Tekumsehova smrt - Nahkohe

Okolnosti ohledně smrti věhlasného náčelníka Šavanů Tekumseha, jsou neustále předmětem mnoha diskuzí. Tekumseh byl lídr indiánské koalice, která ve válce 1812 bojovala proti Američanům. Předtím se však ještě snažil zabránit americkému postupu na indiánské území založením jakési domorodé federace. Tomuto projektu zabránil „preventivním vojenským tažením“ guvernér Harrison. Během Tekumsehovy nepřítomnosti byly indiánské síly u vesnice Tippecanoe psychologicky poraženy a vesnice vypálena. Nicméně Tekumseh zůstal pro Američany domorodým nepřítelem číslo jedna. Náčelník se připojil k britské armádě, která však na severní frontě po několika vítězstvích selhala, a pak už jenom ustupovala.

Všeobecně se předpokládá, že náčelníka zabil v bitvě na kanadské Temži plukovník Johnson. Jenže důstojník byl již na počátku bitvy zraněn a vyřazen z boje, zatímco konflikt ještě pokračoval několik desítek minut, dokud nepadl Tekumseh a indiánští válečníci neukončili boj. Oni byli de facto i jediní, kdo za Brity v té chvíli bojoval.

Jedno ze svědectví o tom podává kapitán Davidson, jež v bitvě stál po boku plukovníka: „Udeřili jsme na indiánskou linii zešikma. Když jsme se přiblížili na patnáct až deset metrů, indiáni spustili silnou palbu a zabili deset nebo patnáct našich mužů a několik koní. Velmi těžce zranili plukovníka Johnsona, který se okamžitě stáhl.“

Plukovník Ambrose Dudley k tomu dodal: „Když jsem ujížděl po levém křídle, palba na pravém ustala, a tu jsem potkal plukovníka R. M. Johnsona, který přijížděl šikmo od bažiny, směrem k linii pěchoty. Promluvil jsem s ním a on říkal, že je těžce raněný, a i jeho šedá kobyla na několika místech silně krvácela. Bitva pokračovala s indiány na levém křídle. S pěchotou se smísily i muži plukovníka Johnsona a bitva pokračovala asi ještě půl hodiny poté, co byl plukovník Johnson zneškodněn a přestal velet svým mužům.“

Doktor S. Theobald z Lexingtonu v Kentucky byl jedním z chirurgů jízdního pluku: „Plukovník Johnson byl zraněn na začátku bitvy. Měl jsem tu čest být členem jeho oddílu ‚Opuštěných nadějí‘ a jel jsem s ním do útoku. Nedokázal jsem za takových okolností přesně odhadnout čas, ale vím, že na nás nepřátelé spustili silnou palbu a plukovník Johnson, ke mně přijel s mnoha zraněními, ale stále se držel na koni. Bylo to hned na počátku bitvy. Myslím, že mi řekl: ‚Jsem těžce raněn. Kudy se mám vydat?‘ Odpověděl jsem, ať jede za mnou, což udělal a já ho vedl přímo přes bažinu k místu, kde měl stanoviště doktor Mitchell, generální chirurg Shelbyho sboru. Plukovník vypadal mdle a značně vyčerpaně. Zeptal jsem se ho, zda chce vodu, na což odpověděl, že ano. Rozhlédl jsem se po nějaké vodě, ale žádná nebyla po ruce. Našel jsem pouze obyčejný trychtýř a běžel s ním k řece Temži vzdálené asi sto metrů. Konec trychtýře jsem ucpal prstem a použil ho jako pohár. Za několik minut poté přišel Garret Wall, který taktéž patřil k ‚Opuštěným nadějím‘ a během útoku byl sražen z koně. Požádal mě, abych se s ním vrátil na místo útočiště pomoci mu najít ztracené sedlové brašny. Souhlasil jsem. Překonali jsme úzkou bažinu a brzy narazili na tělo vojína Mansfielda z roty kapitána Stuckera. O kousek dál jsme našli tělo Scotta z Colemanovy roty a za dalších asi padesát metrů padlého statečného starého kamaráda, plukovníka Whitleyho z ‚Opuštěné naděje.‘ Dobře si vzpomínám, že jsem si s nadšením všiml těla indiána a po třicet metrech dalšího těla, které bylo později označeno za Tekumsehovo. Dobře si vzpomínám, že když jsme se vraceli, palba stále je ještě na pravém křídle pokračovala.“

