16 - Země pod smutným Měsícem - Plukkemehnotee - Nahkohe

Červenec 1775

Poradní dům v Chillicothe na Malé Miami ovládalo ponuré ticho. Nálada byla ve společnosti napjatá a vážnost situace podkresloval hustý kouř z desítek dýmek stoupající ke střeše velkého wigvamu. Sedělo tam na tři sta padesát náčelníků, podnáčelníků a moudrých mužů celého kmene. Byli temné mysli a čekali na Cornstalkovo slovo. Předtím již mnoho hodin řečnili různí náčelníci a jeden po druhém vyjadřovali své názory.

Indiáni řešili situaci, jenž nastala po mírovém jednání v Camp Charlotte. Uzavřený mír, jako by běloši chápali pro neomezený průchod na západ. Jako by se protrhla velká bobří hráz. Z východu se na tehdejší poměry valil děsivý příval bělochů. Připlouvali po Ohiu a rychle se rozptýlili do vnitrozemí rychle, jako kobylky. A chovali se stejně žravě. Káceli stromy a vypalovali prérie ohromnou rychlostí. V Kentucky bezohledně pobíjeli bizony, losy a jeleny. Sebou pak přivedli stovky krav, prasat a koní a dobytek nejen spásal pastviny, ale špinil i řeky. Zvěře a ryb valem ubývalo. A nejhorší na tom bylo to, že přistěhovalci stříleli rovněž indiány. „Od Hladového měsíce bylo nalezeno devět mrtvých bojovníků. Čtyři naši lovci se z Kentucky už nevrátili! Běloši na našem území stavějí sruby a zlobí se, když jim řekneme, že to nesmějí. Urážejí nás. Urážejí naše ženy. Urážejí naše děti. Urážejí náš způsob života. Ztrácíme svou důstojnost, svou sebeúctu. Proč to musíme být my, kdo se otočí zády a odejde. Vždyť to my jsme poškozeni?“ řekl jeden z náčelníků.

Cornstalk po dlouhém mlčení reagoval. Jeho hlas byl smutný a tichý, přesto zřetelný pro všechny přítomné: „Je to pro nás zlá doba. Ano. V mé válečnické hrudi plá oheň pomsty. Mnoho zločinu bylo spácháno. Ale dali jsme slovo. Musím tuto touhu utlumit, poněvadž jsem dal slovo. Mnozí z vás dali slovo. Zůstaneme v míru. Nedělám to ze strachu, ledaže je to strach o můj národ. Pokud budeme válčit s Dlouhými noži, bude to začátek našeho konce. Bílý člověk je jako červ, který, když se rozpůlí, nezemře, ale se stane se naopak dvěma. Za každého zabitého povstanou dva, tři nebo dokonce čtyři! Smlouva z loňského podzimu propustila hráz, aby běloši mohli sjíždět řeku. Není snadné říci, že nesmíme bojovat. Stejně není snadné snášet křivdy. Přesto se může stát, že pokud tato příkoří ustojíme, nastanou lepší časy a my budeme moci žít s bílými jako sousedé.“

Někteří přítomní souhlasně přikyvovali a mručeli. Z úst mladších temperamentních mužů vycházelo podráždění a hněv. Cornstalk počkal, až se společenství utiší a pokračoval: „Naši mladí muži se těžko udrží. Chtějí bojovat a vrátit úder. Není mi po chuti říkat jim, že se mýlí. Oni se nemýlí! Ale podívejte se hluboko do svých srdcí. Ale ptejte se. Stojí vaše osobní urážka a zranění za zkázu našeho národa?“

Tímto svou řeč ukončil a sedl si vedle Černé ryby. Černá ryba vstal. Byl to zkušený a ostřílený bojovník, přesto dával vždy přednost míru. Nyní poněkud překvapil. Odhalil svá prsa a poklepal si na velkou jizvu: „Toto je moje vzpomínka,“ řekl pomalu, „Připomíná mi, že žádnému bělochovi se nedá věřit v žádné době a na žádném místě! Připomíná mi, že když jsem přijal újmu a urážku bílého muže v domnění, že se to už nebude opakovat, bylo to ještě horší. Šavani by měli žít důstojně. Musí si zachovat úctu od druhých, ať už bílých nebo indiánů. Nejvíce důležité je si zachovat úctu k sobě samým. Toho nedosáhneme, když se otočíme zády ke zraněním a urážkám. To mi připomíná toto!“ a znovu si poklepal na jizvu. „Neříkám, že bychom měli válčit. Říkám, že se musíme chránit. Pokud jsou naši muži zabiti, musíme zabíjet. Pokud budou zničeni naši bizoni a losi, musí být zničen i dobytek bělochů a odvedeni jejich koně. Budou-li vykáceny naše lesy a vypálena naše pole, musí být vypáleny i chaty bělochů! Jen tak Dlouhé nože poznají, že se nenecháme znásilnit a dobře si rozmyslí, než nám způsobí další újmu.“

