Hlavní nabídka:
1796
Toho roku byla úroda kukuřice a vůbec čehokoliv velmi dobrá. I lov se během podzimu a zimy vydařil, přesto musel Tekumseh s lítostí vesnici na Deer Creek vyklidit. Tak si to žádala smlouva, či spíše Američané. V březnu odvedl své lidi k prameni Velké Miami, kde se usadil. Během zimy se oženil se starší ženou jménem Mamate, a byl to víceméně sňatek z rozumu kvůli potomkům a domácnosti. Zprávu o jejím těhotenství údajně přijal bez emocí. Během porodu Mamate zemřela, ale chlapec naštěstí přežil. Dostal jméno Nay-
1796
Ohio se rychle měnilo. Na začátku roku došlo v Pittsburghu a Philadelphii k dalšímu prodeji pozemku za téměř padesát tisíc dolarů a dychtiví osadníci se hrnuli na své nové pozemky. Hrnuli se k Velké Miami a osadě Dayton, kterou založil Jonathan Dayton, vlastník mnoha pozemků. První skupina tam připlula prvního dubna pod vedením Benjamina Van Clevea.
Na východ od řeky Scioto byla prvního června kongresovým zákonem zabrána oblast o rozloze šest a půl tisíc kilometrů čtverečních zvána „vojenské pozemky Spojených států.“ Tato oblast měla připadnout důstojníkům a vojákům z války za nezávislost, a byla rychle rozdělena na sto akrové parcely.
Třetího srpna založil plukovník Nathaniel Massie osadu při ústí Paint Creek s názvem Massie's Town, kterou později přejmenoval na Chillicothe. Dvanáct dní poté zřídil guvernér St. Clair nový okres Wayne. V září provedl generální zástupce Connecticut Land Company, generál Moses Cleveland průzkum podél jezera Erie a zmapoval území podél ústí řeky Cuyahoga. U břehu jezera založil rychle prosperující osadu Cleveland. Do konce listopadu proplulo Mariettou téměř tisíc nových člunů zvaných Broadhorns. Každý obsazený desítkami emigrantů směřujících do jihozápadního Ohia. Žádný z těchto člunů nebyl napaden.
I Kenton strávil téměř celé léto vyměřováním nových pozemků u Velké Miami. Když se na počátku zimy vrátil domů, dozvěděl se hrozné zprávy. Jeho žena Martha, která byla nemocná, často spala, a aby se vyhnula chození po schodech, nařídila černošským otrokům snést její postel do přízemí. Jednoho dne v obývacím pokoji vybuchlo v krbu smolné borové poleno a pořádný kusy jisker doletěly až na ženinu postel. Ta okamžitě vzplála. Martha se probudila s vyděšeným výkřikem a zoufale se pokusila uniknout požáru. Přiběhlo několik otroků, uhasilo oheň a svou paní zachránilo. Dočasně však. Martha ještě té noci podlehla popáleninám.
1796
Ten rok byl pro Američany dost významný. Jedenáctého července Britové konečně předali pevnosti Miami a Detroit. Ceremoniál poněkud připomínal scénu, která se odehrála před více než pětatřiceti lety, kdy Francie předala Detroit Britům. Dvě americké lodě s generálem Waynem a jeho armádou přepluly jezero Erie, vpluly na řeku Detroit a přistály poblíž stejnojmenné pevnosti. Wayne byl velmi nemocný. Akutní záchvat dny postihl nejen jeho nohy, ale vážně poškodil i játra, ledviny a srdce. Nemohl se osobně účastnit ceremonie, a tak zatímco spočíval v kajutě lodi, jeho štáb pod velením kapitána Mosese Portera pochodoval k pevnosti. Tam se setkal s velitelem Detroitu, plukovníkem Richardem Englandem. Ten nechal neochotně spustit britskou vlajku a kapitán Porter jí ihned nahradil americkou. Byly vypáleny čestné salvy a předání bylo oficiálně dokončeno. Plukovník odvedl své červenokabátníky přes řeku Detroit do Ontaria a do pevnosti Maiden při ústí stejnojmenné řeky. S nimi šly stovky loajálních osadníků. Anthony Wayne byl převezen do Detroitu k hospitalizaci. Silné křeče ho srážely na kolena a srdce mu strašlivě a nepravidelně v hrudi bušilo. Jedl jen málo a vyprazdňování se pro něj stalo mučením. Ke konci roku, kdy se cítil o něco lépe nastoupil na malý škuner a odplul do Buffala. Odtud plánoval návrat do Philadelphie, kde se měl podrobit kvalitnější lékařské léčbě. K tomu však nedošlo. Patnáctého utrpěl další vážný záchvat, takže loď musela zakotvit v přístavu Erie v Pennsylvanii a on byl převezen do pevnosti Presque Isle. Než zapadlo slunce, jinak tak houževnatý a cílevědomý generál vydechl naposled. Bez velkých okázalostí byly jeho ostatky uloženy pod vlajkovým stožárem pevnosti. Později se začalo spekulovat, že byl otráven.
