Ben Comee - St. Francis - Nahkohe

Přistáli jsme v zátoce Missisquoi a vytáhli lodě do lesa a poblíž schovali zásoby na zpáteční cestu. Zbytek jídla jsme si rozdělili, uložili do vaků a vydali se na severovýchod. U člunů jsme nechali na stráži dva indiány. Ušli jsme sotva několik kilometrů, když nás ti dva dohonili: „Francouzi a indiáni našli lodě. Velká skupina nás sleduje. Určitě tři sta mužů,“ hlásili.

Rogers zareagoval: „Chlapci, situace se krapet změnila. Přesto máme před sebou nějakou práci. Je třeba ztrestat ty indiány, a o to jde. Uděláme, co musíme udělat a na krásně pak zmizíme.“

Den za dnem jsme se plahočili od úsvitu do soumraku smrkovými lesy. Leč to byly spíše mokřiny, kde nám voda sahala od kotníků po stehna. Byli jsme stále mokří a naše obuv začala hnít a rozpadat se.

V noci jsme káceli stromy, kladli na ně větve a na těchto plošinách se alespoň v suchu vyspali. Celých devět dní to trvalo. Devět nocí jsme spali tímto způsobem. Bylo to hrozně namáhavé, i pro tak ostřílené muže, jako jsme byli my, zvyklé na tvrdý život v lese. Amos zahučel: „Jsme procesí promrzlých a nešťastných žab skákajících ve vodě. Nikdy jsem neslyšel, že by se někdo pouštěl do takových pitomostí.“

„Ovšem pomysli na tu slávu, Amosi. Vtrhneme do srdce nepřátelské země, tam potrestáme indiány a vrátíme se ctí zpět.“

„Sláva ať jde k čertu! Raději bych byl s Davym, lovil lišky a poslouchal jeho bláznivé příběhy. O tom, co udělal, nebo co by udělal, kdyby se nic nestalo.“
„Ale vyprávěním tohoto dobrodružství ho jisto jistě překonáš.“

„Ano, až se vrátím. Jestli se vrátím! Já bych se raději vrátil bez toho příběhu. Zdá se, že Davyho šance to slyšet je dost malá.“

Desátý den pochodu od zálivu Missisquoi jsme dorazili k řece. Rogers tam prohlásil: „Mládenci, tohle je řeka St. Francis. Určitě jste již odtušili, že táhneme na indiány St. Francis. Je třeba je potrestat za zajetí kapitána Kennedyho a jeho společníků, když k nim přišli s bílou vlajkou. Neřekl jsem vám to dřív, protože to nebylo bezpečné. Kdyby někoho z vás zajali, bylo lepší, aby nevěděl, kam jdeme. Indiáni by ho mohli mučit, jak by chtěli, ale on by nemohl nic prozradit. Nyní mohou jen hádat, kde udeříme. Vesnice St. Francis leží na řece St. Lawrence při ústí St. Francis. Je to asi pětadvacet kilometrů odtud. Zaútočíme na ně v noci. Nemějte k nim žádnou lítost. Už devadesát let obtěžují naše pohraničí. Zabili na pět set našich dobrých mužů z Nové Anglie, plus ženy a dětí. Další unesli. Řeka má rychlý proud, proto si musíme vzít batohy na ramena, spojit síly, abychom si mohli navzájem pomáhat. Martine a Comee, pojďte ať uvidíme, co vydrží vaše nohy.

Rogers mě postavil téměř na čelo průvodu, protože mě považoval za silného. Vstoupili jsme do proudu s propletenými pažemi a drali se vpřed. Ačkoli řeka byla hluboká přes metr a půl, přešli jsme tok bez větších potíží. Několik mužů spadlo a několik zbraní vzala voda, ale jinak jsme se bezpečně dostali na druhý břeh. Postavili jsme i malý vor, abychom na něm převezli hlavně munici.