Povstal nejstarší vůdce Thagewilů, sagamore Ki-kusgow-lowa apromluvil: „Vždy jsme pokládali národ za nejdůležitější. Náš život byl vždy spojen se životem všech Šavanů. Jedno řeknu. S Dlouhými noži jsme vedli svou poslední válku. Jestli ještě jednou udeří tomahawk Šavanů do válečného sloupu, Thawegilové opustí Šavany. Odejdou přes Velkou babičku řeku Mississippi na západ a už se nikdy nevrátí!“

Nicméně, každý rod a každý válečník měl právo jednat, jak uznal za vhodné.

Říjen 1775

Na počátku měsíce potkali Simon a Williams dvojici osadníků Hendrickse a Fitzpatricka, kteří v bouři ztratili kánoi a veškerá zavazadla. Fitzpatrick se chtěl na základě této zkušenosti dostat zpět do Pennsylvanie, zatímco Hendricks chtěl zůstat. Mladí hraničáři ho navedli do svého provizorního tábora na Blue Licks, zatímco Fitzpatricka odvezli k ústí Limestone Creek. Dali mu nějaké jídlo, malou kánoí a poslali ho na cestu. Po pěti dnech se vrátili do tábora, který našli vypálený a našli i zuhelnatělé tělo Hendrickse. Nemuseli ani rozebírat, co dál dělat.

Vrátili se do svého původního velkého tábořiště nad řekou a začali shromažďovat kukuřici do kožených pytlů a zahrabali je na suchém místě pod převisem skály. Pečlivě zabalili náhradní vybavení a ukryli je do dutiny velkého stromu. Měli alespoň nějakou naději, že kdyby se něco přihodilo, nezůstanou nazí a bezbranní, jako se to onehdy stalo Simonovi. Ráno třetího dne se vydali varovat okolní usedlosti. Nejprve šli k Hinksonově stanici na jižním rozvodí Licking a poté k McClellandově stanici na jižním Elkhorn Creeku. Odtud pokračovali na jihovýchod po bizoní cestě do Harrodsburgu a odtud proti proudu a opět na východ podél řeky Kentucky do Boonesborough.

Obrazili širý okruh a byli překvapeni, že nenesou žádné novinky. Téměř všechny pevnosti a stanice měly už několik měsíců problémy s indiány. Ti jim kradli koně, stříleli dobytek, vypalovali chaty, a dokonce zabili několik osadníků. Hraničáři posilovali svou obranyschopnost a varování mladíků je nikterak nepřekvapilo. Velkou nadějí byl nový příliv vystěhovalců příštího jara. To by mělo Šavany odradit od dalších alotrií. Na svém místě zůstal i Kenton s Williamsem.

Kenton šel týden po návratu na lov. Procházel prales směrem k palouku, kde očekával nějakou kořist. Plížil se pomalu k mýtině, když tu zaslechl slabé zapraskání. Zprudka se po směru zvuku otočil a spatřil třicet metrů od sebe indiána se zacílenou ručnicí. Simon bleskurychle uskočil stranou, hodil sebou na zem, překulil se, zaklekl a vystřelil. Kulka zasáhla Šavana rovnou doprostřed krku a zabila ho. V dáli se mezi stromy objevili další dva válečníci. Simon se dal na útěk a v běhu nabíjel což uměl náramně. Pak se zastavil, ukryl se za strom, aby zhodnotil situaci. Viděl, že indiáni zvedli tělo svého společníka a táhli ho směrem k řece. Simon se od nich rozeběhl dál a cestou si uvědomil, že právě zabil svého prvního indiána.