1797
James Galloway se spokojeně usmíval. Vyjel z lesa a prohlížel si před sebou krásná pole ohraničená na severu a západě řadami stromů. Krajinou protékaly četné říčky a potůčky. Otočil se v sedle a oznámil rodině, že dlouhá cesta z Lexingtonu je konečně u konce. Jeho žena a pětiletá dcera Rebecca se podívaly tam, kam ukázal a poznaly orientační body, o kterých jim tak často vyprávěl. Od té doby, kdy se v roce 1782 připojil k Georgi Rogersovi Clarkovi, Galloway věděl, že se sem jednoho dne vrátí.
Kdysi tu stály desítky šavanských wigvamů vesnice Chillicothe. V centrální části dominantního kopce stával velký poradní dům. Na druhé straně kopce vyvěral čirý pramen poskytující dostatek čerstvé vody pro celou vesnici. Na sever od kopce Galloway založil farmu. Snil o ní patnáct let a nyní se jeho sen stal skutečností. Jednoho dne se na jeho pozemku objevil osamělý indián. Vypadal mírumilovně a Galloway ho pozdravil. K jeho překvapení mu divoch odpověděl dobrou angličtinou a příjemným hlasem. Během následujícího rozhovoru chválil farmář krásu krajiny a chválil Šavany, za tak krásný výběr místa pro bydlení Už chápal, proč se zdráhali opustit svůj domov a soucítil s nimi. Řekl, že je to země, za kterou člověk ochotně položí život. Indián přikývl a odpověděl, že zde kdysi žil a že se často vrací, aby si připomněl dny svého dětství. Vyjádřil ocenění muži milujícího tuto zem.
Galloway seznámil indiána s rodinou a Šavan vysekl jeho ženě galantní poklonu. Přirovnal její krásu k jasu Slunce a Dceru přirovnal k Měsíci. Ukázal prstem na jih a řekl, že tam je pohřben velký náčelník Černá ryba. Tam je posvátná půda, která by se neměla narušovat. Povídali si více než hodinu a když se indián loučil, Galloway ho požádal, aby se zase vrátil: „Brzy budeme mít postavený dům. Bude nám ctí, když nás navštívíš. Dveře pro tebe budou vždy otevřené. Budou otevřené i pro tvé příbuzné.“
Indián přikývl a podal farmáři ruku: „Jsem vděčný za svůj lid i za sebe. Ty a tvoje rodina jste dobří lidé a nemusíte se nikdy bát. Šavani vám neublíží. Vrátím se.“ Otočil se a bez ohlédnutí odkráčel na jihozápad. Malá Rebecca se obrátila k otci: „Jak říkal, že se jmenuje, tati?“
„Neobvyklý člověk,“ zamumlal Galloway, jako by ji neslyšel. „Velmi neobvyklý. Říkal, že žije u řeky Whitewater na indiánském území. Zajímalo by mě, kde se naučil tak dobře anglicky.“ Pak si vzpomněl na dceru: „Promiň, Becky. Říkal, že se jmenuje Tekumseh.“
1797
Kenton si to nyní uvědomil, anebo si to přiznal. Nyní, když byl kousek od Maysville a vracel se domů, neměl pochyb. Těší se na mladičkou Elizabeth. Jarboovi u něj stále bydleli a starali se o jeho čtyři děti. Elizabeth byla jen o devět let starší než Simonova nejstarší dcera Nancy. Byl rodině za pomoc vděčný. Přemýšlel také o politice. Američanů stále přibývalo. Noví vůdci nahrazovali staré. John Adams se stal prezidentem jen o tři hlasy před svým soupeřem Thomasem Jeffersonem. Změnila se i podoba samotné země. Lesy byly vykáceny a města rostla a byla propojena pavučinovitou silnic. Ohio bylo rozděleno do okresů. Vše se měnilo kromě základní povahy člověka. Ale to v tu chvíli bylo podružné. Když před domem seskočil z koně, vyběhla mu vstříc Elizabeth a on jí bezděky zvedl do náruče a oba se ztratili v očích toho druhého. Tak by to bylo romanticky určitě hezké.
