Kraj pod Smutným Měsícem - XXVI. - Indiana - Nahkohe

1801

Když byl William Henry Harrison slavnostně uveden do úřadu guvernéra teritoria Indiana zbýval mu jeden měsíc do osmadvacátých narozenin. Jen málokdo s Američanů jeho věku dosáhl takové pozice. Navíc mu prezident John Adams udělil takové pravomoci, jaké od založení Spojených států nebyly uděleny žádnému jinému civilnímu či vojenskému činiteli. Stal se v podstatě neomezeným vládcem teritoria zodpovědný toliko prezidentovi. Mohl dle své vůle stanovit zákony a měl ve svých rukou moc nad životy kohokoli, ať už to byl indián nebo běloch. Měl možnost jednat s indiány jménem Spojených států. Již coby tajemník St. Claira si vybudoval pověst silného, rozhodného a mimořádně schopného muže.

V té době se území Indiany rozprostíralo od hranic Ohia až k řece Mississippi a v celé oblasti byly jen tři osady: Clark's Grant u vodopádů Ohia, pak naproti Louisville a Vincennes na řece Wabash. Tam si guvernér zřídil sídlo. Území podél řeky Mississippi zahrnovalo Kaskaskii a Cahokii. Celkový počet osadníků bylo cirka pět tisíc.

1801

Osidlování dolní části Ohia pokračovalo s neobvyklým tempem. Sedmnáctého března bylo založeno město poblíž místa, kde Kenton zabral půdu při ústí Buck Creek a Elizabeth byla požádána vybrat mu jméno. Žena hrdá za tuto čest prohlásila: „Vzhledem k mnoha krásným pramenům v okolí, nechť se jmenuje Springfield.“

Kongres dal čtvrtého května souhlas k osídlení pozemků východně od Sciota, jižně od vojenských pozemků Spojených států a západně od pásma osad Seven Ranges. Oblast byla nabídnuta k prodeji vládou a říkalo se jí „Kongresová země.“ V nové osadě Steubenville na východní hranici Ohia byl otevřen pozemkový úřad za účelem prodeje pozemků Seven Ranges. Sídlo vlády bylo zřízeno v Cincinnati.

Jedna z nejpozoruhodnějších událostí toho roku se odehrála sedmadvacátého srpna, kdy první námořní pětiset tunová loď postavená v Mariettě odplula po Ohiu s nákladem obchodního zboží do New Orleans. Velký dřevěný koráb byl doprovázen jásotem nadšeného davu, jak v Manchesteru, Maysville, Cincinnati tak v Louisville.

Méně nadšený byl ovšem Kenton. Utrpěl těžkou finanční ránu v Kentucky. Soudce John Cleve Symmes přiznal neschopnost platit za nákup pozemků a Kongres zrušil jeho smlouvy. Symmes přišel během dne o všechno, včetně peněz, které mu různí kupci zaplatili za pozemky. Mezi nimi byli i Kenton s čtvrt milionem akrů v oblasti Symmes Purchase.

Springfield mezitím rostl poměrně stejně rychle, jako Dayton ležící čtyřicet kilometrů dál na jihozápadě. Mezi oběma městy již byla zbudována vozová cesta a Kenton začal uvažovat o realizaci stavby mlýna na Buck Creeku. Vybral si vhodný pozemek kousek od ústí rychlého toku a zanechal jeho šavanské jméno Lagonda. Objednal z východu materiál a mlýnské kameny z Laurel Hill v Pennsylvanii. Vše nechal dopravit do Redstone Old Fort na Monongahele, kde byl náklad přeložen na Ohio. S pomoci Šavana Chiuxka a jeho silného syna Býka na zvědách prosekal lesní cestu nazvanou Kenton's Trace. Vedla z Lagondy do Newmarketu, malé nové osady na Ohiu naproti Maysville. Po cestě dopravil těžké mlýnské kameny a ostatní vybavení. Cesta nebyla úplně ideální, přesto účel splnila a časem byla zdokonalena.

Před zimou vybavení dorazilo. Bylo naloženo na vozy a odvozeno na sever. Kenton mezitím odjel s Býkem na zvědách do Kentucky zkontrolovat zbylé pozemky. Jeho bratr John totiž přišel skoro o všechno, co mu svěřil a ostatní parcely byly v jednání nekonečných soudních sporů. Kenton nakonec prodal to, co mu zbylo, včetně cihlového domu jistému Samueli Tebbsovi. Pak ho zase začala vážně soužit nemoc. Uvěznila ho v Kentucky, takže ani nevěděl, že se mu šestého prosince narodila druhá dcera Elizabeth. Býk na zvědách doma oznámil, že Kenton v Kentucky umírá.

