17 - Země pod smutným Měsícem - Bitva Kentucky - Nahkohe

Leden 1777

Ačkoli se Tekumseh nemohl zúčastnit válečných rad, jistě patřil mezi všechny ty kluky, kterým tak chutná zakázané ovoce. A tak se s kamarády krčil u základů poradního domu a naslouchal, co se tam kuje. Hlas Černé ryby oslovující válečníky byl nezvykle drsný a Tekumseha celkem děsil. Náčelník býval přece vždy tak příjemný a vřelý. Nicméně Tekumseh dál naslouchal. Černá ryba vyprávěl o smlouvě, kterou uzavřel velký sagamore Cornstalk, a ta se musí ctít. Ale nyní se mnohé změnilo. Dlouhé nože zabili Pluggyho což musí Šavani z Chalahgawthy vyřešit. Sačem se nabídl, že osobně povede dvě stě bojovníků se záměrem zničit bělošské osady v Kentucky. V domě se ozval souhlasný šum. Tekumseh se vrátil domů a dlouho do noci mu v uších zněla slova sačema Černé ryby.

Únor 1777

Simon Kenton dovedl skupinu třiceti mužů zpět na Tři ostrovy a bezpečně vyzvedl zásoby střeliva dodané Clarkem pro hraničářské osady v Kentucky. Ty byly docela ve zbědovaném stavu. Smrt vlivných a uznávaných hraničářů Jonese a McClellanda měla silný psychologický účinek. Poměrně hodně rodin odešlo hledat bezpečí na východě. Osady McClelland's, Hinkston, Leestown a Danville byly již opuštěny, a dokonce i Benjamin Logan zanechal svou malou pevnost. Odešel do Harrodsburgu, který s Boonesburgem zůstal jedinou pořádnou obranyschopnou stanicí.

James Harrod přivítal Logana a jeho lidi coby žádanou posilu, akorát zásob se pro toliko strávníků nedostávalo. Kenton se ujal nebezpečného řemesla dodávat pevnosti zvěřinu. A věru nebyla to práce pro slabé povahy. Za hluboké noci opouštěl stanici a odešel na vzdálené místo a tam číhal celé hodiny až do svítání. Během chladné noci využil znalosti, které ho naučil John Yeager během první zimy v divočině. Aby nezmrzl, udělal si malý oheň z kůry bílého dubu. Ta hoří téměř bez kouře a vytváří slušné teplo. Aby nikoho nepřilákal záři malých plamenů, vykopal ohniště velikosti lidské hlavy. Při užití křesadla si raději přes sebe přehodil přikrývku, aby nebylo vidět ani jiskry. Jakmile se proužky kůry rozžhavily, pokryl díru zeminou a nechal jen dva malé otvory pro tah vzduchu. Pak by si nad ohniště sedl se zkříženýma nohama a zabalil se do deky. Noc sice strávil ve skčenecké pozici, ale nezmrzl. Ráno se kolikrát probudil zasypaný sněhem.

Za šírání se probudil a ze všeho nejdříve musel protáhnout ztuhlé údy. Pojedl skrovnou kukuřičnou placku a jal se hledat čerstvé stopy. Někdy jenom číhal na pasece, ale většinou musel stopovat. Pohyboval se tiše. To se naučil téměř dokonale, ovšem výstřel z muškety se nesl na kilometry daleko. Jak už bylo řečeno dříve, ihned po výstřelu bylo třeba znovu nabít a čekat, jestli se v okolí něco nepohne. Zimní ráno bylo příznačně klidné. Lovcovu pozornost na okamžik upoutala liška tiše klouzající po okraji lesního porostu. Pak spatřil to, proč se do lesa vydal. Nějakých sto metrů daleko se mezi stromy pohyboval temný stín. Zakrátko byly jasně rozeznatelné obrysy celého zvířete i pára stoupající z jeho nozder. Kenton nespěchal. Počkal si, až jelen bude bezpečně na dostřel a zacílil. Zamířil na komoru, zatajil dech a vypálil. Jelen strnul a po několika vteřinách padl. Než ozvěna výstřelu dozněla ve vzdálených údolích, měl lovec opět nabito. Po několika minutách se vydal ke kořisti a vyvrhl ji. Stáhl jí z kůže a tu rozprostřel na zem. Jelena naporcoval a maso zabalil do kůže, aby byl jeho náklad, co nejlehčí. Pečlivě zabalený balík si nahodil na záda a vydal se do Harrodsburgu. Takový balík mohl kolikrát vážit přes sto kilo. V pevnosti bylo opět o něco veseleji, když se z kotlíků nesla vůně zvěřinového vývaru.

