Velká řeka Hudson - Edukace - Nahkohe

Edukace

Krom komerční stránky osídlování Nového Nizozemí se Holanďané v Americe snažili hájit svobodu svědomí a uctívání. Zatímco za třicetileté války bylo v Evropě kvůli vyznání prolito velice mnoho krve, Amerika nabízela šanci na svobodu. Holanďané byli hluboce nábožní a stejně coby jiní věřící osmnáctého století byli odhodláni hájit své právo na uctívaní Boha třeba i se zbraní v ruce. Z vlasti si přivezli houževnatou úctu ke kalvínskému vyznání a holandské reformované církve, jak ji zavedli jejich otcové. Ke cti jim připsat, že neměli v úmyslu svou víru vnucovat lidem, kteří měli jiné smýšlení. A osadníci Nového Holandska byli povětšinou skutečně tolerantní. Žili tam pospolu Hugenoti, Luteráni, Presbyteriáni, Moravští bratři a Anabaptisté. Vše se však změnilo s příchodem guvernéra Petera Stuyvesanta roku 1647.

Deportoval do Holandska luteránského kazatele a uplatnil vyhlášku Západoindické společnosti ohledně zákazu zakládání jiných církví, než je Holandska reformovaná. Guvernér se v tomto ohledu choval velmi fanaticky. Věznil rodiče, kteří odmítali křtít děti v povinné víře. Nechal zatknout kvakerského kazatele Roberta Hodgsona. Držel ho ve vězení s podmínkou, že se může vykoupit sty guldeny nebo dvouletou nucenou práci. Kazatel to odmítl, a tak byl zbičován. Propuštěn byl s varováním, že pokud bude ve své neústupnosti pokračovat, bude se trest opakovat.

Osadník pořádající kvakerská shromáždění ve svém domě ve Flushingu byl odsouzen k pokutě, anebo k bičování, pokud by na pokutu neměl. Městští úředníci odmítli tento verdikt vykonat. V dopise, který podepsala řada významných obyvatel města Flushing, se uvádělo, že zákon lásky, míru a svobody je pravou slávou Holandska. Že si nepřejí urážet žádného z Kristových maličkých, ať už vystupuje pod jakýmkoli jménem coby Presbyterián, Baptista, Kvaker či nezávislý. Nikdo dle poctivého svědomí na ně nevztáhne násilnou ruku. Uražený Stuyvesant propustil šerifa Flushingu a nechal jej uvěznit, jako precedent pro ostatní úředníky. Do jara bylo uvězněno ještě několik osadníků.

Když zprávy o Stuyvesantově konání dorazily do Amsterdamu, obdržel guvernér od Komory dopis s ostrým pokáráním, že „svědomí lidí by mělo být svobodné a nespoutané, dokud je umírněné, neútočné a není nepřátelské vůči vládě“. Byla v něm rovněž připomínka, že právě tolerance přivedla utlačované a pronásledované do americké kolonie. Bylo mu důrazně doporučeno jít stejnou cestou. Stuyvesant se na základě pokárání uklidnil.

Roku 1642 připlul do kolonie reverend Johannes Megapolensis. Byl ve službách Kiliaena Van Rensselaera s platem čtyřicet guldenů měsíčně a zajištěným bydlením. Ctihodný a učený doktor plul do Ameriky s nadšením hlásat Krista, jak křesťanům, tak i pohanům. V kolonii se spojil s irokézskými Mohawky a dobře se s nimi seznámil. Dá se říci, že jim rozuměl lépe než Luteránům a Kvakerům na Long Islandu. Když měl Stuyvesant v roce 1664 chuť vystřelit na invazní britskou flotilu, Megapolensis ho varoval: „K čemu jsou naše ubohá děla proti té více než šedesátinásobné palebné přesile? Je špatné prolévat nevinnou krev.“

