Kraj pod Smutným Měsícem - XXIV. - Smlouva Greenville - Nahkohe

1795

Francouzi, kteří si dle slibů měli nakoupit náramné pozemky v Ohiu, měli už jen oči pro pláč. Většina přišla o životní úspory na nákup parcel pozemkové společnosti, která ve skutečnosti žádnou půdu k prodeji neměla. Přesto měli potomci Galů nečekané štěstí. Kongres byl tentokrát shovívavý a věnoval nešťastníkům pětadvacet tisíc akrů půdy na severním břehu Ohia. Pozemek dostal název The French Grant a táhl se necelých třicet kilometrů mezi ústími řek Big Sandy a Scioto. Je zajímavé, že proti tomuto grantu bylo jen málo politického odporu. Možná, že americká vláda chtěla světu ukázat svou vlídnost a vděk Francouzům za pomoc v revoluční válce.

Mezitím byly na severní hranici Ohia na březích jezera Erie podniknuty kroky k rychlému osídlení. I stát Connecticut prodal zbývající část svých pozemků Western Reserve na východním břehu řeky Cuyahoga. Jednalo se bezmála o tři miliony akrů syndikátu The Connecticut Land Company. Kupující okamžitě přistoupili k zaměření celého území na parcely o rozloze osm čtverečních kilometrů a zakládaly se osady. A Kentucky nebylo pozadu.

***

Z Tekumseha se stal zdatný, avšak skromný válečník. Chválu přijímal s mírným úsměvem a zdržoval se veřejnému chlubení na hostinách a tancích, které bylo mezi válečníky tak běžné. Právě skromnost ho činila oblíbeným mezi jeho soukmenovci a díky ní měl mnoho přátel. Po zničení vesnic na Auglaize a Maumee generálem Waynem a porážce u Fallen Timbers se přestěhoval na krásné místo u Deer Creek. Připojilo se k němu několik desítek lidí všech šavanských rodů. Snad viděli v mladém válečníkovi nového a nadějného vůdce. Usadil se tam i Tekumsehův bratr Lalahwetika, nejmladší z trojčat. Byl to léčitel a šaman. Byl zároveň prohnaný jako lasička a hodně mu záleželo na osobní prestiži. Na rozdíl od svého bratra byl velký chlubil. Snad proto měl jméno Lalahwetika čili ‚Ten, kdo dělá hluk.‘ Zkrátka dost velký kontrast bratra Tekumseha.  

Lalahwetiku napadlo uspořádat hry, které by ještě více posílily prestiž rodiny. Samozřejmě na úkor Tekumseha, poněvadž on sám nebyl příliš fyzický zdatný. Soutěž spočívala v loveckých schopnostech válečníků. V posledních letech bylo málo příležitostí k takovým soutěžím, a tak se nyní lovci do ní nadšeně hlásili. Je dobré nezapomínat na staré tradice, a přitom se nebát střetu s nepřátelskými bělochy. Lov měl trvat tři dny a končil západem slunce posledního dne. Jak Lalahwetika předvídal, Tekumseh nezklamal. Většina válečníků přinesla tři nebo čtyři jelení kůže a ti lepší pět nebo šest. Dvanáct lovců doneslo po deseti kůžích a tři dvanáct. A když se vrátil Tekumseh, měl neuvěřitelných třicet jelenic. Tak alespoň říká tradice.  

Bylo zvykem, aby každý na velké hostině, která po soutěži následovala, vyprávěl své zážitky. Bylo u toho hodně smíchu a pokřiků uznání. Když však mluvil Tekumseh, nastalo uctivé ticho, protože mluvil tiše a klidně, přičemž hlasem hlubokým nesoucím se daleko. Jeho jednoduchá výmluvnost uchvátila posluchače více než nabubřelost. Domluvil, a bylo zřejmé má hluboký respekt.

Lalahwetika byl naplněn spokojen. Až přijde ten správný čas a Tekumseh se stane vůdcem a po jeho boku bude stát on. Lalahwetika.

