Ben Comee - Rozloučení - Nahkohe

Konečně jsme dorazili k řece Ammonusuc. Tam pro nás měly být připraveny zásoby, ale nic jsme tam nenašli. Jenom doutnající ohniště, takže bylo nasnadě, že záchranná skupina odplula jenom před několika hodinami. Proč nám ten proviant nenechali bylo k nepochopení. Křičeli jsme a stříleli v naději, že nás zaslechnou, žel nedostali jsme žádnou odpověď. Později jsme se dozvěděli, že poručík velící skupině na nás čekal dva dny a odplul asi dvě hodiny před naším příchodem. Naše výstřely sice slyšel, ale pokládal je za indiánské.

Bylo to hrozné! Dosud nás na nohou držela naděje na kýžené zásoby, a ta byla nyní pryč. Zhroutili jsme se na duchu, plakali a zuřili. Někteří z nás začali opravdu bláznit.

Už jsem řekl. Neměl jsem Rogerse z několika dobrých důvodů rád. Přesto jsem musel uznat jeho obrovskou vytrvalost, nervovou sílu a vynalézavost. Sám trpěl vyčerpanosti z hladu, přesto zůstal vůdcem a velel: „Neztrácejte odvahu, chlapi! Všechny vás zachráním. Odtud je to zhruba sto kilometrů k pevnosti Čtyřka. Přineste nějaké suché klády a postavíme vor. Pospěšte si! Dopluju ke Čtyřce a vrátím se s jídlem a pomocí. Tak to bude.“

Dělali jsme dle rozkazů a on pokračoval: „Hledejte liliové kořeny a podzemní ořechy. Na tom přežijete, než se vrátím. Pokud nevíte, jak kořeny očistit a vařit, támhle je kapitán Grant a ten vám to ukáže. Za deset dní se jistě vrátím. Držte se!“ Nastoupil na vor a odplul s kapitánem Ogdenem, indiánským chlapcem a Martinem. Odrazili se a veslovali do středu řeky a nechali se unášet proudem. Pak nám zmizeli z dohledu.

Následujícího dne se do tábora dobelhali další dva muži. Před několika dny byli napadeni indiány. Poručík Turner z rangers byl zabit, stejně jako poručík Dunbar z Gageovy lehké pěchoty. Z celé jejich skupiny se zachránili pouze oni. Vypadali strašné a divoce. Byli vyhublí a zoufalejší po zjištění, že k jídlu budou jenom vařené kořeny a buráky.

Ben Bradley se třemi společníky opustil tábor. Ben se podíval na kompas a povídá: „Sbohem, hoši. Myslím, že za tři dny budeme doma. Odchod bude lepší“ Od té doby už je nikdo živé neviděl. O několik let později našli lovci z Merrimacu ve White Mountains kostru. Podle vlasu a zvláštního koženého řemínku poznali Bradleye.

Tři dny po Rogersově odchodu jsem si povídal s Edmundem: „Já to už nevydržím. Tohle místo je blázinec. A všichni se zblázníme, pokud tu zůstaneme. Hele, postavíme vor a poplujeme po řece dolů,“ navrhoval jsem. Probrali jsme to a druhý den ráno začali stavět vor a do večera byli hotovi. Byl malý a vratký. Kvůli naší slabosti to byla arci dřina. Nařezali jsme pár mladých stromků na bidla a vyřezali i dvě pádla. Jeden z mužů znalý řeky povídá: „Dejte si pozor na vodopád a peřeje asi třicet kilometrů po proudu. Nenechte se jimi strhnout. To by byl váš konec. A kousek dál je další nebezpečný vodopád a peřeje. Dejte si pozor pánové!“

Vypustili jsme vor na vodu a nechali ho unášet. Ke večeru jsme přistáli a utábořili se. Ráno se nám podařilo zastřelili veverku a během dne ještě jednu. Ke večeru jsme uslyšeli zvuk vodopádu, tak jsme pro jistotu přirazili ke břehu. Noc byla chladná. Spali jsme bez přístřešku a silně pršelo. Byli jsme promočení na kost a téměř zmrzlí. Ráno jsme byli absolutně vyčerpání. Nasedli jsme na vor a pádlovali těsně k vodopádům. Přistáli jsme. Zatímco Amos držel vor, já s Edmundem šel dolů. Doufali jsme, že až Amos vor spustí, že se nerozbije a my ho zachráníme. Vstoupili jsme do studené vody a Amos pustil vor, a ten se úplně roztříštil o skály. Promrzlí, vyčerpaní a skleslí na duchu jsme vylezli na břeh. V lese jsme našli velké ohniště. Někdo zde pálil stromy řezal je na kusy.

