Andrew Blackbird - Nahkohe

Andrew J. Blackbird byl rodilý Ottawa, syn náčelníka skupiny indiánů Arbor Croche a Middle Village. Narodil se přibližně v roce 1814 a zemřel sedmého září 1907. Jeho indiánské jméno Mack-e-te-be-nessy, které zdědil po otci, znamená Černý Jestřáb, ale byl více známý jako Blackbird, čili „Kos“, jak mu říkali Francouzi. Jeho otec si přál, aby měl tradiční kmenové vzdělání, přesto byl v roce 1825 Andrew pokřtěn katolickou církvi, ale později konvertoval k protestantům. Pracoval jako tlumočník v misii L’Arbre Croche, kde se také vyučil kovářskému řemeslu. Studoval na školách v Twinsburg (Ohio) a Eastern Michigan University v Ypsilanty (Michigan). Za ženu si vzal v roce 1858 Angličanku Elisabeth Margaret Fish, se kterou měl čtyři děti. Později se Blackbird živil jako tlumočník v Traverse City (Michigan), a také jako přednosta poštovního úřadu v Little Traverse. Vrcholem jeho kariery bylo vydání knihy „Historie kmene Odžibwejů a Ottawů.“ Byl přítelem bílých lidí, ale na své soukmenovce nikdy nezanevřel, i když byl během různých indiánských povstání loajální americké vládě. Kvůli tomu se i několikrát dostal do sporu s kmenovou radou. Snažil se přesto, aby indiánské vdovy a sirotci dostaly válečný důchod, za ve válce padlé manžely a otce, většinou však marně.

Andrewa Blackbirda dost ovlivnila neblahá zkušenost jeho otce, kterého jednou nechali bílí obchodníci zcela bez prostředku na opuštěném ostrově. Otec sice přežil, ale později za podivných okolností zemřel v Římě, jeho bratr William, takže, Blackbird zanevřel na katolictví.

***

Jsem Andrew J. Blackbird čili Andrew Kos. Jsem indián kmene Ottawa a považuji za vhodné představit historii posledního indiánského kmene žijícího v současném státě Michigan. Budu také mluvit o naších příbuzných Odžibwejích.  Jsme společně registrování coby Ottawa and Chippewa Nations of Indians.

Před příchodem Ottawů a Odžibwejů do Michiganu žilo v této oblasti mnoho jiných kmenů, ale ty již dávno zanikly. Moc zpráv se o nich nedochovalo, krom vzpomínek v naších tradicích. Přesto budu především hovořit o historii Ottawů. Budu mluvit o našem původním domově, vůdcích atd. Zmíním se o historii ostrova Mackinac a proč se jmenuje „Michilimackinac“ což historikové špatně překládají. Zaznamenal jsem několik důležitějších legend, které se podobají biblické historii, zejména legenda o velké potopě, která se v našem národě předává po století. Máme legendu o velké rybě spolknuvšího proroka Nanabozha, a ta se nápadně podobá biblické legendě o Jonášovi a velrybě.

Viděl jsem řadu spisů různých autorů, kteří se snažili psát o indiánech v úžině Mackinac a na ostrově Mackinac. Snažili se popsat i život indiánů, kteří doposud žijí v Michiganu roztroušení po okresech Emmet, Cheboygan, Charlevoix, Antrim, Grand Traverse a v oblasti Thunder Bay na západním břehu jezera Huron. Nikde jsem však nezaznamenal příliš přesné údaje ohledně Ottawů a Odžibwejů. Mnoho z toho je daleko od věrohodnosti. Autoři buďto nebyli zběhlí v naších tradicích anebo přeháněli, aby vypadali zajímavě.

Jeden z pisatelů kupříkladu uvedl, že v době Pontiakova (původně Bwon-diac) útoku na pevnost v úžině Mackinac nežili na jižním břehu průlivu žádní ottawští náčelníci. Naopak, bylo jich několik a během útoků zachránili několik Angličanů, které posléze odvedli do Montrealu a předali je britským úřadům. Při té příležitosti orodovali za své bratry Odžibweje. Nechtěli pro ně trest za unáhlený čin proti britskému lidu. Odžibwejové totiž dali na špatnou radu a dopustili se velkého omylu. Nechali se ošálit falešným vůdcem jménem Pontiac. Vždyť Odžibwejové jsou jenom malý národ oproti početným Britům, kterých každý den přibývá. Připlouvají stále z neznámé části světa za oceánem. Náčelníci guvernérovi řekli: „Ó, náš otče! Jsi jako strom v lese. Pokud je strom v lese poraněn sekerou, za pár let se jeho rána zcela zahojí.  A nyní náš otče zvaž toto. To, co udělali Odžibwejové tvým dětem v úžině Mackinac ohrozilo jejich přežití. Nyní jsou v tvých rukou náš otče. Smiluj se nad našimi bratry a odpusť jim. Máš mocné ruce a můžeš ovlivnit přežití naších bratrů.“