Březen 1777

Do Harrodsburgu dorazil posel od guvernéra Patricka Henryho. Nesl depeši, v niž stálo, že je George Rogers Clarka povýšen na majora a velitele provincie Kentucky. S tím byla spojena i jeho povinnost hájit západní hranici. Clark dostal autoritu jmenovat důstojníky a svolávat domobranu. „Tímto povyšuji Daniela Boona, Jamese Harroda a Johna Todda na kapitány,“ byl jeden z jeho prvních rozkazů. Platy důstojníků měla vyplácet virginská pokladna. Nicméně neexistovala žádná kolonka pro financovaní zvědů a stopařů, a právě oni budou hrát v následujících měsících tak důležitou roli. Clark se přesto optal Silase Harlana, Samuela Moora, Benjamina Linna, Thomase Brookse a Simona Butlera, zdali by se této práce ujali bez nároku na odměnu. Chlapi s tím neměli problém, jelikož už to v podstatě dělali dlouhou dobu. Každý z nich dostal na starost určité území, které měl hlídat před indiány. Kenton dostal na starost oblast kolem Boonesburgu.

„V současné době máme v obou pevnostech vážný nedostatek oblečení a cukru. Ještě dnes sestavím skupinu čtyř mužů, kteří se vydají do velkého javorového háje šest kilometrů vzdáleného severovýchodně odtud uvařit javorový cukr. Indiáni tomu místu říkají Shawnee Springs. Stejně tak John Haggin s třemi dalšími odjedou do Hinkstonu pro tamně zanechaný len, a aby také sklidili konopí v okolí. Musíme to mít, aby naše ženy mohly šít nějaké oblečení. Požádám Simona Butlera a Michaela Stonera a pět dalších, aby část věcí odvezli do Boonesburg. My ostatní budeme v práci na zdokonalování zdejšího opevnění“ raportoval Clark.

Kenton se již ve dvaadvaceti let setkal s pěknou řádkou podivínů a jedním z nich byl John Haggin, drobný mužíček s uštěpačným výrazem a zdánlivě nekonečným množstvím těkavé energie, kterou však málokdy využíval prospěšně. Sotva opustili brány Harrodsburgu, začal se chovat panovačně. Zdálo se, že Kentona nesnáší kvůli jeho zasloužené pověsti v pohraničí. Stále objížděl skupinku a dirigoval, kdy zrychlit, a kdy zpomalit a vůbec neustále rozdával moudrosti. Kenton a Stoner si akorát vyměňovali pobavené pohledy. Haggin v jednu chvíli vyrazil prudce vpřed se slovy, že potřebují vpředu zvěda a zmizel na bizoní stezce. Všichni se shodli, že John Haggin v zemi dlouho nevydrží. Pokud ho nezabijí indiáni, určitě ho zabije nějaký méně trpělivý osadník.

O několik hodin později se Haggin přihnal na zpěněném koni. Hroudy hlíny létaly kolem, když před muži brzdil svého oře. Oči mu divoce zářili a on nesouvisle drmolil, že stovky indiánů obklíčily Hinkston. „V tom případě bude bezpečnější vrátit se do Harrodsburgu,“ usoudil Simon. „Cože!? Zpátky? vykřikl Haggin, „Náš velký a statečný zvěd strká ocas mezi nohy a chce utéct? Co? No dle mého názoru je naší povinností indiány sledovat. Kdo se nebojí, následujte mne! Koně necháme tady.“ Lehce seskočil dolů a kupodivu ho všichni kromě Kentona a Stonera následovali. Kenton pokynul na Stonera, ať počká ve snaze věci napravit. Dohnal společníky, čapl Haggina za rameno. Ten se zprudka otočil, a když shledal, kdo ho zastavil, zrudl a zatnul pěsti. Než však stačil kdokoli promluvit, ozval se dusot kopyt. Kenton zakryl Hagginovi ústa svou obrovskou tlapou a odtáhl ho do křoví, přičemž ostatní vyzval, aby ho následovali. Bylo to doslova na poslední chvíli. Kolem se prohnalo deset jízdních indiánů. Stoner se naklonil nad svého zvířete a pelášil pryč sotva spatřil blížící se nebezpečí. Indiáni se ho rozhodli nepronásledovat a spokojili se ukořistěným koňmi a zavazadly.