Prosinec 1775

George Rogers Clark podal zprávu o situaci v okrese Fincastle Kontinentálnímu kongresu. Už nějakou chvíli sledoval aktivity Richarda Hendersona, a to ho znepokojovalo. Napsal: „Nyní přemýšlím o tom, že se budu zabývat budoucností této země.“ Jeho cesta do Williamsburgu byla sice namáhavá, ale pro něj důležitá. Hendersonovi agenti už tam byli a žádali Kongres o potvrzení jeho smlouvy s Čerokíi. Clark si byl vědom, že pokud bude Hendersonova žádost schválena, nebude mít nová kolonie nárok na jakoukoli vojenskou ochranu ze strany Virginie. Ani Virginie neměla dost sil v nastávající válce s Británií bránit ještě účinně západní pohraničí. Ale byly tam lukrativní pozemky, a byla by škoda o ně přijít. Věděl, že Hendersonova smlouva s Čerokíi byla nepovolena a nezákonná, čehož hodlal využít. Podal žádost, aby Virginie vytvořila nový okres v nejzápadnější části Fincastle s názvem Kentucky County a byl vyslyšen. Do všech pohraničních pevností a stanic vyslal rychlého posla s informacemi o politické situaci. Zdůraznil, že Kentucky bude vážně potřebovat vojenskou pomoc z Virginie, ale musí o ní požádat. Napsal: „Žádám proto, aby se všichni muži z Kentucky, kteří mají zájem vyřešit prekérní situaci, dostavili šestého června příštího roku do Harrodsburgu, kde budu přítomen a vše vysvětlím.“ Chtěl zkrátka Hendersonovi vypálit rybník.  

Leden 1776

Poslední tenká nitka spojující Američany s Anglii nenávratně praskla. Od ozbrojeného konfliktu v Lexingtonu v dubnu minulého roku se začalo bojovat o nezávislost. V říjnu 1774, tedy před patnácti měsíci, poslal první kontinentální Kongres králi Jiřímu petici, v níž ho „jako milujícího otce celého lidu žádají o nápravu křivd.“ Odpověď přišla k rukám Johna Hancocka, předsedovi kontinentálního Kongresu, a byla lakonická: „Potlačit povstání v Americe.“ Thomas Paine posléze vydal stovky pamfletů s názvem Zdravý rozum, ve které stálo: „Nastal čas konečného oddělení od Anglie a tento zápas musí rozhodnout zbraně!“

Jelikož angličtí vojáci neměli moc chuti bojovat defacto proti přátelům a příbuzným v Americe, musel král pro jistotu najmout na tuto práci třicet tisíc Hesenských Němců.

Duben 1776

Jestliže se loňský příliv vystěhovalců do Kentucky zdál být velký, nyní byl mnohem větší. Přijížděli na všech možných plavidlech. Bohatí i chudí. S majetkem i bez něj. S nářadím a zásobami, s koňmi a vozy, černošskými otroky a stády dobytka. Chlapi jenom se sekerou a nožem za pasem. Někdy v doprovodu žen a děcek. Směřovali na západ a vytvářeli nové dějiny. Směřovali opačným směrem z oblasti, kde se zároveň tvořili jiné dějiny. A vše to bylo nové a nemělo to v dějinách Ameriky a možná i světa obdoby.

Mezitím Kenton a Williams vyčistili další akr půdy. Kentonova chuť hospodařit byla s postupujícím časem menší a menší. Většinu času tábořil při ústí Limestone a vítal nově příchozí a dělal jim průvodce při hledání vhodné půdy pro osídlení. Mezi příchozími byla i rodina Samuela Arrowsmitha. S Kentonovou podporou a pomocí vyčistil akr půdy a poblíž se usadili John McCauseland, George Deakins a William Graden, John Virgin a jářku Jake Drennon, kamarád z doby Dunmorova tažení. Všichni přišli s rodinami a doprovodem. V Pittsburghu se začalo říkat, že „Limestone“ je brána do vnitrozemí divokého Fincastle County.

Toho roku oslavil Kenton jednadvacáté narozeniny a zjevem i chováním byl spíše podoben indiánu. Bavil se tím, jak se na něj noví osadníci podezřele a s obavami dívali. Jen zářivě modré oči, dlouhé kaštanové vlasy a kontinentální angličtina prozrazovala jeho původ. I zde si časem vysloužil věhlas spolehlivého průvodce, zvěda a stopaře. Zdálo se, že měl neuvěřitelný dar být v pravý čas na pravém místě, aby někomu pomohl v čase nouze. Mezitím pokračoval i v dalším průzkumu. Od Big Sandy k řece Kentucky a dál, až k horám zvedajícím se na jihu, kde řeka Cumberland hřmí pod nádherným vodopádem, poznával kentuckou zemi.