Dle našich tradic to bylo v době, kdy britská vláda dala Ottawům mimořádné sliby a zároveň jim poděkovala za humánní jednání s britskými občany. Úřady slíbily Ottawům ochranu z generace na generaci, nebo tak dlouho, dokud bude Slunce svítit. Měli od panovníka dostávat dary v podobě zboží, potravin, střelných zbraní, střeliva a opojných nápojů! Úřady měly dobrotivě poskytnout indiánům kohoutek, z něhož poteče živá voda čili whisky, jako z věčného pramene! A samotná královna nám vzkázala: „Jsem jako Hvězda na nebi. Když ráno vstanete, podívejte se k východu a uvidíte, že jak Slunce bude vykukovat ze země, bude červené jako můj kabát. To vám bude připomínat, proč mě přirovnávají ke Slunci. A moje sliby jsou věčné jako Slunce!“

Ego-me-nay čili Sušák na kukuřici byl hlavním mluvčím Ottawů. Byl rovněž vůdcem delegace, která vedla zachráněné Angličany do Montrealu. Hlavní náčelník Ne-saw-key (Běžící z kopce) zůstal doma, ale po svém poradci poslal zprávu a dal mu pokyny, jak se před britskou vládou prezentovat. Můj otec byl v té době malý chlapec a můj dědeček i pradědeček byli tehdy naživu a oba byli náčelníky. Pradědeček se jmenoval Pun-go-wish, a byl válečným vůdcem. Mohl bych zmínit i další náčelníky v té době žijící, avšak toto je dostatečný důkaz, že historik mýlil, když tvrdil, že v době masakru nebyl znám žádný náčelník Ottawů.

Ovšem Ottawů v té době už bylo méně než v minulosti, to je fakt. Bylo to kvůli neštovicím přivezeným z Montrealu během francouzsko britské války. Tyto neštovice byly dodány v plechové krabičce. Dostali jsme je od Angličanů a měli přísný zákaz krabičku otevírat než po návratu domů. Bylo nám řečeno, že krabička obsahuje něco, co Ottawům velmi prospěje! Pošetilí lidé skutečně věřili, že tam je něco nadpřirozeného. Po příchodu domů krabičku otevřeli a uvnitř byla další a menší plechová krabička. Tu také otevřeli a uvnitř našli ještě menší krabičku. Nakonec se dostali k té nejmenší asi tří centimetrové krabičce. V té byly jen nějaké plesnivé kousky čehosi neznámého. Někteří v rámci průzkumu k tomu čuchali. Ale běda, běda! Brzy mezi nimi vypukla strašná nemoc. I nejlepší naši léčitelé onemocněli a zemřeli. Pamětníci říkali, že to bylo skutečně strašné a hrozné. Každý, kdo se tím nakazil, určitě zemřel. Wigvam za wigvamem byl vylidněn. Jen mrtvá těla. Celé rodiny byly vyhlazeny touto strašnou nemocí.

Na pobřeží Arbor Croche (Waw-gaw-naw-ke-zee) ležela ottawská hlavní vesnice. Stála na západním pobřeží poloostrova poblíž úžiny. Celé osídlení se táhlo pětadvacet kilometrů od Cross Village k Seven Mile Point a bylo téměř vylidněno. Indiáni z Arbor Croche jsou přesvědčení, že toto hromadné vraždění Ottawů bylo záměrně způsobeno Brity a bylo motivováno nenávistí. Nesnášeli Ottawy a Odžibweje, protože podporovali Francouze a jejich krále, kterého nazývali „Velkým otcem.“

Důvodem, proč dnes nevidíme žádné vzrostlé stromy podél pobřeží Arbor Croche širokého více než míli je to, že stromy byly zcela vykáceny pro tuto slavnou dlouhou vesnici, která existovala ještě předtím, než začaly řádit neštovice. V mé první vzpomínce na zemi Arbor Croche, která je šedesát let stará, jsou jenom malé keře tu a tam v malých skupinkách háje divokých třešní, ale jinak tu byla travnatá pláň. Rostly tam ve velkém jahody, maliny a ostružiny. To ovoce provonělo celé pobřeží.

V tom kraji se vyskytovali četní divocí holubi a nejrůznější druhy zpěvných ptáků. Zaplňovali háje a radostně trylkovali a hodovali na divokých plodech. V místních vodách bylo tolik ryb, že když jste ráno vytáhli sítě, byly plné krásných bílých ryb. Při vyzvedání jste viděli, jak ploutve ryb trčely z vody na všechny strany. Nikdy jsem nezažil, že by můj lid trpěl nedostatkem jídla nebo oblečení, protože jsme vždy měli dostatek divokého masa a ryb, kukuřice, zeleniny a divokého ovoce. Myslel jsem si, a možná se mýlím, že můj lid byl v těch dnech velmi šťastný. Alespoň já jsem byl šťastný jako skřivan nebo jako hnědý drozd, který každý den sedával vysoko ve větvích lípy rostoucí na blízkém kopci. Tam jsme si ve stromu často hráli a z větví stříleli z luku.