„To je Rogersová práce,“ odtušil Edmund. „Musel přijít o svůj vor stejně jako my. Pálil stromy na klády správné délky a vyrobil nový. Snad to nezabralo moc času. Já už dál nemůžu a tady Ben nevypadá vůbec dobře. Celý se třese.“

„Myslím, že mě dostala ta včerejší noc,“ reagoval jsem. „Mám nějakou horečku. Rozdělej prosím oheň, ať se ohřejeme.“

 Země byla sice mokrá, ale Amos s Edmundem byli zkušení zálesáci. Nasbírali náruč suchého dřeva z chráněných míst. Nanesli trochu střelného prachu na hadr a přidrželi u zámku muškety. Prach na pánvičce zapálil hadr a na plameny se nasypaly jemné hoblinky. Za chvíli nás hřál veselý táborák.

„Zítra by mohla dorazit záchranná kánoe. Do té doby vydržím,“ sdělil jsem kamarádům.

„Pšt! Slyšel jsem koroptev a mám ještě dost síly, abych ji ulovil,“ zašeptal Amos. Ten drsný chlapík vzal zbraň a odešel do lesa. Za chvíli jsme uslyšeli výstřel. Edmund se vrátil s koroptví Upekli jsme ji, rozdělili a snědli. Jenže ten ptáček měl tak málo masa, že nám to jenom podráždilo žaludek. „Těch koroptví tam musí být více. Půjdu tam ještě jednou. Cítím se nejčkom o něco lépe,“ prohlásil Amos.

„Půjdu s tebou,“ dodal Edmund.

Chlapci se vydali do lesa a za půl hodiny jsem uslyšel několik výstřelů. Vrátili se s dvěma ptáky. Poté, co jsme je upečené spořádali nám v srdcích opět vzplála naděje na záchranu. Udržovali jsme oheň a postavili provizorní přístřešek z větví. Tu noc jsme spali docela pohodlně, i když mě dál trápila horečka. Následujícího rána jsme hledali další ptáky, avšak bez úspěchu. Krátce po poledni jsme spatřili na řece březovou kánoi se třemi muži. Vzájemně jsme si zamávali a oni přistáli pod vodopádem. Jaké to šťastné shledání. Potřásli jsme si rukama a jeden z plavců povídá: „Vypadáte dost hrozně přátelé. Trocha jídla a pití vám jistě přijde vhod.“

Samozřejmě, že přišlo. S chutí jsme se najedli, a to nám dodalo teplo a sílu. Zeptali jsme se na Rogerse. „Je ve Čtyřce. Jeho vor byl stržen vodopády a chlapi se zachránili jen tak tak. Postavili si nový vor a málem se zase rozbili na dolních vodopádech. Rádi bychom s vámi zůstali, ale musíme rychle s jídlem pro kamarády tam nahoře.“

„Ano spěchejte! Je tam asi sedmdesát úplně vyhladovělých mužů,“ naléhali jsme. „Za pár dní připluje větší skupina,“ ujistili nás zachránci. Nechali nám ještě nějaké jídlo, a pak odnesli kánoi i s nákladem podél vodopádů nahoru. Ještě jsme něco pojedli, a pak si na hodinu spokojeně schrupli. Cítili jsme se mnohem silnější, tak jsme se pustili do výroby voru. Následujícího dne jsme ho dokončili a pluli k dalšímu vodopádu. Měli jsme oči a uši na stopkách a zavčas vystoupili na břeh. Rozdělali jsme oheň a postavili přístřešek a čekali na další kánoe. Byly tři a jejich posádka s u nás utábořila. Nyní jsme měli všeho dostatek. Bylo potěšující vidět tyto zdravé robustní muže plné života. Ráno nám pomohli spustit vor pod padesátimetrovou peřeji. Měli hřebíky, kterými jsme vor zpevnili. Do Čtyřky jsme připluli do západu slunce. To bylo devátého listopadu. V té strašné a neúrodné divočině jsme strávili dva měsíce. Z pevnosti k nám přiběhli muži i ženy oblečení v křesťanských šatech. Srdce nám radosti vyskočilo až do krku. Nemohli jsme ani mluvit. Slzy nám tekly po tvářích a vzlykali jsme radostí. Jak skvěle ti hladce oholení a učesaní muži vypadali. A jak krásné a laskavé byly ženy!