Zvědové šli napřed a my ostatní postupovali opatrně ve třech řadách. To se mi moc nelíbilo. Řekl jsem Martinovi vedle mě: „Nemůžu vystát tento způsob boje. Plížit se za indiány a napadat je uprostřed noci, když tvrdě spí. Já mám rád poctivý boj, kde se dává a bere.“

„Neblázni Bene. Ti indiáni zabili a skalpovali dva členy mé rodiny. Kdybys žil celý život na hranici jako já, byl bys rád, že jim můžeš oplatit stejnou mincí. Oko za oko a zub za zub a skalp za skalp. Zabili mi hodně přátel, dobrých a klidných lidí, kteří nikomu neublížili. Téměř každý rok, někdy i několikrát do roka jsem se účastnil tažení proti těmto ďáblům. A to, co jsem viděl, mě přimělo nenávidět rudochy víc než kdy jindy. Přece už víš také dost sám. Kolik rangerů bylo mučeno a skalpováno? Vzpomeň si na Johna McKeena! Jak ho svlékli a přivázali ke stromu. Tančili kolem něj, posmívali se mu a házeli po něm nože. Byl od hlavy k patě plný děr. Zapomněl jsi, co pak udělali? Do každé té rány mu vrazili borovicovou třísku, zapálili to a udělali z něj živou pochodeň!“

„To víš, že na něj nezapomínám. Na něj ani na ostatní. Na mučení, běhy přes špalír, sekaní noži a tomahawky, dokud nepadli a nebyli nakonec skalpování.  Zaslouží si být zabiti jako hadi, ale já to nerad dělám takto. Bez ohledu na jejich zrádnost chci čestný boj tváří v tvář. Jsem zkrátka voják. Mám rozkazy a plním je. Ty špatné ovšem nemám rád.“

„Jsi příliš citlivý, Bene. Je jich dvakrát víc než nás, a pokud je nepřekvapíme, zabijí oni nás.“

McKinstry nás poslouchal a komentoval to: „Bene, ty jsi nikdy nežil tam, kde řádili indiáni, to je zřejmé. Nemáš asi rány na duši. Nemáš mrtvé příbuzné a přátelé. Já v tom žiji již už třicet let. Podívej, zde je moje počítadlo, tyto zářezy.“ Vytáhl provázek, který měl kolem krku a ukázal mi malý kolík se sedmnácti zářezy. „Tolik jsem zabil indiánů. Každý zářez mi ulehčil bolest na srdci. Každá příležitost zabít indiána ze St. Francis, ať už je vzhůru či spí mě uspokojí. Chci vidět celý ten zmizet z povrchu zemského.“

Inu bylo to pro každého z nás nějak těžké. Země na této straně řeky byla vyšší a už nás tak nesoužili komáři z bažin. Ti byli k zbláznění. Čistý a svěží vzduch nám před setměním vysušil oblečení a my jsme spali tvrdě a spokojeně vdechujíc čistou vůni balzámových jedlí.

Následujícího dne, dvacátého druhého dne od opuštění Crown Point jsme postupovali už velmi opatrně. Rogers nás zastavil a vylezl na strom. Sdělil, že vidí vesnici takových pět kilometrů daleko. Rogers se s poručíkem Turnerem a praporčíkem Averym vydal na výzvědy. My zatím leželi a čekali. Měsíc byl asi ze tří čtvrtin plný. Rogers se vrátil ve dvě hodiny v noci a povídal: „Plazili jsme se blízko k jejich vesnici. Indiáni se skvěle bavili. Mají sud rumu, pijí a tančí kolem ohňů. Snad se tam konala svatba. Dnes budou páníčků spát jako mimina.“

Za hodinu jsme byli už na pět set metrů od vesnice. Odložili jsme batohy a připravili se na útok. Bylo nás v tu chvíli sto dvaačtyřicet. Čekali jsme v lese, dokud vesnice neusnula. Rogers nás rozdělil do tří skupin a asi hodinu před svítáním nám dal příkaz k útoku ze tří stran. Čtvrtou stranu tvořila řeka svatého Vavřince. Vtrhli jsme do vesnice, proběhli uličkami, odkopli štěkající psy a zaujali pozice před chatrčemi. Nad dveřmi visely tyče s pověšenými skalpy, které se tam houpal coby květinové girlandy.

