5 - Dave Duncan - Nahkohe

Devětadvacátého července 1771, krčma Provance  

Greathouse, Grills a Mahoniovi seděli u zamaštěného dubového stolu v jediné krčmě osady Provance a náramně si užívali kořalku. Greathouse údajně striktně odmítal nosit na výpravy whisky, ačkoli mimo to, ji vždy vyhledával. Simon měl svůj hrnek, avšak po prvním loknutí tohoto patoku toho již více nechtěl, zatímco ostatní si pořádně dopřávali. V šeru svíček, hustého kouře z dýmek a v alkoholovém opojení si krom Simona nikdo nevšiml otevřených dveří, ve kterých stál kdosi neznámý. Cizinec rychlým pohledem prohlédl místnost a zvolal: „Jacku!“

„Kdopak mne to volá?“ zamumlal Greathouse mžoural přes prskající svíčky uprostřed stolu.

„Tak jsi stále tady. To je dobře. Andy Ice povídal, že jsi ráno vyrazil do vnitrozemí.“ Pak postoupil do místnosti a matné světlo voskovic ozářilo jeho tvář. Byl středně vysoký, dobře stavěný a vyzařovala z něj sebejistota. Zpod kožešinové čapky mu na ramena splývaly lesklé černé vlasy. Jeho rysy byly na rozdíl od drsných mužů z pohraničí příjemné. Ovšem jeho pronikavý pohled jasně naznačoval, že mu nic v nejbližším okolí neunikne, a když očima spočinul na Simonovi, měl pocit, že je veškeré jeho tajemství obnaženo. Muž ve značně obnošeném koženém oděvu ležérně pozdravil společnost.

Greathouse se prudce zvedl až prudce převrhl svou židli a jeho obličej se rozzářil v nečekaném projevu vřelého přátelství k jinému člověku. „Dave!“ zařval. „Dave Duncane! Proboha, kde jsi byl celý ten zatracený rok? Co mi povíš?“ a plácl muže ohromnou ranou po rameni. Ten se dále tvářil, jako by se ho vůbec nic nedotklo. „Davey, tyhle kluky přece znáš, nebo ně?“ a máchl svou lopatou ke spolustolovníkům. „Ale tady máme něco nového, co? To je medvědí kousanec, řekl bych. Povím ti tajemství, Dave. Ten kluk mi vrazil pušku do břicha, a když jsem ho přesvědčil, že to nebylo chytré, to mládě se mi podívalo do očí a řeklo mi, tak vážně, jak to jen jde, že jestli se ho ještě jednou dotknu, budu mrtvý. No není to něco? Co Davey? Tohle je Simon Butler z Warm Springs.“

David Duncan! To jméno Simon velmi dobře znal. Byl by to velký válečník a mezi muži v pohraničí byl obrem mezi obry. Jen málo hraničářů si vytvořilo jméno tak věhlasné, jako jeho. Jedním z nich byl samozřejmě Simonův strýc Tom, který se však nepočítal a další byl John Finley. A Simon si nyní třásl pravicí s Davem Duncanem: „Pane Duncane! Slyšel jsem toho o vás strašně mnoho, pane. Je mi ctí vás poznat“ pronesl Simon s neskrývaným obdivem v hlase.

Duncanův úsměv měl stejný účinek coby jasná záře svíce v temné místnosti. „Pane Butlere, mohu vás ujistit, že je i mým potěšením vás poznat. Ještě nikdy jsem neměl tu čest potkat se s člověkem, který namířil zbraň na Jacoba Greathouse a přežil. Myslím, že o tobě v budoucnu uslyším podstatně víc.“

„Vidíš, chlapče, již nyní jsi něčím výjimečný, což?“ křenil se Greathouse.

A zatímco mladíka polil po tváři ruměnec rozpaků, podal krčmář John Provance slavnému hraničáři půllitrový hrnek zpola naplněný whisky. Duncan poděkoval kývnutím hlavy.

„Takže Davey, pročpak si nás tady u brodu vyhledal, co? Je to přiliž dlouhá procházka pro jeden pozdrav, nemýlím-li se. Je to jistě něco velkého, řekl bych“ odtušil Greathouse.

Duncan se lehce sedl na volnou židli, opřel se loktem o hrubou desku stolu a volnou rukou ukázal na bratry Mahoniovi: „Johne a Rafe“ mrkl na každého z nich „koho znáte, kdo se pořád usmívá, má chybějící levý palec a malou jizvu na čele?“ V tu chvíli poprvé a naposled uviděl Simon na tvářích bratrů projevy skutečných emocí. Rafovi poklesla čelist a John se natáhl přes stůl, aby Duncana uchopil za zápěstí, přičemž převrhl svůj hrnek s kořalkou. Oči mu plály podivným ohněm, když se zprudka optal: „Duncane! Pověz, viděl jsi ho? Ovšem pravdu! Ni žádné hry!“ Duncan přikývl a významně se zadíval na ruku držící jeho zápěstí. John si uvědomil, co dělá a odtáhl se. Simona pohled na tuto scénu fascinoval.