Jakmile se jezdci dostali z doslechu, uvolnil Kenton ruku z Hagginových úst. „Chceš být velký muž,“ řekl suše, „tak nyní máš šanci. Šavani se dozajista brzy vrátí. Rychle běž do Harrodsburgu a řekni, že se blíží. Je pravděpodobné, že se rudoši pokusí jít po na naší stopě. Občas změňte směr, abyste je zmátli. Když to půjde, jděte koryty potoků. Držte se dál od měkkého terénu. Jděte po dvou a držte se mimo silnici. Nezastavujte k odpočinku. Závisí na vás životy lidí v Harrodsburgu. Projděte! Řekněte Clarkovi, že jsem se vydal do ‚Boone,‘ abych je tam varoval.“ S tím se naposledy podíval na silnici, otočil se a mílovými kroky rázoval pryč.

V Boonesburgu byl prozatím klid, za to Harrodsburg musel čelit třem těžkým útokům dvou stovek bojovníků Černé ryby. Obráncům naštěstí pomáhalo nepříznivé počasí. Michael Stoner jenž úspěšně unikl, byl v pevnosti za tři hodiny a briskně předal varování. Půl hodiny před ním se do osady dopotácel zraněný muž. Byl jedním z party, která měla vařit javorový sirup. Byla přepadena šavanskou přesilou a jeho tři společníci byli zabiti. Jemu se i přes zranění podařilo uniknout.

Práce na opevnění se urychlili. Brzy ráno po celonočním pochodu dorazil Haggin a neuběhla ani hodina a strážný na palisádách křičel: „Indiáni! Indiáni!“ Začala bitva a zuřivá přestřelka, ale bez valného účinku. Několik indiánů bylo zasaženo a jeden z bělochů dostal ránu do ramene. Kolem poledne se obloha zatáhla, zvedl se silný vítr a začalo sněžit. Drobné ostré krystalky se sypaly jako kroupy. Odpoledne se počasí ještě zhoršilo a za soumraku se strhla bouře. Černá ryba se stáhl. Bouře pokračovala několik dní. Střídavě sněžilo a pršelo a teplota se pohybovala kolem bodu mrazu.

Jakmile se počasí uklidnilo, osada se připravovala na další útok. Ten přišel osmnáctého března, ale střet trval opět jen asi hodinu. Jako by zase zasáhla Nebesa. Nad krajinu přitáhly těžké černé mraky a začalo vytrvale pršet což trvalo celých deset dní. K tomu se začalo ochlazovat.

 Černá ryba naposledy zaútočil osmadvacátého března. A zase! Teplota během několika hodin klesla na pouhých několik stupňů nad nulou. Zklamaní Šavani se vrátili k Ohiu, kde si zřídili tábor. U pevnosti zůstalo jen několik bojovníků, kteří osadníky obtěžovali.

Kenton dorazil k Boonesburgu odpoledne následujícího dne. Nevydal se však přes mýtinu rovnou k bráně. Přece jenom hrozilo nebezpečí, že tam někde v lesích číhají indiáni. Rozhodl se raději počkat do setmění. Pozdě odpoledne vyšla z pevnosti malá skupina sbírat dřevo na otop. Kenton se k nim rozběhl a varovně křičel, že v okolí jsou indiáni. V tu ránu se na druhé straně lesa ozvalo několik výstřelů a tři muži na pasece padli. Dva se vzpamatovali, zvedli se a třetího parťáka táhli za sebou. K bráně dorazili zhruba ve stejnou dobu, co Kenton, a ta se za nimi zavřela s uklidňujícím zaduněním. Boone k nim okamžitě přiběhl a ptal se Kentona, jaká je v okolí situace. Ten zraněný muž brzy zemřel. Zbyli dva na tom byli dobře.

