Dlouzí lovci - Nahkohe

Fenomén tzv. „dlouhých lovců“ se vyskytoval pouze v jihozápadní Virginii druhého období osmnáctého století. Je jisté, že v koloniálních dobách osídlování Ameriky působili v pohraničí mnohé skupiny lovců, ovšem nikdy nebyli tak odlišní coby „dlouzí lovci“ z virginského pohraničí. Většina z nich se organizovala na řece Holston v oblasti Chilhowee. Dlouzí lovci značnou měrou přispěli k poznání topografie a byli předvojem raných osadníků v povodí řek Ohio a Cumberland v Kentucky a Tennessee. Byli těmi, kdo dával novým lokalitám jména a příchozí osadníci je většinou akceptovali nebo jen upravili. Dr. Thomas Walker na cestě do Ohia devátého dubna 1750 si do deníku napsal: „Cestovali jsme k řece, o níž jsem se domníval, že je to ta, kterou lovci nazývají Clinch, podle jistého Clinche, lovce, který jí objevil.“ což bylo dvacet let předtím, než tam byla založena první osada.

Dlouzí lovci byli houževnatí chlapi. Snášeli kruté zimy a útrapy cestování, nepohodlí a hlad. Nehody při lovu a na cestách byly časté, nehledě na nebezpečí ze strany svobodných indiánů, na jejichž území se pohybovali. Mnozí indiáni je neměli rádi, protože ve velkém pobíjeli „jejich zvěř“ a hlavně byli předvojem osadníků, kterých už se nikdy nezbavili. Mnozí nepracovali ani tak pro zisk, jako spíše pro nezávislý a dobrodružný způsob života, poněvadž někteří z nich byli poměrně zámožní. Ale i tak si bylo možné vydělat za sezónní úlovek sedmnáct set dolarů, a to bylo mnohem víc, než by si vydělal pracant v jakémkoli jiném řemeslném oboru. Kůže se na pobřeží úspěšně prodávaly až do revoluční války, kdy se ještě hojně vyváželi do Anglie.

Dlouhý lovec ovládal mnoho řemesel a znalostí. Podle oblohy dokázal rozpoznat vývoj počasí. Podle západu slunce, větru, a dokonce i čichu uměl určit mnohé. Dokázal určit sever dle růstu mechů a lišejníků. Znal rostliny a věděl k čemu se hodí, včetně léčivých a hojivých vlastnosti. Ovládal dobře svou ručnici. Věděl, jak se opravuje a v některých případech i vyrábí. Měl u sebe sadu na odlévání kulek a malý svěrák. Znal pohyb zvěře a indiánů. Znal, jak na sebe v divočině neupozornit, nenechat se přelstít a umět bojovat. Znal zvyky zvířat a ptáků. Dokázal rozlišit jejich pravé volání od napodobování indiánů. V neposlední řadě musel mít „dlouhý lovec“ jisté přirozené nadání pro takovýto životní styl kvůli přežití.

„Dlouzí lovci“ vyráželi „do práce“ obvykle v říjnu a vraceli se v druhé polovině března nebo počátkem dubna. Jejich zimní úlovek se skládal povětšinou z bizoních a jeleních kůží. Byly zaznamenány případy, kdy byly zabity stovky i tisíce zvířat, proto se nelze divit obav indiánů o vlastní živobytí. V lesích a na pastvinách leželo nesmírné množství nevyužitých mršin.

Legendární základnou „dlouhých lovců“ byla stanice Martin Station v Powell Valley. John Redd se tam usadil roku 1775 a krom jiného sbíral informace. Podle něj lovci vyráželi lovci do divočiny ve větších skupinách, avšak pak se rozdělili na tříčlenné party. Ty se mohly pohybovat po kraji méně nápadně. Redd si zapisoval různá vyprávění, a toto pochází z paměti William Carra: „Asi dvacet kilometrů jižně od Martin Station na řece Powell se nacházel bohatý pozemek zvaný ‚Rob Camp‘ a na něm se nacházely pozůstatky starého loveckého tábora. Asi pět let před osídlením Martin Station (Martin se tam poprvé vyskytl roku 1769) což bylo roku 1775 se zde utábořili tři muži. Každý měl dva koně, pasti, zbraně a další potřebné vybavení pro dlouhý lov. Tady strávili podzim, zimu a část jara a lovili. Indiáni tehdy byli v klidu a lovce často navštěvovali. Důvěrná spolupráce trvala až do jara, kdy muži dospěli k závěru, že mají dost kožešin a kůží, kolik jich mohou pohodlně odvést domů. Už měli sbaleno a chystali se vyrazit, když se tam objevilo na patnáct indiánů. Ti jim vzali všechny koně, zavazadla a úlovek výměnou za tři staré muškety s vysvětlením, že země, ve které lovili patří indiánům stejně, jako zvěř. Životy jim ušetřili s varováním, aby se již nikdy nevraceli.“