***

Pěkný dům z červených cihel tvořil srdce panství Simona Kentona v okrese Mason. Zde žil, nyní už de facto bývalý zálesák v pohodlí jako jeden z nejvýznamnějších a nejbohatších mužů v Kentucky. Jeho starší bratři William a John žili s rodinami nedaleko, ale Simon byl hlavou rodu Kentonů.

Černošští otroci udržovali dům a pozemky v perfektním stavu. V ohradách se pásli jezdečtí koně a na pastvinách dobytek. Sýpky byly plné i díky dodávkám od nájemních farmářů, kteří odevzdávali část své úrody. Říká se, že Kentonovy sýpky sloužili i jako potravinová banka v dobách hladu. Jeho dveře byly vždy otevřené přátelům i cizincům. Cestující byli přijímáni s pohostinností i noclehem. Ve Washingtonu založil Kenton velký a dobře vybavený obchod se smíšeným zbožím.

Kentucky se rozvíjelo obrovskou rychlostí. Lodě pravidelně pendlovaly z Cincinnati do Pittsburghu tam a zpět. Pošta z Wheelingu začala chodit pravidelně a zboží z východu bylo přepravováno po Ohiu ve velkém množství. Ohio bylo poseto loděmi, kam až oko dohlédlo. Bylo možné cestovat do Kentucky také po souši. Na základě vládní zakázky Ebenezer Zane vybudoval kvalitní silnici známou jako Zane's Trace z Wheelingu do Maysville. Vedla od místa, kde se odehrála Simonova poslední potyčka se Šavany na Paint Creeku, a kde byl zabit Sutawneeův otec a tělo Josepha Jonese bylo pověšeno vysoko na stromě.

S rozvojem státu Bluegrass (Modrá tráva), jak se Kentucky říkalo kvůli skvělým pastvinám si Kenton najal Israele Donalsona, učitele první třídy v Maysville coby svého sekretáře a účetního. Kantor se staral o obchodní dokumenty, korespondenci, záznamy a podobně. Donaldson příteli v dopise vyznal: „Kenton je muž ušlechtilého charakteru. I když negramotný, naučil se praxí vytvářet jakýsi druh hieroglyfů. Má mimořádnou paměť. Jednou mě požádal, abych mu založil nějaké dokumenty. Když jsem přišel k němu domů, měl tam dvě zásuvky staromódního kartotéčního systému plné papírů. Stál vedle mě, a když jsem vzal nějaký papír a ještě, než jsem ho otevřel, řekl mi, co v něm je.“

Kenton měl patrně fotografickou paměť. Pamatoval si různé vizuální detaily. Ačkoli neuměl číst, dokázal si z balíku dokumentů vybrat jakýkoli, který chtěl, a to dle tvaru nebo nějaké zvláštnosti ve vzhledu.

Další z jeho přátel o něm napsal: „Jeho schopnost pamatovat si jakékoli oblasti, kterou kdy prošel je fenomenální. Například Virginie při osidlování neměla žádný systém. Vydávala osadníkům 'záruky', jak se říkalo pozemkovým grantům, a ty svěřeny do rukou zeměměřiče nebo osoby známé jako lokalizátor. Ten vymezil půdu s pevnými hraničními rohy. Na základě tohoto chaosu, bylo Kentucky zahlceno patenty což vedlo k nekonečným soudním sporům. Kenton byl často zaměstnán coby lokalizátor a jeho svědectví bylo často žádáno v pozemkových sporech. Krajský zeměměřič si často vyžadoval jeho doprovod. Kenton si nechal přečíst poznámky z měření a podle toho zavedl úředníka k určenému orientačnímu bodu. Tam se zastavil a třeba zamumlal něco v tomto smyslu: ‚Ano, ano. Mám pravdu, ale chybí tu jeden strom. ‚Ano, ano,“ jako by mluvil sám k sobě, ‚Kopejte tady. Měli byste najít pařez dubu, jasanu nebo možná ořechu. To je hraniční bod.' Kentonovo svědectví bylo v takových případech rozhodující."