Obránci následovně z palisád bezmocně sledovali, jak indiáni ve vnějších ohradách pobíjejí dobytek. Po několika dnech dorazil Stoner a po něm další dva poslové, aby od Clarka předali zprávu ohledně dění v Harrodsburgu. Velitel byl přesvědčen, že většina indiánů opustila oblast, i když nebylo možno zjistit, na jak dlouho. Benjamin Logan byl přesvědčen, že odešli za Ohio, a že se se svými čtrnácti muži a jejich rodinami vrátí do St. Asaph (Logan Station). Clark ovšem Boona varoval před přílišnou sebedůvěrou což byla rada dobrá.

Duben

Přímý útok na Boonesburg přišel po nějaké časové prodlevě. I když stanice držela pravidelné hlídky, byl úder překvapivý. Přišel ve chvíli, kdy těsně po rozednění vyšli z pevnosti dva muži pro dříví. Chlapi se s plnými náručemi vraceli k bráně a v tu chvíli se ozvaly výstřely. Jeden z nich padl, zatímco druhý odhodil náklad a dal se do zběsilého úprku k bráně vzdálené takových šedesát metrů. Zraněný se s námahou zvedl na čtyři končetiny a pelášil do bezpečí coby zvíře. Jenže pomalé zvíře. Z lesa vyběhlo šest bojovníků a neměli problém ho dohnat. Vedoucí indián mu vrazil tomahavk do zad a jal se ho skalpovat. To už ze vrat vyběhl Kenton se dvěma neméně otrlými společníky a za běhu toho bojovníka zastřelil. Byl to skvělý zásah. Polekáni indiáni se stáhli do lesa. Z pevnosti ještě vyběhl Boone s dalšími deseti střelci. Zatímco Kenton u těla mrtvého nabíjel zbraň, vyběhli z lesa indiáni znovu, ale tentokrát jich bylo sto. Běželi s úmyslem odříznout hraničáře od bezpečných palisád. „Zpátky!“ křičel Boone, „Zpátky do pevnosti!“

Byl to zoufalý závod o život. Kromě žen a dětí hájilo palisády jen osm střelců. Kenton vystřelil na indiána, který na něj v pokleku mířil. Šavan vykřikl, padl a zůstal nehybně ležet. Kenton v běhu nabil a vystřelil na dalšího bojovníka. Nabíjel potřetí, když se konečně z pevnosti ozvala podpůrná palba. Mnoho indiánů se vrhlo za pařezy. Jeden z nich ukryt v záloze vystřelil na Boona, a ten se s prostřelenou nohou skácel k zemi. Šavan se k němu hnal s tomahawkem dokončit krvavé dílo. Padl však dříve, než stačil udeřit. Kenton přiběhl k Boonovi, který vrtěl hlavou: „Nemohu vstát!“ vydechl. „Tak běž! Nezastavuj se! Běž do pevnosti!“ Kenton neodpověděl. Položil pušku. Zvedl Boona, jako nějaké děcko a rozběhl se s ním ke stanici. Dva indiáni se k nim blížili s tomahawky v rukou. Když byli od sebe na nějaký metr a půl, Kenton prostě po nich Boona hodil, jako nějaký špalek. Ten do bojovníků tvrdě narazil a srazil k zemi. Kenton k nim bleskurychle přiskočil a ostatní dokončil tomahawkem. Obrovitý hraničář znovu zvedl Boona a běžel dál. Cesta k pevnosti již byla volná. Přesto běžel tak, jako by měl v patách všechny běsy pekelné. Za daných okolností to nebylo nijak přehnané přirovnání. Kulky kolem nich svištěly a zarývali se do země i palisád. Chlapi šťastně proběhli bránou.

Na odpočinek nebyl čas. Kenton položil Boona na zem a sháněl se po nějaké zbrani, aby se mohl zapojit do obrany. Jeho vlastní puška zůstala ležet venku před palisádami. Jedna z žen mu beze slov podala ručnici, roh s prachem a váček s kulemi.