Bylo to již podruhé, co reverend Parson William Wood oddával Kentona. Sedmadvacátého března prohlásil Simona a Elizabeth za manželé. Krátce na to se novopečený pár vydal na svatební cestu do Missouri. Cestovali po souši i po vodě a tábořili tam, kde je zastihla noc. Kenton byl s takovou manželkou náramně spokojen. Minuli ústí Ohia, přeplavili se přes Mississippi a dostali se k Mysu Girardeau. Sem téměř před dvaceti lety přivedl Peter Loramie část kmene Šavanů. Místo s výhledem na široký a majestátní zákrut řeky Mississippi mělo kouzlo a krásu, která byla ještě nedotčená a Kenton v duchu uvažoval, že by tady zabral nějakou půdu. Před několika měsíci tu připlul Nathan Boone s většinou rodiny, aby se připojil k otci. Kentonovi pokračovali po západním břehu Mississippi na sever. Minuli francouzskou osadu St. Louis a dostali se k ústí Missouri. Dál na severním břehu stála další francouzská obchodní stanice St. Charles. Tam někde o samotě stál skromný srub Daniela Boona. Setkání dvou starých zálesáků bylo radostné.
Boone byl poměrně neklidný muž, lovec a traper a dlouho nevydržel na jednom místě. Divočinu vyhledával z vlastní vůle. S Kentonem byli oba negramotní a nevzdělaní, přesto mistři v přežití v divočině. Oba opakovaně prokázali ochotu chránit nezkušené přistěhovalce, ale tím podobnosti končily. Kultivovaný člověk mohl být šokován prostotou drsného a energického Boona. Kenton údajně nemluvil vůbec sprostě a nepohrdal osadami, které pomáhal zakládat. Boone migroval za zvěří a indiány, a tam kde již fungovaly bezpečné farmy ho to nutilo. Boone sice nějaká léta pracoval pro pozemkovou společnost, ale v jádru byl extrémním samotářem. Kenton zase rád navštěvoval osadníky a vítal společnost, zatímco Boone vydržel o samotě v divočině i několik měsíců. Pro Kentona bylo třeba divočinu podmanit a podrobit vůli člověka. Boonová rodina často trpěla nedobrovolným vyhnanstvím a Kenton dbal na to, aby jeho děti dostaly vzdělání.
1798
Buckongahelas, hlavní sagamore Delawarů kouřil dýmku a tiše hleděl do ohně. Seděl v Tekumsehově wigvamu, aby zjistil, proč se Tekumseh oddělil od Šavanů a usadil se daleko na severu. Mladý válečník mu vysvětlil jeho neshodu s Černým kopytem ohledně smlouvy z Greenville. Tekumseh se nemohl upřímně zaručit, že tuto smlouvu dodrží, stejně jako společnost jeho mladých mužů. Buckongahelas tiše poslouchal a jen občas přikývl. Každý měl právo na svůj názor, jak Černé Kopyto, tak Tekumseh. Delawaři coby uznávaný kmen „Dědečků,“ tehdy žili na řece White. Buckongahelas vyzval mladého válečníka, aby se k němu připojil a Tekumseh pozvání přijal
1798
Pro Kentonovy byl pobyt u Boona a jeho rodiny v Missouri příjemným zpestřením. Zálesáci společně prošli velkou část země a Kenton si zabral několik velkých parcel, i když ze zdejší půdy nebyl kdovíjak nadšený. Byla podstatně chudší než v Ohiu a v Kentucky kvůli nekonečným lesům zakrslých dubů, které byly sotva metr vysoké.
Nastal čas odjezdu. Během cesty domů si manželé vážně povídali o budoucnosti. Kenton navrhoval přestěhovat se do Ohia, i když bude Elizabeth za pár měsíců rodit. Kenton po návratu začal dávat do pořádku své záležitosti. Vlastníci půdy v Kentucky disponující vice než sto tisíc akrů, byli nazýváni „velkými vlastníky“ a on mezi ně patřil. Pokud si vzpomeneme na Andrewa McConnella, mladého vojáka, který doprovázel nemocného Kentona z války, tak ten darovaný pozemek prodal třetí straně. Vznikl vlastnický problém a Kenton musel podle zákona kupujícímu poskytnout náhradu. Tvrdohlavý zálesák ovšem platit nechtěl. Údajně z principu. Nepřiznal porážku ani poté, co první soud rozhodl ve prospěch žalobce. Odvolal se a pře pokračovala. Kenton do roka přece jen vyhrál, ale tím to ještě neskončilo. Jeho protivník se ještě dvakrát odvolal, ale pokaždé prohrál.
