Jonathan Carver - Indiáni Závěr - Nahkohe

Je velmi těžké obsáhnout podstatu indiánského duchovna. Jejich obřady a rituály jsou často zesměšňovány, a proto je raději drží v utajení. I když si získáte jejich důvěru a zeptáte se na jejich náboženský systém, zamíchají do něj mnoho dogmat francouzských misionářů, aby se vyhnuli vašemu posměchu. Dakotové jsou v tomto ohledu velmi zdrženliví, ale zatím jsou neposkvrnění pověrami ze strany římské církve. Díky tomu si budeme moci učinit dokonalejší představu o jejich spiritualitě.

Dakotové uznávají nejvyšší bytost čili Dárce života, který vládne nade vším. Odžibwejové ho nazývají Kitche Manido a Dakotové Wakon či Tongo-Wakon, tedy Velký duch. Vzhlížejí k němu, jako ke zdroji dobra, z něhož nemůže vzejít žádné zlo. Věří také ve zlého ducha, kterému připisují velkou moc a domnívají se, že prostřednictvím něj jsou lidstvu způsobena všechna zla. Ve svých nesnázích se k němu modlí a prosí ho, aby od sebe odvrátili jeho hněv, nebo ho alespoň zmírnil.

Věří, že Velký duch je nekonečně dobrý a není schopen ublížit, zatímco Zlý duch vymýšlí samé škody. Věří v menší dobré duchy, kteří přispívají ke štěstí smrtelníků. Vládnou přírodním výtvorům, jako jsou jezera, řeky nebo hory a jsou ve zvířatech, ptácích, rybách, rostlinách, a dokonce i kamenech. Všem těmto bytostem prokazují určitý druh uctívání. Když dorazí k břehům Hořejšího jezera či k břehům Mississippi, předkládají tamnímu duchu nějakou oběť, jako to udělal princ Winnebagů u vodopádů St. Anthony. Představy ohledně těchto duchů se velmi liší od evropských představ. Věří v jejich hmotnou podstatu a lidskou podobu.

Stejného druhu jsou jejich představy o budoucnosti. Věří, že po smrti budou dělat podobné věci, jako během pozemského bytí. Bude však oproštěno od nesnází. Očekávají přeneseni do nádherné země s jasnou oblohu bez mráčku, kde si budou užívat věčné jaro. Lesy budou hojné na zvěř a jezera na ryby a vše bude snadno k ulovení. Zkrátka budou žít navždy v hojnosti a užívat si všech pozemských potěšení, ale ve větší míře. Intelektuální potěšení je jim cizí a nepatří k jejich představám o štěstí. Domnívají se, že zručný lovec a odvážný válečník bude mít větší nárok na potěšení než líný a nešikovný.

Šamani jsou zároveň i léčitelé a kouzelníci. Během léčby ran a nemocí vykládají pacientům sny, rozdávají ochranné amulety a předvídají budoucnost. Jak dobře plní druhou část svých povinností a jaké metody při tom používají, jsem již psal. Jsou úspěšní při podávání léčivých bylin, o nichž mají velké znalosti, ale musí k tomu pořádat obřady. Léčitel sedí u pacienta dnem i nocí a chrastí mu u uší chřestidlem vydávajícím nepříjemný zvuk. Jeden by si myslel, že ten nevkusný zvuk bude nemocného spíše rušit a bránit léčbě, ale oni naopak věří, že tato metoda přispívá k uzdravení, protože odvádí pozornost zlého ducha, který způsobil onemocnění. Mají totiž představu, že ten zlý duch neustále někde číhá s úmyslem uškodil či dokonce zabít.

Nedokázal jsem zjistit, zda používají nějaké jiné náboženské obřady než ty, které jsem popsal. Pan Adair tvrdí, že národy, mezi nimiž žil, dodržují s malými odchylkami všechny obřady stanovené Mojžíšovým zákonem. Já jsem však zjistil, že kmeny, které leží jen několik stupňů severozápadně a mezi kterýma jsem žil já, žádné stopy židovského náboženství nepreferují. Jediná podobnost je v rozdělení do kmenů a rodin. Jezuité a francouzští misionáři prohlašují, že indiáni po příchodu do Ameriky měli určité, temné a zmatené představy o křesťanství, protože je vzrušoval pohled na kříž. Netřeba zdůrazňovat, že se jedná do očí bijící absurditu, kterou kněží šířili, aby měli podporu, ke své činnosti.