My měli na sobě už jen hadry. Vlasy a vousy jsme měli dlouhé a zacuchané. Naše tváře a ruce byly černé od slunce a špíny. Moc jsme se styděli za svůj vzhled. Oni se k nám přesto chovali, jako k bájnému marnotratnému synovi. Pak si nás přivlastnil Rogers dychtící po zprávách z tábora. Chtěl se tam odebrat příštího rána. K večeři jsme dostali to nejlepší z pevnosti. Jistě si dokážete představit, jak to chutnalo mužům, kteří týdny žili z kukuřice, kožených řemínků a starých sov. Přichystali nám lázeň s horkou vodou ve vanách a mýdlem. Neskutečné blaho. Pořádně jsme se vydrhli, oholili a ostříhali. Nakonec jsme se oblékli do čistých darovaných šatů a bylo nám skvěle. Amos chvalořečil: „Já mám takový pocit, že Čtyřka je už jen kousek od samotného nebe.“

Posádka pevnosti byla zvědavá na naše dobrodružství. Všechno jsme ji dopodrobna vyprávěli. Byl jsem stále ještě nemocný a slabý a bolela mě hlava. Požádal jsem, aby mě odvedli do ložnice a uložili do postele. Nemám jasnou představu o tom, co bylo potom. Matně si vzpomínám, jak se nade mnou skláněli Edmund a Amos a loučili se. V deliriu se mi zjevil indián pokoušející se měl skalpovat. Viděl jsem Johna Starka, který ho několikrát odehnal, ale válečník se stále vracel. Nakonec mě chytil za vlasy, zapřel se nohou o moje rameno, přiložil nůž k lebce a já cítil, jak mi bere skalp. Pak už nebylo nic. Když jsem procitl a otevřel oči, spatřil jsem nad sebou trámy. Cítil jsem kouř a slyšel praskání dřeva. U krbu seděla dívka a něco pletla. To už bylo úplně jiné zjevení. Byla velice krásná a nejkrásnější, jakou jsem kdy viděl. Díval jsem se, jak plete. Tak krásná se světle hnědými vlasy a hezkým profilem a svěží barvou pleti! Byla štíhlá a pružná. Vzpomněl jsem si na Shakespearovu Rosalindu a mé srdce se k ní upnulo. Pak se na mně podívala svýma velkýma hnědýma očima. Nikdy předtím jsem nebyl zamilovaný. Když vstala a přišla k posteli, v duchu jsem si řekl: „To je ona. To je ta, na kterou jsem čekal.“

Usmála se a ve tvářích měla dolíčky. „Ach! Jsem tak ráda, že jste se nám probral milý pane. Jak vám je?“

„Nejčkom jsem naprosto spokojený a šťastný. Jako bych se nacházel v nějakém pohádkovém snu. To vám slečno povídám.“

„To je vskutku dobře. Za poslední týdny jste musel mít dost arci ošklivých snů. Musíte ještě odpočívat. Hned se vrátím.“ Přišla s matkou, která mi dala nějaké léky a napojila vývarem. Pak jsem usnul. Po probuzení hezká dívka zase pletla u krbu. Přinesla další vývar. Byl jsem nemocný a slabý, přesto spokojený. Pak mne napadla hrozná věc! Co když dívka patří již někomu jinému? V duchu jsem se povzbuzoval: „Buď statečný, Bene. Je jí tak sedmnáct. Jsem sice nemocný, ale ona tady. Zdá se, že se jenom tak rychle neuzdravím.“

Jak dobře si ji pamatuji, když seděla u kolovrátku. Seděla u něj v domácích šedých šatech, přes které měla modrobílou kostkovanou zástěru. Na nožkách malé botky se stříbrnými přezkami.

„Jak se prosím jmenuješ?“ zeptal jsem se.

„Ruth Elliotová,“ zazněl její líbezný hlas.