Sám Kenton stále ještě shromažďoval pozemky. Údajně ne v touze po majetku, ale z lásky ke kraji. Nebyl ani kdovíjaký farmář, ale fandil druhým. Měl prohlásit, že nejlepší síly svého života vynaloží na ‚záchranu tak krásné země před barbarstvím.‘ Je to poněkud v rozporu s jeho činy, poněvadž zkoumal divočinu pro nové osídlení.

V únoru roku 1795 přišla ke Kentonům mezi mnohými i rodina Stephena Jarboea. Byly to vzdálení příbuzní. Chtěli se zdržet jen krátce, ale kvůli Kentonově ženě se zdrželi. Mezi hosty byla i Marthina sestřenice, sedmnáctiletá Elizabeth, inteligentní a temperamentní černovlasá a modrooká kráska. Simonovi při pohledu na ní rozrušením poskočilo srdce. Velmi mu připomínala Rachel Edgarovou, první lásku. Její smích byl nakažlivý a ona ráda naslouchala Kentonovým příběhům. A ona bez problému vyjadřovala své bystré názory na prakticky jakékoli téma. Během krátké doby se ti dva velmi sblížili, akorát to údajně každý vnímal zcela odlišně. Pro Kentona byla Elizabeth sice přitažlivá dívka, avšak jenom coby milá společnice. Pro Elizabeth byl ovšem Kenton fascinující muž a ona se do něj zamilovala. Rozčilovalo ji k slzám, že s ní jednal jako s dítětem, přičemž ona mu chtěla dokázat, že je žena. Vůbec jí nevadilo, že je ženatý a dvakrát starší.

***

Smlouva z Greenville byla prozatím nejúčelnějším dokumentem, který byl kdy s indiány uzavřen. Wayne byl odhodlán zajistit její neporušitelnost. Dbal na to, aby každý z náčelníků dobře rozuměl jednotlivým článkům. To bývala velká slabina předešlých smluv, pomineme-li záměrné porušování smluv ze strany bělochů. Generál se postaral o to, aby smlouva z Greenville byla přímá a jasně formulovaná, ale také aby byla předložena oprávněným zástupcům dvanácti zainteresovaných kmenů. Od ledna se konaly předběžné rady indiánských kmenů mezi sebou navzájem, a také s Waynem. V polovině června mělo dojít ve Fort Greenville k závěrečnému jednání.

Ale náčelníci se tradičně nespěchali. Přijedou, až budou mít čas. Wayne naštěstí dostatečně rozuměl indiánské hrdosti, a byl v tomto bodě trpělivý. Poradní ohně byly zapáleny patnáctého června, ale jediným kmenem, který se zatím dostavil, byli Delawarové. Ohně hořely celý den a když do druhého dne nepřijel žádný z jiných náčelníků, Wayne začal jednat s Delawary. Byli u toho William Harrison plus několik vojáků a vyslanců prezidenta Washingtona, a také nějací osadníci, včetně Simona Kentona.

„Očistil jsem půdu od veškerého křoví a otevřel jsem cesty na východ, západ, sever a jih, aby všechny vaše národy mohly bezpečně a snadno přijít za mnou. Půda, na které stojí tento poradní dům není poskvrněna krví a je čistá jako srdce generála Washingtona, velkého vůdce Ameriky a jeho velké rady. Je čistá jako mé srdce, které si nyní nepřeje nic jiného než mír a bratrskou lásku. Nebe je jasné, cesty jsou otevřené, budeme odpočívat v míru a lásce a čekat na příjezd našich bratrů. Mezitím se trochu občerstvíme, abychom smyli prach z hrdla. Při této radostné příležitosti se budeme bavit, aniž bychom překročili meze umírněnosti a střízlivosti. Nyní zakryjeme oheň rady a udržíme ho při životě, dokud se nesejdou ostatní kmeny a nevytvoří úplné shromáždění a zastoupení“ promluvil Wayne k Delawarům.