Indiáni se zdají být v náboženských principech prostí a nevzdělaní. Jejich rituály jsou totiž prosté. Na rozdíl od mnoha necivilizovaných i civilizovaných národů se neobracejí k modlářství. Lidská mysl v nekultivovaném stavu má sklon připisovat mimořádné přírodní jevy, jako je zemětřesení, blesky, hurikány apod., neviditelným bytostem. Katastrofy, nejisté živobytí a nesčetné nepříjemnosti jsou považovány za zásah zlých duchů. Divoch proto žije v neustálém strachu z jejich nelítostných útoků a aby je odvracel, uchyluje se k amuletům, šamanským obřadům a k mocným manidům.  

Indiáni jsou obecně zdraví a trpí jen málo nemocemi. Mnoho nemocí sužující civilizované národy jsou přímým důsledkem luxusu a lenosti, zatímco útrapy a námaha při lovu a válce v nepříznivém období a extrémní hlad utužuje jejich tělesnou konstituci. Přesto trpí bolestmi žaludku a hrudníku kvůli dlouhým půstům a nadměrné únavy. Nejčastějším onemocněním je zánět pohrudnice. K léčbě používají potní chýši a byliny. Po určité době spěchají k nejbližšímu potoku a ponoří se do vody asi na půl minuty. Pak se obléknou a s klidem kouří. Potní metodu často používají i k osvěžení nebo k přípravě mysli na řešení důležité záležitosti, která vyžaduje rozvážnost.

Trpí také vodnatelností, ale to jen velmi zřídka. Jako lék na tyto potíže i na horečky používají odvary z bylin, které léčitelé umí dokonale namíchat. Nespoléhají se pouze na léky, ale i na pověrčivé obřady, bez nichž by pacienti nepovažovali přípravky za dostatečně účinné. Se stejným úsudkem používají jednoduché prostředky k léčbě ran, zlomenin a modřin a jsou schopni bez řezu extrahovat třísky, železo nebo jinou látku, která ránu způsobila. V této léčbě jsou velmi zruční a pacienti se zotaví v mnohem kratším čase, než by se dalo očekávat. Používají k tomu hadí kůži.

Dlouho se vedly spory o tom, na kterém kontinentu se pohlavní choroba poprvé projevila se svou ničivou silou. Tato strašná nemoc pravděpodobně vznikla v Americe, ale odpověď na to stále není jasná. Podotýkám, že jsem nenašel ani nejmenší stopy po této nemoci u Dakotů a u západních národů je dosud neznámá, proto si troufám tvrdit, že její původ není v Severní Americe. Národy, které jsou v kontaktu s Evropany nebo jižními kmeny jsou jí velmi postiženy a znají její rychlou léčbu. V Evropě se jí říká „francouzská nemoc.“

Krátce poté, co jsem se vydal na cestu, si jeden z obchodníků stěžoval na silný výtok z močové trubice se všemi alarmujícími příznaky. Než jsme došli k Winnebagům, nebyl již schopen cestovat, jak se jeho stav zhoršil. Tamní náčelník ho ujistil, aby se nebál, poněvadž mu poradí s léčbou. Připravil mu odvar z kůry kořenů pichlavého jasanu, stromu, který je v Anglii téměř neznámý, ale hojně roste v celé Severní Americe. Díky jeho použití se stav nemocného výrazně zlepšil a do dvou týdnu se úplně uzdravil.

Pokud je z námahy nebo extrémního tepla či chladu postihnou bolesti končetin a kloubů, postižená místa naříznou. Dělají to ostrým křemenem a s překvapivou zručností. Tento kamenný skalpel snadno překoná ostrost kovových nástrojů.

Nikdy se nedají přesvědčit, že je člověk nemocný, pokud má chuť k jídlu. Pokud ovšem odmítá jíst jakoukoli stravu, je dle nich nemoc nebezpečná. Po dobu léčení léčitel nedovolí pacientovi jíst. Někdy se věří, že je nemoc způsobena čarodějem, a to musí řešit šaman. Následující příběh dokazuje, že indiáni jsou schopni velmi bystře uvažovat o příčinách a příznacích mnoha poruch a následně aplikovat vhodné léky.

V Penobscotu, osadě v provincii Maine v severovýchodní části Nové Anglie začala manželka jednoho vojáka rodit, ale přes veškerou pomoc se jí nedařilo porodit. Trápila se dva nebo tři dny a lidé očekávali, že zemře. Naštěstí šla kolem indiánka a zaslechla sténání nešťastnice. Jakmile se seznámila se situací, nabídla pomoc. Vzhledem k tomu, že místní felčar i porodní bába ztratili veškerou naději, dovolili indiánské ženě použít cokoli, co bude považovat za vhodné. Žena vzala kus látky a pevně ho rodičce ovázala přes nos a ústa. Matka se začala dusit, ale přitom během několika sekund porodila. Na evropské poměry riskantní a poněkud děsivý zákrok, avšak velmi účinný. Rodička dlouhodobě trpící bolestmi, byla šťastná. Svědkové tohoto porodu se nestačili divit. Indiánka vysvětlila, že zoufalé situace vyžadují zoufalé činy a nedostačenou sílu navýšit násilným způsobem.