„Ruth? To je jistě nejkrásnější jméno ze všech jmen. A jak se k tobě pěkně hodí. Ale kde to jsem, že mne sem takové štěstí přivedlo?“

„Jsi ve Čtyřce. Nyní tomu ale říkají Charlestown. Byl jsi na výpravě s Rogersem. Pak jsi připlul po řece se seržantem Edmundem Munroem a Amosem Lockem. Téměř měsíc jsi byl mimo sebe kvůli horečce.“

„Ano. Teď si na to vzpomínám. Kolik Rangers se dohromady vrátilo?“

„Asi sto. Přišli z různých míst. Dvanáct dní po vašem příjezdu dorazil Rogers s těmi zbylými z Ammonusuc. Někteří byli už šílení a někteří tam zemřeli. Byli strašně vyčerpaní a unavení. Několik dní tady odpočívali, dokud nenabili dost sil na cestu do Crown Point. Mohli se vydat po cestě, kterou nedávno kapitán Stark prosekal lesem.“

„Sto jich přežilo ze sto čtyřiceti pěti? No, mohlo to být mnohem horší. A jaké jsou zprávy o generálu Wolfeovi a jeho armádě? Když jsem o něm slyšel naposledy, plul po svatém Vavřinci do Quebecu.“

„Quebec je dobyt.“

„To je skvělá zpráva. Generál Wolfe za to sklidí velkou chválu a odměnu.“

„Možná. Kdyby byl tak naživu. Došlo k zoufalému boji a Wolfe v něm zahynul. Padl i Montcalm.“

„Oba jsou mrtví? Jaká to škoda. Byli to stateční vojáci. Zemřeli v nejlepších letech, stejně jako lord Howe. A co dělá Amherst?“

„Amherst přestavuje Crown Point a letos toho více už neudělá. Je příliš pozdě. Na jaře dobude Montreal a ukončí válku.“

„A co Rangers, jak těm se vede?“

„Většina se vrátila domů. Seržant Munro a pan Locke tudy projížděli před pár dny. Zastavili by se, ale pevnost je plná nemocných vojáků, a protože nemohli nijak pomoci, pokračovali v cestě.“

Nejčkom byla řada na ní, aby se ptala. Musel jsem jí vyprávět o všech našich dobrodružstvích během války a ona se občas smála a občas plakala. Miloval jsem jí čím dál tím víc. Nespěchal jsem s uzdravením, ale příroda byla proti. Každé sousto, které mi dala, mělo v sobě jakousi úžasnou životodárnou sílu. Zdraví se mi rychle vracelo. A když jsem se uzdravil, málem jsem znovu onemocněl z představy, že bych ji mohl ztratit. Jak se blížil čas mého odjezdu, přestali jsme komunikovat, jak nás ovládali chmury. Byl jsem skleslý. Taktéž Ruth občas ukápla slza. Nakonec jsme se domluvili, co s námi bude dál a dobrá nálada se nám vrátila.

„Ach, Bene. Nedokážu si představit, že odejdeš. Nyní jsem tak šťastná.“

Ačkoli se jmenovala Ruth, své biblické jmenovkyni se vůbec nepodobala. „Možná jsem Ruth, ale ty nejsi žádný Boaz.“ Tak to jsem musel vyvrátit! Vždyť jsem byl pokřtěn coby Benjamin Boaz Comee, přesto jsem ji nedokázal přemluvit, aby opustila Čtverku a šla se mnou. „Ne, ne pane Benjamine Boazi. Časy se změnily. Otec si tě velmi váží a matka tě miluje, jako bys byl jejich vlastní syn. A ty jim to chceš odvést tím, že mě od nich odlákáš? To není pěkné pane Boazi. Nevidíš, že jim bude jejich holčička chybět? A že beze mne bude jejich život ponurý? A krom toho pane Benjamine. Říkal jsi, že v Lexingtonu je kovářů přehršel, takže co tam? Inu a tady zase chybí. Nová cesta lesem je napojena na silnici do Kanady a kovář se tu bude jistě hodit. Teď, když jsou indiáni pryč, mohl bys obsadit část té mezní půdy u řeky. Bene, mám ráda vlastní způsob života.“

„Taky se mi líbí. A věz, že budu žít, kdekoli budeš chtít,“ poddal jsem se.

Odcestoval jsem se domů, abych rodiče seznámil s mými plány a dal dohromady své záležitosti. Pak jsem se vrátil do Čtyřky a otevřel kovářskou dílnu. Na podzim jsem se oženil. Od té doby tu žijeme a daří se nám dobře. Za velkou část svého úspěchu vděčím jasnému úsudku své dobré ženy. Akorát se musím smířit s popichováním sousedů a přátel: „Plukovníka Comee je schopný a prohnaný obchodník. Ale plukovník Ben je jenom loutka. Nikdy neudělá žádný důležitý krok, aniž by s ním nesouhlasila kmotra Ruth.“ Vůbec mi to nevadilo

S Johnem Starkem jsme zůstali blízkými přáteli. Když byl plukovníkem v bitvě na Bunker Hillu, já byl poručíkem jeho pluku po celou dobu revoluce. On se stal nakonec generálem, poněvadž prokázal schopnosti, které jsme již poznali ve francouzské válce. Já se během revoluce vypracoval na plukovníka. Od té doby jsme se scházeli každoročně na několik dní. Buď jsem já jel za nim, nebo on přijel za mnou. Byla to vždy radostná setkání.