Megapolensis ve Fort Amsterdamu našel spřízněnou duši v osobě reverenda Everarda Bogarduse. Ten byl již delší dobu trnem v guvernérově patě. Bogardus bez skrupulí nazval předešlého guvernéra Van Twillera „ďáblovým dítětem, darebákem sloužícím za mrzký peníz.“ A ve srovnání s hádkami s guvernérem Kieftem to byl jen májový nádech. Kieft si vzal reverenda na paškál za to, že hlásal z kazatelny opilý a nařkl ho, že hájí největší zločince v kolonii. Bojovný duchovní se ohradil. „Co jiného,“ hřímal z kazatelny, „jsou velcí muži této země než nádoby hněvu, prameny běd a problémů? Nemyslí na nic jiného než na drancování, a to, co levně získají, draze prodají do Holandska!“ Kieft si možná proti sobě vychoval bojovníka houževnatějšího, než je on sám. Guvernér připravil obžalobu začínající slovy: „Vzhledem k tomu, že vaše chování podněcuje lid ke vzpouře a rebelii, způsobuje rozkol a zneužívání církve. Činí nás posměchem a terčem posměchu sousedů, což nelze tolerovat v zemi, kde se zachovává spravedlnost. Proto nám naše svatá povinnost nezbytně vyžaduje, abychom vás stíhali před soudem.“ Celá epizoda však skončila bez výsledku.

Reverend Megapolensis konal bohoslužby ve svém domě a Bogardus v horní části koňského mlýna ve Fort Amsterdamu. Tam Sebastian Jansen Krol a Jan Huyck v neděli předčítali z Písma. Víše zmínění byli zástupci reverenda během nedělních bohoslužeb. Časem tato provizorní shromaždiště ustoupila dřevěným a kamenným stavbám dle vzoru evropských kostelů. Duchovní neboli voorleser, který stál v křtitelnici pod kazatelnou zahajoval bohoslužbu čtením z Bible a zpěvem žalmu. Domine poté vstoupil na kazatelnu a přednesl své kázání (exordium remotum). Mezitím diákoni vybírali příspěvky tak, jak je to běžné v každém kostele jakéhokoliv vyznání. Na dně váčku měli zavěšený zvonek, aby se eliminovali lakomci.

De Vries vysvětlil, proč to bylo tak nutné. Říkal, že bylo ostudné, když je navštívili Angličané a viděli jen stodolu určenou pro uctívání. Věděl, že první řádná stavba v Nové Anglii byl kostel. A přitom mají Holanďané k dispozici kvalitní dřevo, pevný kámen a vápno z nesčetných mořských mlžů. Kdo se však ujme práce? „Ti, kdo milují reformované náboženství,“ prohlásil De Vries. Kieft mu obratně odpověděl, že musí být jedním z nich, protože navrhl tento plán a měl by dát sto guldenů. De Vries lstivě smečoval, že Kieft bude dozajista prvním dárcem coby velitel kolonie. Kieft nakonec použil několik tisíc guldenů z prostředků Společnosti. Když se k němu dostavil Domine, teklo jako obvykle víno proudem. Guvernér toho využil, a po několikerém poháru začal vyjednávat o daru na kostel, aby se dal „pěkný příklad“ ostatním osadníkům. Oba podepsali úmluvu na řádný obnos, přičemž jeden soupeřil s druhým. V srdci ovšem bědovali, zvláště když vystřízlivěli. Nicméně nápis na novém svatostánku byl celkem výstižný: „William Kieft, generální ředitel, přiměl sbor, aby postavil tento kostel.“

Horší to bylo s příspěvky na školu. De Vries vypráví: „Už dlouho se předává váček na příspěvky pro školu. Doposud nebyl položen ani základní kámen. Byl shromážděn pouze nějaký stavební materiál. Peníze na tento účel však již všechny zmizely, takže jich poněkud chybí. Nic trvalého pro tento účel nebylo dosud uskutečněno.“ První učitel připlul do Nového Nizozemí roku 1633 ve stejné době, jako reverend Bogardus. Adam Roelantsen měl sedmadvacet let, když se ujal svých povinností učitele mládeže v kolonii. Ovšem byl to údajně pěkný darebák. Svůj skromný příjem „obohatil“ praním a bělením prádla což ještě nebylo tak zlé. Poté se stále častěji objevoval před soudy, někdy jako žalobce, jindy jako obžalovaný, aby nakonec skončil coby zločinec. Sodní verdikt zněl: „Odsuzujeme řečeného Roelantsena, aby byl dopraven na místo popravy a tam byl zbičován a navždy vypovězen z této země!“ Snad proto, že se staral o čtyři děti bez matky trestu unikl, ale dál „bavil a pobuřoval vážené měšťany Nového Amsterodamu.“ Po něm do kolonie připlouvali další kantoři.