Kenton v rychlém sledu prodal většinu svých pozemků v Kentucky a zbylých sto čtyřicet pět tisíc akrů svěřil bratru Johnovi. Nechal si Kenton's Station a okolní pozemky. A potom, osmnáctého listopadu, po osmadvaceti letech opouští Kentucky a vydává se opět do pohraničí. Bylo mu třiačtyřiceti let.
1798
William Henry Harrison měl v jedné věci jasno. Nechtěl skončit ve vzdálené posádce pevnosti Fort Washingtonu nadobro. Země se totiž otevírala jako košík zralého ovoce a moudrý člověk by si měl svůj podíl vzít hned. Vyhláška z roku 1787 ustanovila, že jakmile počet svobodných osadníků na území Ohia dosáhne pěti tisíc, bude vytvořeno osm samostatných okresů, a budou zřízeny okresní úřady. A v Ohiu bylo již daleko více osadníků a guvernér St. Clair dvacátého srpna zřídil šestý okres Ross. Když dostal Harrison možnost rezignovat na vojenskou kariéru a stát se guvernérovým tajemníkem, neváhal. Ve svých pětadvaceti létech započal svou politickou kariéru.
1799
Krátce před půlnocí se Kentonovi narodilo šesté dítě a první s Elizabeth. Narodilo se ve zbrusu novém srubu v Ohiu. Byla to holčička pokřtěná Elizabeth Matilda. Kenton už druhý týden zkoumal bývalé šavanské území v oblasti Chillicothe. Měl tam v úmyslu zabrat nové pozemky. Byl však překvapen, když tam našel robustní dvoupatrový srub postavený Jamesem Gallowayem. Dům stál na návrší kousek od bývalého šavanského poradního domu. Kenton skryl své zklamání a zůstal u Gallowayových několik dní, protože chtěl dál pátrat po úrodné půdě na východě, kde stávala Piqua. Tam se v dobře vypadající oblasti vléval do řeky Mad River mohutný potok napájený čirým pramenem. To místo padlo průkopníkovi ihned do oka. Vyplašil tam nádherného jelena, tak ho nazval Buck Creek.
Čím déle si to tam prohlížel, tím více byl spokojen. Na pláni, podstatně větší, než na které stálo Chillicothe, vyvěralo nejméně dvacet čistých pramenů. Bylo to krásné území, na kterém by se dalo založit dvacet i více velkých farem. Kenton si vzpomněl na svého dobrodince z Warm Springs ve Virginii. Vzpomněl si na Jacoba Butlera, který se ho ujal a jehož jméno tak dlouho používal. A Butlerovi se díky mlýnu dařilo velmi dobře. Pokud by sem přišlo tolik farmářů, kolik si Kenton představoval, určitě budou potřebovat mlýn, a tady na Buck Creeku by byl skvělý mlýn.
A daleko na jihu u Quick's Run snil jeho šestnáctiletý syn Simon Ruth úplně jinak. Toho spíše lákalo moře a plavby po řekách Ohio a Mississippi směrem do New Orleans. Ovšem zdaleka by se nejednalo o lodní dopravu. Jeho vzory byli piráti, jako kapitáni John „Dlouhý Ben,“ Bartholemew Roberts a Edward „Černovous.“ Podle něj slibovalo bukanýrství daleko větší kouzlo dobrodružství než pátraní po nových zemích.
1799
Kentonova výprava se nakonec nevydala k Buck Creek, i když si tu zemi nárokoval a plánoval stavbu mlýnu. S příchodem jara se vzhled krajiny markantně změnil. Oproti ponuré lednové scenérii našli místa ještě hezčí. Téměř osm kilometrů po proudu Mad River od ústí Buck Creek se tyčil malebný kopec uprostřed rozlehlé prérie. Byl obklopen krásnými háji divokých švestek, třešní a ořešáků. Rostly tam i vynikajícími listnaté stromy a co bylo nejdůležitější, vyvěral tam čistý pramen s chladnou vodou.
