelník si párkrát potáhl a podal mi ji. Jelikož jsem se dosud nenaučil umění kouření, uchopil jsem dlouhou troubel měřící přes metr, a jak bylo předem domluveno, jeden z mých indiánů za mě kouřil. Po skončení dýmkového obřadu zahájil náčelník uvítací proslov. Řekl mnoho milých slov a svěřil se s obavami o budoucnost svého národa. Ohnivá kánoe (parník) brázdí místní vody a ničí rybolov. Bílí rychle hubí zvěř. Zeměměřič zatloukal do země mnoho kolíků a bílí lidé, početnější než komáři, zaplavují prérii. Je přesvědčen, že s nimi měla být předem uzavřena smlouva. Možnost mluvit s guvernérem neměli, tak se obrátili na misionáře. Nyní mají radost, že jsem mezi nimi, a napínají uši, aby slyšeli, co jim řeknu o jejich budoucnosti a co pro ně udělají královnini muži.

Náčelník se posadil na rohož a já vstal a odpověděl: „Než se odvážím s vámi hovořit o smlouvách, o zemích, o životě i o vaší budoucnosti, musím se zmínit o něčem mnohem důležitějším.“

To je očividně překvapilo: „O čem chce mluvit? Co je důležitější než smlouva?“

„Ano. Mám na srdci něco důležitějšího než smlouvu. Chci mluvit o někom větším, než je guvernér nebo královna. Chci mluvit o Bohu, kterého musí i královna milovat. I s ním je třeba uzavřít smlouvu. Pokud budete ochotni plnit Jeho požadavky, bude to ta nejlepší smlouva, jakou kdy budete moci uzavřít. Budete šťastni v tomto i v budoucím životě.“

Hlasitě na souhlas zamručeli. Kázal jsem jim prostřednictvím svého pečlivého tlumočníka Timothyho Beara. Zná dokonale jazyk Saulteaux Odžibwejů i Kríů. Naslouchali pozoruhodně dobře. Po celou dobu však neustále kouřili. Muži, ženy i děti se tomu věnovali s velikou vášní. Než jsem dokončil kázání, byl jsem polomrtvý udušením. Kouřili nějakou směs odporného plevele a tabáku. Nikdy jsem takové kuřáky neviděl. Dokonce ještě neodstavené děti byly mistry v kouření dýmky.

Po čaji následovaly slavnostní projevy. Jako první promluvil opět nejvyšší náčelník. Jeho projev byl plný pochval. Řekl, že celý den hleděl přes velké jezero a vyhlížel mě. Věděl, že dojedu v tomto měsíci. Dokazuje to fakt, že jsem muž, který drží slovo a dá se na něj spolehnout. „Máme pocit, že my indiáni jsme v přítomnosti bělochů pouhými dětmi. Dochází k velkým změnám. Bizoni a jeleni rychle mizí. Naši otcové už dávno říkali, že je bizon zvláštní dar Velkého ducha. Nyní odcházejí a indiáni musí odejít také. Ve tvých slovech vyprávíš dobré věci o Velkém duchu. Jsme vděční, že jsi přišel. Přáli bychom si, abys mezi námi zůstal.“ I ostatní podobně a dlouho hovořili.

Pak jsme probrali záležitost budoucí smlouvy. Řekl jsem jim všechno, co jsem na toto téma věděl. Ujistil jsem je, že se nemají čeho bát. Vláda s nimi bude určitě zacházet čestně a spravedlivě. Vykouřily se další dýmky a vypily další konvice čaje. Jako projev vděčnosti mi chtěli uspořádat obřad největšího přivítání, který se pořádá jen zřídka. Místnost byla rychle připravena na obřad. Některé ženy a dívky byly hrubě vyhnány, aby uvolnily místo. Byly přineseny bubny. Asi třicet nejhbitějších mladých mužů, oblečených či spíše svlečených malebným způsobem, se posadilo těsně za bubeníky. První část obřadu byla jakousi kombinací hudby a pantomimy.

Popsat to monotónní bubnování a pronikavý zpěv je nad mé síly. Rozhodně to nepůsobilo coby přátelské přivítání. V určitých chvílích vyskočilo několik mladíků ze svých míst. Prováděli takové vlnící se a ladné pohyby v dokonalém souznění s hudbou. Ta podivná a tajemná krása mě téměř uchvátila. Pak změnili choreografii. Rychle klouzali dokola v jednoduchých i složitých pohybech, stále v dokonalém souladu s písní a bubny.