Podobných svědectví bylo údajně více, ale nikterak nepřispěly k dosvědčení pravdy. Zásadní byl třeba dopis doktora Theobalda ohledně doby plukovníkova zranění a doba, po kterou akce pokračovala, poté co Johnson ustoupl z bojiště. Bylo to nejméně půl hodiny předtím, než Tekumseh padl. Britský historik James ve své knize „Vojenské události“ obvinil generála Harrisona, že v oficiální zprávě úmyslně vynechal všechny zmínky o Tekumsehově smrti a ponechal na čtenáři, aby si sám domyslel závěr. Generál Harrison a Anthony Shane byli podle dochovaných zpráv snad jedinými osobami, které se s Tekumsehem osobně znaly. Je možné, že ho znali i někteří spojenečtí indiáni z Shaneho oddílu, ale nikdo z nich se pak neúčastnil identifikace Tekumsehova těla. Údajně ho nedokázal následujícího dne s jistotou identifikovat ani samotný generál Harrison.

„Jsem přesvědčen,“ sdělil plukovník Charles S. Todd, „i s několika důstojníky štábu generála Harrisona, vyjádřit své přesvědčení, že generál nevěděl ani o čase ani o okolnostech Tekumsehovy smrti. Možná se jednalo o celkovou nejistotu, anebo byl generál rozmrzen, že náčelníka nedostal sám. Nicméně den po bitvě guvernér ve společnosti komodora Perryho a dalších důstojníků zkoumal údajné Tekumsehovo tělo, které mělo být již značně znetvořeno. Dokonce se říkalo, že ho znetvořili členové kentucké milice coby pomstu za to, co jim v minulosti Tekumseh způsobil. Na druhé straně se říká, že tělo z bojiště odnesli indiáni. Co se týče Harrisona, nedokázal se rozhodnout, zdali se jedná o tělo náčelníka, i když ho znal z jednání ve Vincennes. Generál prý ani nedostal žádnou přesnou oficiální a uspokojivou zprávu od svých podřízených z bitevního pole. Teprve po návratu armády do Detroitu se z anglické depeše generál Harrison dozvěděl, že Tekumseh skutečně padl. A od té chvíle se začalo diskutovat, čí rukou tedy padl. Vznikly dvě základní skupiny, které se zastávaly buď plukovníka Whitleyho, anebo plukovníka Johnsona. Byli tu však i zastánci plukovníka Shelbyho, či vojína Davida Kinga z roty kapitána Davidsona z Kentucky. Harrison nakonec coby „výherce“ určil v oficiálním zprávě statečnost plukovníka Johnsona."

Pak tu jsou svědectví ve prospěch jednotlivců. Ještě, než armáda opustila bitevní pole, bylo hlášeno, že plukovník Whitley z Johnsonova jízdního sboru zabil indiánského „krále lesů.“ To by měl potvrdit dopis Abrahama Scribnera z Greenville v Ohiu z osmého září 1840: „Nikdy jsem Tekumseha neviděl, dokud mi neukázali na bojišti jeho tělo. Čí rukou však padl bude navždy otázkou nejistoty. Dle mého názoru ho zabila puška plukovníka Whitleyho, starého indiánobijce.“
Plukovník Ambros Dudley z Cincinnati čtyřiadvacátého února 1841 uvedl: „Ráno po bitvě jsem ve společnosti několika dalších procházel bojištěm, abych si prohlédl těla padlých. Při pohledu na zabité britské vojáky jsme došli k místu, kde stálo asi půl tuctu mužů, kde leželi tři mrtví indiáni. Jeden z přítomných poznamenal, že v bitvě viděl, jak starý plukovník Whitley jel k padlému stromu, za nimž ležel indián. Indiánovi z nějakého důvodu selhala zbraň a Whitley ho bez váhání zastřelil. Měl to být Tekumseh. Jiný indián zastřelil Whitleyho a další náš voják zabil toho indiána. Tekumseh měl ovázanou paži, jelikož byl den předtím lehce zraněn, když bránil brod potoka.“