Bitva skončila pro bílé obránce poměrně úspěšně. Z třiadvaceti mužů padl jeden, sedm jich bylo zraněno, z toho tři vážně. Obléhání nicméně pokračovalo i následujícího dne. Nakonec indiáni zmizeli, ale nebylo jisto, zdali odešli domů či nikoli. Ale všichni zdaleka neodešli, neboť se v pohraničí stále ztrácel dobytek, koně a střílelo se.

Květen

Černá ryba se za Ohio zřejmě nevrátil, neboť se krajem pohybovalo příliš mnoho indiánů. Kenton a Stoner stále pro Boonesburg lovili, ale bylo to nyní ještě obtížnější než v zimě. Zvuk výstřelu byl jakoby pozvánkou pro všechny bojovníky v doslechu. Muži občas lovili společně, ale většinou vyráželi každý na vlastní pěst, jelikož se tak cítili bezpečněji. Kdykoliv vyráželi do divočiny, lidé v pevnosti ani nedoufali, že se ještě někdy uvidí.

Ani osadníci to neměli snadné, neboť bylo třeba obdělat pole a sázet a starat se o další živobytí. Bylo nutno pro dobytek, který přežil v pevnosti postavit nové ohrady a stáje, tak aby nebyly lehce napadnutelné. Práce vyžadovaly pohyb mužů mimo palisády což bylo stále nebezpečné. Každá pracovní parta potřebovala ozbrojenou ochranu.

Kentonova pověst v těchto časech stále posilovala. Jeho střelecké schopnosti se staly fenomenální. Zásoboval pevnost masem a občas se střetl s indiány. Daniel Boone byl ještě v rekonvalescenci, tak jej zastupoval coby velitel pevnosti. Pak se potvrdilo i podezření, že se Černá ryba je stále nablízku. Třiadvacátého května za úsvitu šavanský náčelník Chalah-gawtha vedl na Boonesburg další útok. Celý den se střílelo, ale z malými výsledky. Dva muži za palisádami byli lehce zraněni. Jeden z nich byl muž, který byl během prvního obléhání postřelen do ramene. Ironií osudu bylo, že kulka těsně minula Kentona a znovu zranila téhož muže.

Bitva skončila s příchodem tmy a začala opět za úsvitu. Dva indiáni byli ten den zraněni nebo zabiti. Jedno však bylo jisté. Palisády byly bytelné a dobře odolávaly. Pokud indiáni nevymyslí nějakou lest, pevnost vydrží.

„Něco se už musí udělat“ křičel Benjamin Logan. „Nejdříve napadli Harrodsburg, posléze Boonesburg a teď to bude my? Jak dlouho nás může Černá ryba sužovat? Potřebujeme pomoc zvenčí.“ St. Asaph, podle indiánů „Stojící pevnost“ odolávala koordinovanému útoku dva dny. Začalo to třicátého června května za úsvitu. Stanice byla zdaleka nejslabší z kentuckých tří zbývajících. Konstrukce pevnosti však byla skvěla a pouhých jedenáct mužů dokázalo stanici uhájit i proti početné přesile. Logan ještě nechal vykopat utajený kanálek od pramene ke stanici čímž zajistil přívod čerstvé vody.

Když onoho třicátého května časně ráno vyšla Ann Loganová, paní Whitleyová a černošská služebná dojit krávy, doprovázeli je William Hudson, Burre Harrison, John Kennedy a James Craig se spolehlivými ručnicemi. Šavani na ně začali střílet bez varování. Hudson byl střelen do hlavy a Harrison taktéž padl a Kennedy byl postřelen čtyřmi kulemi. Krom dvou padlých se všichni utekli zpět do stanice. Po zbytek dne pokračovala bitva bezvýslednou palbou z obou stran.

Večer střelba ustala a Whitley si všiml, že Burr Harrison ležící vně pevnosti se hýbe. Když se potvrdilo, že je naživu, Logan vyšel ven s pytlem vlny před sebou a vrátil se s Harrisonem v náručí. Indiáni obnovili útok a pobili všechen dobytek v ohradách. Prvního června odešli.

