Mackinaw - Jaques Marquette - Nahkohe

Roku 1670 přišel do staré indiánské vesnice, situované na severním břehu úžiny Mackinac, se skupinou Wyandotů francouzský misionář Jean Marquette. Marquette založil misii St. Ignace a roku 1671 sepsal popis ostrova a jeho okolí. V publikaci „The Jesuit Relations“ bylo mimo jiné uvedeno: „Mackinaw je v těchto končinách proslulý ostrov o průměru více než jedné ligy. Na některých místech má vysoké útesy, díky nimž je vidět i ze vzdálenosti více než dvanácti lig. Nachází se uprostřed průlivu, který spojuje jezero Huron s jezerem Illinois (Michigan). Průliv je branou pro všechny jižní kmeny, stejně jako je průliv Sault Ste. Marie bránou pro severní kmeny. Jsou to jediné vodní cesty k francouzským osadám. Zde se nabízí mimořádně příznivá příležitost kázat těm, kteří tudy cestují, a možnost snadno navštěvovat okolní vesnice.“

„Průliv byl známý hojným výskytem ryb, proto mu indiáni říkali ‚Domov ryb‘. Kromě běžných druhů, jako jsou štiky, sledi, síhové a jeseteři, zde žijí ještě tři druhy pstruhů. Jeden druh je skutečně monstrózní a tučný. Indiáni mají zvláštní zálibu v tučném mase, přesto tuto rybu sotva snědí, jak je velká. V zimním období jich indián dírou v ledu nabodne za hodinu na oštěp až padesát.“

„Hodně kmenů bylo ze svých východnějších domovů vyhnáno Irokézy. Patřili mezi ně hlavně Wyandoti a Ottawové. Množství ryb spolu s úrodnou půdou vhodnou pro pěstování kukuřice tak pro uprchlíky představovalo motivaci se zde usadit. Přesto východní národy doufaly, že se po uzavření míru s Irokézy vrátí domů. Nicméně zatím jsou zde a my je můžeme vzdělávat, aniž bychom za nimi museli cestovat stovky kilometrů po těchto obrovských jezerech, což je spojeno s velkým nebezpečím a útrapami.“

„Mnozí indiáni už zde přezimovali. I my jsme zde strávili zimu a připravovali se na založení misie. My Francouzi ovšem nejsme ještě tak zběhlí v přežívání v těchto podmínkách. Větry a příliv působí rybářům nemalé potíže. Nacházíme se totiž mezi třemi velkými jezery. Sotva přestane foukat od Michiganského jezera, začne řádit vichřice od Huronského. A Hořejší jezero vysílá své poryvy z jiné strany. Jelikož jsou jezera obrovská, větry nemohou být jiné než bouřlivé, zejména na podzim.“

Old Mackinaw, v indiánském jazyce Pe-quod-e-non-ge, byla indiánská osada na severní straně úžiny. St. Ignace byla jedna z prvních misií na severozápad od Fort Frontenacu u Ontarijského jezera. Pe-quod-e-non-ge byla už před příchodem Francouzů metropolí určitých skupin Odžibwejů, Wyandotů a Ottawů. Konala se tam velká shromáždění, porady a slavnosti. Země se tam otřásala pod tisíci dupajících nohou opeřených a pomalovaných válečníků. Tančili tam své válečné tance, nad vodní hladinou se nesl děsivý hlas válečných písní i pokřiků a dunění bubnů rozechvívalo klidnou oblohu. Francouzi tu postupem času postavili kostelík, pevnost a obchodní stanici nejvyššího významu pro celý severozápadní region. Velké zázemí tu měli dopravci známí jako „Coureurs des Bois“ neboli „Lesní tuláci“. Na dlouhých kánoích přiváželi zboží z Kanady a měnili je za kožešiny z Green Bay, z okolí Michiganského, Hořejšího a Huronského jezera, a dokonce i od řeky Mississippi. Byl to nesmírně lukrativní obchod. Místo bylo zkrátka středobodem mezi řekou svatého Vavřince, Mississippi a Horními jezery na severu. Byl to průsečík obchodníků, lovců kožešin, převozníků, vojáků, misionářů a indiánů z celého severozápadu. Pevnost, která se oficiálně jmenovala Fort de Baude na počest guvernéra Frontenaca, měla rozlohu několik akrů a byla chráněna cedrovou palisádou. Vedle kostelíka postavili jezuité školu, první instituci tohoto druhu na západě.

