Měsiční gorget - Nahkohe

Pro indiány mají zvláštní význam tzv „měsíční gorgety“, kulaté amulety zavěšené na prsou. Původně se vyřezávaly z mořských mušlí a po kontaktu s bílými obchodníky se objevila jejich stříbrná verze. Někdy se obdoba gorgetu trvale zvěčňovala tetováním.

Podle irokézské kosmologie je měsíc hlavou dcery „Nebeské ženy“ Ahsohntahne Karakwa, „Naší babičky.“  Stvořitel „učinil nové světlo (měsíc), nazval ho „gaa-gwaa“ a nařídil jeho nositeli, ať s ním každou noc běhá po nebi a v mnoha starých verzích irokézského příběhu o stvoření světa je to podobné. Na měsíc a jeho nebeskou stezku se pohlíží coby symbol nového života a dle starobylé „ganonyoku“, děkovné řeči Irokézů řídí měsíc příliv a odliv, ranní rosu a má zvláštní vztah k ženám, protože se jejich těla řídí měsíčním cyklem umožňující jim přivést na svět nový život. Hlava Nebeské ženy shlíží dolů z noční oblohy na lidské syny, tak jako se rodič dívá na své dítě a usmívá se. Měsíc je přítel.  

Měsíc osvětluje vnímání podobně jako wampum „otko-ah,“ pomůcka sloužící k osvěžení mysli, protože bílý korálek, ze kterého je vyroben jasně září. Když je mysl indiánů temná, měsíční záře přináší do duše léčivé světlo klidu. Měsíc v úplňku je pln jasu a průvodcem v temnotě.

Určitý typ gorgetu se vyráběl z wampumových korálků všitých do dřevěné obruče a paprskovitě se rozšiřují. Jeden takový byl vyroben ze šesti tisíců porcelánových korálků a jeho účelem bylo rozptýlit veškerou temnotu u kmenových porad. Měsíční gorget měl svému nositeli dávat sílu života, proto se nosil na prsou. K výrobě wampumů se používaly různé druhy ulit, zvláště pak škeble zvané quahog, což z jazyka Narragansetů (poquauhock) znamená „tvrdá škeble“ a má výrazně bílý střed. Je zajímavé, že je to jedna z mála ulit, které jsou tzv. sinistrální, což znamená levotočivé čili vedou proti směru hodinových ručiček, jinak je většina dextrálních, pravotočivých.

I když se nám to nemusí zdát, s touto mystikou je spojeno i skalpování. „Jako mladý jsem poslouchal vyprávění starších mužů o tom, jak skresleně jsme prezentování v médiích a literatuře. Tehdy jsem se poprvé dozvěděl, že jsme se naučili skalpovat od Evropanů, tak jsem se stal popíračem skalpování. Na vysoké škole jsem si ujasnil, že jsme skutečně občas skalpovali a v dávných dobách snad dokonce stínali hlavy nepřátelům. Můj vlastní pradědeček se ujal vlády nad svým sokem, tím že mu rozbil hlavu kamenem. Přehodnotil jsem své smyšlení, skalpování uznal a při pohledu na nynější stav světa si myslím, že by skalpování některým lidem udělalo opravdu dobře“ - irokézský pamětník.

Když válečníci nepříteli brali skalp, byla to trofej z hlavy, kterou mohli nosit na hrudí, jako měsíční symbol. „Někdo měl kousek skalpu zavěšený v uších, někdo ho nosil na hrudi.“ J. F. Wasmus (1776-1783) v díle „O Huronech a Irokézech.“  

Skalpování nebyl jenom pouhý akt barbarství, ale posvátným rituál mezi válečníky, stejně jako ukořistění nepřátelské vlajky, či jiné válečné trofeje v evropských poměrech. Válečníci severovýchodních lesů měli velmi složité válečné rituály a tradice a skalpování je pouze jedním z aspektů. V souvislosti s touto tradicí se vyskytly příběhy, které podpořily skalpovací rituál a bravurnost válečnické kultury. Jeden starý irokézský příběh pojednává o původu některých posvátných medicin a má duchovní spojitost se skalpováním.

„V dávných dobách vypukla válka mezi dvěma kmeny. Jednu stranu vedl statný válečník a vyhlášený lovec. Jeho sok byl rovněž dobrý lovec, ale zabíjel ve velkém pouze pro kůže a maso nechával napospas ptákům a zvěři. Neměl úctu k životu. Došlo k bitvě, která se pro lovce kůží nevyvíjela dobře, a tak se zachránil nečestným útěkem. Jak tak běžel, srazil ho blesk, ale on se domníval, že přežil, jenže po návratu domů se s ním nikdo nechtěl bavit a všichni ho přehlíželi, tak ho napadlo, jestli nebyl v bitvě zabit a nyní je lidskému oku neviditelný duch. Vrátil se tudíž na místo střetu a skutečně tam našel ležet své padlé tělo bez skalpu. Kolem prolétající jestřáb se nabídl, že mu skalp donese zpět a skutečně ho vítězům strhl z kůlu a donesl. Jiní ptáci mezitím připravili medicínu, která by pomohla spojit skalp s hlavou. Když se kolem shromáždili medvědi a vlci a přidali se k tanci a lovec se uzdravil a žil ještě mnoho let. Jeho zkušenost indiány naučila získávat velkou sílu z takovýchto zdrojů a vážit si života.“

