Kraj pod Smutným Měsícem - XXIII. - Fallen Timbers - Nahkohe

1794 - Fallen Timbers

Tak měl konečně nastat čas na ten kýžený a trvalý mír, šuškalo se v Ohiu a Kentucky. Bylo skoro těžko uvěřit, že ty zatracené indiánské války navždy skončí. Bylo skoro těžko uvěřit, že už nikdy nedojde k indiánským nájezdům. Bylo skoro těžko uvěřit, že pohraniční osady budou v bezpečí.

Samozřejmě se našli takoví, kteří na trvalý mír nevěřili a Simon Kenton patřil mezi ně. Ačkoli byl negramotný, dobře chápal, že smlouvy mají pramalou cenu. Nejčastěji je rozhodně porušovali běloši. V každém případě dříve či později dojde k dalším hraničním sporům, o tom byl přesvědčen. Ale to zdaleka nebyla jediná věc, která ho trápila. Musel se smířit s faktem, že byl propuštěn z armády. Od počátku roku ho opět soužila bažinná horečka, a dokonce ho týden držela na hranici smrti. I poté, co krize pominula, teploty se mu pravidelně vracely, takže nebyl schopen služby. Zhubnul a byl zlý nad slabostí a únavou. Staral se o něj mladý voják jménem Andrew McConnell, kterého mu z úcty poskytl Wayne. Přesto generál vnímal fyzickou neschopnost svého hlavního zvěda, a tak ho propustil. Zvěda do Kentucky doprovodil McConnell.  

Kenton mladíkovi služby ocenil sty akry ze svých pozemku u Elkhorn Creek poblíž Georgetownu v Kentucky. McConnell však mohl marně snít o krásném sídle, které si tam jednoho dne postaví, neboť mu dárce zatajil jednu podstatnou věc. Kenton se nezmínil o soudním sporu, který vedl o tuto půdu od roku 1788. Snad neměl pochyb o tom, že spor vyhraje, proto dál nakládal s půdou dle své vůle.

Mezitím zprávy o událostech na severu přicházely s překvapivou pravidelností. Anthony Wayne měl dobré komunikační spojení mezi svou armádou a Fort Washingtonem a posílal pravidelné depeše. A ty zprávy byly zatím dobré. Krátce po výstavbě Fort Recovery byla na generálův rozkaz vypálena obchodní stanice Francouze Petera Loramieho, který byl pod hrozbou trestu smrti vyhnán do Kanady.

Britové byli více než kdy jindy znepokojeni přítomností Američanů poblíž kanadské hranice. V Detroitu panovala shoda v obavě, že cílem „Šíleného Anthonyho“ bude i pevnost. V dubnu viceguvernér John Graves Simcoe v doprovodu týmu zkušených indiánských agentů, vojenských důstojníků a inženýrů opustil Detroit plul po řece dolů, přes jezero Erie a poté po řece Maumee až k peřejím. Tam na severním břehu poblíž ruin staré britské pevnosti nyní obchodoval Alexander McKee. Simcoe tam nechal postavit pevnost, což bylo v rozporu s britsko-americkou smlouvou. Pojmenoval ji Fort Maumee podle řeky známé tako jako Miami. K pevnosti se okamžitě začali stahovat indiáni. Byli tom pro ně připraveny zbraně a střelivo.  

A Wayneova armáda dále rostla. Na jaře měla již dva tisíce pravidelných vojáků a patnáct set kentuckých jízdních dobrovolníků. V dubnu se k výpravě přidal „Malý“ Mik Cassidy s vlastní jednotkou kentuckých jízdních střelců. V červenci přišel generál Scott s šestnáct sty odvedenci z Kentucky.

Koncem června byl zajat přeběhlík Harry May a při výslechu prozradil indiánský plán dobít Fort Recovery. Wayne tam poslal majora McMahona s rotou a zásobami. Indiáni však podpůrný oddíl napadli dříve, než dorazil k pevnosti. Došlo k prudké bitvě, během níž byl McMahon zabit. Útok vedl Modrý kabát podporovaný McKeem. Pak přišla řada na pevnost. Byla ovšem bráněna dobře. Po dvou dnech indiáni sebrali své mrtvé a odešli stejně rychle, jako přišli.