Stál jsem u dveří chaty, když tu vyšel indián. Zastřelil jsem ho, a když se objevil další s omámeným a překvapeným výrazem, rozbil jsem mu lebku pažbou pušky. Pak jsem vytáhl sekeru a sekal do těch, kteří utíkali kolem. Martin, Edmund a Amos byli poblíž. Párkrát se na nás vrhlo několik indiánů. My se však semkli a bojovali. Byla to krutá a krvavá jatka. Ale pohled na tyče se skalpy nás rozzuřil a my jsme je zabíjeli jako krysy. Někteří se dostali ke kánoím, ale byli dohnání a pobiti. Jen málokdo unikl. Byly zabity i ženy. Byli jsme šílení, a bylo nemožné nás zastavit. I ony bojovali jako divoké kočky s noži a sekerami a my jsme je museli zabít.

Při východu slunce bylo krvavé dílo dokonáno. Téměř všichni indiáni byli zabiti. Spočítali jsme na těch tyčích téměř šest set anglických skalpů, tak jsme necítili žádnou lítost. Byla to přesto ponurá a hrozná práce. Mrtví leželi v uličkách mezi chatami, někde i na hromadách, ztuhlí ve smrtí a potřísnění krví. I my vypadali jako řezníci z jatek, celí krvaví. Byla to i naše krev z četných zranění. Edmund a Amos se mně ptali: „Jak to zvládáš Bene?“

„Ale jo. Jen pár škrábanců. Avšak doufám, že nevypadám tak zlověstně jako vy dva.“

„Nevím, jak vypadám já, ale kdybych tebe nebo Edmunda viděl u svého domu v tomto zjevu, zastřelil bych vás na místě.“

Rabovalo se. V kostele visely obrazy a našli se tam stříbrné nádobí a soška. V ostatních domech jsme pobrali, co se hodilo. Většina rangerů přišla v indiánských válkách o příbuzné a přátele, proto si pečlivě prohlíželi skalpy ve snaze poznat vlasy příbuzných. McKinstry konstatoval: „Je to marné hledání. Je to třicet let, co zabili mou milou a zničili mi život. Chtěl jsem najít její vlasy, ale je nemožné to poznat.“ Vytáhl z náprsní kapsy malý váček, otevřel ho, rozbalil jemnou látku a ukázal mi pramen zlatých vlasů. „Indiáni přepadli pevnost, kde žila, a zabili všechny kromě ní. Brzy jsme se o tom dozvěděli. Vyrazili jsme s velkou skupinou a pronásledovali je. Sledovali jsme je dnem i nocí a když je dostihli, oni jí zabili a skalpovali. Našel jsem její tělo na zemi a od toho dne až dodnes jsem hledal pomstu. Včerejší noc byla nejšťastnější za poslední roky. Kmen, který ji zabil, byl vyhlazen a já sám jsem zabil šest z nich.“

Rogers vyslechl některé z vězňů. Pak se k nán obrátil a řekl: „Pospěšte si chlapci, musíme odtud rychle pryč. Nemáme čas se vracet pro zavazadla. Šest kilometrů odtud, na řece sv. Vavřince jde po nás tři sta Francouzů a indiánů. A před několika dny se dvě stě Francouzů a šestnáct indiánů vydalo do Wigwam Martinac, kde očekávají náš další útok. Brzy je budeme mít všechny v zádech. Naberte tolik kukuřice, kolik jen můžete, protože k jídlu asi nic jiného nebude. V zemi, kterou budeme procházet je zvěře poskrovnu.“

Nacpali jsme si kukuřici do kapes a do pytlů, které jsme našli. Naložili jsme si je na záda a vesnici zapálili.

„Musíme se probít lesem k prameni Connecticutu, a pak podél řeky k pevnosti Čtyřka. Nemůžeme se vrátit stejnou cestou. To bychom padli Frantíkům a rudochům rovnou do náruče. Poslal jsem Amherstovi zprávu, aby nám připravil zásoby při ústí řeky Ammonusuc. Tam už to bude dobré,“ řečnil Rogers.

