Ben Comee - Pád Carillonu - Nahkohe

K cíli jsme dorazili v noci a zůstali jsme v člunech zmítajících se na rozbouřené vodě až do rána. První jsme se vylodili my, přešli jsme most a spěchali k pilám, kde na nás čekal nepřítel. Několik frantíků jsme zabili, nějaké zajali a zbytek zahnali. Poté dorazili granátníci a lehká pěchota následována zbytkem armády. Ta rovněž přenocovala u pil. Kanaďané a indiáni se znovu přiblížili a stříleli na nás z křoví.

„Jistě tam budou nějací tví kamarádi z Canawaughany, Bene což? Pěkná visitace,“ hučel Martin.

Schovali jsme se za stromy a keře a společně jsme se vzájemně likvidovali. Několik našich bylo zraněno. Nevím, jaké ztráty utrpěl nepřítel, protože indiáni své mrtvé odtahují. Mohlo by se zdát, že to není nic důležitého, ale mohu vás ujistit, že když jste čtyři nebo pět hodin schovaní za stromem a slyšíte, jak do něj buší kulky nebo jak kolem vás sviští trávou, je velkým zklamáním, když nevidíte výsledky své práce.

Druhého dne byli rangers vysláni přes planinu zaujmout pozici na vyčištěném území vedle jezera Champlain. Bylo to poblíž malého opevnění, ze kterého na nás začali střílet.

„Nemá smysl tady Bene stát a nechat do sebe střílet,“ volal Martin.

„Ano, vyženeme je a sami se tam uvelebíme. Na ně hoši!“

Běželi jsme tam, stříleli a přelézali val. Dorazila i armáda a dělostřelectvo. Nepřítel opustil valy a stáhl se do pevnosti. Jejich opevnění se nám dobře hodilo. Armáda začala kopat posty pro děla a Rangers odváděli pozornost od ženistů. Všechna naše děla byla nyní přivezena, nicméně francouzský velitel Bourlemaque nechal v noci dvacátého čtvrtého pevnost vyklidit. V pevnosti nechal jenom čtyři sta mužů. Jakmile byla naše děla na místě, začala prudká oboustranná palba. Amherst poslal na jezero několik rangers sledovat pohyb nepřítele. Vzal se jeden obyčejný člun a dva velrybářské. V noci pětadvacátého Rogers nařídil šedesáti chlapům zničit bariéru, kterou Francouzi umístili přes jezero. Když jsme byli v polovině cesty uviděli jsme světla loučí pohybující se u pevnosti. Bylo vidět, že se nepřítel naloďuje.  

Rogers zařval: „Chystají se odplout. Jdeme na ně hoši!“

Zaútočily jsme na čluny, které byly odděleny od hlavních sil. Pádlovali jsme mezi nimi a stříleli doprava a doleva. Jedna z posádek se bránila, ale tři nebo čtyři muže jsme zabili a zbytek skočil přes palubu a plaval ke břehu. Pronásledovali jsme jeden člun a já střílel z přídě. Nakonec to stočili ke břehu a unikli do lesa. Kolem desáté hodiny pevnost vybuchla ohromnou explozí.

Ráno jsme zabavili všechny opuštěné nepřátelské lodě s mnohými zavazadly a našlo se i padesát sudů střelného prachu a dost dělových koulí. Později jsem se prošel po pevnosti. Byla zcela zničena výbuchem muničního skladu.

Dvě stě rangerů kapitána Brewera hlídalo nepřítele v Crown Point. My zbyli jsme šli opět k pilám střežit tamní pozice. Zůstali jsme tam dva týdny. Dvanáctého srpna jsme dostali rozkaz vyrazit na frontu a celá armáda se pohnula k pevnosti Crown Point. Tu ale nepřítel také vyhodil do vzduchu.

Dlouho jsem neměl příležitost mluvit s kapitánem Starkem, takže jsem využil příležitost během táboření v Crown Point. Zašel jsem do jeho ubikace a on mne pozval dál. Nabídl mi dýmku.

„Rád tě vidím, Comee. Už je to nějaká doba, co jsme se viděli, a v této kampani už se znovu nesetkáme. Dnes jsem dostal rozkaz vzít dvě stě mužů a proklestit cestu lesem k pevnosti Čtyřka. Jsem za to velmi rád, protože mě to dostane z nesnází, ve kterých bych se ocitl, kdybych zůstal tady.“

„Jak to, kapitáne Johne?“

„Generál Amherst poslal kapitána Kennedyho a několik dalších důstojníků do St. Francis verbovat tamní indiány. Myslím, že je to hloupý nápad, který přinese jenom potíže. Nechci s nimi bojovat. Tedy, nevadí mi s nimi bojovat, pokud sem přijdou, ale nechci je napadat na jejich vlastním území. Jsem totiž členem toho kmene. Mám tam adoptivní rodiče. Nikdy jsi netušil, že jsem plnohodnotný indiánský válečník což, Bene?“