Osmadvacátého července se dal generál Wayne na pochod. Zamířil rovnou k pevnosti Fort Laramie a posléze na sever k řece Auglaize. Tu sledoval po proudu směrem k řece Maumee. Zvědové přinesli povzbudivé zprávy, že indiáni prchají ze svých vesnic od Auglaize a Maumee. Wayne na soutoku řek postavil další pevnost. Za osm dní byla hotová a po kolaudaci opevněných srubů, palisád a příkopů Wayne prohlásil: „Vyzývám Angličany, indiány a všechny ďábly z pekel, aby ji dobyli!“

Generál Scott stojící po jeho boku poznamenal: „Tak ji pojmenuj Fort Defiance (Vzdor)“ a Wayne tak učinil.

Harry May byl zakrátko opět zajat Šavany a odveden do hlavního indiánského tábora. Zde byli utáboření bojovníci sedmi národů pod velením Modrého Kabáta. Šavani, Delawaři, Pottawatomiové, Miamiové, Ottawové, Odžibwejové a Mingové. May byl nahý přivázán ke stromu. Před něj se postavilo v půlkruhu několik desítek bojovníků s mušketami. Na pokyn hlavního náčelníka současně vystřelili. Popravenému nemohly být způsobeno více škody, ani kdyby ho do hrudi zasáhla osmiliberní dělová koule.

Wayne pokračoval podél Maumee a na místě zvaném Roche de Boeuf postavil lehké opevnění, které sloužilo jako sklad pro těžká zavazadla. Pojmenoval ho příznačně Fort Deposit (Sklad). Následujícího rána, dvacátého srpna se již generál v bojových formacích vydal rovnou proti indiánskému táboru na kopci zvaném Presque Isle. Ten se nacházel pouhých šest kilometrů od britské pevnosti Miami. Byla to oblast, kde nedávno řádila vichřice a způsobila v lesích značný polom stromů. Ty ležely v chaotickém nepořádku rozházené jeden přes druhý. Proto bitva, která se zde odehrála dostala název „Fallen Timbers“ čili „Velká Polom.“

V té dřevěné změti se indiáni připravili na boj. A zde se mělo dokázat, zdali se generálovo velení a přísný výcvik vyplatí. Jakmile se jeho armáda přiblížila k pozicím nepřítele, generál poslal dopředu prapor jízdních střelců. Měli rozkaz zaútočit, potom předstírat zmatek, a nakonec zoufalý ustup. Byla to typická indiánská taktika předstíraného ústup s cílem přivést nepřítele k zálohám. Tentokrát chtěl Wayne vylákat indiány na pro něj výhodnější terén. Plán vyšel dokonale. Indiáni se nadšeně vyhrnuli ze svých úkrytů vzhůru za nepřítelem.

Pršelo a zvuk bubnů se nesl příliš tlumené a domluvené signály zněly nejasně. Plán obklíčit pravé křídlo indiánů sice selhal, přesto americké vítězství bylo úplné. Po krátkém a tvrdém boji se indiáni otočili na útěk. Na poli zůstalo ležet přibližně čtyřicet mrtvých válečníků. Pronásledování bylo krátké a skončilo na dohled od pevnosti Miami. Britská posádka sledovala celou bitvu v tichosti. Brána byla zavřená, přestože indiánům byla v případě neúspěchu přislíbena podpora. Indiáni se marně dožadovali pomoci. Brána byla pevně zavřená.

