4 - Greathouse - Nahkohe

Grills zavedl Simona Kentona alias Butlera do tábora jeho společníků a na první pohled bylo jasné, kdo je v něm šéfem. Velký hromotluk v koženém, značně zanedbaném zálesáckém oblečení třímající v ruce dýmku a váček na tabák z mývalí kůže. Měl krátké tmavé vlasy silně kontrastující s bledým obličejem a nepříjemným pohledem. U pasu měl v pochvě dlouhý nůž a ve zvláštním pouzdře pod levou paží mu visel tomahawk s nezvykle tenkou čepelí a za pasem měl ještě dlouhou jezdeckou pistolí. Mohlo mu být kolem čtyřicítky a jmenoval se Jacob Greathouse, chlap, kterého nebude jen tak snadné odzbrojit.

U vyhaslého ohniště dál dřepěli bratři John a Raphael Mahoniovi. Byli na sebe hodně podobní a hodně nevýrazní. Takové ty typy, které se snadno ztratí v davu. Jejich výraz tváře se měnil jen zřídkakdy, snad jenom když se usmáli úsměvem postrádajícím radost.

Grills své partě vyprávěl o setkání se Simonem, a když skončil, Greathouse se zvedl a přistoupil k mladíkovi. Pohyboval se na svou velikost poměrně lehce a Simonovi byl značně nesympatický. Cítil k němu ihned osobní nechuť pramenící snad i ze strachu. Grills byl cítit jistým pachem, který však nebyl odporný. Byla to taková směsice kouře, potu a medvědího sádla, ovšem Greathouse doslova smrděl na metr daleko. Jeho zanedbané oblečení a nemyté tělo doslova čpělo. Hromotluk se zastavil kousek před Simonem a zahleděl se mu přímo do očí. Simon měl silnou touhu dívat se jinam, ale vydržel to. Zálesák zavlnil pravým koutkem úst, jakoby se usmál a podal mládenci pravici se slovy: „Podej mi tvou pušku!“

Simon instinktivně sevřel svou zbraň a mírně zavrtěl hlavou: „Jacob se nehodí do ruky nikomu jinému než mně!“

Greathouseovi oči se zúžily do škvírek a jeho zdánlivý úsměv zmizel: „Jacob? Cože. Jakože jméno pro zbraň? Podej mi jí. Říkám znovu.“

Simon opět zavrtěl hlavou a tentokrát výhružně pozvedl hlaveň na mužova prsa. I když ze zálesáka nespouštěl zrak, nemohl si nevšimnout, jak se na sebe Mahoniovi podívali. Grills to sledoval s očividným zájmem. Greathouse se opět usmál, načež bleskurychle vytáhl z podpaží tomahawk, udeřil tupou stranou Simona do předloktí, a ten upustil ručnici z ruky. Stejně rychle udeřil mládence do brady. Ten upadl na zem a než se vzpamatoval, Greathouse na něm klečel a tesák mu držel na hrdle. „Tak vidíš?“ zasyčel chlapci do ucha, „Takhle se pořizuje rudošský skalp! Takhle snadno i z naivních týpků!“ Nepříjemně se zasmál a přejel chlapci ostřím po vlasové linii. Poté hrubě odhodil nešťastníka stranou, postavil se a pomalu si otřel nůž o mladíkovou košili, než ho vrátil do pochvy. Změřil si ležícího Jacoba a jeho pána. „Takhle na mě ještě nikdo nemířil, aniž by přežil!“ utrousil. „Tohle je poprvé, a také naposledy, povídám! Dvakrát jsi mohl být mrtvý, mládenče! Mohlo to být klidně tak, že by tě má sekera zasáhla ostřím rovnou do hlavy. A nůž? Tím bych ti nekreslil po čele, ale prořízl bych ti hrdlo“ a významně si přejel palcem po krku.

Simon cítil jemný čůrek krve stékající mu z čela. Otřel si ránu a podíval se na krev usazenou na konečcích svých prstů. Poté upřel zrak na velkého hraničáře tyčící se nad nim coby bůh hrůzy a chladně pronesl: „Pane! Až na vás příště Jacoba namířím, zabiju vás. Nebo když mě příště napadnete nožem, nepřežijete!“

Greathouse propukl v záchvat smíchu, a tentokrát velice upřímný. Smál se dlouho, a když se uklidnil, otočil se k bratřím Mahoniovým a Grillsovi: „No copak si o tom myslíte mládenci? Dvakrát se to děcko přiblíží těsně k mým čepelím, lehne si na zem ve vlastní krvi, a pak mi řekne, že mě dokonce zabije! No myslím, že se mi tohle mládě líbí, co říkáte?“

Vztáhl paži k Simonovi v jasném gestu, že mu pomůže na nohy a ten po krátkém zaváhání přijal. Zálesák ho lehce pozvedl a těžkou paži mu položil kolem ramen a pokračoval: „Takový jsem byl zrovna před třiceti lety. Silný, velký, statečný a hloupý. Myslím, že jméno Simon Butler bude v pohraničí brzy známé, stejně jako Jacob Greathouse. To říkám já!“

„Možná ještě víc, Jakeu,“ prohodil Grills.