Jenže s rozšiřující se revoluční válkou se začalo mluvit o britském spojenectví s ohijskými kmeny. Britové indiány povzbuzovali k útokům proti americkým osadám v Kentucky i Ohiu. Nikdo nedokázal říct, kdy a kde indiáni zaútočí, přičemž bylo jasné, že zaútočí.

Leden

Nyní se podívejme na osmiletého Tekumseha. Byl nezvykle vysoký, přímého vzrůstu a byl pozoruhodně inteligentní. Rád se věnoval hrám a sportům, které provozoval se svými vrstevníky v Chillicothe. Pozorně naslouchal vyprávění starých mudrců a všiml si ho i Černá ryba.  Padlý otec Puckesinwah by mohl být na něj pyšný. Chiksika ho dobře učil, jak mu to umírající otec přikázal. Tekumseh se učil historii, tradicím a mravním kodexům kmene. Nic nebylo napsáno, a tak musel trpělivě naslouchat a dobře si pamatovat. Ale mnohé ho ještě čekalo. Dospívání a s ním spojeno hledání vlastního já. Další školení v přírodě. Školení ducha a mysli a sebeovládání. Nenechat se ovládat vášněmi, které jsou u indiánů přece jen silné. Učil se stopovat a pronásledovat a poznával zvyky zvěře. Bylo užitečné vyznat se i v předpovědi počasí. „Když je ráno na trávě rosa,“ povídá Chiksika,“ nebude přes den pršet. „Když rosa není, rozprší se po setmění a bude pršet do rána. Když ptáci létají nízko a tiše, blíží se zlá bouře. Když holubice sedí přes den blízko kmene stromku, strhne se silný vítr. Když se listy javorů obrátí a ukáží svou spodní stranu, brzy přijde hrom a blesk. Když se v pozdním létě odeberou kosi na jih, bude v zimě hodně sněhu. Když si pižmovka bahenní postaví nízký domeček z rákosu a bláta, bude zima mírná, ale čím větší a vyšší domeček postaví, tím horší bude zima. A když si nepostaví žádný domeček a zahrabe se pod zem, připravme se na krutou zimu, protože vody bažin, rybníků a menších potoků zamrznou až na dno. Dokonce i velká řeka Spay-lay-wi-theepi zamrzne tak, že po ní může chodit kůň.“ Učil se i jména rostlin a stromů. Které rostliny mohou léčit a otupit bolest. Naučil se jména třinácti měsíců šavanského roku, který začíná na jaře „Zeleným měsícem.“ Taktéž osmnáctiletá sestra Tekumapese jej naučila důležitým věcem. Hlavně trpělivosti a projevování empatii nešťastným a bezmocným. Být upřímný, a to zejména k sobě samému. Ošklivit si krutost k lidem i zvířatům a respektovat důstojnost druhých a mít úctu ke starším. „Takoví jsou Šavani,“ všichni připomínali.

Každý starší člověk kmene měl určitý stupeň důležitosti a autority. Když se mluvilo, ať už na poradách, nebo jen tak u táborových ohňů, vždycky jako první mluvili starší lidé, kterým se pozorně naslouchalo a jejich moudrost a rady byly hluboce respektovány. Lidé si neskákali do řečí.

Tekumseh brzy projevil vůdčí schopnosti. Míval kolem sebe družinu společníků, kteří ho ochotně následovali při všem, co dělali. Jednoho dne si chlapce povolal Černá ryba. Vysvětlil mu, že nastal čas hledat „pa-waw-ku“ čili ochranného ducha. Bylo zimní období a Tekumseh měl za úkol každé ráno se ponořovat do chladných vod Malé Miami. S přibývajícím chladem to bylo stále těžší a častokrát chlapec musel před ponořením prolomit led. Ledová voda i mrazivý vzduch byl těžkou zkouškou odvahy a vytrvalosti, ale pokyny zůstávaly neměnné a jeho poslušnost neochvějná. Byl vychováván k poslušnosti svého pozemského i duchovního otce. V polovině ledna mu Černá ryba oznámil, že je čas s ponory skončit. Toho dne se měl ponořit až na samé dno a do obou dlaní nabrat, co mu přijde pod ruku. Chlapec se vynořil a úlovek předložil před náčelníka. Černá ryba si prohlížel větvičky, list, trochu písku a kus křemene. Vzal kámen mezi prsty a několikrát ho otočil. Byl velký asi jako holubí vejce. Sagamore spokojeně zamručel: „Tohle je navždy tvoje pa-waw-ka, kterou budeš u sebe stále nosit. Je to prostředník mezi tebou a Velkým Manidem. Bude ti poskytovat vedení.“

Chlapec celé dny vyrýval do kamene drážku, aby ho mohl přivázat na kůži a nosit na krku. Byl to iniciační obřad ještě nedospělého chlapce, který opouští dětský věk. Nyní ho začal Chiksika připravovat na cestu válečníka.