Clark ignoroval varování a se dvěma koňmi se vydal pro střelivo a případnou pomoc. Byl přesvědčen, že na základě jeho očitého popisu mu pomoc Virginie neodmítne. Vydal se přes cumberlandský průsmyk, přes Roanoke a rovnou do Richmondu. Na druhé straně se Černá ryba konečně odebral domů. I když nebyl úplně tak úspěšný, ukázal alespoň, že Šavani umí stále ještě bojovat.

Červen

Mezitím v Harrodsburgu vyzíval George Rogers Clark: „Pánové! Poslal jsem pro vás čtyři, protože nevím o jiných, kdo by se ve výzvědné činnosti vyznal lépe než vy! Máte velké zkušenosti a mám pocit, že se na vás mohu plně spolehnout.“ Jednalo se o Simona Kentona, Benjamina Linna, Silase Harlana a Sama Mooreho. Ti se na sebe rozpačitě podívali a tiše čekali až velitel kentucké domobrany bude pokračovat. Clark se zamračil: „Mám pro vás mimořádně nebezpečnou misi. Důležitou! Na tento úkol budou stačit jenom dva muži, ale chci, abyste mě všichni vyslechli a dobře zvážili, než se rozhodnete, kdo se toho ujme. Britové mají tři hlavní základny západně odtud. Jsem přesvědčen, že většina našich potíží vznikla na popud právě britských důstojníků. Pokud se nám je podaří zlikvidovat, odstraníme tak možná vážné nebezpečí, takříkajíc v naších zádech. Současně bychom tím jistě oslabili britskou moc nad celým severozápadním teritoriem.“

Clark rozevřel před muži mapu na hrubém stole svého velitelství. Chlapi se kolem něj shromáždili a on jim ukazoval oné pevnosti. Největší a nejvýznamnější byla Kaskaskie při ústí stejnojmenné řeky v zemi Illinois. Ležela na řece Mississippi asi dvě stě kilometrů nad ústím Ohia. Druhou byla Cahokia ležící několik kilometrů od francouzského přístavu St Louis. Třetím byla Vincennes na řece Wabash přímo v zemi indiánů.

„Zejména Kaskaskie je prioritou", pokračoval Clark. „Chci, aby dva muži v Kaskaskii důkladně vyzvídali ohledně místní indiánské a bílé populace. Ohledně tamní domobrany, výzbroji, zásobách a slabinách. Potřebuji rychlou a dobrou práci! Pokud vás chytí, bude to znamenat pravděpodobně i smrt. Mám tedy nějaké dobrovolníky?“ Měl všechny čtyři a v tom případě musel losovat. Delší brčka si vytáhli Linn s Moorem což pochopitelně Kentona zklamalo. „Děkuji vám všem,“ konstatoval Clark a potřásl si se všemi pravicí. „Bůh s vámi a vaše hlášení očekávám nejpozději prvního září,“ sdělil na adresu špionů.  

Srpen

V čele mužů, které Virginie poslala do Kentucky na pomoc stál plukovník John Bowman. Do Harrodsburgu vjel v čele stočlenného oddílů pravidelné kavalerie. Logan si na východě odpočinul jeden den, dozvěděl se o pomoci, doplnil zásoby střeliva a vydal se nazpátek. Každý den urazil průměrně mezi devadesáti a sto kilometry. Po návratu byl ztuhlý a rozbolavělý, avšak s potěšením zjistil, že jeho malá pevnost stále stojí a stále je obydlená.

Plukovník Bowman osadníky příliš neoslnil, a některé si dokonce během několika hodin znepřátelil. Byl mladý a příliš si zakládal na své důležitosti. Byl nespokojen s tím, že byl poslán na západ, a ne na britsko-americkou frontu, kde by si vybojoval slávu. Kritizoval místní podmínky bez ubytování pro mužstvo natož pro koně. Neměl žádné pozitivní smýšlení o osadnících a Clarkovi stroze oznámil, že je velitelem a údajně ignoroval i Clarkovu podanou ruku se slovy, že i milice spadá pod jeho rozkazy. Clark mu chladně odpověděl: „Ano pane. Moje milice možná ano pane, ale já určitě ne!“ a odtáhl svou ruku. „Inu, tak ať už to máme za sebou. Kde jsou ti divoši, o kterých jsme slyšeli, že způsobují tolik potíží?“ prohodil přezíravě.