Wayne britské základně nevěnoval pozornost. Měl sice pravomoc od prezidenta „zaútočit a zničit britskou pevnost Miami,“ ale on se raději věnoval indiánům. Ti se mezitím rozprchli do lesů a Američané začali systematicky ničit všechny polnosti v okolí pevnosti. Spálili všechna okolní obydlí včetně obchodní stanice Alexandra McKee což Angličany konečně namíchlo. Navíc k pevnosti přijel poručík William Henry Harrison a v klidu naslouchal nadávkám z palisád. Jeden z britských kapitánů byl tak rozčílen, že chtěl na drzého Američana vystřelit z děla. A když už přikládal louč k doutnáku, zavčas ho zastavil velitel, major William Campbell s taseným mečem. Nicméně Campbell byl na Waynea stejně vzteklý a poslal generálovi dopis. Protestoval proti americké přítomnosti poblíž britských vojenských pozic a ničení britského majetku. Také, že neví o žádné válce mezi Británií a Amerikou což by to odůvodňovalo. Wayne mu na to odpověděl dvěma ostrými dopisy, a naopak majora vypoklonkoval z amerického území.

Wayne by asi velmi rád pevnost napadl, ale byl si nejspíš vědom, že za případný konflikt mezi státy by byl zodpovědný on. Nařídil armádě návrat do Defiance a cestou nechal chladnokrevně a důkladně ničit veškerá kukuřičná a jiná pole a indiánské vesnice v okruhu osmdesáti kilometrů na obou březích řeky Maumee. Plukovník Hamtramck byl vyslán s oddílem k soutoku řek St. Joseph a St. Marys, kde se tvořila řeka Maumee a postavil tam novou pevnou pevnost Fort Wayne.

Wayne se s hlavní částí armády vrátil do Fort Greenville, kam dorazil druhého listopadu po třech měsících a šesti dnech nepřítomnosti. Díky jeho strategii spálené země docílil toho, že nadcházející zima se stala pro indiány ještě horším nepřítelem než on. Většina se jich utábořila při ústí Swan Creek, kde měli velké potíže přežít. Byli závislí na Britech, kteří jim však neposkytli ani polovinu z toho, co potřebovali. Porážka a hladomor sám o sobě stačil k tomu, aby žádali o mír, ale indiáni jsou ovšem dost houževnatí a možná by zimu překonali, aniž by žádali o mír.

K té době se váže jedna legenda, kterou měli šířit indiáni. Ze všech bělochů, se kterými se stýkali, si hodně vážili plukovníka Alexandera McKee. Agent velice dbal na to, aby Britové plnili své sliby. Když zboží nedorazilo včas, byl to McKee, kdo v Detroitu apeloval na dodržení závazku. Účastnil se mnoha bitev a nebál se být v samotném centru dění. Přesto nebyl nikdy raněn což podpořilo indiánskou víru v ochrannou moc duchů. Věřili, že tím je jeho ochočený jelen, který s ním žil jako domácí pes. Jednoho rána se zvíře změnilo. Když se McKee oblékal a sehnul se, aby si natrhl kalhoty, jelen zaútočil a zasáhl ho parožím přímo do holého zadku. Mohlo by to být k popukání, kdyby mu jedena výsada neprotrhla tepnu. McKee byl sražen k zemi a s úžasem sledoval, jak ho opouští životodárná krev. Na podlaze se tvořila velká šarlatová louže. Během několika minut vykrvácel. Pravda je ovšem taková, že zemřel v klidu na své farmě. Nicméně měla tato nadpřirozená událost umocnit jejich depresi.

Nicméně během šesti týdnů přišla celá řada vyslanců z koalice sedmi národů do Fort Greenville s nabídkami míru. Generál je přijal a uzavřel s nimi prozatímní smlouvu. Trvalá mírová smlouva měla být uzavřena následující léto ve Fort Greenville. Mělo tam dojít i k výměně zajatců. V Kentucky zavládlo přesvědčení, že konečně nastal vytoužený mír. Že konečně budou moci v klidu obdělávat pole, klučit lesy, pást dobytek atd. Ačkoli ve skutečnosti uplynuly měsíce bez incidentů, staří medvědi typu Simona Kentona stále chodili s opatrností. Zvláště v lese.

Kenton po zbytek roku putoval po odlehlých krajích Kentucky a hledal neoznačené pozemky, které ještě stály za to. Do konce roku si nárokoval předkupní práva na čtyři sta tisíc akrů půdy.