„Vskutku, to opravdu ne. Jak je to možné?“

„Inu, jako mladík jsem se na jaře roku 1752 s Davidem Stinsonem, Amosem Eastmanem a mým bratrem Williamem vydal lovit a klást pasti k řece Baker's River. Rozbili jsme tábor a postavili si shleter z kůry a větví. Byla tam spousta zvěře. Do prvního dubna jsme měli kožešiny v hodnotě přes pět set liber. Sedmadvacátého toho měsíce jsme zahlédli stopy indiánů což byl signál vyklidit pole. Bylo mi sice třiadvacet let, přesto jsem byl nejmladší ze skupiny, tudíž jsem byl vyslán posbírat pasti.“

„Teda kapitáne Johne, kdybych měl kožešiny v hodnotě pěti set liber a viděl bych stopy indiánů, vzal bych kožešinami a nohy na ramena, čert vem pasti.“

„Ano, tak by se zachoval rozumný člověk. Ale kdybys tam byl, pravděpodobně by ses choval stejně hloupě. Za prvé jeden šetří, jak se dá a za druhé, jsme se chtěli vyhnout posměchu v osadě, že jsme zbaběle utekli před neviditelnými divochy. Inu, hloupě jsme riskovalď. Slunce již se sklánělo k obzoru a já se skláněl nad vodou abych sebral past, když někdo za mnou promluvil. Zvedl jsem hlavu a uviděl několik rudochů, jak na mě míří zbraněmi. Ptali se mě, kde je náš tábor, tak jsem je odvedl tři kilometry na opačnou stranu proti proudu řeky. Jenže, jak jsem se nevracel, kluci začali střílet, aby mi dali signál. To bylo zlé. Indiáni se otočili a proběhli lesem, aby se dostali pod náš tábor a odřízli kamarádům cestu. Eastman byl na břehu, zatímco Stinson a bratr William už v kánoi. Indiáni Eastmana chytili a mě přikázali, abych ostatní zavolal na břeh. Já naopak křičel: ‚Indiáni! Chytili Eastmana a mě. Utečte!‘ Divoši na ně chtěli vystřelit a já jsem se pokusil jim srazit zbraně. Žel přesto jedna střela zabila Stinsona.“

„Znovu jsem zavolal: ‚Všichni vystřelili, Bille. Uteč, jak nejrychleji můžeš.‘ Odpluli a indiáni mi dali pořádnou nakládačku což jsem jim nemohl mít za zlé.“

„Museli být na vás dost vzteklí?“

„To jistě, ale zároveň si mě za vážili. Byli to indiáni kmene St. Francis. Bylo jich deset pod vedením náčelníka Francise Titigawa. Vzali nás k řece Connecticut, kde se k nám připojili další dva. Pak jsme šli na horní Coos Intervale. Tři indiáni byli s Eastmanem posláni napřed do St. Francis. My zbylí lovili u malého potoka. Nechali mě lovit také a mohl jsem si nechat své kůže. Na začátku června jsme dorazili do St. Francis. Společně s Eastmanem jsme měli projít tradičním špalírem bití. Mladí indiáni se seřadili do dvou řad a my jsme měli proběhnout mezi nimi. Každý z nich měl klacek nebo hůl a nám s Eastmanem dali dvě tyče dlouhé asi dva a půl metru, na jejichž konci byla přivázána kůže zvířete nebo ptáka. Nevím proč nám to dali.“

„Eastmana naučili několik slov, která měl zpívat během průchodu mezi řadami. A byla to dost drzá slova. Něco jako: ‚Porazím všechny vaše mladé muže.‘ To mladé válečníky podráždilo. Dostal pořádný nářez.“

„Když přišla řada na mě, zpíval jsem: ‚Políbím všechny vaše mladé ženy.‘ Moje tyč byla pevná a dlouhá, vcelku dobrá zbraň. Rozhodl jsem se, že nebudu jediný, kdo dostane rány. Když jsem se rozběhl, mlátil jsem s tím doprava a doleva a hlava nehlava. Překvapilo mě, že jsem prošel jen s malými zraněními. Možná si myslíš, stejně jako ostatní, že indiáni nemají smysl pro humor, ale staří muži sedící opodál se náramně řehtali. Jak viděli mladé válečníky padat k zemi, měli z toho náramnou radost.“

„Jelikož muži nepracují, dělají na polích ženy a zajatci. Dali mě k ženám, abych okopával kukuřici. Snažili se mě naučit správně okopávat, ale já jsem tvrdohlavý. Pokud nepracují muži, já nebudu také. Hodil jsem motyku do řeky a prohlásil, že jsem válečník a ne žena, která okopává kukuřici. A oni místo toho, aby mě potrestali, více si mě vážili a starý náčelník mě adoptoval. Říkali mi ‚Mladý náčelník‘ a chovali se ke mně s úctou. Naučil jsem se něco z jejich jazyka a způsobu boje, což mi prospělo. Nikdy jsem neviděl, aby se s válečným zajatcem zacházelo tak laskavě, jako se mnou zacházeli indiáni ze St. Francis.“