Září

Sam Moore a Benjamin Linn nakonec odvedli dobrou práci, a navíc sebou přivedli britského gentlemana Shadracha Bonda. Clark oba špehéře vyslýchal několik hodin. Úkol splnili docela snadno. V Kaskaskii se přihlásili rovnou u guvernéra. Představili se, jako lovci vracející se z dlouhé cesty ze západního území za Mississippi. Předstírali překvapení nad zprávami ohledně revoluce a záměrně se pohoršovali nad bludným jednáním svých krajanů. Jak si mohou představit, že by se vůbec mohli úspěšně postavit největší mocnosti světa. Taková bláhovost. Guvernérovi Rocheblaveovi ti dva padli do oka a najmul je coby lovce. A oni lovili nejen zvěř, ale rovněž informace. Vše šlo jako na drátkách, a ještě se to zlepšilo, když potkali Bonda. Bond, jako by byl prapředkem legendárního agenta vycítil, že ti lovci nejsou jenom lovci, a tak se s nimi spřátelil. Ani on totiž nebyl věrným poddaným anglického krále.

Clark si byl celkem jistý, že pokud jeho plán proběhne v naprostém utajení, zorganizuje úspěšné tažení proti Kaskaskii. Důležité bylo vše pečlivě sepsat a osobně to předložit guvernéru Henrymu. Muselo to být ovšem přesvědčivé. Tak přesvědčivé, aby byl osobně pověřen velením.

Shadrach Bond byl tak trochu záhadou. Na hranici, kde byli lidé převážně drsného založení, chodili špinaví a většinou byli i negramotní, on mezi nyní vyčníval jako maják. Doslova. Byl vysoký, pohledný a téměř bělovlasý, i když mu mohlo být sotva čtyřiceti let. Byl kultivovaný a vzdělaný. Narodil se v dobré anglické rodině a získal kvalitní vzdělání. I v Bostonu se pohyboval v lepší společnosti. V Americe se snažil i za těch nejhorších okolností vystupovat dvorně a zachovat si čistotu ducha i šatů. Byl středem společnosti, na každé významné události východní honorace. Přitom toužil po dobrodružství a hrdinství. Krátce sloužil v armádě v hodnosti poručíka, ale nudila ho vojenská rutina. Odešel do Kentucky, kde se stýkal s Clarkem, bývalým druhem ve zbrani. Po čase odcestoval dál na západ. Přes své mírné vystupování a klidnou povahu byl bravurním střelcem a uměl zručně zacházet s útočným nožem, který měl zavěšený v pouzdře v podpaží. Tu tenkou čepel pocítilo na vlastní kůži již několik rudých i bílých mužů.

Bond nyní Clarkovi vyprávěl o svém pobytu v Kaskaskii. O povaze tamních obyvatel a jejich pravděpodobné reakci na útok. Mimo jiné se zmínil o Rachel, která svou krásou na západě vynikala. Manželka obchodníka Johna Edgara byla nejen ctihodná krasavice, ale rovněž podporovatelka amerického boje za nezávislost, snad proto, že se přátelila s Martou Washingtonovou.

Samotná pevnost Kaskaskie nebyla nic moc. Stejně jako v Cahokii tam byla malá britská posádka i málo osadníků. Bydleli tam převážně Francouzi a indiáni a Francouzi dávají přednost virginské vládě nežli britské. Ti dva si povídali ještě dlouho do noci. Clark si byl ještě více jistý, že Kaskaskie, Cahokie i Vincennes padne bez velkého krveprolití.

