Ben Comee -- Kapitola desátá - Ztráta kapitána Jacoba - Nahkohe

10 - Ztráta kapitána Jacoba

Na jaře se v Albany opět začaly shromažďovat provinční jednotky. Někteří naši důstojníci během zimy verbovali nové muže a nyní se s nimi vraceli. John Stark se na podzim vrátil domů kvůli svatbě a přivedl sebou sto mužů, které naverboval v Amoskeag Falls. Připojila se k nám i stovka indiánů Stockbridge. Prvního června dorazil Amherst s částí armády do Fort Edward a Gage připlul po řece. Přivezl sebou dělostřelectvo a zásoby. Řeka byla moc rozvodněná a působila veslařům pořádné potíže. Trvalo jim dva týdny dostat se na určené místo.

Většina provinčních rekrutů neměla uniformy, jak jsem již řekl. Neznali vojenský život a disciplínu. Jejich důstojníci nosili uniformy modré barvy s červeným lemováním, s kovovými knoflíky, krajkovými vestami a klobouky. Byli to střízliví a rozumní muži. Když dorazili do Fort Edward, nechali nováčky denně cvičit střelbu. Každý pluk pravidelné armády měl speciální rotu lehké pěchoty. Dostali dostatek střelného prachu a kulek a my jsme je v lésích trénovali. Učili jsme je využívat terén a hodně jsme se při tom bavili. Bylo zábavné být s partou namyšlených chlapů a ukazovat jim, jak jsou nezkušení.  

Vojáci byli posíláni každý den do lázní. Nemocní, pokud měli dostatek sil si museli chodit k lékařům pro léky, a k řece se umýt. Amherst myslel, že smrkové pivo je lékem proti kurdějím a nechal ho vařit po hektolitrech. Mohli jsme ho mít, kolik jsme chtěli jen za půl penny za kvartu.

Disciplína byla velmi přísná. Muži byli neustále bičováni. Někdy bubeníci dávali nešťastníkům až tři sta ran devítiocasou kočkou před nastoupeným plukem. Občas si odpočinuli a chirurg mezitím trestané ošetřoval a zjišťoval, zdali vydrží zbytek trestu. Někteří byli potrestáni jízdou na dřevěném koni a pár jich bylo dokonce pověšeno za krádež dobytka.

Lesy podél cesty z Fort Edward byly na obou stranách vykáceny do značné vzdálenosti, aby nepřítel neměl prostor pro úkryt. A každých šest kilometrů se stavěly malé pevnosti. Toho jara nikdo nezemřel z nudy. Naše staré uniformy byly už dost opotřebované. Když se rozpadla kazajka či kalhoty, tak to nahradily košile a kalhoty z jelenice, které jsme si sami ušili. Nakonec jsme nové uniformy od generála Amhersta dostali. Jednalo se o modrou čepici horalského typu. Vestu a krátkou kazajku z černého frézu s modrými límcem. Vesta ani kazajka neměla rukávy, pouze průramky a na ramenou malé výložky, jako mají bubeníci a granátníci. Hector nám říkal „Amherstovi andělé.“ Knoflíky byly z bílého kovu. Spodky byly ze lnu či lehkého plátna a přes ně se přetahovaly černé legíny z vlněného sukna sahající ke stehnům. Od lýtek dolů byly zapínány bílými kovovými knoflíky a přes nohy přiléhaly jako návleky. Naše oblečení bylo velmi podobné uniformám Horalů.

Většina nových vojáků pocházela z Louisbourghu a byli již velmi zkušení. Navíc již nebyli tak namyšlení, jako ti nově připlující ze staré vlasti.

„Bene,“ povídá jednoho dne Donald. „Podívej na ty červené krasavce, jak si zpívají a pískají ‚Yankee Doodle‘. Myslí si, že je to ta nejkrásnější melodie na celém světě a vojenská novinka z Anglie. Vzpomínám si na toho chirurga, který to před dvěma lety napsal jen pro legraci. Napsal to jen, aby se na nich pobavil a oni z toho udělali náramný song.“

„Ale no tak. Mě se to líbí, a když si to naši hoši osvojili, budou pod tím také dobře bojovat.“

„Ale člověče, nic s tím neudělají. Je to jen ubohá odrhovačka.“

Jak málo jsme tušili, jak populární se ta melodie stane. Po léta ji kapely britských pluků hrávaly. Percyho vojáci pochodovali do Lexingtonu za zvuků této hudby. Během revoluce ji zase natruc hráli naši, když Britové dostali nakládačku. Nakonec ji sami zavrhli.