I kdyby tam nevedla dobře vyšlapaná indiánská stezka, Kenton si vybavil dobu, kdy byl v zajetí Šavanů. Prošel si peklem ve starém Chillicothe a v Piqua, než byl odveden do Mackačaku. I když byl tenkrát jeho osud nejistý, všímal si okolí, když byl vláčen sem a tam. Skupina, kterou sem vedl byla početná a on sem přivedl i Elizabeth s pěti dětmi. Byli s nimi její příbuzní a rodiny Dowdensových, Elijaha Berryho, Williama Warda, Johna Humphriese a dvanáct černošských otroků. Museli cestovat koňmo, a tak z několika hlubokých sedlových brašen vykukovaly tváře malých dětí. Muly vezly proviant a vybavení. Podle smlouvy z Greenville patřila země Američanům, přesto jel Kenton vpředu s puškou na klíně a jeho oči neustále těkaly ze strany na stranu a pátraly po všem podezřelém. Občas sice nějaké indiány spatřil, ale byli to nejspíš pokojní lovci. Karavana v míru došla do svého cíle.
1799
Kdyby plány Bena Van Clevea, reverenda Williama Hamera a dalších podnikavců z Dayton vyšly podle očekávání, mohli snad i zbohatnout. Během loňského podzimu postavili velkou a bytelnou plochou loď. Počátkem zimy ji spustili na Velkou Miami, pevně přivázali a čekali na jaro. Mezitím se se soustředili na balení zboží určeného pro New Orleans. Jednalo se o více než dva tisíce kvalitních kožešin, bobřích, vydřích, ondatřích, medvědích, mývalích, skunkových a norkových. Měli pět set mimořádně kvalitních uzených jeleních šunek, nakládané maso, uzenou slaninu a sto velkých pytlů plných loupané kukuřice. Obchodníci počítali s tím, že se Dayton stane významným přístavem a oni budou profitovat z lodní dopravy. Zpočátku šlo všechno dobře. Na jaře se zvedla voda a pětadvacátého března desetičlenná posádka vedená Davidem Lowrym odrazila. Měli v zásadě klidnou plavbu, jenom cestou nalodili mladíka zápasícího se silným proudem na malém voru. Měl rovněž namířeno do New Orleans a cestu platil přísunem čerstvého masa během večerního táboření.
V New Orleans byli poměrně zklamáni. Zboží prodali celkem snadno, ale za mnohem méně, než čekali. Pokus o návrat byl však tak obtížný, že raději prodali člun a vrátili se do Ohia koňmo. Mladík zůstal v rušném městě a seznámil se s jiným mládencem o tři roky starším. Ten se chlubil znalostí moře. Pojedli spolu v přeplněné špinavé hospodě a po třetím korbelu si šestnáctiletý chlapec z Kentucky uvědomil, že se s novým kamarádem navzájem neznají. Natáhl přes stůl pravici a zamumlal: „Mimochodem, jmenuji se Simon Ruth Kenton. A ty?“
Starší pravici přijal a pevně ji stiskl: „Vítej v New Orleans kamaráde. Já jsem Jean Laffite.“
1799
Nebylo pochyb o tom, že se Tekumsehův vliv rozšiřoval. Když pobýval na řece White, přicházeli za nimi vyslanci jiných kmenů, aby naslouchali jeho poselství. Jeho přirozená rétorika uchvacovala posluchače, a dokonce i starší náčelníky z řad Wyandotů, Odžibwejů, Seneků a dalších. A to bylo mezi indiány mnoho skvělých řečníků. Tekumseh se nespoléhal na okázalá gesta, nýbrž na taková, která doplňovala jeho jasné myšlenky. Vyjadřoval se jednoduše, a přitom takovým způsobem, že ho nikdo neuměl napodobit. Hlavně poukazoval na fakta. Na porušené smlouvy ze strany bílých a posluchači moc dobře věděli o čem mluví. Zdůraznil, že nynější Američané nejsou nikdy spokojeni a stále touží po zbylé indiánské půdě.
1799
Jednou tábořila skupina asi dvou desítek Čerokíů několik kilometrů jihovýchodně od Kentonovy stanice. Vhledem k tomu, že se na severu často konaly indiánská setkání, byl Kenton znepokojen. Ani fakt, že smlouva z Greenville umožňovala indiánům lovit a tábořit v Ohiu jeho obavy nezmírnil. Kenton nechal u pramene postavit opevněný srub asi pro stovku lidí. Přicházeli noví osadníci a on jim na Buck Creeku pronajímal pozemky. Stály tam nechráněné chaty a jejich obyvatelé v případě nouze potřebovali azyl.