Greathouse si ho změřil dlouhým chladným pohledem. Pak se opět usmál svým úsměvem bez úsměvu a procedil: „Někdy snad Billy. I ty jsi někdy hodně statečný, myslím. A taktéž někdy hloupý, což?“ Otočil se zpátky k Simonovi, zvedl Jacoba a pečlivě si zbraň prohlížel. Uznale pokýval hlavou a podal ji Simonovi se slovy: „Řekl jsem, že ti toho Jacoba nevezmu. Místo toho ti ho dám, co?“

Grills se pustil do přípravy ptáka a než bylo jídlo hotovo, přijala parta nováčka mezi sebe. Muži si padli do oka a vyprávění bylo doprovázeno častým smíchem. Greathouse mimojiné vysvětlil, že je třeba postavit velkou kánoi pro pět mužů a množství zavazadel. Tu budou potřebovat na cestě do Can-tuc-kee, kde je čekalo během jedné zimy velké zbohatnutí.  

Práce na kánoi zabrala celých šest týdnů a stála za to. Osmimetrové plavidlo vklouzlo do proudu s lehkostí, která popírala jeho mohutnost. Simon cítil mimořádně dobrý pocit z šikovně vykonané práce a těšení se na věci budoucí. Nyní bylo třeba zapakovat zavazadla. Mouku, sušené maso, sůl a další trvanlivé potraviny byly zabaleny do impregnovaných pytlů z buvolích kůží. Každý balík byl přivázán ke špalku suchého dřeva, aby se v případě nehody nepotopil. Stejně tak bylo naloženo se střelným prachem. K nutné výbavě ještě patřily náhradní přikrývky, lněné košile, kabáty a kamaše. Dále bylo třeba různého nářadí a nádobí: pánve, kotlíky, konvičky a hrnky, svěráky, věci nutné k odlévaní kulí atp. Bylo toho zkrátka spousta.

Nastal den vyplutí, a byl příhodný. Svítání napovídalo, že bude jasno a teplo. Jacob Greathouse zaujal velitelské stanoviště na zádi. Bill Grills se usadil na přídi a ostatní se rozesadili v pravidelných rozestupech mezi nimi. Mezi muži byla rozložena zavazadla, tak aby byla dlouhá kánoe dobře vyvážena.

Posádka se domluvila o noclehu v Provance, osadě situované několik kilometrů nad ústím potoka White Day Creek, východním přítoku Monongahely. Tam dokoupili, co se dalo a Greathouse se pídil hlavně po kořalce. Tu doslova polykal ze džbánku, jen aby si užil, co to šlo. Tehdy se Simonova nevraživost vůči tomuto hrubiánovi posílila.

29. července 1771, pondělí večer

Chůze muže, který se blížil od Iceovu brodu k Iceovic krčmě byla rozvážná a sebevědomá. Andrew Ice, jenž stál ve dveřích svého podniku, líně pokuřoval a pozoroval noční oblohu zpozorněl. Tu chůzi znal až moc dobře a radostně vyšel hostu vstříc. Příchozí se usmál a podal krčmáři pravici. Host, kterému Ice říkal Dave neztrácel čas zbytečnými řečmi a hned se ptal na bratry Mahoniovi. Pozorně naslouchal, když mu hostinský vyprávěl o jejich několikatýdenním pobytu se třemi parťáky a přípravě na dlouhou cestu do divočiny. Že měli namířeno do Fort Pittu a někam dál, ale že se staví ještě v Provance, a že vyrazili zrovna dnes ráno. Dave chladně poděkoval, poplácal krčmáře po ramenou a vydal se zpět k brodu. Jak znal Greathouse, věděl, proč se chce zastavit v Provance.

29. července 1771, pondělí pozdě večer

Tu noc Greathouse a jeho parta již několik hodin tábořila. Simon coby nejmladší člen skupiny měl „černého Petra“ a musel hlídat kánoi se zavazadly. Společnost v krčmě ho stejně nezajímala, jelikož se těšil na budoucí cestovatelské dny, a kdyby bylo na něm vůbec by se tu nezastavovali. Z těch čtyřech společníků mu byl nejvíce sympatický Bill Grills. Byl inteligentní a dobrý vyprávěč s velkou zásobou příběhů ze života. Ale jako správný zálesák i rád přeháněl, což Simon ještě nepoznal. Nicméně během těch šesti týdnů stavění kánoe se od Grillse naučil mnoha zálesáckým dovednostem.