„Donalde, naši muži jsou možná nezkušení a neohrabaní, ale jsou bohabojní. Většinou jsou členové církve, nepijí jako ryby, ani nenadávají jako piráti. Těmto nováčkům je těžko domýšlivost snášet.“

„V tom máš pravdu, Bene. Není špatné mít o sobě dobré mínění, pokud není příliš vysoké“ a křenil se. „A musím říct, že tito muži se staví příliš vysoko. Člověk by měl mít jazyk na uzdě a neměl by pít příliš tohoto odporného rumu. Smějí se našemu způsobu mluvení a říkají, že prý mluvíme nosem. Chlapi z Black Watch mluví dobře. Nedávno jsem slyšel kapitána mluvit o dýních, kterým říkal 'pompiony. Ano, to řekl. 'Pompion' je dobrá zelenina a vynikající náhražka zelí v druhé polovině zimy, řekl. Představ si to?“

„Myslím, že je to hezké slovo. Nevím, co znamená, ale zní velkolepě. Pokusím se ho v budoucnu použít, až uslyším lidi používat velká slova. Benjamine, jsem ti zavázán.“

„O pár dní později jsem slyšel tohoto kapitána mluvit o mlhách v Novém Skotsku, které, jak řekl, ‚jsou způsobeny párou z dechu veryb a mořských živočichů.‘ Okamžitě jsem si to zapsal za uši. Kdybych ho mohl poslouchat pořád, myslím, že bych se naučil ještě hodně, nemyslíš?“

„Je to skvělý řečník a má neobvyklý cit pro jazyk. Ale myslím, že mu jeho filozofie stoupá do hlavy. Nikdy nežil mezi našimi skotskými mlhami, jinak by jeho myšlenky nebyly tak zamlžené“ smál se Donald. Tak jsme si krátili čas.

Když generál Gage dorazil do Fort Edward, byl s částmi armády vyslán k jezeru George. Doprovázelo ho tam nějací Rangeři. Trvalo téměř měsíc, než se pro dělostřelce postavily lodě a vory. Vytahovala se i loni záměrně potopená plavidla a zakopána děla.

Amherst chtěl informace, tak vyslal zvědy po dvou oddílech. K jezeru Champlain a Crown Pointu. Po setmění jsme spustili naše březové kánoe, a zatímco jsem nastupoval, Jacob povídá: „Sbohem Bene Comee! Už tě nikdy neuvidím. V Crown Pointu je spousta indiánů z kmene Canawaugha. Jsou to přátelé Šedého vlka a všichni chtějí Benův skalp. Je mi to moc líto“ šklebil se.

„Sbohem Jacobe. Dávej pozor na svůj vlastní skalp“ opětoval jsem přátelskou výhrůžku.

Naši indiáni pluli podél jižního břehu a my směřovali naproti. Nepřítel měl na jezeře také několik člunů, a tak jsme tiše pádlovali tmou, dokud jsme nedosáhli rychle cíle. Po rozednění jsme vytáhli kánoi z vody a schovali v křoví. Rogers se rozběhl a my ho v řádě následovali. Vylezli jsme na horu poblíž Carillonu kvůli dobrému výhled na pevnost. Zůstali jsme tam několik hodin a počítali francouzské a indiánské jednotky. Posádkou tam bylo asi tři tisíce mužů. Vojáci, Kanaďané a indiáni. Pak jsme sestoupili dolů a šli na sever do Crown Pointu. Tamní pevnost byla opuštěná. Francouzi tedy soustředili všechny síly do Carillonu.

McKinstry zašeptal: „Podívejte se na jezero. Naši kluci se dostali do šlamastiky. Ty dvě březovky, co mají v patách sedm cizích jsou určitě naše. Sedm mužů proti třicet není dobré. Už po sobě střílejí.“

Když se přiblížily k břehu, ztratili jsme je z dohledu. Byli za výběžkem, ale stále jsme slyšeli střelbu. Rogers Konstatoval: „Naši chlapci jsou v úzkých. Přítomnost ducha je dobrá věc, ale v takovém případě je mnohem lepší nepřítomnost těla, a proto bychom odtud měli co nejrychleji zmizet. Musíme pryč, než najdou naše stopy. Je nás příliš málo, abychom tady byli něco platní. Musíme se starat o vlastní skalpy. Pospěšte si pánové!“

Vrátili jsme se hluboko do lesů, než jsme odbočili na jih k jezeru George. Do tábora jsme dopluli následujícího večera. Druhý den přišel zraněný indián a řekl, že Jacob a další čtyři indiáni byli zajati. Později jsme obdrželi zprávu, že byli posláni do Montrealu. Je však pravděpodobnější, že byl mučen a zazpíval svou píseň smrti na hranici.

Konečně byly připraveny vorové čluny pro dělostřelectvo a jednadvacátého července se armáda nalodila a vydala po jezeře ve čtyřech kolonách. Rangers vpravo, vlevo od nás dvě brigády regulérních vojáků. Uprostřed hlavně velké čluny dělostřelectva, zásoby, a nakonec provinční vojáci. Tu flotilu vedl vor zvaný Invincible Radeau s devíti dvanáctilibrovými děly a vzadu plul škuner Halifax. Počasí bylo mlhavé, takže bylo třeba dobré signalizace. K tomu foukal silný vítr, který hladinu rozbouřil a vystavil dělostřelectvo značnému nebezpečí. Kdykoli se vítr uklidnil, rozprostřeli jsme deky jako plachty, což nám velmi pomohlo. Celkem nás bylo na jedenáct tisíc.