Předvedli mi ještě taneční přivítání Dakotů a divokých Kríů ze Saskatchewanu. Trvalo to dlouho přes půlnoc. Nakonec došel tabák. Všichni celou dobu bafali bez přerušení. Díky tomu byl obřad náhle ukončen. Takový je zvyk. Náčelníci ještě vypili trochu čaje. Poté si se mnou potřásli rukou a lidé se rychle rozešli do svých wigvamů. Poté jsme ještě pojedli nádherné ryby, které mladí indiáni loví v divoké řece na Rude Water Slide. Byly moc dobré.

Jeden z mých indiánů přinesl mé polní lůžko a rozložil ho poblíž poradního ohně. Zabalil jsem se do deky a bizoní kůže a brzy usnul. Byl jsem velmi unavený. Za úsvitu jsme vstali a nechali si uvařit snídani na poradním ohni. Zatímco jsme jedli, přišlo se na nás podívat mnoho indiánů, než odjedeme domů. Na závěr jsem je vyzval, že když už budou uzavírat vládní smlouvy a živit se novým způsobem, měli by přijmout i náboženství Velké knihy.

Zapřáhli jsme psy a vydali se na cestu domů. Daleko od pevniny nás zastihla divoká severní sněhová bouře. Kolikrát jsme neviděli čtyři metry před sebe. Kdyby nebyl Jack v čele, asi bychom se ztratili, takhle jsme ale bezpečně dorazili na druhý břeh.

Když kanadská federální vláda převzala území, která tak dlouho ovládala Společnost Hudsonova zálivu, začala připravovat smlouvy se všemi indiánskými kmeny. V misii Rossville jsme se dozvěděli, že si vláda přeje, aby si indiáni zvolili ze svých řad náčelníka. Ten by uzavíral smlouvy a jednal s úředníky. Měl to být moudrý, rozvážný a důvěryhodný muž.

Indiáni byli tímto novým vládním přístupem vzrušeni. Konalo se mnoho rad a zaznělo mnoho projevů. Všeobecně panovala zvědavost, jaké výhody z toho vyplynou a kolik peněz každý z nich obdrží. Zatímco ohledně těchto věcí panovala velká nejistota, přesto bylo známo, že ten, kdo bude zvolen náčelníkem, se bude mít velmi dobře. Bude mít více peněz a darů než kdokoli jiný. Bude mu předána stříbrná medaile s vyobrazením „Velké matky“ královny a bude poctěn osobním přátelstvím guvernéra.

Po mnoha poradách lidé dospěli k téměř jednomyslnému závěru, že jejich náčelníkem by měl být Velký Tom. Na zasedání rady mu byla tato funkce slavnostně nabídnuta. Místo toho, aby nabídku nadšeně přijal, jeho tvář zvážněla. Když vstal, všichni předpokládali, že funkci přijímá. Byli však velmi překvapeni, když ho slyšeli tiše říci, že nyní ještě nemůže odpovědět. Přál si den na rozmyšlenou. Požádal radu, aby zasedání odročila na následující ráno. Tomuto přání samozřejmě vyhověli.

Lidé se druhý den plni zvědavosti tísnili v poradním domě. Přirozeně jsem se o to zajímal také. Chtěl jsem udělat vše, co bylo v mých silách, i pro jejich pozemské blaho. Účastnil jsem se mnoha jejich shromáždění. Toto zasedání rady bylo zahájeno podle řádného postupu. Poté povstal Velký Tom, aby přednesl svou odpověď.

Začal tiše a pomalu, ale než skončil, rozohnil se: „Kdysi dávno, když k nám přišli misionáři a kázali nám, nějakou dobu jsme odmítali poslouchat. Nechtěli jsme se stát křesťany. Pak mnozí z nás, kteří jsme žili ve tmě, začali v srdci cítit, že to, co nám říkali, bylo pro naše dobro. Přijali jsme to a skutečně nám to prospělo. Stalo se to hlavním smyslem mého života. Postupem času jsem se oženil a měl velkou rodinu. Další důvod, pro co žít. Po nějaké době mi misionář svěřil vedení skupiny. Plnil jsem svou povinnost zodpovědně. Jsem vděčný za vaši důvěru, kterou jste mi projevili. Vím, že je to velká čest, ale uvědomuji si, že s tím bude spojena řada povinností. Náčelník se bude muset věnovat mnoha věcem. Nedokázal bych se na to všechno soustředit. Musíte jmenovat někoho jiného. Děkuji vám, bratři, a mám vás všechny rád.“

Nikdo si o tomto ušlechtilém muži nemyslel nic špatného. Náčelníkem byl zvolen David Bundle a ve Velkém Tomovi měl moudrého a rozvážného rádce i přítele. Jak málo bílých mužů by za podobných okolností mělo tolik důstojnosti a sebezapření, aby se zachovali podobně.


 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky TOPlist