Roku 1672 Marquette naplno vykonával své misionářské a kněžské povinnosti a vyučoval ve škole indiánskou mládež. Tehdy za ním přišel jeho bratr ve víře Louis Jolliet. Připlul s pověřením od guvernéra Frontenaca, aby oba podnikli velkou objevnou výpravu na západ. Konkrétně měli doplout k řece Mississippi, o které se předpokládalo, že ústí v Kalifornském zálivu. V zimě se jezuité připravovali na dlouhou pouť. Marquette sháněl veškeré užitečné informace hlavně u zkušených indiánských stopařů a lovců, stejně jako u Lesních tuláků. Na základě toho vyhotovil mapu, která by jim mohla být užitečná.

Jakmile nastalo příhodné počasí, vyrazila výprava jednoho krásného květnového rána na cestu. Dva jezuité a pětičlenný doprovod odpluli na dvou kánoích. Propluli úžinou a vpluli na jezero Michigan směrem ke Green Bay. Minuli ústí řeky Menominee a dosáhli ústí řeky Fox. Sedmého června dopluli k misii svatého Františka Xaverského, která byla založena o rok dříve. Plavci dosáhli hranice dosavadních francouzských objevů. Nyní už byl před nimi neznámý Západ a strastiplná cesta po vodě i po souši. Jejich obavy byly umocněné hrůzostrašnými příběhy indiánů o neznámých národech. Nicméně, povzbuzeni dosavadními úspěchy a poháněni vírou, spustili kánoe znovu na řeku Fox. Museli překonat peřeje a pak vzdorovat silnému proudu. Po zdolání řeky Fox přešli přes portáž k řece Wisconsin. Tam už nemuseli čelit prudkému proudu, neboť vody Wisconsinu klidně směřovaly dál na západ. Když vpluli do Mississippi, byli bezpochyby nadšeni. Otevřel se jim okouzlující pohled na širé dálavy lesů a plání. Byli přesvědčeni, že nyní už poplují rovnou k Tichému oceánu.

Pětadvacátého června spatřili na východním písčitém pobřeží lidské stopy. Vystoupili na břeh v touze opět spatřit tváře lidských bytostí. Vydali se po stezce vedoucí nahoru od břehu a zanedlouho spatřili dvě indiánské vesnice. Byla to sídla Peoriasů a Moingwenasů. Marquette se dozvěděl, že patří do velkého sdružení národa Illinois. Po výměně přátelských pozdravů se s těmito mírumilovnými indiány rozloučili. Minuli ústí řeky Missouri, pak přišlo na řadu Ohio a Arkansas. Pět set kilometrů od ústí Mississippi si však průzkumníci zklamaně uvědomili, že jejich cesta vede do Mexického zálivu, nikoli do Kalifornského. Nemělo cenu pokračovat dál.

Sedmnáctého července to otočili a pro návrat do Mackinacu si zvolili řeku Illinois. Na ní se seznámili s Kaskaskii, podkmenem Illinoiů. Kaskaskiové je doprovodili do Green Bay, kde byli opět přivítáni svými souvěrci v misii svatého Františka Xaverského. Po strastiplné cestě byl však Marquette úplně vyčerpaný. Rozhodl se v misii přezimovat a nabrat síly pro návrat do St. Ignace. Veškeré své poznatky z cest včetně map odvezl do Montrealu Jolliet. Vracející se Ottawové Marquetta posléze zastihli se zprávou a příkazem založit misii u Illinoiů. Těžko říci, proč se tam vydal v tak pozdním ročním období. U řeky Chicago zjistil, že je zamrzlá, a po souši byla cesta nejistá. Indiánské průvodce poslal zpět do Green Bay a se dvěma Francouzi přezimoval. Jeho zdraví na tom však bylo zle. Pomoc mu poskytli osmdesát kilometrů vzdálení francouzští lovci a obchodníci. Taktéž tamní indiáni se nabídli, že ho dopraví ke Kaskaskiům, nicméně jeho stav byl vážný.