Květen

Navzdory varování, že se nemají popouštět do tak bláznivého podniku, pustila se skupina moravských bratří k řece Muskingum. Osm rodin o počtu třiceti osob vedli misionáři David Zeisberger a John Heckwelder. „Založíme v zemi indiánů misijní vesnici,“ prohlásil Zeisberger „a nazveme ji Lichtenau což je ‚Zelená pastvina,‘ a ta bude osvícena evangeliem.“ Na doporučení delawarského sačema Netawatweese si vybrali pěkné místo. Přátelský náčelník s rodinou již dříve konvertoval ke křesťanství a nyní žil u brodů ve vesnici Goschachgunk. Všichni jeho lidé se shromáždili na břehu řeky pod čerstvě zelenými mohutnými stromy a srdečně Moravany přivítali. Zeisberger k nim pronesl první křesťanské kázání, které kdy bylo v Ohiu proneseno.

Červen

Simon Kenton právě doprovodil skupinu nových osadníků do Leestownu, když se od Johna Todda dozvěděl, že se v Harrodsburgu bude konat schůze. Mladý stopař se rozhodl osadu navštívit, aby se dozvěděl, co se za horami děje. Rozloučil se s parťákem a vyrazil. V Harrodsburgu byl ohromen nad množstvím lidí, kteří se zde dostavili. A hodně ho potěšilo, když spatřil mnoho známých tváří, z nichž některé neviděl od Dunmorova tažení.

George Rogers Clark svolal avízovanou schůzi a vysvětlil, že Richard Henderson koupil celé Kentucky od Čerokíů, ale zpochybnil jeho legálnost. Připustil, že nápad založit nový stát s názvem Transylvania může být zajímavý, ale pro ně není příliš prakticky. I kdyby ten projekt legální byl, kdo mu poskytne ochranu? Apeloval. Právě nyní, kdy jsou indiáni stále více agresivnější, potřebují osadníci podporu ozbrojených sil. Potřebuji muže a zbraně. Potřebují munici. To vše jim může poskytnout leda Virginie. Naléhal tudíž na osadníky, aby se obrátili na Virginii a podpořili založení okresu Fincastle. Pro něj ať si zvolí zastupitele a delegáty do virginského zákonodárného shromáždění. Tak budou mít od Virginie podporu na rozdíl od vrtkavé Transylvanie. Proti byl jen málokdo.

Byli zvoleni dva delegáti, kteří budou zastupovat Kentučany ve všech politických záležitostech u virginského shromáždění. Samozřejmě tím prvním byl George Rogers a druhý bostonský právník John Gabriel Jones z osady McClelland. Byla sepsána petice s žádostí, aby Virginie tyto delegáty uznala a podepsali jí představitelé jednotlivých osad a několik svobodných hraničářů Kentonova ražení.

Červenec

Během červnového zasedání Kontinentálního kongresu vystoupil Richard Henry Lee, aby předložil rezoluci: „Usnášíme se, že tyto Spojené kolonie jsou a měly by být svobodnými a nezávislými státy.“ Byl zvolen pětičlenný výbor Thomase Jeffersona z Virginie, Johna Adamse z Massachusetts, Benjamina Franklina z Pennsylvanie, Rogera Shermana z Connecticut a Roberta Livingstona z New Yorku, a ten sepsal slovutnou Deklaraci nezávislosti. Pro americké vlastence velký den. V Philadelphii do širého okolí duněl velký zvon na věži Státního domu. V New Yorku strhli obrovskou pozlacenou olověnou sochu krále, roztavili ji a vyráběli kule do mušket.

Okamžitě se objevila výzva k rozšíření kontinentální armády a státních milicí. Virginie, Massachusetts a Connecticut slíbily pro dobrovolné rekruty pozemky v Severozápadním teritoriu. Byla to silná motivace. Jednalo se o pozemky, o kterých se vyprávělo a snilo o nich mnoho mužů. Nabídka však rozrušila státy, které nebyly součástí charty a neměly nárok na západní pozemky. Trvaly na tom, aby indiánské pozemky byly vyvlastněny ve prospěch všech států podle počtu obyvatel, jelikož je vykoupeno krví všech států. Kongres vyzval, aby tyto pozemky byly liberálně postoupeny ve společný prospěch. Virginie stanovila vzor, že postoupila pozemky severně od řeky Ohio pod podmínkou, že pozemky jižně od Ohia nebudou na zákonné odměny pro vojenské veterány stačit. Nedostatek bude vyrovnán územím severně od řeky a mezi řekami Malé Miami a Scioto. A tak sotva revoluce začala, Američané se dělili o země Delawarů, Šavanů, Wyandotů, Pottawatomiů, Mingů, Miamiů a Ottawů.