Carr pokračuje: „V lednu 1775, kdy jsme byli na cestě do Martin Station v Powell Valley, jsme při ústí Wallen Creeku našli zbytky loveckého tábora. Před nim ležely vybělené dvě lidské kostry. Říkalo se, že patří mužům, kteří se na podzim roku 1773 vydali na lov a už se nevrátili. Jejich jména jsem zapomněl.“

Redd v dopise adresovaném doktoru Lymanu C. Draperovi napsal: „Pozůstatky tábora, které jsem viděl v Powell Valley, byly na jeho severní straně a pokud mi paměť slouží, nacházely se ve vzdálenosti čtyřiceti nebo padesáti metrů od ústí Wallen Creeku u brodu přes řeku Powell. Tábor stál pod velkou vápencovou skálou kryjící celé ležení. Jména osob, jejichž kosti jsem tam viděl, bych nedokázal přesně rozlišit, ani kdybych je slyšel. Možná se jedná o Boonův válečný tábor. O kostech, které jsem tam viděl, nebylo jistě známo, že by patřily dvěma lovcům, kteří se v roce 1773 vydali na dlouhý lov do Powellova údolí a nevrátili se. Tábor se nacházel dvanáct nebo osmnáct kilometrů od Martin Station.“

Reddova zmínka o Boonově táboře se musí týkat místa, kde v roce 1773 tábořila skupina Daniela Boona čekajíc na další oddíl z Castlewoodu. Ta však byla desátého října 1773 přepadena a zmasakrována indiány poblíž pramene Wallen Creeku. Místo popsané Reddem rovněž odpovídá i umístění loveckého tábora Elishy Wallena z roku 1761. Redd uvádí, že lovci vyrazili každý se dvěma koňmi, velkou zásobou prachu a olova, malým ručním svěrákem, měchem, šroubovicí a pilníky na opravu pušek. I když se o tom nezmiňuje, vezli s sebou i zásobu mouky.

První známý tábor v Powell Valley patřil Elishovi Wallenovi roku 1761. Předpokládá se, že jeho skupinu tvořilo osmnáct nebo devatenáct mužů, ale protože se nedochoval žádný seznam, jsou známa jen jména několika z nich. Tábor tvořil velký shleter postavený z kůlů pokrytých kůrou, či chvojím a před ním bylo velké otevřené ohniště.

Redd říká, že když v roce 1774 poznal Wallena na řece Smith v okrese Pittsylvania, bylo mu tehdy asi čtyřicet let a už dlouho se věnoval lovu. Obvykle působil v pohoří Wallen Mountain na východ od Powell Valley. Wallen si chválil bohatost výskytu všech známých druhů zvěře. Zvířata ani ptáci se jeho přítomnosti nebáli, ale brzy se naučili před ním utíkat. Wallen se s přízněnou rodinou Blevinsových a Coxových usadil na řece Smith coby squatter, stejně jako mnozí další. Během revoluční války virginský zákonodárný sbor odsouhlasil zákon, který nutil britské poddané a vlastníky půdy složit přísahu věrnosti Spojeným státům. Kdyby tak neučinili, byl by jim zkonfiskován majetek. Redd dosvědčil, že to někteří v Pittsylvanském okrese udělali, ale Wallen, Blevins, Cox a další se raději odstěhovali za hranice. Blevinsovi a Coxovi se usadily na řece Holston nad ostrovem Long Island a Wallen u řeky Holston asi pětadvacet kilometrů nad Knoxvillem. Redd se u něj v roce 1776 zastavil a od jeho ženy se dozvěděl, že už je dva měsíce na lovu. Wallen se později přestěhoval do Powell Valley, a krátce tam pobýval, než se přestěhoval do Missouri.  