Elizabeth se ještě v prosinci vydala za manželem. Houževnatý Kenton s její podporou překonal zdravotní krizi a začal se zotavovat. Během rekonvalescence vymyslel jistý plán. Byl inspirován Richardem Hendersonem, který od Čerokíů koupil Kentucky a hodlal založit stát Transylvania. Virginie však prohlásila jeho nároky za neplatné, přesto si mohl Henderson ponechat značnou část pozemků. Otázkou bylo, s kým by měl Kenton uzavřít smlouvu a rozhodl se pro Šavany. Konkrétně pro Tekumseha. Jakmile se koncem března uzdravený vrátil se ženou do Springfieldu, vydal se na White River. Tekumseha zastihl ještě před odchodem na další z propagačních cest.

Tekumseh návštěvníka vyslechl a byl ohromen nad drzostí takového návrhu, přesto nedal na sobě nic vědět. Kenton měl dokonce smlouvu, kterou sepsal jistý Abey Clark. Byl v ni slib, že „indiáni obdrží značné množství zboží a zásob plus další peníze či zboží, dokud bude tráva růst.“ Na oplátku žádal území ležící mezi Velkou Miami a Wabashem o rozloze téměř osm tisíc čtverečních kilometrů. Přitom Kongres zakazoval soukromé jednání s indiány ohledně pozemků. Kenton zřejmě předpokládal, že se mu povede, jako Hendersonovi. Tekumseh to však považoval za velký vtip. Připomnělo mu to „transakci,“ kterou Modrý kabát provedl s podnikateli od Blue Jacket Mining Company. Kdyby Kenton chtěl koupit samotný Měsíc, Tekumseh by ho nejspíše prodal, protože věděl, že by se jednalo o neplatnou smlouvu, proto souhlasil.

Kenton se vrátil spokojeně domů a nikomu nic neřekl. Věci na stavbu mlýna byly už uskladněny v Lagondě, ovšem nadšení ze stavby bylo nahrazeno jiným. Těšil se na průzkum nových pozemků. V polovině června, jak to bylo jeho zvykem bez jediného slova vyrazil do divočiny. S puškou, tomahawkem a oblečením, které měl na sobě a nějakým proviantem a tábornickými věcmi. Doma nechal opět těhotnou ženu a děti.

1802

V malé šavanské vesnici Wapakoneta žil náčelník Bobr, veselý tlouštík s přitažlivou osobností. Jeho stejně obézní žena byla neohrabaná, chyběly jí zuby a trpěla revmatismem, sotvaže chodila. Jednoho dne byl z nějakého záhadného důvodu Bobr obviněn z čarodějnictví. Snad v tom byla žárlivost. Obvinění vznesl kmenový šaman Ku-la-qua-ti a náčelníci Delawarů odsoudili Bobra k smrti. V den popravy se Bobr oblékl do slavnostního oděvu, objal svou ženu, syna a vyšel z wigvamu. Na exekuci se přišli podívat indiáni z celého okolí a příslušnici jiných kmenů. Bobr vyšel v doprovodu dvou válečníků na malé návrší na okraji vesnice. S dvojicí si povídal, jako by byl na příjemné procházce. Na určeném místě se zastavili, doprovod poodstoupil a náčelník se otočil směrem k zapadajícímu slunci a zazpíval svou píseň smrti. Jeden z válečníků k němu přistoupil, vytáhl válečnou palici a odsouzence tvrdě udeřil. Náčelník byl jednoduše pohřben do mělkého hrobu. Dle Bobrovy poslední vůle se měl o jeho syna postarat guvernér Harrison.