***

Simon Kenton měl Toma Williamse docela rád, ale nechtěl se k němu vázat. Navíc byly jejich povahy příliš rozdílné. Williams se sice držel jejich hospodářství, ale na základě zpráv z východu, se chtěl vrátit do Pennsylvanie. K tomu letošní úroda kukuřice byla chabá. Bylo sucho, a to, co nerozšlapali bizoni, sežrali jeleni. Oba přátelé se definitivně rozloučili a s Williamsem šel na východ i Sam Arrowsmith. Ten své zemědělské nářadí pečlivě namazal medvědím olejem, zabalil do kůží a zakopal pod zem v očekávání, že se za rok vrátí.

Kenton se nyní mohl pohybovat nezávisle s vědomím, že u potoka Lawrence Creek má pozemek na základě „tomahawkového práva.“ Několik dní strávil v Hinkson’s Station, kde pomáhal stavět opevněný srub. Během té doby přepadlo osadu asi třicet Šavanů. Nikdo sice nebyl zabit ani zraněn, bylo poraženo mnoho krav a ukradeno několik koní. Johnu Hinkson a Kenton posléze cestovali do McClelland Station a zjistili, že osadníci z Leestownu byli podobně napadeni. A stalo se tak ještě na mnoha jiných místech.

Tak se naděje osadníků upírala ke Georgi Rogersovi Clarkovi a Johnu Gabrielovi Jonesovi, kteří odcestovali do Williamsburgu pro uznání svých úřadů a vojenskou pomoc. Jones byl osobním přítelem nového guvernéra Virginie Patricka Henryho a hodlal z toho protěžovat. Věřil, že do podzimu se vrátí s muži a zbraněmi.

Když Kenton přišel opět do Boonesburgu, panovalo tam pozdvižení. Zrovna před několika dny byla unesena dcera Daniela Boona Jemima a další dvě dívky. Sestry Betsy a Frances Callawayovy. Jali je Šavani a odvezli po řece Kentucky na kánoi. Pronásledoval je Boone, John Floyd a několik dalších mužů. Sledovali je téměř osmdesát kilometrů a indiány překvapili. Boone a Floyd zabili po jednom válečníkovi a ostatní uprchli. Daniel Boone byl dvakrát starší než Kenton, avšak vycházeli spolu dobře. V mnoha ohledech si byli podobní. Dobře jim dělala samota ve vzdálené divočině, i když oba značnou měrou přispěli, aby právě tu milovanou divočinu ovládla civilizace. Sdíleli úctu k přírodním krásám, kterou přitom napomáhali ničit. Během společného lovu zjistili, že se k sobě hodí ještě víc, než si zpočátku mysleli. Pro oba bylo potěšením sdílet divočinu s někým, kdo se o sebe umí plně postarat. Komu není třeba říkat, aby se vyhýbal zbytečnému hluku. Kdo umí číst v přírodě, a že se na sebe mohou vzájemně spolehnout.

Po většinu léta se toulali širou Kentucky od Tygart Valley na východě, kde dva dny setrvali u Michaela Tygarta, až po Ohijské vodopády na západě. Většinou se však pohybovali v oblasti Lawrence a Bracken Creek poblíž Limestone.

Prosinec

Té noci napadlo dvacet centimetrů sněhu. Byl to teprve třetí sníh této brzké zimy a vše nasvědčovalo tomu, že také rychlé roztaje. Teplota byla stále nad bodem mrazu. Prosinec byl zatím velmi mírný.