Indián přijímá smrt se stoickým klidem. Jeho lhostejnost k této důležité záležitosti, která je zdrojem tolika obav téměř pro všechny ostatní národy, je skutečně obdivuhodná. Když léčitel vynese rozsudek o osudu pacienta, přijme to s klidem. Pokud je náčelníkem a má rodinu, pronese jakýsi smuteční proslov, který zakončí tím, že dá svým dětem rady ohledně chování. Poté se rozloučí s přáteli a nechá připravit hostinu.

Po jeho skonu je tělo oblečeno do všedního oděvu a jeho tvář pomalována. Tělo je posazeno do vzpřímené polohy na rohož či kůži uprostřed chýše s jeho zbraněmi po boku. Příbuzní se posadí kolem a postupně k zesnulému promlouvají. Vypráví o jeho hrdinských činech v indiánském jazyce velmi poetický a příjemně. Zní to následovně: „Stále sedíš mezi námi. Bratře! Tvá podoba je stejná a podobná té naší. Bez viditelných nedostatků, až na to, že jsi ztratil schopnost jednat. Kam se poděl tvůj dech, který ještě před pár hodinami vysílal kouř k Velkému Duchu? Proč mlčí tvé rty, které k nám ještě nedávno promlouvaly příjemnou řeč? Proč jsou tvé nohy nehybné, které ještě před krátkou dobou byly rychlejší než jeleni v horách? Proč bezmocně visí paže, které dokázaly šplhat na nejvyšší strom nebo natáhnout nejsilnější luk? Ach! Každá část tohoto těla, které jsme nedávno obdivovali a žasli nad ním, je nyní neživá. Nebudeme však truchlit, jako bys byl navždy ztracen. Tvé jméno nebude pohřbeno v zapomnění. Budeš stále spojen se svým národem, i když my budeme pozadu, ale jednoho dne se k tobě připojíme. S úctou ti toužíme prokázat poslední laskavost. Tvé tělo bude uloženo vedle tvých předchůdců, kteří odešli před tebou.“ V těchto krátkých proslovech, většinou sobě podobných, se vyjádří každý z přítomných.

Pokud je zesnulý na místě vzdáleném od kmenového pohřebiště a jedná se o zimní období, zabalí se tělo do kůží a uloží na vysoké lešení. To může být i ve větvích stromů. Na jaře se takto uložené ostatky odnesly na společné pohřebiště a vykonají další obřady. Když Dakotové přinesli své mrtvé do umrlčí jeskyně, pokusil jsem se nahlédnout, co se tam děje, nebylo mi to umožněno. Mou zvědavost považovali za nevhodnou, zvláště, když jsou obřady tajné. Příbuzní v blízkosti pohřebiště nakreslí značky, které budou následujícím generacím připomínat zásluhy a úspěchy zesnulého. Pokud někdo zemře v létě a je daleko od pohřebiště a tělo není možné přemístit dříve, než se rozloží, tělo se spálí a kosti se uchovají k obvyklému pohřbu.

Jelikož indiáni věří, že duše zemřelých se v říši duchů chovají v podstatě stejně, jako za pozemského života, příbuzní a přátelé se jim snaží zajistí veškeré potřebné věci, dokonce i barvy k zdobení těl. Příbuzní oplakávají ztrátu s velkým smutkem a bolestí. Pláčou a naříkají, přičemž dělají mnohé grimasy. Dakotové si na rozdíl od jiných kmenů ještě na důkaz zármutku propichují kůži na pažích. Jizvy způsobené šípy jsem vidět u mnoha mužů všech společenských vrstev. Ženy se obvykle zraňují na nohou ostrými úlomky křemene, až z nich teče mnoho krve.