Jelikož se i v divočině novinky rychle šíří, Tekumseh poslal do osady dva posly, aby Američany ujistil, že jim nehrozí žádné nebezpečí. Cílem indiánských schůzek nejsou válečné porady, ale dotýkají se jejich budoucnosti. Jméno Tekumseh však Kentona znervosnilo ještě více. Vzpomněl si na bitvu na Little East Forku. Tam byl jeho plán střílet do indiánských příbytků, vyvolat paniku a indiány na útěku pobít. Jenže tenhle Tekumseh šel do protiútoku, zabil Sama Barra a zajal Alexandra Mclntyrea. Společně s jeho bojovníky jim pěkně zavařil. A nyní se z něj stává vůdce? To není dobré. Kdyby takový bojovník vzal znovu do ruky tomahawk a měl po boku dost válečníků, bylo to zlé.
Pak přijel ze Cincinnati William Ward a přivezl noviny Cincinnati Journal, ve kterých byl článek: „Cincinnati, 21. května 1799. Zpráva z Fort Washington z 15. května 1799. V dopise ze dne 4. května 1799 mě plukovník David Strong, velitel v Detroitu informuje, že existují zprávy o nezákonném shromažďování indiánů, kteří plánují nepřátelské akce proti některým částem pohraničí. Jsem požádán, abych tuto informaci sdělil dál. Kapitán Edward Miller.“
Kenton a Ward si nabalili zásoby, osedlali koně a vyrazili do Detroitu. Cestou se chtěli stavit do vesnice šavanského sačema Černého hada, avšak nebyli pozvání dál. Konala se tam prý rada náčelníků. Ward napsal Černému hadu dopis, ve kterém se ho ptal, zdali nemá nějaké nepřátelské úmysly, jak se všeobecně povídá. Zvědové zůstali v Detroitu několik dní a čekali na odpověď. Černý had je v dlouhém psaní ujistil, že indiáni mají jenom přátelské úmysly a pozval Kentona s Wardem na návštěvu. Dopis končil poznámkou: „Bratři, Šavani jako poslední uzavřeli v Greenville mír s otcem generálem Waynem. Budou také poslední, kdo by tento mír případně porušil. Litujeme, že nasloucháte falešným zprávám od zlého člověka.“
Dopis byl předložen plukovníku Strongovi, který jej okamžitě poslal expresní poštou, k otištění v příštím čísle The Western Spy, spolu s Wardovým psaním: „Výše uvedené kopie dopisů, který jsme obdrželi jako odpověď na náš dotaz, který jsme zaslali, abychom zjistili pravdivost zprávy o chystaném útoku indiánů. Veřejnost si z toho vyvodí závěry a my budeme dbát na bezpečnostní opatření. Dnes se setkáme s některými náčelníky. Veškeré nové informace budou ihned předány.“
Oba poslové se spokojeně vrátili domů a zdálo se, že je vše v pořádku. Otázka na jak dlouho.
1799
Guvernér Arthur St. Clair svolal na šestnáctého září v Cincinnati schůzi za účelem ustanovení územní legislativy. Všechny přítomné zajímalo, kdo bude zvolen předsedou a kdo se stane zástupcem v Kongresu. Jednání trvalo osm dní, než byli zvoleni zástupci pro dvě provinční komory. Předsedou se stal jednohlasně populární Dr. Edward Tiffin z Chillicothe a jedenáct z dvaceti jedna hlasů byla pro delegáta do Kongresu. Tím byl člen Jeffersonovy strany William Henry Harrison.
1800
Dlouho již mezi Šavany a Američany nepanovalo takové období klidu. Cestující při náhodných setkáních po sobě nestříleli a vznikala i nová přátelství a vzájemné návštěvy. Tekumseh a Modrý kabát se stali dobrými přáteli rodiny Jamese Gallowaye a často u něj pobývali. Coonahaw a Maykuay zase několikrát navštívili Kentona a v červnu se i s rodinami usadili opodál jeho usedlosti. Měl oba Šavany v oblibě a po večerech si často povídali a vzájemně si vyměňovali informace. Řekli mu výstavbě pevnosti Fort Industry při ústí Swan Creek na řece Maumee. Bylo to na území Indiany. Panovaly obavy, že rozhodnutí prezidenta Adamse otevře staré rány. Mezitím v Ohiu vznikly další tři okresy, Trumbull, Fairfield a Clermont, díky čemuž mohlo Ohio získat status federálního státu. Connecticut postoupil Spojeným státům své nároky na území Western Reserve, kde se již usadilo přes tisíc bělochů a bylo vybudováno přes tisíc kilometrů silnic, čímž vznikl vzor, který následovalo Massachusetts, New York a částečně Ohio.