Kenton se snažil neslyšně pohybovat sněhem. Došel na palouk, kde hodlal čekat na vysokou a jeho trpělivost se vyplatila. Více než čtyři sta metrů před ním si to majestátně vykračoval těžkopádný jelen. Simon položil dlouhou hlaveň do rozsochy stromku, pečlivě zamířil a vystřelil. Jelen vyskočil vysoko do vzduchu a padl do pokleku. Pak se znovu postavil na nohy a uběhl asi třicet metrů, než znovu spadl. Tentokrát už zůstal nehybně ležet. Kenton znovu nabil a několik minut nehybně čekal, zdali výstřel nepřiláká pozornost nezvaných hostů. A přece. Jeho pozornost upoutal nepatrný pohyb východně od něj. Tam spatřil pohybující se muže. Byli tři a byli příliš daleko na to, aby rozpoznal jejich rysy, ale charakteristický kolébavý krok jednoho z nich mu byl povědomý. Jediný, komu mohl patřit byl George Clark.

Simon hlasitě zahalekal a vystoupil na volné prostranství. Skupinka se zastavila a upřela pohled směrem k němu. On smekl kožešinovou čepici a zamával jim. Clark mu pozdrav oplatil a všichni tři se vydali směrem k němu. Za několik minut si navzájem srdečně třásli pravicemi. Po první výměně zdvořilostních frází se Clark přiznal, že ho zasněžená země poněkud mate a on nemůže najít Harrodsburg. „Jářku, jaké vzácné setkání“ prohlásil, „vy mne Butlere jisto jistě dovedete do stanice, nemýlím se. Ano?“ Pro Kentona to byla samozřejmě čest a navíc, skolený jelen byl právě pro zmíněnou osadu. Lovec kořist vyvrhl a játra se srdcem dal bokem. Tělní dutinu vyčistil sněhem, oba orgány dal dovnitř a tělo ovázal dvěma pruhy surové kůže. Jelena si přehodil přes ramena, chopil se nohou a vyrazil v doprovodu nově příchozích. Clark mu cestou vysvětlil, co ho spěšně vede do osady.

Do Virginie s Jonesem přišel příliš pozdě. Generální shromáždění právě přerušilo zasedání a mělo znovu zasednout až na podzim. Vydali se tudíž rovnou za guvernérem. Henry měl sice pochopení, ale osobně nemohl schválit vyslání zbraní a mužů do Fincastle. A navíc byla revoluční válka v plném proudu a mužů a zbraní nebylo nazbyt. Henry si pozorně vyslechl, jaké má Kentucky problémy s indiány. Souhlasil, že osadníci a jejich rodiny potřebují vojenskou podporu, ale věc není tak jednoduchá. Richard Henderson stále bojoval za legalizaci své koupě, a pokud by k tomu došlo, pomoc z Virginie by už vůbec nepřipadala v úvahu. Guvernér byl pevně přesvědčen, že zachování pozemků ve Fincastle je pro Virginii nezbytné, proto jim přislíbil podporu. Nazítří je předvedl před virginskou Výkonnou radu. I ta si vyslechla všechny argumenty, ale nadšen už tak nebyla. Se zachováním západních pozemků to bylo jasné, avšak válka měla prioritu. Navíc zatím neexistoval legální způsob, jak by nyní mohla Virginie pomoci, pokud nebude Kentucky samostatným okresem státu s volenými zástupci. Munice by sice k dispozici byla, ale právně je nemožné jí distribuovat za hranice kolonie. Clark a Jones se uchýlili k poltickému nátlaku a naznačili, že se snad obrátí se žádosti o pomoc do Pennsylvanie či Severní Karolíny.

Tohle zabralo. Pro Virginii byla taková představa nemyslitelná a nastalo třídenní jednání. Vzhledem k tomu, že již Kentucky mělo své zvolené zástupce, měli zastánci podpory západu, přičemž se jednalo hlavně o pozemky, snadnější vyjednávací pozici. Třiadvacátého srpna dostali Clark a Jones pět set liber střelného prachu a spoustu olova. Museli však zůstat ve Williamsburgu do podzimního zasedání Generálního shromáždění. Pokud by se jim podařilo ještě zpochybnit Hendersonův nárok na Kentucky, možná by dostali i vojenskou pomoc. Během jednání se pak ujali slova a jejich záležitost byla vzata na vědomí a předána do výboru s tím, že se o ní bude hlasovat před Vánocemi. Poté se oba delegáti vydali do Fort Pittu s písemným příkazem pro vydání munice.