Během mého pobytu u Dakotů vedle mne sousedil manželský pár. Rodiče ztratili syna a nad ztrátou milovaného dítěte projevovali smutek s neobvyklou intenzitou. Otec na následky svých poranění nakonec vykrvácel. Žena se paradoxně uklidnila a byla veselejší. Jelikož jsem si to nedokázal vysvětlit, při první příležitosti jsem si jí na to zeptal. Vyjádřil jsem názor, že bych očekával ještě větší její smutek. Vysvětlila mi, že jelikož dítě zemřelo v tak útlém věku, nebylo schopné se na onom světě samo uživit. Ale nyní je s otcem, který ho miluje a postará se o něj, jelikož je navíc dobrým lovcem. Teď je spokojená a těší, až za nimi odejde. Taková upřímná láska pravé římské šlechtičny na mne udělala mocný dojem. Nemalou měrou přispěla k vyvrácení předsudků sdílených s ostatními cestovateli ohledně indiánské necitlivosti a nedostatku rodičovské lásky. Téměř každý večer chodila ke stromu, v jehož větvích bylo umístěno lešení s těly manžela a syna. Uřízla si pramen vlasů a hodila ho zem za zpěvu žalostné písně. Jejich tématem byla případná budoucnost syna: „Kdybys zůstal s námi, můj drahý synu, jak dobře by ti do ruky padl luk. Jak smrtící by byly pro nepřátele tvé šípy. Často bys pil jejich krev a jedl jejich maso. Jejich zajatci by se o tebe starali. Mocnou paží bys popadl bizona i zuřivého medvěda. Dohnal bys prchajícího losa a držel krok s nejrychlejším jelenem na horách. Co bys vše dokázal, kdybys zůstal mezi námi. Zesílil bys a otec by tě naučil všem válečnickým dovednostem!“ Takovým způsobem oplakávala nevzdělaná divoška ztrátu syna.

Indiáni velmi přísně dodržují zákony ohledně truchlení za mrtvé. U některých národů si odřezávají vlasy, černí tváře, sedí dlouho ve vzpřímené poloze s hlavou pečlivě zakrytou a zříkají se všeho i na několik měsíců. Dakotové pro zesnulé obřadně pláčou po několika letech a vyjí hrozně hlasitě. Vydrží to i několik hodin.  

Povaha indiánů, je podobná jiným necivilizovaným národům a vyznačuje se směsicí divokosti a mírnosti. Zároveň je ovládají pudy nejdivočejších zvířat jejich lesů. Přitom jsou obdařeni ctnostmi, které dělají čest lidské rase. Během následujících řádků se budu snažit zapomenout na předsudky a zaujatosti Evropanů. Omezím své poznámky na národy západní oblasti, jako jsou Dakotové, Liščí indiáni, Saukové, Čipewové a Winnebagové. Vhledem k rozmanitosti amerického kontinentu, existují národy s různými povahami a není možné se zabývat všemi a mluvit o nich coby o celku. Že jsou krutí, mstiví a celé dny pronásledují nepřátele bez ohledu na nepřízeň okolností. Bez hnutí poslouchají výkřiky mučených a mají z toho potěšení. To je pravda. Ale je tu i pohled na druhou stranu věci. Pak zjistíme, že jsou umírnění ve stravě i pití. Mluvím zde o kmenech, které nejsou ve styku s Evropany. Uspokojení svých tužeb považují za druhořadou záležitost.

Jsou společenští a laskaví k těm, které považují za přátelé, a dokonce i s nepřáteli sdílejí poslední jídlo a za cenu života je brání. Mnozí cestovatelé ovlivnění předsudky tvrdí, že válečník je lhostejný ke své rodině, i když s sní dlouhou dobu nevidí. Že jsou prostí od manželské a rodičovské něhy. Můj výše uvedeny příběh o dakotské vdově to popírá.

Od mládí jsou zvyklí na nesčetné útrapy. Proto nemají až tak panický strach ze smrt. Jejich statečnost je vštípená přírodou, pěstovaná příkladem a poučkami neztrácí na síle. Pokud jim nedojdou zásoby, jsou líní a nečinní. Pokud je však třeba jsou neúnavní a vytrvalí v lovu zvěře a v boji s nepřáteli. Jsou při tom prohnaní a připraveni využít každou příležitosti dosáhnout svého cíle. Jsou i chladnokrevní a rozvážní na radách a opatrní odhalit své pocity. Na druhé straně se chlubí svými bohatýrskými skutky, bystrosti psa, pronikavým zrakem rysa, mazanosti lišky, hbitosti skákající srny a neporazitelné divokosti pumy.