Propustili jsme vězně kromě dvou chlapců a vydali se na cestu. Je třeba ještě říci, že jsme zachránili šest anglických zajatců. Edmund povídá: „Jsem rád, že opouštím toto místo. Příliš mi připomíná jatka. Ovšem rozkazy jsou rozkazy a my je musíme plnit. Ale upřímně řečeno, nevidím důvod, proč bychom měli dělat to, co tito indiáni dělali posledních devadesát let.“

„Ty víš, že ta práce musela být udělána, a my jsme ji udělali. Také nemůžu říct, že jsem na to pyšný. Nyní mě nejvíce zajímá, jak se z této patálie dostaneme,“ reagoval jsem.

„Zdá se, že budeme dost hladovět. Pokud bychom šli jinudy, zemřeli bychom ještě jistěji. Indiáni po nás půjdou, ať se vydáme kamkoli, řekl bych.“

Šli jsme jako jeden muž na jihovýchod, jak nejrychleji to šlo. V noci jsme se zastavili, upražili kukuřici a pojedli. Ráno za svítání jsme byli znovu na cestě. Za osm dní jsme došli k jezeru Memphremagog. Kukuřice docházela a Rogers nás rozdělil do malých skupin, z nichž každá měla průvodce, který už na Connecticutu byl. Poradil skupinám, ať se od sebe drží dál, aby mohly snáze lovit. Sraz bude při ústí Ammonusuc. Mohykáni nás opustili a vydali se na jih do svých domovů. Předpokládali, že jejich cesta bude bezpečnější a lov lepší. A podařilo se jim to. Cestou nezemřel ani jeden z nich.

Edmund, McKinstry, Amos a já jsme byli s Rogersovou skupinou. Indiáni nám byli těsně v patách. Vešli jsme do úzkého rokliny a Rogers navrhl: „Zkusíme jim připravit léčku a uvidíme, jak se jim to bude líbit. Rozestavíme se mezi stromy po obou stranách. Nestřílejte, dokud nebudou hluboko v údolí.“

Bitka začala. Zadní část naší skupiny se dostala do střetu s indiány. Sestoupili jsme dolů, obklíčili rudokožce a několik jich zabili. Začali ustupovat, tak jsme rychle nabili a po druhé salvě na ně vyrazili. McKinstry jednoho srazil, ale byl zastřelen jiným, kterého jsem zabil sekerou. Obrátil jsem se k McKinstrymu. Ležel na zemi a lapal po dechu s prostřelený tělem.

„Je po mně, Bene.“

Snažil jsem se krvácení zastavit.

„Je to zbytečné. Cítím, že umírám. Vždycky jsem tě měl rád, Bene. Ať je tvůj život šťastný. Sbohem.“

Zavřel oči a jeho hruď se těžce zvedala, jak krátce a rychle dýchal. Za chvíli znovu oči otevřel. Nevnímal mě, ale zdálo se, že vidí něco nad sebou. Na tváři se mu objevil úsměv a řekl: „Ano Mary. Už jdu drahá.“

Pak vydechl naposled. Pohřbili jsme ho v roklině a místo vypálili, aby popel zakryl místo, kde byl pochován. Pokračovali jsme v cestě. O tři dny později se k nám připojili dva muži poručíka Averyho. Byli přepadeni a někteří z nich zajati. Byli mučeni a upáleni. Tito dva v noci uprchli, zatímco indiáni tančili kolem svých obětí. Následujícího dne se k nám připojil zbytek Averyho skupiny.

Dívali jsme se pozorně po veverkách a čipmancích, mít alespoň něco k snědku. Šli jsme přes hory a vlhké bažiny s indiány v zádech. Zesláblí hladem, vyčerpaní únavou a nepřízní počasí jsme sotva byli schopni chůze. Neměli jsme ani deky a noci byly chladné a mrazivé. Když pršelo, byli jsme promočení a promrzlí na kost. Edmund měl štěstí a zastřelil velkou bílou sovu. Oškubali jsme ji, naporcovali a losovali o její jednotlivé části. Já dostal nohu. Byla tuhá, téměř tak tuhá jako náš osud. Ale když člověk žvýká kožené řemínky, aby se nasytil, chutná stará soví noha taky dobře. Nevyměnil bych ji za nejvzácnější drahokamy.

Nebudu popisovat všechny hrůzy pochodu, bolesti a hladu, kterým jsme trpěli. V touze po jídle dokáže jeden v zoufalství učinit cokoliv. Viděl jsem to, ale popisovat to nebudu.