William Martin, syn generála Martina napsal z Dixon Springs v Tennessee sedmého července 1842 doktoru Draperovi a vyprávěl mu, jak podnikal lovecké výpravy s Wallenem, který bydlel nedaleko otcovy stanice v Powell Valley. Wallen mu prý vyprávěl, jak pomáhal plukovníkovi Williamu Byrdovi založit pevnost Fort Chiswell (1761), a jak sloužil ve Fort Loudon. Plukovník Martin se s Wallenem seznámil v roce 1785 nebo později, protože na stanici svého otce v Powell Valley přišel až v roce 1785.

Někteří z Wallenovy skupiny roku 1761 lovili až u řeky Cumberland v západním Tennessee. Kromě Wallena byl v partě jeho tchán Jack Blevins, švagr William Blevins, Charles Cox, William Newman, William Pittman, Henry Scaggs, Uriah Stone, Michael Stoner, James Harrod a William Carr. V té době bylo Williamu Pittmanovi kolem dvaceti let. Byl vysoký metr osmdesát a měl pěkný vzhled. John Redd o něm říká: „V druhé polovině února 1776 přišli Pittman a Scaggs do Martin Station v Powell Valley. Vraceli se z dlouhého lovu v ‚Brush‘ na severozápadní straně Cumberland Mountain. Vraceli se dříve než obvykle a důvodem jejich návratu byla přítomnost indiánů. V táboře strávili asi osm nebo deset dní. Tehdy napadlo necelého půl metru sněhu. Scaggs s Pittmanem šli lovit a jen nedaleko tábora spatřili holý kopec bez sněhu, i když okolí bylo zasněženo. Zvědavosti je zavedla přímo tam a zjistili, že je vrcholek pokryt velmi těžkou rudou. Každý z nich si trochu nabral do vaku na broky a vrátil se do tábora. Tam to pomoci ručních měchů a dubové kůry roztavili a zjistili, že se jedná o stříbro. Všichni, kdo stříbro viděli, prohlásili, že je velmi čisté. O Scaggsovi a Pittmanovi se říkalo, že to byli muži s vysokým smyslem pro čest. Na podzim příštího roku vypukla válka s indiány a oni s dlouhými lovy skončili.“

William Pittman vlastnil pozemek na Sugar Hill s výhledem na St. Paul ve Virginii. Předtím na něm žil od roku 1772 John English, kde mu v roce 1787 indiáni zabili ženu a děti. English roku 1791 prodal parcelu francouzskému baronovi Pierru de Tubeufovi, a ten byl na ní v roce 1795 zavražděn.

Henry Scaggs se přestěhoval do Kentucky, kde dožil na Pittman Creek v Taylor Country roku 1808 ve věku více než osmdesáti let. Collins v knize „Dějiny Kentucky“ uvedl: „Byl metr osmdesát vysoký, tmavé pleti, kostnatý, odvážný, podnikavý a nebojácný. On i jeho bratr (snad Charles) byli vyhlášenými lovci, a nic jiného než lovci.“ Roku 1779 byl William Pittman doporučen coby poručík v domobranecké roty kapitána Johna Dunkina.

V roce 1779 žil Henry Scaggs na řece Clinch v Tennessee. Už dvacet let lovil na druhé straně hor a na podzim vzal s sebou kromě dvaceti mužů i svého mladého syna. V Powellově údolí je přepadli indiáni. Nikoho sice nezabili, ale sebrali jim většinu koní. Krom Scaggse, jeho syna a jistého Sinclaira se vrátili všichni. Byl to nejspíše Charlese Sinclair od New River ze Sinclair Bottom. Scaggsův syn onemocněl a zemřel, a jelikož během kruté zimě 1779-80 byla půda tak zmrzlá, museli ho pohřbít v dutém stromě.