Svému rodu či tlupě jsou maximálně oddáni. Jsou jednotní coby jedná duše, hlavně co se týče nepřátel. Bez zbytečných sporů, bez závisti či ctižádosti se radí o opatřeních, která je třeba přijmout ke zničení těch, kteří na sebe přivolali jejich nelibost. Jejich rady neovlivňují sobecké úmysly, úplatky nebo dokonce výhrůžky. Čest kmene je na prvním místě a odtud do značné míry pramení jejich ctnosti i neřesti. Díky tomu čelí každému nebezpečí, snášejí nejstrašnější muka a statečně umírají, ne jako hrdinové, ale vlastenci. Z toho pramení jejich nenasytná pomsta vůči těm, s nimiž jsou ve válce. Jejich nevzdělaná mysl není schopná posoudit správnost jednání a neví, jak udržet svou zuřivost v mezích. Tato krátká úvaha musí stačit. Omezený rozsah mé práce mi nedovoluje zabývat se tímto tématem podrobněji a logickou pravidelností. Věřím, že čtenáři to nebudou vyžadovat, protože jim umožní vytvořit si poměrně přesnou představu o lidech, které jsem popisoval. Zkušenost nás učí, že popisy konkrétních událostí nám umožňují vytvořit dobrý úsudek o zvycích určitého národa než sebelepší propracované rozbory.

Hlavní jazyky domorodců Severní Ameriky lze rozdělit do čtyř skupin. Irokézů ve východních částech, Odžibwejů na severozápadě, Dakotů na západě a Čerokíů na jihu. Používají se od pobřeží Labradoru na severu a Floridou na jihu, od Atlantického oceánu na východě a pokud můžeme soudit z dosavadních objevů i Tichým oceánem na západě.

Ze všech těchto jazyků se zdá nejrozšířenější jazyk Odžibwejů (algonkinský jazyk). Je tak vážený, že ho používají náčelníci všech kmenů v oblasti Velkých jezer, na západ od nich na březích Mississippi, až po Ohio na jihu a Hudsonův záliv na severu. To zahrnuje více než třicet kmenů používajících v radách pouze tento jazyk, přestože každý z nich má svůj vlastní. Pravděpodobně se časem stane univerzální mezi všemi indiánskými národy, protože žádný z nich se nepokouší podnikat výpravy na velké vzdálenosti a není způsobilý jednat, pokud nezná jazyk Odžibwejů.

V současné době tímto jazykem hovoří Ottawové, Saukové, Liščí indiáni, Nipissingové atd. a to s malými rozdíly v dialektu. Zda je to pro tyto národy přirozené, nebo naučené jsem nezjistil. Jsem však přesvědčen, že barbarský a hrubý dialekt Winnebagů a Menominiů i dalších kmenů časem zcela vymizí.

Jazyk Odžibwejů není zatížen žádnými zbytečnými přízvuky a neobsahuje nadbytečná slova. Snadno se vyslovuje a je mnohem bohatší než jiné domorodé jazyky. Jelikož nejsou zatížení uměním ceremoniální zdvořilosti a lichotkami, nepotřebují přehršel zbytečných slov. Jsou prostí a používají pouze nezbytná slova k vyjádření svých myšlenek.

Dakotové mluví s měkkým přízvukem, bez hrdelních zvuků, takže se dá snadno naučit. Je téměř stejně bohatý, jako jazyk Odžibwejů a je nejrozšířenější na západním břehu Mississippi. Dle mých informací se používá mezi národy sídlícími severně od Missouri až k břehům Tichého oceánu.

Ačkoli indiáni nemohou sdělovat své myšlenky písemně, vytvářejí určité hieroglyfy, pro zaznamenání mimořádných událostí. Když jsou na výpravách a mají v úmyslu nechat vzkaz, sloupnou kůru ze stromů, a tam udělají značky. Když jsem opustil Mississippi a pokračoval po řece Chipaway k Hořejšímu jezeru Superior, můj průvodce, náčelník Odžibwejů žijících u jezera Ottawa, do kterého jsme právě vpluli, se obával, že by se s námi mohly setkat Dakotové. S nimi jsou totiž pořád ve válce. Proto uloupl kůru z velkého stromu poblíž ústí řeky a pomocí dřevěného uhlí smíchaného s medvědím tukem nakreslil hrubým ale výmluvným způsobem obrázek vesnice Sauků. Poté nakreslil nalevo muže oblečeného v kůži. To měl být Dakota. Jelen zase symbolizoval Odžibweje. Nakreslil ještě kánoi plující po řece a v ní muže s kloboukem. To jsem měl být já, Angličan. Francouz měl šátek na hlavě a veslo v ruce. Na přídi kánoe byla namalovaná dýmka míru.

Význam? Dakotové měli pochopit, že Odžibwe doprovází z vesnice Sauků Angličana a nemá žádné nepřátelské úmysly. Takové vzkazy mezi sebou respektovaly i znepřátelené národy.