V jiné vesnici seděl před ohněm tichý host a dumal. Čekala ho důležitá práce a poprava Bobra zasela v jeho mysli zlé semínko. Stejně jako Delawaři, tak i Šavani měli na severovýchodě poměrný respekt, a ten platil i v severozápadním teritoriu. Jak již bylo řečeno, Tenskwatawa uměl léčit a používal tajná kouzla, a hlavně to uměl se slovy a zastrašováním. Vžil se do role morálního reformátora a začal získávat moc což mu dělalo dobře. Jeho konkurentem byl v kmeni křehký, téměř stoletý ovšem stále vlivný Penegashega čili, Ten, který mění peří. Zdálo se, v posledních dnech stále více chřadne a umírá. Jeho úřad byl měl získat někdo neméně schopný a sebevědomý. A Tenskwatawa by takový chtěl rozhodně být. Jeho hlas společně znějící s hlasem Tekumseha mu jistě dodá větší sílu. Možná by pomohlo několik poprav za čarodějnictví. Inu uvidíme.

Když Tekumseh promlouval na kmenových poradách, pociťoval nadšení, když vnímal, jak jeho slova našla pozornost v uších posluchačů. Nikdy si nebyl úplně jistý, co přesně řekne, ale slova mu plynule proudila z úst podle toho, jak vnímal atmosféru na shromáždění. Zatím byl spokojen. Během jara, léta a podzimu loňského roku putoval od vesnice k vesnici a cestoval až na východ do západního Vermontu a Massachusetts. Minulé jaro procestoval horní a západní část státu New York a severozápadní Pennsylvanii. Zbytek irokézské konfederace byl jeho plánem hluboce inspirován. Irokézové dobře věděli v čem spočívá síla jednoty. Tekumseh mluvil o velkém znamení. To znamení mělo být signálem pro všechny sjednocené kmeny. Posluchači byli ohromeni. To znamení mělo zaznít poté, až budou všechny kmeny sjednoceny. Pak se uprostřed noci země dlouze zatřese a bude řvát. Velké stromy padnou, i když nebude foukat vítr a toky změní svůj proud. I jezera změní svá místa. I kosti lidi se budou třást společně s otřesy země. Všichni budou jisto jistě vědět, že ten den nastal. Od dob otců a jejich otců se nic podobného nestalo. A jakmile ten den nastane, muži se chopí zbraní a přitáhnou k Detroitu. A v ten den již nebudou Irokézové, Šavani, Delawarové, Wyandoti a další kmeny. Budou pouze Indiáni! Jeden národ navždy sjednocený, kde se dobro jednoho stane dobrem všech!

1803

Kenton byl na cestách příliš dlouho. Po návratu domů již bylo Ohio sedmnáctým státem Unie. Jeho problémy s pozemky v Kentucky se zhoršily. Nejenže přišel o většinu majetku, ale byl také shledán vinným za jakési škody. Doma ho hledalo mnoho cizinců, kteří se po něm snažili vymáhat peníze vyhrané ze soudních sporů. A nejhorším byl fakt, že jeho nákup ohijských pozemků nikdo nechtěl uznat. Vrátilo se mu alespoň zdraví a bývalá kondice. Začal se tudíž věnovat stavbě mlýna. Budova měla mít půdorys pět a půl metrů čtverečních a měla být dost vysoká. Po straně potoka mělo být vysoké a dobře vyvážené kolo. Inu, a nakonec byl konečně přítomen narození další dcery Mary.

1803

James Harrod, jeden ze zakladatelů Kentucky byl již znaven životem v Harrodsburgu. Z pohraniční osady se stalo rušné městečko. Nebylo tu nic vzrušujícího, proto jednoho dne zmizel a nikdo nevěděl kam. Jedna z historek tvrdí, že se vydal na sever za novým dobrodružstvím. Chtěl údajně navštívit starého přítele Nathaniela Massieho v Chillicothe a poradit se s ním o možnostech v novém pohraničí. Harrod však do Chillicothe nikdy nedorazil. Jeho tělo bylo nalezeno poblíž městečka oloupeno a skalpováno. Zákeřná kulka do zad ukončila jeho sny o novém domově.

Nedaleko měl svou usedlost Šavan Waw-wil-a-way, přítel bělochů. Byl vděčný za mír, a že náčelník Černé kopyto se nenechal ovlivnit Tekumsehovými řečmi. Z toho přece vzejde jenom další zloba, nepřátelství a krveprolití. Šavani mají štěstí, že Černé kopyto, byť v sedmdesáti sedmi letech je pln energie a mladému náčelníkovi směle čelí.