O Williamu Carrovi se ví jen málo. Opět John Redd: „Vyrůstal v Albemarle County ve Virginii a v raném věku se dostal do pohraničí. Roku 1775 jsem se s ním seznámil v Powell Valley. Na hranici žil dvacet nebo více let a celou tu dobu strávil lovem. Lovil v Kentucky za Cumberlandskými horami napravo od Cumberlandské propasti v místě zvaném ‚Brush.‘ Vždy se vracel s koňmi bohatě naloženými kožešinami a kůžemi. Popisoval, že zvěř byla tak mírná, že jen zřídka utíkala i po výstřelu jeho zbraně. Carr byl nejodvážnější lovec, jakého jsem kdy poznal. Na lovecké výpravy se často vydával sám. Po vypuknutí indiánské války v roce 1776 se na dlouhé lovy vydávalo jen málo mužů. Carr se rozhodl podniknout ještě jeden, a protože s ním nikdo nechtěl jít, odešel sám. Opatřil si dobrou zásobu střelného prachu a olova, vzal si své ocelové pasti, dva dobré koně a vydal se na dlouhý lov. Pak už o něm nikdo nikdy neslyšel. Nepochybně ho zabili indiáni. Nevím přesně, kde Carr na hranicích pobýval. Je těžké jeho jméno dohledat, protože v záznamech se vyskytuje jak William Carr, tak William Kerr, zda se jedná, že se jednoho a téhož člověka, nevím. Vdova po Francisi Fugateovi tvrdí, že její muž koupil v roce 1771 pozemek od Williama Carra, barevného černocha. Carr ten pozemek údajně koupil od Johna Morgana, jednoho z prvních osadníků v této oblasti.“ John Montgomery k tomu dodává: „William Carr je údajně blízký příbuzný generála Josepha Martina.“ A Redd pokračuje: „William se narodil v Albemarle County ve Virginii. Byl prvním synem své matky. Ona a její manžel byli velmi vážení lidé a měli pěkný majetek. Když se William narodil, ukázalo se, že je tmavý mulat. Protože starý muž byl dobrý člověk, a navíc velmi důvěřivý, nechal se od své polovičky přesvědčit, že barva jeho syna je rozsudek seslaný na ní za její špatnost. William byl poslán do školy a dostalo se mu anglického vzdělání. V osmnácti dostal dobrého koně, zbraň a nějaké peníze a jeho údajný otec mu nařídil, aby se vydal do pohraničí hledat štěstí a už se nikdy nevracel. Na začátku jara 1775 jsem se s ním osobně seznámil na Martinově stanici. Bylo mu tehdy asi čtyřicet let. Nikdy se neoženil. Bydlel v pevnostech a stanicích a živil se výhradně lovem. Navzdory své barvě pleti se k němu chovali stejně uctivě jako ke všem bělochům. Jen málo mužů mělo tak vysoký smysl pro čest a opravdovou statečnost jako on. Byl vždy veselý a byl bavičem každé společnosti. Byl zhruba běžné výšky, málo korpulentní, s mírně kulatými rameny a vážil asi 160 nebo 170 liber. Byl velmi silný.“ Jistý William Carr byl v domobranecké rotě kapitána Roberta Doaka (1774) a muž stejného jména sloužil pod plukovníkem Christianem ve válce s Čerokíi.

Mezi lovce pohybující se v oblasti Clinche patřil Uriah Stoner a zdá se, že na mnoha místech zabral pozemky v nadějí, že je prodá, jako to již udělal v okrese Tazewell. James Maxwell u okresního soudu vypovídal: „V roce 1772 jsem se vydal z okresu Botetourt, kde jsem žil, do nynějšího okresu Tazewell, abych se

John Rains byl jedním z prvních osadníků na Cumberlandu. Přišel z New River ve Virginii a byl známý pro své dřevorubecké umění a boji s indiány a byl důstojníkem domobrany. Přežil téměř pětadvacet let indiánských válek a z toho patnáct na Cumberlandu. Dožil se krásných jednadevadesáti let.

Gasper Mansker se účastnil více potyček než většina ostatních dlouhých lovců. Narodil se na lodi při plavbě rodičů do Ameriky. Celý život mluvil se silným německým přízvukem, proto se mu říkal „Holanďan,“ jelikož si to Američané pletli. Během pětadvaceti letech indiánských válek utrpěl několik zranění. Zemřel v roce 1822. V roce 1779 postavil poblíž Gasper Lick Station tábor. Do jeho stanice uprchla budoucí manželka Andrewa Jacksona Rachael Donnelsonová se svými příbuznými v neklidných časech roku 1780. Žil na Moccasin Creek ve Virginii, než odešel do Tennessee. Oženil se s Elizabeth Whiteovou z Virginie, ale neměli žádné děti.