Název Arbor Croche se skládá ze dvou francouzských slov: arbre, „strom“ a Croche, „něco velmi pokřiveného.“ Tradice říká, že když Ottawové přišli do této země, rostla blízko pobřeží, tam kde nyní leží Middle Village vysoká, nápadně pokřivená borovice. Proto Ottawové nazvali to místo „Waw-gaw-naw-ke-zee“, což znamená „pokroucená koruna stromu.“ Postupem času se celé pobřeží od Little Traverse po Tehin-gaw-beng (Cross Village) začalo nazývat Waw-gaw-naw-ke-zee.

Brzy ráno za východu slunce jsem v náručí matky naslouchal trylkovitému zpěvu hnědého drozda. Zpíval vysoko v koruně lípy, která stála na kopci poblíž našeho wigvamu. Když jsem tak naslouchal, říkal jsem si: „Tady je můj malý zpěvák“ a snažil se pochopit, co mi chce říct. Někdy mi připadalo, že mu rozumím, jako například: „Dobré ráno, dobré ráno! Vstávej, vstávej! Pojď, pojď!“ atd. Každé slovo se vždy opakovalo dvakrát. Myslel jsem si, že ten malý ptáček má jazyk darovaný Velkým duchem, a že každý pták v lese rozumí tomu, co říká. Že byl pověřen kázat ostatním ptákům, aby byli šťastní a vděční za požehnání. Za život v zeleném lese a hojnost divokých plodů.

Větší chlapci se bavili hrou s míčem zvanou „paw-kaw-do-way.“ Rádi závodili v běhu, zápasili, stříleli z luků a soutěžili, kdo za den zastřelí nejvíce veverek a čipmanků. Nikdy jsem neslyšel chlapce ani dospělé používat sprostá slova, i když je něco zlobilo. Mezi Ottawy a Odžibweji se nepoužívali nadávky ani vulgární výrazy a nemáme je ani v našem jazyce. Opilost bývala vzácná, jen jednou za čas si staří lidé dopřáli alkohol, zejména když se konala nějaká zvláštní příležitost nebo velká hostina. Mladí lidé tenkrát nepili.

V noci jsme spali v naprostém bezpečí a dveře našich wigvamů se nijak nezajišťovaly. Vstup chránila pouze rohož nebo deka, kterou bylo možné snadno odsunout, aniž by to vydalo jakýkoli zvuk. My se nebáli, protože každý syn lesa žije podle zásad naších předků. Dětem jsou tyto zásady denně připomínány až téměř do dospělosti. Indiáni tyto zásady ctí, jako křesťané desatero přikázání, které Všemohoucí Bůh předal Mojžíšovi na hoře Sinaj. Ottawové a Odžibwejové mají podobné zákony s výjimkou přikázání o sabatním dnu. Ostatní jsou totožné, akorát jsou podané jednoduchým stylem. A máme jich dokonce o deset více. Věříme, že oko Stvořitele je přes den Slunce a v noci Měsíc a hvězdy. Proto Bůh nebo Velký Duch vidí všechno ve dne i v noci. Je nemožné skrýt naše činy, dobré či špatné. Nic z našich zločinů nebude skryto a vše bude ve svém čase odhaleno. K naší hanbě a ostudě. Podle mých vzpomínek nesměli mládenci a dívky, jakmile se večer setmělo, vycházet ze svých domovů. Toto pravidlo bylo bezvýhradně dodržováno.

To byly poučky, které byly dětem neustále vštěpovány při každé vhodné příležitosti. Z těchto důvodů byli Ottawové a Odžibwejové ve svém jednoduchém stavu čestní a poctiví ve vztazích k bližním. Jejich slovo platilo stejně, jako směnka, nebo ještě více, protože i směnku nemusí dlužník zaplatit. Ale indiánský slib byl vždy jistý. I když neměli žádné hodiny na měření času, byli vždy všude včas, protože se řídili Sluncem. Taková byla kdysi povaha Ottawů a Odžibwejů z Michiganu. Nyní je však náš život úplně odlišný, protože trpíme velkou úzkostí a zmatením. Jsme neustále okrádáni a podváděni různými způsoby. Do našich příbytků vnikají bílí lidé násilím, kradou a dokonce vraždí.

Ottawové a Odžibwejové nebyli tím, co bychom dnes nazvali modláři. Věří v Nejvyššího vládce vesmíru a Stvořitele všech věcí. Každé jaro shromáždili všechny odložené oděvy nošené během zimy a pověsili je na dlouhé tyče. Pak slavili na počest Velkého ducha, aby s nimi měl stále soucit. Ale pošetile také věří, že po celé zemi existují duchové vládnoucí nad určitými místy. Vládnou řekám, jezerům, horám, ostrovům atd. Dávají si pozor, aby nic tyto duchy neurazilo. Nakonec všem vládne Velký duch nahoře.