Waw-wil-a-way se usadil poblíž Chillicothe a stal se v jeho okolí velice známou osobností. Našel si tam mnoho přátel a měl radost z pozdravů bělochů, kteří si ho oblíbili. Někteří ho navštěvovali nebo zvali k sobě domů. Nyní byl na cestě k Massiemu, poněvadž měli naplánovaný lov krocanů. Žel na okraji lesa seděli tři bílí pobudové a všimli si indiána dříve, než on uviděl je. Byli kryti stínem lesa, zatímco on si to rázoval po louce. Vůdcem trojice byl nechvalně známý David Wolfe a jeho dva kumpáni byli stejného zrna. Nějaký Williams a Ferguson. Zrovna se bavili o smrti Jamese Harroda a souhlasili s názory mnohých, že zálesák byl zabit indiány, a ti jdou opět do války. Bylo však dost takových, kteří tomu nevěřili. Massie si tělo prohlédl a prohlásil, že se jedná o dílo loupeživými bělochů. Podle něj to nebyl způsob indiánského skalpování. Město však zůstalo v pohotovosti.

A trojice při pohledu na osamělého indiána zbystřila. Wolfe se na své společníky významně podíval a oni se usmáli. Na jejich vykotlané a zanedbané zuby nebyl zrovna pěkný pohled. Zkontrolovali své zbraně a vydali se indiánovi vstříc. Waw-wil-a-way sklonil hlavu, a když se přiblížili podal každému z nich ruku. Zeptal se jich na zdraví a zdraví jejich rodin a pak se zeptal kam jdou. Wolfe odpověděl, že zrovna za nim, že má poškozenou zbraň a hodlá jí vyměnit. Waw-wil-a-way zavrtěl hlavou. Wolfe si chtěl indiánovu zbraň alespoň prohlédnout a oplátkou nabídl svou. Wolfe nenápadně indiánovy vysypal z pánvičky prach. Pak pušku vrátil se slovy, že se mu stejně nelíbí a nečekaně se zeptal: „Jsou Šavani zase na válečné stezce?“

„Ne! Indiáni a běloši jsou bratři.“

„Opravdu? A kdo před dvěma dny zastřelil a skalpoval Jima Harroda?“

Waw-wil-a-way o tom nevěděl, a byl upřímně překvapený: „Nebylo to kvůli whisky? Možná příliš whisky a nějaká hádka? Možná nějaký zlý běloch zabil kapitána Harroda.“

Wolfe potřásl hlavou a řekl, že už musí jít. Opět si potřásli rukama a rozloučili se. Sotva udělali pár kroků, Wolfe se otočil a střelil Šavana do zad. Waw-wil-a-way se sice zhroutil, ale šel ihned do podřepu a chtěl po Wolfeovi střelit. Zbraň jenom nečinně cvakla. Odhodil mušketu a vytáhl z opasku obrovský lovecký nůž a vrhl se na Wolfeho. Ten briskně uhnul, takže mu čepel škrábla břicho a pak se zabodla po rukojeť do stehna. Wolfe upustil zbraň a zařval. Mezitím zaútočili Williams a Ferguson. Waw-wil-a-way popadl Wolfeovu pušku a rozmáchl se na Fergusonovu hlavu a srazil ho k zemi. Šavanovi vyletěla puška nárazem z rukou, tak se chopil Fergusonovy, překulil se a vystřelil na Williamsovu hruď, který chtěl indiána udeřit tomahawkem. Dříve však přilétla smrtící kulka a jeho snahu ukončila. Pomalu a unaveně se Waw-wil-a-way postavil na nohy, mírně se usmál a pak se skácel.

1804

„Dakotové jsou početný národ,“ řekl Tekumseh ke shromážděným náčelníkům. „Je hrdý na své dědictví a miluje svou zem, a to právem. Už dlouho se u jejich ohnišť vypráví příběhy o problémech indiánů na východ od Velké matky řek. Ty problémy jim dělají bílí lidé. Indiáni byli vytlačeni ze svých domovů. Stalo se to tolikrát, že to nejde ani spočítat. Delawaři ztratili svůj domov na březích velkého moře a nyní přežívají v Ohiu. Nestalo se totéž Šavanům, kteří se znovu a znovu stěhují? Stejně tak dopadli Čerokíové, Powhatani, Susquehannockové a další mocné kmeny. Všechny rudé děti jsou vyháněny z východu na západ!“