„Po pěti týdnech přijel pán Wheelwright z Bostonu a kapitán Stevens z pevnosti Čtverka, aby vykoupili zajatce z Massachusetts. Ale jelikož ve St. Francis žádní nebyli, vykoupili Eastmana a mě. Poté jsem musel tvrdě pracoval, abych splatil svůj dluh provincii Massachusetts. Co se týče boje s těmito indiány, budu rád, když se tomu vyhnu. Budu raději pracovat na stavbě silnice k pevnosti Čtyřka.“ To bylo mé vyprávění s kapitánem Starkem.

Na začátku září jsme se doslechli, že kapitán Kennedy byl v St. Francis i s doprovodem zajat a poslán do Montrealu. Třináctého září jsme dostali rozkaz prozkoumat západní území.

„Přijde mi to jako hloupý žert, Bene,“ povídá Martin. „Blbnout v lesích, kde nikdo není, zatímco by naše armáda má pronásledovat Frantíky a hnát je k řece svatého Vavřince. Pak bychom se mohli spojit s generálem Wolfem a ukončit válku.“

„Seržant Munro mi řekl, že Amherst chce nejprve obnovit pevnost a postavit další čluny a šalupy.“

„Možná, možná. Nejsem žádný zatracený generál, ale věřím, že když už někoho ženete před sebou, měli byste ho hnát, dokud se nevzdá. To je můj názor.“

Té noci jsme se nalodili na velrybářské čluny a kánoe. Naše skupina čítala dvě stě mužů. Nás rangery podpořila lehká pěchota kapitána Dunbara a padesát indiánů. Přepluli jsme na východní břeh a pluli po jezeře. Několik kánoí bylo vysláno napřed, aby nás varovaly, pokud by se objevil nepřítel. Vesla jsme měli omotaná látkou, aby nedělala hluk. Pluli jsme v jedné řadě poblíž břehu v největším stínu. Před svítáním jsme přistáli a vytáhli lodě z vody do lesa a přes den odpočívali.

Každou jsme na jezeře hlídkovali. Noc, co noc, vždy ve stínu břehu. Na dolním konci jezera jsme vyplouvali až pozdě v noci a vytahovali lodě dlouho před svítáním. Už nás to moc nebavilo. Za celou tu dobu jsme nesměli rozdělávat oheň. Pak jsme přece jenom spatřili nepřátelskou flotilu. Museli jsme se chovat ještě víc opatrně. Povím vám, že kdybychom nebyli ve válce, byl by pobyt na jezeře nádherný. Listy právě měnily barvu. Dny byly dokonalé jasné. To by se s potěšením pozorovali lodě, jen kdyby nebyly nepřátelské.

Pátý den nám nešťastnou náhodou vybuchl soudek střelného prachu. Několik mužů utrpělo popáleniny a muselo se vrátit do pevnosti. Nemocní odpluli s nimi. Než jsme dorazili k zátoce Missisquoi, naše síly se zmenšily na sto čtyřicet pět mužů. Bylo nám již zřejmé, že se nejedná o bezvýznamnou výpravu na západ, jelikož jsme se dostali přímo na nepřátelské území. Edmund pochopil vážnost situace: „Co to sakra děláme? Máme zaútočit na francouzskou armádu ve sto padesáti chlapech? Nelíbí se mi ty výpravy majora Rogerse. Kéž bychom měli dobrého a obezřetného velitele, jako byl ten plukovník, který byl vyslán na jezero, aby zastavil Francouze a indiány. Přistál na ostrově, shromáždil své muže do kruhu kolem sebe a modlil se, aby nedošlo ke krveprolití. A modlil se tak dlouho, dokud nepřítel neproplul kolem nich. S takovým dobrým a opatrným velitelem má člověk šanci zachovat si vlasy na hlavě. Ale tomuto šílenému Rogersovi je jedno kolik lidí zemře, hlavně že může udělat něco senzačního. Co to sakra má v plánu?“

Vzpomněl jsem si na rozhovor s kapitánem Starkem: „Vím, co Rogers chystá. Jdeme rovnou do Kanady, k řece svatého Vavřince, zaútočit na indiánskou vesnici St. Francis. Tam, kde zajali kapitána Kennedyho a jeho muže.“

Edmund se zasmál a já věděl, že jsem trefil do černého: „Nemůžu ti říct, kam jedeme, ale neříkej ani slovo o tom, co tušíš. Kdyby někoho z naší skupiny chytili a on věděl kam jedeme, znamenalo by to jistou smrt pro nás všechny. Takže prosím mlč.“