Přesto po dlouhé a ponuré zimě nastalo očekávané jaro. Poněkud zotavený Marquette se s několika indiány vydal za Kaskaskii, kde se ujal svých misijních povinností. Svolal je na otevřenou prérii, kde měl připravený oltář. Nejprve indiánům rozdal dary, načež začal kázat v jazyce Algonkinů, kterému mnozí rozuměli. Nakonec sloužil mši, což bylo asi to nejpůsobivější. Marquette předpokládal, že Kaskaskiové jsou katolictví otevření.

Žel, jak už to bývá, po radosti přichází smutek. Ačkoli misionář vytrpěl pro své poslání tolik, musel opět čelit těžkému vyčerpání. Jeho přáním bylo aspoň být pohřben v posvěcené půdě St. Ignace. V doprovodu Kaskaskiů se vydal na zpáteční cestu, ale na břehu Michiganského jezera ho indiáni opustili. Zůstal pouze se dvěma francouzskými průvodci. Pluli podél východního břehu jezera, avšak jezuitův stav se stále zhoršoval. Během nocování ho museli na břeh vynášet, jak byl slabý. V den, kdy už opravdu nemohl dál, požádal přátele, aby zamířili k ústí malé řeky. Tam ukázal na vyvýšeninu se slovy: „Pohřběte mě tam.“ Po vylodění Francouzi postavili jednoduchý přístřešek, pod který misionáře uložili, jak nejlépe to šlo. Při té příležitosti jim dal veškeré pokyny, jak v budoucnu naložit s jeho tělem. Neuplynulo ani několik hodin a misionář vydechl naposled. Veslaři vykopali hrob, uložili do něj tělo a za cinkání malého zvonu se pomodlili. Nad hrobem pak vztyčili prostý kříž.

U řeky Marquette, která byla pojmenována na počest tohoto misionáře, zanedlouho přistála flotila Odžibwejů, Ottawů a Wyandotů. Indiáni z hrobu vyzvedli knězovy ostatky a uložili je do speciálně zhotovené březové schránky. Bylo to v souladu s jeho přáním být nakonec pohřben ve vysvěcené misijní půdě St. Ignace. Tam už na flotilu čekali misionáři, Francouzi různých profesí a indiáni. Marquette byl znovu pohřben, tentokrát v souladu se všemi katolickými rituály. Misionářův život byl samozřejmě daleko pestřejší, nicméně zde jsme se soustředili hlavně na jeho působení v oblasti Mackinac.

Misionáři, kteří v Mackinacu pracovali, roku 1706 shledali, že je zbytečné dále bojovat s indiánskými pověrami a bandou zhýralých francouzských obchodníků a Lesních tuláků, a tak misii zapálili a vrátili se do Quebecu. Guvernér nebyl s postupem misionářů spokojen. Rozhodl se v Mackinacu obnovit pořádek a přesvědčil otce Maresta, aby se tam vrátil. V té době se Ottawové od Detroitu dostali do střetu s Francouzi. Tamní misii spravovali rekolétté, se kterými nebyli indiáni spokojeni, a při nepokojích dokonce jednoho z nich zabili. Ottawové poté odešli do Mackinacu. Misie St. Ignace byla obnovena roku 1712 a fungovala až do roku 1741. Zanikla s pádem jezuitského řádu. Marquettovy kosti však klid nenalezly. Roku 1780 byly přemístěny na starý katolický hřbitov na jižním břehu. Po církevním sporu o pozemky byl hřbitov zrušen a misionářovy kosti se opět stěhovaly. Tentokrát do ottawské vesnice La Croix poblíž L'Arbre Croche v Michiganu.