Po francouzské válce byl Rogers jmenován velitelem posádky Michilimackinacu. Jeho účty však nebyly v pořádku. Měl dluhy a musel odjet do Anglie vše vysvětlit. Jedné noci jel dostavníkem přes Hounslow Heath, když kočár přepadl maskovaný loupežník. Zastavil vůz, vrazil do okna pistole a požadoval peníze i cennosti. To byla ovšem jeho osudová chyba. Rogers ho čapl za flígr a svou neuvěřitelnou silou vtáhl dovnitř. Sedl si na něj, vzal mu pistole a svázal ho. Předal ho úřadům, a dokonce za starého zločince dostal odměnu padesát liber což se mu hodilo.

Když se vrátil do Ameriky, nabídl své služby Washingtonovi. Navštívil Starkovo velitelství v Medfordu a všichni jsme spolu dlouho hovořili. Stark věřil, že nám bude věrný, a já také. Jenže on měl důvěrné vazby na Brity což Washington neakceptoval. A jeho podezření se potvrdilo. Rogers nakonec přijal nabídku Britů a založil pro ně Queen's Rangers. Ti byli těžce poraženi v bitvě v Connecticutu. Zase se vrátil do Anglie a vedl poněkud pochybný život. Byl to podivný člověk. Kdyby byl čestný, jistě by se stal velkým mužem. Ale jeho lstivá a bezohledná povaha ho s alkoholem zničila.

Edmund Munro sloužil v Crown Point v letech 1762–63 jako poručík a pobočník čtyř provinčních pluků. Během revoluce jsem se s ním často setkával. Pak byl kapitánem lexingtonské roty, než ho zabila dělová koule v Monmouthu. Byl chudý a jeho vdova to měla těžké.

Náš starý kamarád John Hancock zdědil jmění svého strýce Thomase a stal se nejbohatším mužem v Bostonu. Bydlel ve velkém kamenném domě na Beacon Hill. Za revoluce riskoval své jmění i vlastní hlavu, když podpořil své americké krajany. Jeho podpis je první na seznamu signatářů Deklarace nezávislosti. Získal další bohatství a ještě čest. Rok, co rok byl volen guvernérem Massachusetts. Od francouzské války, jsem se s ním nesetkal až po deseti letech od revoluce. Navštívil jsem ho v Bostonu a on byl rád, že mě vidí. Pozval mě na večeři a nocleh. Všechno to bylo parádní. John byl laskavý, přesto se choval poněkud povýšeně. Velký magnát prostě hostil podřízeného. Já po něm nechtěl žádné výhody a neměl jsem důvod se k němu chovat podlízavě. Já se v životě za nic nestyděl. To, co bylo třeba udělat pro rodinu a vlast jsem dělal s veškerým nasazením a poctivostí. A hle. Jakmile John zjistil, že mu nehodlám pochlebovat, přestal se chovat povýšeně. Zase byl tím dobrým a veselým chlapíkem, kterého jsem znal od dětství.

Hector a Donald Munroovi po skončení francouzské války navštívili příbuzné v Lexingtonu a pak se odstěhovali do Rehobothu. Můj starý učitel zápasu Jonas Parker byl zabit na náměstí v Lexingtonu devatenáctého dubna 1775. Naposledy údajně svým suchým způsobem prohlásil: „Někteří možná před Brity utečou, ale po mně tohle nežádejte! Já se ani nehnu.“ Stál na tom rynku, položil před sebe klobouk a dal do něj kulky a prachovnici. Když Britové na něj vystřelili, byl zraněn a padl na kolena, přesto palbu opětoval. Během nabíjení jej nepřítel dorazil bajonety.

Amos a Davy také bojovali za Ameriku. Přesto nikdy nic nepřekonalo jejich starou lásku k lovu lišek a holubů. Uplynulo již šedesát let od doby, kdy jsme lovili holuby na Bull Meadow Hill. My přeživší jsme už staří, leč někteří z nás stále zdraví a čilí.

A to je konec příběhu Banjamina Comee