Kenton a jeho sousedé poznali, že indiáni nejsou bezcitní a krutí. Poznali, že milují stejně, jako jiní lidé a projevují i neobvyklý soucit. Měli smysl pro humor a dokázali verbálně a fyzicky žertovat. Často si dělali legraci ze sebe, a kolikrát nevynechali ani bílé sousedy. No ale největší majstrštyk se podařil Modrému kabátu na jaře loňského roku. Jednou z největších hádanek, která Američany trápila byl hojný zdroj šavanského stříbra. I ten z nejnižších válečníků měl na sobě dost tepaných náramků, náhrdelníků, medailonů a náušnic z nejčistšího stříbra. Stejně tak byly zdobeny ženy. Důl musel mít hodnotu možná i několik milionů dolarů. Šavani však o něm zarputile mlčeli.
Na konci jara přišel z Kentucky chamtivec jménem Jonathan Flack a strávil několik měsíců mezi Šavany v nadějí, že se je podaří zlomit. Předstíral přátelství, s indiány lovil a sdílel s nimi živobytí. Mezím se ovšem neustále vyptával na stříbro. Modrý kabát byl už s jeho dotěrnosti unaven, tak s falešnou neochotou souhlasil, že mu to prozradí. Domluvil si s ním schůzku u Gallowaye, kde budou jednat. Flack se vrátil do Kentucky a briskně shromáždil skupinu investorů s nimiž založil společnost Blue Jacket Mining Company. Na domluvený den se vrátil do Gallowayova domu s tuctem společníků a následovaly dva dny jednání. Modrý kabát důkladně zvažoval návrhy a jeho požadavky rostly úměrně s rostoucí touhou bílých získat důl.
Nakonec byla uzavřena dohoda. Náčelník převzal koně, zboží a velkou částku peněz a rozdal to soukmenovcům. Pak sdělil lokalitu dolu, který se měl nacházet v Kentucky u řeky Red. To bylo překvapivé, neboť běloši se domnívali, že bájné doly jsou někde v okolí starého Chillicothe, nejspíš v hlubokém údolí několik kilometrů severovýchodně.
Modrý kabát a jeho žena Wabethe šli s obchodníky do Kentucky, kde se jim dostalo skvělého pohostinství. Pak se šlo v naprostém utajení do „posvátné oblasti.“ Modrý kabát požádal o soukromí, aby se očistil a usmířil Velkého ducha a získal jeho svolení k navštívené místa. Trvalo to dlouho, než se vrátil. Pátrání mohlo začít, ale Modrý kabát nebyl schopen najít tu správnou oblast. Starý lišák se vymlouval na věkem zeslábly zrak, a navrhl, aby společnost počkala. Že se s Wabethe vrátí domů a pošlou sem svého syna, který je mladší a má dobrý zrak. Polohu dolu taktéž zná. Podnikatelé souhlasili. Náčelník odešel a členové Blue Jacket Mining Company čekali... a čekali. A mezitím se už na severu šířila zpráva o největším žertu za poslední desetiletí.
Tak se praví v legendách.
1800
Během dlouhých zimních nocí Tekumseh ve vesnici na řece White přemýšlel. Plánoval nějakou strategii, která by dokonale ochránila indiánskou hranici. A něco ho konečně napadlo. Čím více o tom dumal, tím více svůj plán vylepšoval, až si byl jist, že by se dal i realizovat, ačkoli to mohlo trvat mnoho let. Bude na to potřebovat soustředěné úsilí, vytrvalost a sebevědomí. Použije k tomu i svého bratra Lalahwetiku. Tekumseh nabyl přesvědčení, že sjednocené indiánské kmeny by s dobrou výzbrojí mohly bílé záplavě čelit. Indiánské svazy přece už několikrát dokázaly v oslabení porazit nebo vést rovnocennou bitvu s bělochy.
Na jaře začal svůj plán Tekumseh realizovat. Nejprve zasvětil Lalahwetiku do jeho role v projektu. Pak se pustil do světa a začal jednat s náčelníky jednotlivých kmenů. Předložil jim vizi o vytvoření silné koalice, která by nebyla jen dočasná a měla by zahrnovat všechny kmeny. O něco podobného se přece pokusil ottawský náčelník Pontiak a zpočátku se mu i dařilo. I když indiáni, díky intrikám válku prohráli, povstání proti Angličanům nakonec vedlo ke královské proklamaci ohledně zákazu přechodu Appalačských hor. To byl jistě velký úspěch. Žel americké politické a podnikatelské špičky se s tím nesmířily a jejich nespokojenost vedla k válce o nezávislost. Ale ten zákaz Tekumseha inspiroval. Snad se mu podaří něco podobného a doufal, že díky této argumentaci získá podporu. Vždyť se tu jedná o přežití všech rudých dětí. Proti bílé expanzi by rád postavit nevídanou několika tisícovou armádu válečníků. Válce by se chtěl, pokud možno vyhnout, přesto by jeho jedinečná armáda měla vzbuzovat patřičný respekt.