Joseph Drake se do Kentucky přestěhoval v roce 1777 a pozemek si zakoupil od Loyal Land Company. William Christian v dopise plukovníkovi Prestonovi z 22. června 1774, uvedl: „Dále mě napadlo vyslat Josepha Drakea, jednoho z dlouhých lovců, který Kentucky docela dobře zná.“ Roku 1773 mu bylo uděleno povolení provozovat krčmu a pátého ledna 1773 byl jmenován správcem silnice z Town House do Eighteen Mile Creek. Oženil se s Margaret, dcerou plukovníka Johna Buchanana, a jeho bratr Ephraim si vzal její sestru Annu. V srpnu 1778 byl zabit indiány poblíž Boonesborough.

V roce 1769 strávila skupina přibližně čtyřiceti lovců Jamese Knoxe v oblasti Cumberlandu. O této výpravě bylo sepsáno mnoho protichůdných zpráv, snad proto, že se výprava rozdělila na několik menších skupin, z nichž každá se vydala jiným směrem. Všichni se vcelku shodují na tom, že šli ještě spolu přes Hunterovu stezku do Flat Lick.

Bratři Anthony, Abraham a Isaac Bledsoe byli vysocí muži světlé pleti. Jejich rodiče přišli z Anglie do Culpepper County ve Virginii. Matka jim zemřela a oni opustili domov kvůli nevlídné maceše. Roku 1767 přišli do kraje New River. Nejstarší Anthony se oženil s Marií, dcerou Thomase Ramseyho, známého bojovníka proti indiánům, který se účastnil francouzské a indiánské války. Abraham Bledsoe se stal profesionálním lovcem, ale Isaac a Anthony byli spíše farmáři. Oba se usadili ve středním Tennessee. Poté co Isaac přežil léta pohraničních válek ve Virginii a východním Tennessee, strávil dva nebo tři roky v Kentucky. Pak se usadil na Bledsoe Creeku, kde byl s bratrem Anthonym zabit indiány. Draper vlastnil dopis generála Williama Halla z Locustlandu v Tennessee: „Pane, přejete si vědět něco o tom, co plukovník Bledsoe objevil Bledsoe Lick, a o cestě dlouhých lovců, a o tom, že plukovník Mansker zabíjel bizony u Bledsoe Lick kvůli loji a jazykům.“

Lovci sídlili hlavně v horní části Virginie a Severní Karolíny, na řekách New River a Holston. Shromažďovali se poblíž pramene řeky Holston a odtud se vydali západním směrem a prošli Powellovým údolím, přičemž překročili pohoří Cumberland. Pak překročili řeku Cumberland, nechali Crab Orchard napravo a přešli pramen řeky Green. Pokračovali přes Barren a překročili řeku Big Barren, odtud šli proti proudu Drake Creeku až k jeho prameni. Překročil hřeben, který odděluje vody řeky Ohio od vod Cumberlandu a odtud se vydali buď po Bledsoe's Creeku, nebo po Station Camp Creeku k řece a pak se rozložili v Cumberlandu.

První taková výprava byla podniknuta roku 1772. Účastnili se jí plukovník Isaac Bledsoe, plukovník John Montgomery, plukovník Gasper Mansker, Henry Scaggs, Obediah Terrell, dva Drakeové a další.

„Plukovník Bledsoe a plukovník Mansker se první noc shodli na tom, že bizoní stezka, která vede kolem jejich tábora, musí vést k sirným pramenům. Domluvili se, že plukovník Bledsoe půjde ráno po severní větvi stezky a plukovník Mansker po jižní. Půjdou půl dne a večer nahlásí, co objevili. Oba byli úspěšní. Jeden našel Bledsoe Lick a druhý Mansker Lick. Nadšeně se vrátili ke svým společníkům a oznámili své objevy. Plukovník Bledsoe vyprávěl, že když přijel k Bledsoe Creeku, asi tři kilometry od lízu, měl velké potíže s bizony. Táhli po stezce tak namačkaní, že přes ně jenom těžko projel s koněm. Rovina kolem lízu o rozloze asi sto akrů byla ze všech stran pokryta bizony. Byly jich tisíce. Prostor kolem sirných pramenů měl na každou stranu asi dvě stě metrů a bizoni tam lízali hlínu několik centimetrů hluboko. Vyvěral tam asi tucet sirných pramenů, z nichž bizoni pili. Bledsoe říkal, že tam bylo tolik bizonů, že se bál slézt z koně ze strachu, aby ho neudupali. Z koně dva kusy zastřelil a ostatní je zašlapali do bahna, takže je nemohl ani stáhnout. Buvolům na něj pohled nevadil, ale když od něj zavál vítr a ucítili jeho pach, houfně utíkali.“