Povinnosti prvních učitelů nebyly nikterak lehké, zejména v poměru k jejich skrovnému platu. Škola začínala v osm hodin ráno a trvala do jedenácti, kdy byla dvouhodinová přestávka. Pokračovalo se v jednu odpoledne a končilo ve čtyři hodiny. Učitel měl poučovat děti o katechismu a modlitbách. Každou středu chodil s dětmi do kostela, aby své svěřence „v přítomnosti velebných pánů farářů a starších vyzkoušel, co si v průběhu týdne zapamatovali z křesťanských přikázání a katechismu a jakého pokroku dosáhli. Poté si děti zaslouží slušný odpočinek.“

Krom povinnosti učitele měl kantor „podporovat náboženské obřady, předčítat Boží slovo a snažit se děti vést po cestách Páně. Utěšovat je v jejich nemocech a chovat se ve svém povolání se vší pílí a věrností, aby dal ostatním dobrý příklad, jak se sluší na zbožného a důstojného utěšitele nemocných a školního mistra.“ Církev a škola byla jako všude v Evropě úzce propojena. Van Curler na adresu svého patrona píše: „Co se týče kostela, ten ještě není ba ani započatý... Ten, který hodlám postavit letos v létě v borovém háji bude třicet čtyři stop dlouhý a devatenáct široký. Bude dost velký na to, aby se v něm první tři nebo čtyři roky kázalo. Potom může sloužit jako sídlo kostelníka nebo jako škola.“

Na Manhattanu se scházelo k uctívání padesát lidí. Počet Valonů a francouzsky mluvících osadníků byl tak malý, že pro ně nehodlal reverend pořádat bohoslužbu každou neděli, ale jednou za čtyři měsíce. Přesto na stavbu svatostánků ochotně ze svých skromných prostředků přispívali. V otázce vzdělání bylo jejich nadšení poněkud chladnější. Holanďané v Evropě byli převážně kultivovaní, vzdělání a po poznání toužící lidé. Jejich krajané v Novém světě však stavbu škol podporovali velmi vlažně. Osadníci byli přece jenom povětšinou prostí lidé a kostel byl pro ně důležitější coby společenské centrum. Navíc děti dost staré na to, aby mohly chodit do školy, byly dost staré na to, aby mohly přiložily ruku k dílu na farmě. Peníze pak bylo třeba šetřit na oblečení, teplo a přístřeší. Čtení, psaní a počítání mohlo tudíž počkat.

Mnozí duchovní přicházeli do kolonie s náboženským zápalem obracet divochy na víru, tak jak to dělal John Eliot v Nové Anglii a Jezuité v Kanadě. Učitelé takovou motivaci neměli. Pro ně bylo jejich řemeslo otázkou malého přijmu, ale s šancí na možnost profesního vzestupu. Ve vlasti byla škola společným majetkem a hrazena z obecních výdajů. V měšťanských rodinách bylo typické slyšet chlapce mluvit latinsky a dívky hovořit francouzsky. Z této atmosféry scholastického nadšení byl pedagog odtržen od knihoven a univerzit, aby se vydal do drsných osad, kde jen Bible a katechismus tvořily literární bohatství. Tady se musel ujmout role kostelníka, zvoníka a těšitele nemocných. A to vše za skrovnou mzdu buď v penězích, nebo v naturáliích. Něco lze pochopit z uctivé žádosti kantora Harmanuse Van Hoboockena na adresu purkmistrů. Potřeboval postranní komnatu ve Stadt-Huys nejen coby učební třídu, ale i obydlí pro rodinu. Je třeba, aby místnost byla v zimě vyhřátá, což jeho vlastní dům neumožňuje. Měšťané a šepmistři odpověděli, že „místnost, kterou žádá k užívání jako obydlí a školní místnost, je neopravitelná, a navíc je žádána k jiným účelům, pročež mu nelze vyhovět.“ K dobru třeba dodat, že mu bylo poskytnuto sto guldenů ročně, aby měl prostředky na financování bohulibých cílů.

Roku 1658 požádali měšťané Nového Amsterdamu Západoindickou společnost o učitele latiny. Tím se stal Alexander Carolus Curtius. Byl však zklamán malým platem a zdejší hrubostí, tak se brzy vrátil do vlasti. Zastoupil ho dvaadvacetiletý Ægidius Luyck. Ten zavedl v akademii kázeň a školní řád, že se dobrá pověst jeho ústavu šířila po celém okolí a vlivné rodiny již své děti neposílaly na university Nové Anglie.