Říjen

Cornstalk měl opět těžké srdce. Přesně před třemi lety a na stejném místě, kde se Velká Kanawha vlévá do Ohia vedl své bojovníky proti Dlouhým nožům. Vedl je dobře, přesto se od té doby jeho svět úplně pokazil. On a jeho syn Ellinipisko spolu s náčelníkem Rudým jestřábem přišli do pevnosti Randolph. Tu Dlouhé nože postavili na místě bojiště. Velitel kapitán Arbucle je přijal zdvořile, ale s jistým podezřením. „Přicházím s důležitým poselstvím“ řekl rozvážně Cornstalk. „Před třemi lety jsem dal v táboře Charlotte své slovo. Jako hlavní sagamore Šavanů jsem se zaručil za mír. Že naši lidé zůstanou na naší straně řeky. Zaručil jsem se, že se naší lidé nebudou mstít, kdyby mezi našimi národy vznikly neshody. Byla to dohoda mezi muži. Papíry měly být později označeny v pevnosti Pitt. K tomuto setkání však nikdy nedošlo kvůli válce mezi vašimi vlastními národy. Nyní vám říkám, že křivdy jsou již příliš velké, než aby se daly snést. Nemohu již déle bránit svým mladým mužům, aby se účastnili nájezdů. Už jim ani nechci bránit. Hodně jsme trpěli rukama Dlouhých nožů, které opakovaně porušují smlouvu. Nyní již smlouva neexistuje. Je to ale věc cti, že jsme sem přišli. Museli jsme vám to povědět.“

Kapitán Arbucle vstal zpoza svého stolu a pokynul veliteli strážného oddílu: „Zatkněte je! Zřejmě jsme opět ve válce se Šavany. Tyhle tři si tady raději ponecháme, jako rukojmí.“ Náčelníci byli zmatení. Způsobům bílých mužů se nedá opravdu porozumět. Přišli v míru. Přišli s varováním, a přesto byli zatčeni. Byli odvedeni do malé místnosti se štěrbinami místo oken. Zpráva o uvěznění indiánů se rychle rozšířila po pevnosti. Pak ještě došlo k nějaké náhodné přestřelce mimo palisády. Když se pak do pevnosti vrátili hysteričtí Američané, celá posádka zatoužila po indiánské krvi.

Zajatci slyšeli vřavu na nádvoří a Cornstalkovi bylo jasné, co se bude dít. Přistoupil ke svému synovi a položil mu dlaň na rameno. „Můj synu,“ řekl něžně, „Pán života uznal za vhodné, abychom zemřeli společně. Je to jeho vůle a my se jí podřídíme.“ Pak do místnosti vtrhli Američané a indiány ubili.

Tak bídně zahynul velký sagamore Šavanů Cornstalk i jeho dobrý syn. Rudý jestřáb se sice pokusil uniknout komínem, ale to neznamená, že byl méně statečný.

Prosinec

Rok „tří sedmiček“ (1777) byl označen coby „Krvavé sedmičky.“ Příchod zimy poněkud zmírnil už jen ojedinělé útoky indiánů. To však neznamená, že by byly méně tvrdé. Spíše naopak. Šavani si přáli pomstít smrt svých milovaných náčelníků. Simon Kenton strávil většinu zimy v Loganově osadě St. Asaph. Dále se věnoval lovu a výzvědné činnosti. Trávil osamělé noci nad svými podzemními „kamínky“, kterého mu pomáhaly překonávat nepříjemný chlad i mráz. Občas narazil na malé indiánské tlupy, před kterými se dokázal úspěšně skrýt. I když ještě nepatřil mezi klasické indiánobijce, válečníci k němu měli velký respekt. Říkaly mu, „Muž, se stále nabitou zbraní.“ Jeho skalp byl velmi ceněny.

John Bowman se mezi tím ujal vrchního velení v Kentucky, neboť Clark odcestoval do Virginie za guvernérem Henrym hájit své plány na tažení proti Illinois. Henry s jeho návrhem souhlasil, akorát ho nemohl lidsky a materiálně podpořit. Dal mu alespoň pravomoc shromáždit dobrovolníky a pokračovat na vlastní pěst. To Clarkovi stačilo. Vyslal posly do Tennessee ve snaze získat pro svůj projekt rekruty a ve Fort Pittu shromáždil oddíl. Pro svou armádu zřídil dočasný tábor na Corn Islandu u Ohijských vodopádů, kam se měli dostavit i bojovníci z Tennessee a Kentucky. Mohl být prozatím spokojen. Počet jeho armády čítal tři sta padesát mužů což mu mohlo postačit. Byl přesvědčen, že rok 1778 bude rokem velkých vítězství.

A to vše z nebe pozoroval smutný Měsíc