„Dakotové by museli mít na očích slupky, aby neviděli, že se i k nim blíží bouře. Velká matka řek již není hranicí zadržující bílou povodeň. Není! Loňského roku přišlo jen několik málo Američanů. Jistě tvrdí, že přicházejí v míru. Že chtějí jenom lovit a obchodovat, nic víc. Tak to možná dělali Francouzi. Ale nyní velký bílý náčelník Jefferson koupil od Francouzů celou tuto zemi a brzy si pro ni přijde. Dakotové jistě ví, že kapitáni Clark a Lewis vedli k Missouri velkou skupinu bělochů. Chtěli najít cestu přes velké hory daleko na západě a najít západní moře. Vězte! Tento mladý kapitán William Clark je bratrem bílého náčelníka George Rogerse Clarka, který napomáhal krást indiánům půdu v Ohiu. Myslím, že to víte. Přijdou další! Tak tomu bylo vždy. Před třiceti lety to zažili Šavani, přestože bojovali, Viděli, jak byla vyhubena jejich zvěř, vykáceny jejich lesy a vypálena jejich pole. Mnoho z nás zemřelo a to, co z našeho národa zbylo je rozptýleno. Ztratili jsme jednotu. Kentucky a Ohio se staly součástí Sedmnácti amerických ohňů, sjednocené unie bělochů.“

„Tak se to stane i zde. Je jenom jediná naděje. Indiáni musí vytvořit stejně silné společenství, jako Američané. Mnoho kmenů je již na to připraveno, a až bude dáno velké znamení, spojí se, jako jeden národ. Irokézové, Ottawové, Wyandoti, Winnebagové, Saukové, Liščí indiáni, Kikapové a další jsou připraveni. A bude jich mnohem více. Padesát až sto národů se spojí v jeden a ochrání svou zem. Až bude dáno velké znamení, kde budou Dakotové? Připojí se? Udělají to?“

Náčelníci přikývli.

1805

Kenton těžko chápal, jak z Ohia mohl, tak rychle vzniknout stát. Kde zmizelo pohraničí. Jak se mohla hranice, tak rychle posunout. A nyní prezident Jefferson koupil Louisianu, celý milion tři sta tisíc kilometrů čtverečních za bezprecedentní cenu tří centů za akr. Koupil ji od Francie, která sama teprve nedávno získala toto ohromné území od Španělska. Nyní nad St. Louis vlála americká vlajka, přesto mnoho Francouzů zůstalo. Stejně tak zůstali v St. Charles, St. Genevieve a Novém Madridu. Jefferson pověřil Zebulona Pikea vést expedici dvaceti vojáků k pramenům Mississippi a formálně převzít zemi ve jménu Spojených států.

V Ohiu se o tom hodně mluvilo a Kenton naslouchal. Zase ho ovládl ten pradávny neklid poznat novou zemi a případně zabrat nové území. Cestovat tak daleko na západ, jak jen to půjde. To by ovšem znamenalo odložení dokončení mlýna a obchodu. To ho však moc netrápilo. Trápily ho jeho veřejné povinnosti. Coby novopečený brigádní generál milice musel být přítomen ve městě v případě nebezpečí. Kenton byl však poháněn nezastavitelnou touhou po poznání, tudíž napsal tento dopis:

„Spring Field, 18. dubna 1805
K rukám generálmajora Johna S. Gano z První divize milice v Ohiu, Dayton
Vážený pane,
rozhodl jsem se podniknout cestu na nově získané území Spojených států. Z toho důvodu považuji za vhodné rezignovat na svou funkci brigádního generála milice, čímž Vás žádám, abyste to považoval za mé konečné rozhodnutí podepsané vlastní rukou.
S veškerou úctou Simon Kenton.“

Inkoust na papíře snad ještě nestačil zaschnout a Kenton měl sbaleno a se svým patnáctiletým synem Johnem vyrazil na západ.

A jako vždy, když byl několik měsíců pryč, musel vnímat po návratu do Springfieldu mnoho změn. Po jeho rezignaci byl jmenován brigádním generálem milice jeho dobrý přítel Ben Whiteman. Vznikly čtyři nové okresy Athens, Geauga a Highland, které ho však nezajímaly. Ten čtvrtý Champagn, ale ano poněvadž jeho součásti byl i Springfield. Během léta byla ve Fort Industry podepsána další smlouva s různými kmeny a indiáni postoupili Spojeným státům území západně od řeky Cuyahoga, kterému se říkalo Fire Lands. Tentokrát ale na Kentona nečekalo nové mimino. Kenton se ženou navštívil novou osadu vzdálenou dvanáct kilometrů na sever od jejich domova. Tu založil William Ward a pojmenoval ji Urbana.