Na cestu do Kentucky se k nim přidalo sedm dalších mužů. Jedním z nich byl veselý patnáctiletý Clarkův synovec Joseph Rogers. Clark měl obavy vzít s sebou tak mladého chlapce, ale nakonec jeho prosbám podlehl. Výprava se vydala na svou pouť po řece ve třech kánoích a se skromnými zásobami. Když proplouvali kolem ústí Sciota, pustilo se za nimi pět indiánských kánoí. Američané se vší silou opřeli do pádel a indiánům se vzdálili na dohled, ale nebyla žádná záruka, že unikli. Pod rouškou tmy přistáli u Three Islands a ukryli zásoby munice na pěti různých místech. Pak pokračovali v pádlování k Limestone Creek. Tam nechali čluny napospas proudu a vydali se k Hinkston Station, která byla téměř opuštěná. Tam se dozvěděli se, že situace s indiány se v mnohém zhoršila. Clark spěšně pokračoval do McClelland Station. Žel většina tamních mužů byla na lovu. Nechal tam tudíž Jonese a se třemi muži spěchal do Harrodsburgu. Pak došlo k bloudění a šťastnému setkání s Kentonem. Čtveřice mužů šla dál tak rychle, jak jen to šlo. Statný Kenton se svým břemenem nikterak nezdržoval.

V Harrodsburgu byla svolána schůzka, aby se chasníci dozvěděli, jak se věci mají. James Harrod poslal dobrovolníky k McClellandovi vyzvednout Jonese a ostatní. O necelou hodinu později je Simon k malé stanici vedl na koních nejkratší možnou cestou. Žel mezitím došlo k indiánskému přepadení, při němž byl Gabriel Jones a William Graden zabiti a dva nově příchozí muži zajati. Do Na Štědrý den totiž přišla do osady lovecká skupina osmi mužů Johna Todda a Jones je přemluvil, aby s ním šli vyzvednout ukrytou munici. U Johnson's Fork je však přepadlo čtyřicet válečníků náčelníka Mingů Pluggyho. Ti dva zajatí muži nezvyklí jízdě na koni během potyčky spadli a stali se snadnou kořistí. Jedním ze zajatých byl Clarkův mladý synovec Joseph Rogers.

Do Harrodsburgu se kvůli bezpečí přestěhovalo už mnoho rodin, ale bojovníků tam bylo nemnoho. Každopádně dodávka munice by přišla vhod. V McClelland Station zůstali McClelland, Hinkston, Kenton, Todd a podsaditý mladík Bates Collins plus tucet dalších.

Útok na sebe nenechal dlouho čekat. Za úsvitu Pluggy znovu udeřil, což ho ale stálo život. Zasažen byl dvěma kulemi do hrudi. Na druhé straně zasáhla střela McClellanda. Náhodně proletěla mezerou v palisádě a zakladatele stanice zabila. Indiáni po pádu svého vůdce zaváhali, a pak se stáhli do bezpečí pralesa, přičemž padlé odnesli s sebou. Kenton a Collins je šli sledovat, aby se ujistili, zdali doopravdy odtáhli. Smrt významného náčelníka je od dalších akcí skutečně odradila. Zvědové jim byli v patách až k ústí Limestone Creek, kde indiáni přeplavili Ohio a zmizeli.

Náčelník Pluggy vlastním jménem Plukkemehnotee se narodil coby Mohawk. Jeho rodina patřila mezi indiány, kteří emigrovali před osadníky do Ohia a vytvořili nový národ Mingů. Plukkemehnotee založil roku 1772 severně od dnešního Columbusu v centrálním Ohiu vesnici Pluggy Town. Navázal úzké vztahy se Šavany a bojoval s nimi proti Dlouhým nožům na Point Pleasant, ale po bitvě mír nepodepsal. Měl totiž vůči Dlouhým nožům velkou zášť, neboť zabili mnoho jeho příbuzných a přátel. Cestoval i na jih k Čerokíům se záměrem hledat spojence a jednoho významného našel, Plíživou kánoi. Byl to neméně sveřepý válečník bojující s Američany celých dvacet let. Pluggy byl považován za vůdce „gangu divokých banditů“ a on to svými činy dokazoval. Byl to on, kdo v průběhu roku 1776 vedl řadu obtěžujících nájezdy do Kentucky.
Kenton vyzvedl z úkrytu malou kánoi a s Collinsem plul ke Třem ostrovům zkontrolovat ukrytou munici. S dobrou zprávou se vrátili do Harrodsburgu, ale smrt McClellanda vyvolala všeobecný smutek. Malou útěchou byl ústup indiánů za Ohio. Nicméně dalším povzbuzením byla zpráva z východu, že šestého prosince virginské generální shromáždění prohlásilo Transylvánskou pozemkovou společnost za nezákonnou, a naopak potvrdilo platnost okresu Fincastle.

A to vše se odehrávalo pod smutným pohledem Měsíce