Cesty podnikající s bratrem Čiksikou v jeho mládí, mu ukázaly sílu různých kmenů. Byl přesvědčen, že jakmile náčelníci pochopí moc jejich jednoty, ochotně ho budou následovat. Na severovýchodě byly ještě zbytky irokézské konfederace Mohawků, Oneidů, Onondagů, Kayugů a Seneků. Na severozápadním území byli Delawarové, Wyandoti, Pottawatomiové, Miamiové, Weové, Illinoiové a samozřejmě Šavani. Na severu by shromáždil Ottawy, Odžibweje a Kríe. Na severozápadě sídlili Winnebagové, Liščí indiáni, Saukové, Menominiové a Kikapové. Na prériích by byli cennými spojenci Dakotové, Mandani a Šajeny. Dále na západ od Mississippi žili Ponkové, Póníové, Omahové, Missouriové, Osedžové, Kansové a Wičitové. A byly tu tisíce bojových Lakotů, Arapahů a Komančů. Jihozápad byl osídlen Quapawy, Natčezy a Kaddy. Na jihu byli stále ještě mocní Čerokíové, Čoktawové, Čikasawové, Kríkové a Seminolové. A samozřejmě se mohly zapojit desítky menších kmenů. Tekumseha čekalo hodně práce.
Apeloval na hrdost, tradice a stará náboženství. Neváhal použít každý vhodný argument. Proto jeho Lalahwetika. Z něj se stal duchovní vůdce a léčitel. A to byl ten nejslabší článek tak vznešeného projektu. Lalahwetika přijal nové jméno Tenskwatawa čili Otevřené dveře. Otevřené dveře k novým zítřkům. Jako léčitel měl určité schopnosti, a to by bylo v pořádku. Jenže on ze sebe učinil proroka a podvodníka. Obcházel severní kmeny, hlásal návrat ke starým časům a hojnosti. Žel pojal to poněkud inkvizičním způsobem. Nutil indiány vzdát se věcí, které si osvojili od Evropanů, a na které si tak zvykli. Patřil mezi ně alkohol, který si indiáni tak oblíbili. Ale největší jeho přešlap byla likvidace konkurentů, jako v případě Delawara Teteboštiho, jehož nechal dokonce upálit. Takže, i když měl tento prohnaný muž mnoho následovníků, měl možná větší počet nepřátel, a to velmi škodilo Tekumsehově propagandě. Tam, kde Tekumseh dobře zasel, Tenskwatawa ničil.
A Tekumseh vynakládal mnoho úsilí. U některých kmenů musel postupovat pomalu a opatrně, aby si získal jejich důvěru a ničím je neurazil. Někde stačilo jen pár slov a předložení smluvních wampumů, které byly porušeny. Mnozí totiž na vlastní kůži poznali příkoří ze stran bělochů a museli se mnohokrát stěhovat. I když všude preferoval mírovou cestu, přesto zdůraznil, že je třeba mít v záloze bojovou sílu, kdyby Američané chtěli znovu postupovat na západ agresivně. To muselo být přísně tajné a žádný cizinec k poradám nesměl.
Další problém byl jeden z největších. Mnohé kmeny mezi sebou již léta válčili a panovala mezi nimi velká řevnivost. Bylo třeba pohřbít staré křivdy, ale to bylo těžké. Indiáni se museli stát bratry. Nechtěl ani, aby se indiáni zapojovali do bělošských válek. Ať se bílí mezi sebou perou, pokud chtějí. To je akorát oslabí. Indiáni se také za každou cenu nesmí nechat vyprovokovat k agresi. Musí nastavit druhou tvář a předstírat poslušnost a za žádných okolností nesmí vzít do ruky sekeru proti bělochovi, i když to bude nespravedlivé. Musí být trpěliví, dokud nebude koalice dost silná. To je jediný způsob, jak zachovat neproniknutelnou hranici, kterou už Američané nepřekročí. Indiáni se v případě nutnosti koalicím nebránili. Byli to však extrémní individualisté a centrální vláda byla pro ně něco cizího nemluvě o mezikmenových různících, o kterých jsme se již zmínili.
A to vše pozoroval z nebe Smutný měsíc