Cestou se ho Elizabeth ptala, co na cestách viděl a zažil. Odpověděl, že s Johnem nejprve prozkoumali oblast Cape Girardeau a postupně se přesunuli na jih. Asi sedmdesát kilometrů jihozápadně od ústí Ohia našli pozoruhodně krásnou zemi. Nacházela se asi dvacet kilometrů severně od francouzské osady Nový Madrid. Z pozemků byl výhled na ladné meandry majestátní Mississippi. Zdálo se, že je tu vše, co by si jeden mohl přát: prameny s pitnou vodou, impozantní útesy, kvalitní lesy, úrodná půda, zvěř a v řekách ryby. Vynikající poloha s možností říční dopravy po Mississippi a celém systému řeky Ohio. Zde utratil velkou část peněz za nákup rozsáhlého pozemku. Zde se chtěl s Elizabeth v budoucnu a už do konce života usadit. Kenton se před návratem stavil ještě v Kaskaskii u manželů Edgarových, ale o tom nechtěl mluvit. Elizabeth mu zase řekla, že se před necelým měsícem upil k smrti Peter Drouilliard. Tento muž kdysi Kentona zachránil před indiány a dostal za odměnu pozemky v Kentucky.

1805

Tekumseh dokázal pro svou věc získat více kmenů než kdokoli jiný před ním. Náčelník, přesto nebyl ani zdaleka spokojen. Během uplynulých měsíců ho putování zavedlo do dalekých zemí, avšak on musel ještě dál. Bylo třeba jednat s národy na jihozápadě, jihu a jihovýchodě což ještě zabere značný čas. Odmítnutí ho neodradilo, poněvadž znal indiánskou povahu. Jakmile se dostaví první úspěchy, pochybovači se ještě rádi připojí. Ale Ohio a Indiana byly přece jenom zklamáním. Nejvíce odpůrců měl ve vlastním národě, a to značně ovlivňovalo sousedy. Jeho hlavními oponenty byli vlivní sačemové Černé kopyto a Malá želva. Neměli totiž rádi pyšného Lalahwetiku a lidem důrazně radili, aby ho nebral vážně. Co se týče Tekumsehova plánu, nechtěli porušit smlouvu z Greenville. Dokonce i jeho přítel Modrý kabát nebyl Tekumsehovým projektem nadšen. A když se začalo šuškat, že chce Tekumseh zaujmout pozici Černého kopyta, mnoho Šavanů to znepokojilo, zejména ty starší.

Tekumseh věděl, že musí postupovat opatrně, protože potřeboval úplnou důvěru Delawarů, Wyandotů, Miamiů, a především vlastního kmene. Bylo to jádro severovýchodní koalice, které měla respekt a dokázala proti Američanům bojovat. Jak ho budou následovat jiní, když ho odmítnou vlastní? Proto vkládal důvěru ve svého bratra Proroka a dával mu podrobné instrukce, co má říkat a jak to má říkat. Lalahwetika měl ovlivňovat veřejnost, zatímco Tekumseh jednal individuálně s náčelníky.

Když pobývali bratři v šavanské vesnici Tawa na Auglaize, usmálo se na ně štěstí v podobě menší epidemie žaludečních onemocnění. Hned zpočátku zemřel starý šavanský šaman Penegashega. Lalahwetika svolal poradu a na ní oznámil, že do pěti dnů nemoc zastaví. Mělo to však podmínku. Najít tři černokněžníky zodpovědné za nemoci. Ti tři musí zemřít a ostatní budou vyléčeni do pěti dnů. A kupodivu, když byli k smrti odsouzeni nějací tři na smrt nemocní, nemoc se zastavila. Táto náhoda silně podpořila Lalahwetikovu autoritu a díky ní mu začalo naslouchat více náčelníků a významných válečníků. Lalahwetika se tetelil blahem.