Tetebošti, starý sagamore Delawarů, vstal, usmál se a odpověděl: „Všichni moji lidé budou informováni o zahájení našeho přátelství a budou se z něj radovat a doufám, že nikdy už neskončí.“

Byly vyměněny wampumové pásy. Byly stále nesmírně důležité, alespoň pokud šlo o indiány. Byly důležité proto, aby připomínaly požadované body obsažené ve zprávě mluvčího. Kontakt s bělochy v průběhu let způsobil určitou revoluci ve výrobě wampumových pásů. Korálky byly původně vyřezávány z mořských mušlí a měly průměr asi tři milimetry a dvojnásobnou délku s otvorem vyvrtaným uprostřed tenkým křesadlovým vrtákem. Byl to pomalý a pracný proces, který byl svěřován jen zručným řemeslníkům. Ale když běloši přišli se svými korálky, došlo k významné změně. Jelikož měly korálky pro indiány tak velký význam, staly se pro bělochy výnosným obchodním artiklem. Černý wampumový pás byl obecně znamením války, zatímco bílý byl považován za symbol míru, zdraví a prosperity. Fialová také znamenala válku, ale více smutek, smrt a neštěstí. Aby bylo poselství jasné, byly do pásu vetkány obrázky tvořící čtverce, kosočtverce, rovnoběžky, stromy, domy, zvířata, nebeské objekty nebo lidské postavy.

Pásy, které si vyměnili Tetebošti a Wayne, byly důležité bílé s mocnými symboly. Indiánští řečníci měli širokou škálu metafor k vyjádřeni předložených myšlenek. Vést válku znamenalo symbolicky pozvednout sekeru tak byl motiv zbraně začleněn do příslušného pásu. Jednat znamenalo zapálit poradní oheň. Pohřbené kosti mrtvých znamenaly žádost o odpuštění za jejich zabití. Válku a katastrofy symbolizoval černý mrak. Stav míru jasné slunce či otevřená cesta mezi národy. Indiánský řečník vždy mluvil pečlivě připraven, a pokud bylo třeba, osvěžily mu paměť wampumy. Ten zaručil jeho řeči na důvěryhodnosti. Bílé pásy, které si nyní vyměnili americký generál a náčelník Delawarů měli na sobě postavy indiána a bělocha, kteří mezi sebou drží řetěz přátelství.

Postupně začaly přicházet další zástupci indiánských kmenů, a každý z nich byl generálem Waynem osobně přivítán slavnostním ceremoniálem a měnily se bílé wampumy. Pozvolna přicházely až do konce června. Největší zastoupení měli Delawarové, kterých bylo tři sta osmdesát jedna s náčelníky Teteboštim, Peke-tele-mundem a Buckongahelasem. Přišlo dvě stě čtyřicet Pottawatomiů náčelníků Nové Kukuřice, Asimetha a Slunce. Dostavilo se sto osmdesát Wyandotů a jejich sagamore Tarhe. Černé Kopyto, Černý Had, a Modrý Kabát přišli se sto čtyřiceti tři Šavany. Malá Želva slavnostně dorazil v čele sedmdesáti tří Miamiů, které ještě doprovázelo dvaadvacet příbuzných od Eel River náčelníka LeGrise. Účastnilo se čtyřicet šest Odžibwejů náčelníků Massaseho a Zlého Ptáka a pětačtyřicet Ottawů sačema Augooshawaye. Došli Weové a Piankašawové náčelníka Reyntwoca. A nakonec deset Kikapů a Kaskaskiů s náčelníkem Keeahahem. Dostavili se zástupci dvanácti severovýchodních kmenů v celkovém počtu 1130 mužů. Vznešení náčelníci ve vznešených krojích zaujali svá místa u poradního ohně. Jednání probíhala pomalu a s mnoha proslovy a předáváním wampumových pásů. Každý pás přijímal náčelník, a ten jej předal správci kmenových pamětí, a ten ho následně pečlivě uložil do kmenového archivu.