Ve stejném roce tam připlul po Cumberlandu Francouz Denumbre z Kaskaskie se skupinou krajanů. Lovili bizony, a nakládali člun lojem a bizoními jazyky. Druhý rok poté, když se Bledsoe s přáteli vrátil k lízu, myslel si, že si spletli místo, poněvadž z dálky vypadalo úplně jinak. Celé místo pokryto nesmírným množstvím bizoních kostí, po kterých se dalo chodit. Díky tomu i okolí zarostlo vysokým rákosím. Vyrostlo díky tomu, že bylo zabito tolik bizonů. „Pane, mýlil jste se, když jste si myslel, že jsem vám řekl, že plukovník Mansker je ten, kdo zabil bizony v Bledsoe Lick kvůli loji a jazykům. Denumbre měl na útesu poblíž French Lick obchodní stanici. Nějakou dobu žil se svou rodinou v jeskyni na břehu Cumberlandu mezi ústím Mill Creek a Stone River. Jeho plné a správné jméno znělo Jacques Timothe Boucher de Montbrun, potomek Pierra Bouchera, který byl jako první francouzský Kanaďan povýšen (1661) do šlechtického stavu za zásluhy o příchod kolonistů do Kanady.“

Castleton Brooks přijel do Cumberlandu, nejspíše si prohlédnout zemi, neboť byl zámožný muž a o šest let později posloužil jako svědek při největším obchodu s pozemky v celé historii západu. Hendersonova koupě černošské půdy. Brooks žil na řece Holston a v roce 1777 byl soudem okresu Washington jmenován „strážníkem od Pattersonova mlýna až dolů po řeku, kde byli osadníci“.

Ulsterman James Knox emigroval ze severního Irska, když mu bylo čtrnáct let. Brzy se naučil způsoby pohraničí. Většinu svého života strávit v potyčkách s indiány a Brity. V domobraně to dotáhl na majora a usadil se v Kentucky, kde se oženil s vdovou po Benjaminu Loganovi, kterou prý mnozí milovali. Dožil se bohatství a v roce 1788 byl kentuckým plukovníkem a členem zákonodárného sboru za okres Jefferson a v letech 1795 až 1800 členem kentuckého senátu za okres Lincoln.

Knox byl velitelem průzkumné skupiny pod vedením Johna Floyda v roce 1774. Knox se s Allenem a devíti dalšími od hlavní skupiny oddělil a u tábořil na Salt River, kde je přepadli indiáni. James Hamilton a Jared Cowan byli zabiti a další zraněni. Knox se poté vrátil na Clinch. Roku 1784 vedl výpravu z Augusta County přes Wilderness Road do Kentucky. Cestou s k nim přidávali další osadníci z Clinche a Holstonu. Když Knox převzal velení v Bean Station, čítala asi tři sta lidí. Mnozí z nich se usadili v okrese Jessamine v Kentucky.

Dalším Ulsterman ze Severního Irska byl John Montgomery. Velmi mladý byl povýšen do hodnosti plukovníka a v dubnu 1779 byl vyslán na pomoc Georgi Rogersovi Clarkovi do Illinois a za své úsilí byl vyznamenán. S generálem Evanem Shelbym se plavil po řekách Holston a Tennessee do Chattanoogy, a pak do Illinois. Na cestě ho ještě doprovázel Drury Bush z Castlewoodu a bratři Kincaidovi, James a Joseph. Založil Clarksville v Tennessee a zemřel tam v roce 1794.

Ulsterman James Dysart byl sirotek a do Ameriky připlul v dospívajícím věku. Jako mnoho dalších přistěhovalců se vylodil ve Filadelfii a postupně se dostal na jih k Holstonu. „Možná si na cestě do jihozápadní Virginie odnesl několik knih. Ve stáří, po bitvě na King's Mountain, ve které byl zraněn, se přestěhoval do odlehlé části Kentucky. „Nikdy nejsem osamělý, když mám v ruce dobrou knihu.“ Nashromáždil slušnou knihovnu a dožil se čtyřiasedmdesáti let (1831).
Sloužil jako kapitán v pluku generála Williama Campbella. V roce 1776 soudcem a prvním šerifem hrabství Washington. V okresní domobraně se vypracoval na majora a zastával řadu menších funkcí. Měl mlýn a vlastnil více než 2 000 akrů půdy, většinou v malých parcel.