„Poslouchejte mě, bratři!“ pozvedl ruce a shromáždění utichlo. „Již jste byli svědky mé prorocké moci. Mou řečené se splnilo. Poznali jste rovněž mé léčitelské schopnosti. V uplynulých dnech jste byli svědky zázraků, které jsem vykonal, když jsem vyhnal nemoc ohrožující vaše životy. Znáte mě pod jménem Lalahwetika. To již není pravda. Nyní budu všem znám, jako Tenskwatawa. Jsem Otevřené dveře k lepšímu životu. Otevřené dveře pro lepší budoucnost. Otevřené dveře pro všechny rudé děti. Prorok Penegashega je mrtev. Od nynějška budu vaším Prorokem já a nikdo jiný. Souhlasíte?“ a dramaticky si přiložil ruce k uším a ve tváří očekávání. Indiáni začali souhlasně ječet. Tenskwatawa si vychutnal chvíli slávy, než pokračoval: „Ano. Můj lid promluvil a žádá mne za svého Proroka. Ale musí s tím souhlasit i šavanská rada. Jelikož jsou tito moudří muži přítomni a bývalý Prorok je mrtvý, není čas na dlouhé diskuse. Vyzývám je! Jsem Prorokem Šavanů či nikoli?“

Sačemové zaskočení rychlostí, s jakou se to vše odehrálo souhlasili. Byli zaskočeni, protože o vážných věcech se musí řádně přemýšlet. Byli zaskočeni, protože o důležitých věcech se musí rokovat. Lalahwetika, nyní už Tenskwatawa se jen pousmál. Dál se ještě chlubil uměním prorokování bez kouzelných pomůcek, jako jsou kamínky, kosti atd. To je pouhá forma čarodějnictví a zlého kouzelnictví, které se spoléhá na pomoc zlých manidů. Sliboval indiány osvobodit od takových pověr. Sliboval návrat k starým tradicím Dobrého velkého ducha. „V den, kdy Lalahwetika zemřel, vystoupil do oblaků a vstoupil do wigvamu Gitche Manida. Do obydli Velkého dobrého ducha. Viděl jsem odtud věčně hořící wigvam, kde na věky věků trpí zemřelí opilci. Ano. Já sám jsem kdysi pil, proto jsem duchovně zemřel. To, co jsem viděl mě mocně vyděsilo a Dobrý duch mne poslal zpět, abych o tom vyprávěl. Musím vás ochránit mé děti. Ochránit před zhoubným vlivem zlé vody mámení. Indiáni nesmí pít. Musí mít čistou mysl.“

V tomto duchu pokračoval ještě několik minut, než přešel na jiné téma: „Naše ženy se nesmí vdávat za bělochy. Takto se totiž běloši snaží otrávit čistou indiánskou krev. Žena takto provinilá musí zemřít!“ a takto hřímal celé tři hodiny a posluchače doslova uchvátil. A k Tekumsehově prospěchu zdůraznil, jak je důležité, aby se indiánské kmeny staly jedním národem se společným cílem. Stejně jako sjednocení Američané by indiáni měli zapálit jeden poradní oheň. Vždyť Američané jsou směsí mnoha národů. Angličanů, Irů, Skotů, Němců a dalších. A nyní jsou Američané. Přesto je třeba odmítat mravy a zvyky bělochů. Indiáni nesmí jíst maso prasat, ovcí a krav, protože Manido stvořil pro rudé děti jeleny, bizony a další divoká zvířata. Je to Gitche Manido, který se stará o své rudé děti. Indiáni nepotřebují jiné bohy. „Když se nyní stávám Prorokem.“ Pokračoval. „Velký Duch mi dal obrovskou moc, abych zmátl naše nepřátele. Léčím nemoci a léčím zranění z boje. Jsem váš Prorok, jsem Tenskwatawa!“

Posluchači byli ohromeni. I Tekumseh byl spokojen. Nebyl sice nadšen nabubřelostí svého bratra, ale jak se říká u bělochů, účel světí prostředky. Ten malý jednooký muž nebyl nijak přitažlivý, ale jisté kouzlo osobnosti měl. Horší však byly jeho skryté a temné povahové rysy. Přesto měl nepochopitelný dar věrohodnosti, které někdy překonal i Tekumseha. Možná, že v tento den a na tomto místě i Tenskwatawa věřil tomu, co říká.

Tenskwatawa oznámil, že s Tekumsehem založí novou vesnici poblíž Fort Greenville a všichni, kdo se pokládají za indiány a věří v Proroka tam budou vítáni.