Náčelník Tuskarorů Elias Johnson vyprávěl roku 1881 tento příběh: „Dobrý lovec by se měl vyznačovat laskavostí a štědrostí ke všem, dokonce i ke zvířatům a ptákům, i když je lovec. Jednou se takový dobrý lovec vydal na válečnou výpravou proti Čerokíům. Došlo k drsné bitvě, ve které byl náš hrdina sražen, skalpován a ponechán zraněn napospas smrti. Když na bitevní pole přišla liška a poznala přítele ptáků a zvířat, otřesena pohledem na něj spustila nářek, čímž přivolala i ostatní zvířata. Přicházely po stovkách a snažily se lovce oživit, marná však byla všechna jejich snaha. Zvířata se posadila k poradě a vyzvala medvěda, aby jako jeho nejbližší příbuzný a přítel člověka vyjádřil svůj názor. Medvěd však nevěděl. Všichni dlouho žalostně naříkali a různými tóny, jako kdyby zpívali. To přilákalo horského orla, který když se dozvěděl, oč se jedná svolat ptačí radu. Z širého okolí se ozval hukot stovky křídel a ptáci se snažili zobáky a drápy lovce oživit. Te byl stále tvrdošíjně mrtvý a jeho skalp pryč. Orlovi, kterému z moudrosti zbělela hlava, a jelikož ze svého vyvýšeného horského brlohu všechno zřel, znal veškeré tajemství přírody a života. Bělohlavý mudrc nakonec prohlásil, že mrtvý neožije, dokud se mu nevrátí skalp. A tak se nejdříve vydala na cestu liška a prohledala každé ptačí hnízdo a zvířecí noru, žel nic nenašla. Pátrání se ujal jestřáb, ale i ten se brzy vrátil s prázdnou, snad proto, že byl v letu příliš rychlý. Bílá volavka letěla sice pomaleji a rozvážněji, jenomže na poli divokých fazolí se přejedla a usnula, a to se několikrát opakovalo. Nakonec se pátravého poslání ujala vrána, a ta byla opravdu pečlivá a bystrá. Když spatřila skalp natažený na obruči sušící se v kouři, využila příležitost a bleskurychle ho čapla. Veliká radost byla z jejího úspěšného návratu. Zvířata nasadila skalp na hlavu padlého bojovníka, ale jelikož byl suchý a scvrklý, nic se nestalo. Byla to nová potíž. Velký orel žijící na vysokých skalách si uvědomil, že se mu na zádech ukládá horská rosa, a ta by snad mohla pomoci. Utrhl si jedno ze svých dlouhých per, namočil ho do rosy a přiložil ho na hlavu padlého, což kůži blahodárně osvěžilo. Zvířata donesla ještě jiné medikamenty. Skalp byl přiložen a pěkně přirostl. Lovec v tu ránu ožil a vrátila se mu celá životní síla.“

Z tohoto příběhu vyplívá, že braní skalpů má u Irokézů (a nejen u nich) zvláštní význam a je zdrojem mocné léčitelské tradice a podobné to se všemi indiánskými zvyky. Mimo jiné ještě vidíme, jakou moc má orlí pero.

A máme tu ještě jeden příběh z knihy „Voyages and Travels of an Indian Interpreter and Trader“ od Johna Longa z roku 1791: „Mohawk jménem Scunnionsa čili Los (Ten s velkým nosem) a Odžibwe jménem Cark-Cark čili Vrána se sešli roku 1757 k válečné poradě u Crown Pointu. Válečníci se navzájem chvástali svými bojovými úspěchy a tím, kdo získal více skalpů. Hádka skončila sázkou, kdo z nich ukořistí větší skalp a domluvili se na termínu, kdy se sejdou. Když se tak stalo, Mohawk předložil trofej, což byla kůže z celé hlavy a krku i s očima a vycpaná jemným mechem. Kolem přísedící náčelníci vyjádřili své uznání a prohlásili ho za velkého a statečného bojovníka. Pak povstal Odžibwe, vážně pohlédl na Mohawka a prohlásil, že se jedná o skalp staré ženy, což byla velká urážka. Potom jeho syn přinesl kompletní mužský skalp vycpaný prachovým peřím a pevně sešitý jeleními šlachami. Náčelníci ho zahrnuli chválou a jednomyslně uznali jeho převahu, což mohawský válečník nesnesl a uraženě odešel s myšlenkou na pomstu. Počíhal si v záloze na Odžibweje a usmrtil ho tomahawkem, spokojen, že tímto podlým způsobem zbavil vítězného soupeře.“