Bylo to pomalé, avšak generál Wayne byl velmi trpělivý muž. Byl rád, že měl dost času vše si důkladně promyslet a shodnout se s náčelníky na jednom bodu, než se přešlo k dalšímu, až byly podmínky nové smlouvy kompletně dojednány. Wayne nejprve uvedl, že dokument bude částečně vycházet ze smlouvy dojednané ve Fort McIntosh jednadvacátého ledna 1785. Indiáni si měli zachovat právo lovit a rybařit až po řeku Ohio. Hranicí mezi indiánským a bílým územím generál náčelníkům pomalu přečetl a pečlivě vysvětlil. Vypověděl, že Spojené státy požadují šestnáct speciálních pozemků pro vládní rezervace na indiánském území. Většina z těchto pozemků měla mít rozlohu deset kilometrů čtverečních a měly se nacházet na strategických místech. Indiáni měli postoupit Státům území o rozloze přibližně čtyřicet tisíc čtverečních kilometrů, plus ty rezervace. Za to měli indiáni obdržet zboží v hodnotě tisíc šest set šedesát šest dolarů pro každý z dvanácti kmenů a roční příspěvek ve výši osm set dvacet pět dolarů.

Většina náčelníků se z počátku zpěčovala a protestovala dlouhými proslovy. Patřili mezi ně především Modrá Košile, Malá Želva a Černý Had, přesto i oni věděli, že nemají na výběr. Pokračovat v nepřátelském duchu by znamenalo ztratit vše, a navíc už byli indiáni válkou unaveni. Třetího srpna každý náčelník podepsal smlouvu, stejně tak jako Wayne. Sedmého byly smlouvy vyměněny a náčelník Tarhe z Wyandotů dostal jménem indiánské koalice trvalé opatrovnictví dokumentu. Na rozchodnou Wayne řekl: „Nyní vroucně prosím Velkého ducha, aby mír, který byl nyní nastolen, byl trvalý a aby nás spojoval v poutech přátelství až do konce věků. Modlím se také, aby Velký duch nahoře osvítil vaši mysl a otevřel vaše oči pro vaše skutečné štěstí. Aby se vaše děti naučily obdělávat zemi a těšili se z plodů míru a práce.“

Tak měla oficiálně skončit indiánské války. Alespoň se v to doufalo. Tekumsehova vesnice se nyní již nacházela na americkém území. Odmítal se se, ale ještě stěhovat, dokud neskončí žně a zimní lov. Teprve až roztaje sníh se přestěhuje na horní tok Velké Miami. Jeho hlas byl tichý a temný: „Mé srdce je jako kámen. Je těžké smutkem pro můj lid. Chladné vědomím, že žádná smlouva neudrží bělochy mimo naše země. Je tvrdé odhodláním vzdorovat, dokud budu žít a dýchat. Nyní jsme slabí a mnoho z nás se bojí. Přesto slyšte! Jedna větvička je slabá a zlomí se. Přesto svazek větviček je silný. Jednoho dne spojím naše bratrské kmeny. Spojím je dohromady a společně získáme naši zemi.“ Modrý Kabát pomalu přikývl hlavou.

Rok skutečně skončil mírem. Pak téměř jako by přes noc začaly po celém jižním Ohiu a východně od Cuyahogy růst osady. V okolí Marietty, Gallipolis, Manchesteru, Cincinnati a Hamiltonu vznikali nové farmy a nad širými kraji se vznášel kouř vypalovaných lesů.

Sedmého října guvernér Arthur St. Clair vracející se do Ohia v doprovodu generála Jonathana Daytona a plukovníka Israele Ludlowa koupili skvělé pozemky na soutoku řek Mad, Stillwater a Velké Miami. Ludlow založil město Dayton po svém příteli. Cincinnati rostlo rychlým tempem a mělo počet obyvatel kromě posádky ve Fort Washington asi pět set lidí.

Na rozkaz generála Waynea byl William Henry Harrison povýšen do hodnosti kapitána a bylo mu svěřeno velení Fort Washingtonu. Krátce nato se pohledný mladý kapitán oženil s Annou Symmesovou, dcerou soudce.

Smlouva z Greenville byla předložena Senátu Spojených států devátého prosince a třináct dní poté byla ratifikována.
A to vše pod dohledem Smutného Měsíce