Grills se narodil v Baltimoru a do čtrnácti let tam chodil do školy. Pak se jeho rodiče vydali na západ. O životě na západě nevěděli vůbec nic a indiány nepokládali za lidi a nevěřili v jejich lstivost a útočnost. Poté byli na cestě přepadeni a rodiče před Billovýma očima zabiti a skalpováni. Hoch byl unesen a šest let žil mezi Ottawy a pochytil mnohé z jejich způsobu života a jazyka. jednou se coby dospívající jinoch se oddělil od lovecké společnosti a vrátil se do Baltimoru. Studiu se věnoval ještě několik let, ale na svobodný život v divočině již nikdy nezapomněl. Vsákl se mu trvale pod kůži. „Zjistil jsem, chlapče,“ povídal Simonovi, „že mnohé indiánské vlastností jsou obdivuhodnější než bělošské. K Ottawům jsem se samozřejmě vrátit nemohl, avšak, že jsem uměl mluvit jejich jazykem, začal jsem se věnovat obchodu a docela se mi dařilo, až do jisté chvíle. Jedna z hezkých mladých indiánských dívek se jmenovala Malý měsíc z kmene Šavanů podkmene Thawegila. Možná byla trochu baculatější, ale jinak pěkná ženská. Tak už to prostě chodí. Když muže okouzlí ženská, on to neovládne a musí jí mít, ať už je jakákoli. Prostě jsem si ji vzal. Nebylo to moc chytré, protože již byla zadaná. Pak za mnou přišel on a byl opilý. Blázen. Chtěl mně napadnout tomahawkem, já byl ale rychlejší. Zapíchl jsem ho a s tou squaw utekl. Pištěla dost nahlas.“

„Ty jsi ho zabil? Kdo to byl?“ zeptal se mladík.

„No. Na jeho jméno si jářku nepamatuju. Asi to byl její manžel. Sakra. Zabil jsem ho. Neměl jsem přece jinou možnost. Tím také skončilo obchodování s indiány. Potuloval jsem se po kraji, nosil zprávy a vydělal si trochu peněz lovem do pastí. I s tím jsem musel skončit. Jednou v zimě jsem v noci uvízl ve vlastní pastí a než jsem se vyprostil, omrzly mi nohy. Od té doby se již nemohu brodit studenými potoky. Za čas jsem se přidal ke Greathousovi a Mahoniům. Oni potřebovali někoho, jako jsem já. Kdo umí stopovat a zná indiány.“

Simon se zeptal, jaká je Greathousová minulost a odkud pochází. Grills připustil, že o něm mnoho neví, ovšem za těch několik společně strávených let si o něm učinil jistý obrázek. Ten chlap se narodil na farmě u řeky Rappahannock ve Virginii. V osmnácti se vydal s mladším bratrem Danielem na západ a už přes třicet let se pohybuje v pohraničí a daleko za ní. Jelikož byl Daniel mírnější povahy a chtěl mít poněkud větší životní jistotu, přihlásil se do posádky Fort Pittu a dosáhl hodnosti kapitána. Bratr Jake však byl jako medvěd. Bavil se a šaškoval a během okamžiku se měnily jeho nálady. Z bodrého chlapa se rázem stal nepředvídatelný muž zabíjející bez slitování. Simon si v tu chvíli uvědomil, jaké měl možná štěstí. Přikývl a zeptal se: „Zabil už hodně lidí?“

„Od té doby, co ho znám, jich bylo devět, povídám. Ale všichni kromě dvou to byli indiáni. Ti běloši mohli mít šanci, ale jak znám Greathouse a jeho způsob boje, myslím, že vzato kolem a kolem, byl i jejich osud zpečetěn. Je to nebezpečný člověk. Je zatraceně nebezpečný pro přítele a dvakrát horší pro nepřítele. Viděl jsi ho přece používat tomahawk a nůž, viděl přece? Není mnoho těch, kteří to viděli a jsou nejčkom naživu, a aby o tom navíc vyprávěli. Umí střílet z pušky asi jako ty, ale ta jeho pistole je také strašná.“

"Jak se vůbec seznámil s bratry Johnem a Rafem? Vypadá to, že jsou pořád spolu, ať jde kamkoli?“

„Jsou to podivíni,“ odpověděl Grills. „Ani jednomu bych nevěřil. Rafe je starší o tři roky. John mluví, jen když je potřeba. Nikdy jsem je neviděl se smát. Greathouse je má, jako své psy a oni jsou mu oddaní. Nevím proč. Udělají všechno, co jim řekne, a jediné, co vím, že rádi dělají sami, je zabíjení indiánů. Při každé příležitosti neváhají tyto lidi zabíjet. Poté říkají, že to jsou „hodní indiáni.“ Snad se mstí za to, že jim zabili matku a otce unesli, či spíše zabili taktéž. Ale i na ně si dávej pozor, chlapče. Nejsou proti tomu, aby zabili i bělocha, když si usmyslí, že to potřebuje. Párkrát to již udělali. Abych řekl pravdu, nemám z těch kluků dobrý pocit. Mne ale potřebují. Jednoho dne to s nimi zabalím.“

Najednou Simona ze vzpomínek vymanil výkřik: „Butlere! Holá Butlere!“ křičel Greathouse a táhl za sebou chichotající se ženu. „Tady Bess říká, že nám všechno pohlídá. My dva teď nahoru a s chlapci si dáme po skleničce.“

A to vše z nebe pozoroval Měsíc