David King byl vojínem roty kapitána Jamese Davidsona pod Johnsonovým velením a jeho svědectví zaznamenal redaktor novin Frankfort’s Commentator roku 1831: „Akce netrvala dlouho, ale událo se toho hodně a událo se to rychle. Nepřítel byl poněkud prořídlý a značně rozptýlený. Clark náhle zavolal na Davida Kinga, aby se postaral o indiána blízko něj. Válečník se ve stejném okamžiku obrátil na Clarka. King na něj vystřelil do náčelníkovi hrudě z pistole padlého Whitleyho dvě kule. Giles to viděl stejně jako Clark a také Von Treece. Všichni od začátku boje zřetelně slyšeli hlas indiánského velitele. V tu chvíli to přestalo a už nebylo nic slyšet. Tekumseh byl mrtvý. Indiáni se obrátili a prchali pronásledováni našimi vojáky. Poté King navrhl Samu Davidsonovi, příteli a příbuznému, a ještě dalším soudruhům, aby šli najít toho indiána, protože měl pěkné legíny. Strom našli bez problémů, ale tělo nebylo objeveno tak snadno. Pak ho objevili, přičemž Davidson konstatoval: ‚Nevidím na něm žádnou ránu.‘ ‚Převal ho‘ poradil King, ‚a pokud je to můj indián, bude mít v levém prsu dvě díry po kulkách.‘ Skutečně tam byly. Dva centimetry od sebe. King si tedy mohl nárokovat kořist: barevnou šerpu, zbraně a všechny šaty. Sám si nechal šerpu a mokasíny a zbytek rozdal kamarádům. Byl to Tekumseh, nikdo jiny!" Podle šatů byl tento indián nejspíše náčelníkem, avšak Tekumseh měl jít do bitvy v prostém jelenicovém šatu svého kmene. To tvrdí Anthony Shane i britský plukovník Baubee.

Nu, a nakonec je tu svědectví majora Williama Olivera z Cincinnati. Ten třiadvacátého prosince 1840 udal: „Roku 1819 jsem se ubytoval u Anthonyho Shanea na místě, kterému se tehdy říkalo ‚Druhý přejezd St. Mary's'. Shanea jsem znal již dlouhou dobu, od svého prvního přidělení ve Fort Wayne v roce 1806. Když mluvil o bitvě na Temži a Tekumsehově pádu, řekl, že nejlepší informace pocházejí od dvou bratrů Tekumsehovy manželky. Stáli v bitvě po jeho boku a uvedli, že Tekumseha zastřelil voják z Kentucky.

Zdá se, že plukovník Johnson využil údajné zabití Tekumseha pro svou politickou kampaň na prezidentský úřad roku 1837, stejně jako guvernér Harrison využil své tzv. vítězství nad indiány v bitvě na Tippecanoe. Nervosní plukovník při jednom rozhovoru podrážděně odsekl: „Říkají, že jsem ho zabil. Jak bych to mohl vědět? Příliš jsem spěchal, když na mě postupoval, abych se ho zeptal na jeho jméno nebo se zeptal na jeho zdraví! Vystřelil jsem co nejrychleji a on padl.“

Kdo však skutečně Tekumseha zabil už neovlivní zásadní fakt, že padl velký vůdce, který mohl významně ovlivnit dějiny domorodého lidu.

Na závěr uvedeme některé z Tekumsehových výroků: „Zdá se, že Američané jsou posedlí druhem mánie v získávání území, která nezná hranic. Jejich Kongres, prozíravý, rozumný a moudrý v jiných záležitostech, se zdá být stejně nakažený jako lidé.“

„Prodej zemi! Proč neprodat vzduch, oblaka, velké moře i zemi? Neučinil Velký duch vše pro potřeby svých dětí? Naši otcové ze svých hrobek nám to vyčítají. Slyším, jak naříkají. S větry jsme odhodláni bránit naši zemi a bude-li to vůle Stvořitele, přejeme si na ní zanechat své kosti.“

Možná že slavného náčelníka skutečně odnesli ve světle blikajících pochodní jeho spolubojovníci, jako nějací tiší duchové. Jeho hrob snad přikrylo padající podzimní listí a navždy se ztratil v mlhách času. „Pomalu a smutně jsme ho uložili. Na poli jeho slávy, rudé a krvavé. Nevytesali jsme nic a neuložili na něm ani kámen. Nechali jsme ho samotného v jeho slávě, tam kde zhasly naděje rudých mužů.“