„Kde?“ ptal se Mahoni dál.

„S loveckou skupinou Delawarů tábořící na Sandy Creeku v Middle Ground. Tak dva tři dny plavbou kánoi a další dva tři dny chůzi.“

„Jak se mu daří? Pověz přece!“

„Myslím, že to není dobré. Je hubenější, než když jsem ho viděl naposledy. Vypadá o dvacet let starší. Ale chůze mu jde dobře. Možná může i běhat, když bude potřeba.“

„Kolik těch indiánu je?“

„Možná osmnáct, možná dvacet. Předpokládám, že si založili tábor a postavili wigvamy pro delší pobyt. Vede je tvůj starý přítel Běžící norek.“

Simon ještě nikdy předtím neviděl v mužských očích tolik vášně. John Mahony nespouštěl z Duncana pohled a jeho hlas bylo sotva slyšet: „Víš, co se stane, Duncane?“

Zvěd přikývl: „Já tě povedu. To je důvod, proč jsem vás vyhledal. Mám však podmínku. Osvobodíme ho, ale nebudeme zabíjet indiány! Chci tvé slovo Johne! I tvé Rafe! Odpovíte?“

Bratři neochotně přikývli a Duncan hodil tázavý pohled i na ostatní.

„Samozřejmě, Davey,“ řekl Greathouse, „Já půjdu rád“ a Bill Grills i Simon souhlasili. Greathouse však zavrtěl hlavou: „Ty ne chlapče!“

„A proč ne?“ zúžili se Simonovi oči.

„Jsou dva důvody a oba dobré, to mi věř. Zaprvé, nemáš s indiány žádné zkušenosti a tohle není vhodná doba ani místo, aby ses to v tuto chvíli učil. V sázce je příliš mnoho. Zadruhé, kánoe pojme jenom pět lidí, a to je vše. Davey nám musí ukázat cestu. A těm dvěma rozhodně nezabráníš v cestě,“ ukázal na bratry palcem. „Je to jejich příbuzný, ten zajatec. Grillyho potřebujeme z mnoha důvodů, to je jisté, takže zbýváme je my dva. Já jdu, to je jisté, takže zůstaneš ty.“ Pak se obrátil k ostatním se slovy: „Vyrážíme ráno!“ a směrem k očividně zklamanému Simonovi dodal: „Tvrdě jsi s námi dřel, chlapče. Možná se brzy vrátíme. Možná se zdržíme. Možná se nevrátíme nikdy. Takže dáme ti tvůj díl zásob a ty půjdeš po svých. Nějaký prach a olovo, nějaké věci, nějaké jídlo a nějaké pasti. Možná brzy získáš nějaké zkušenosti s chytáním do pastí. Co?“ Simon se v tu chvíli nezmohl na žádnou odpověď.

***

Dvacátého srpna 1771 mezi Šavany.

Modrá košile byl spokojen. Stal se právoplatným Šavanem a kmen, jako by jeho bělošskou minulost vymazal. Během několika měsíců se dobře přizpůsobil společenským, morálním, politickým a docela i náboženským zvyklostem národa a dobře se s indiány domluvil. Do všeho se zapojoval s velkou ochotou a respektem. Puckesinwah s ním trávil mnoho hodin a poučoval o historii a kultuře Šavanů a náboženství, které hrálo v jejich životě tak důležitou roli. Nejvyšší náčelník všech duchovních bytostí je Gitchee Manido, jež ovládá všehomír a žehná všem, kteří si to zaslouží. A naopak těm, kteří si to nezaslouží přináší zármutek. Inu-msi-ila-fe-wanu je babizna neustále splétající obrovskou síť, a když bude dokončena, bude spuštěna na zem a všichni, kdo se osvědčili, budou shromážděni do jejích záhybů a odvedeni do světa velkého míru a štěstí. Zbytek stihne strašlivý osud. Pak skončí svět.

„Nikdo však není povinen těmto věcem věřit,“ konstatoval Puckesinwah. „Násilí není nutné. Morálka je zákon. Každý z nás je sám sobě soudcem. Od nejranějšího dětství je nám to vštěpováno do mysli. Učíme se, že lež je zločinem sám o sobě. Žijeme podle těchto měřítek a zásad, ne kvůli tomu, co si o nás myslí ostatní. Poctivost vůči ostatním soukmenovcům je základem našeho chování. To je svědomitě dodržováno. Základem našich vztahů je toto: ‚Nezabíjej a neubližuj bližnímu. Neubližuješ jemu, ale sám sobě. Proto mu přej štěstí a přidáš je sám sobě. Miluj bližního, neboť i Manido ho miluje a miluje i tebe.“ Šavani měli tresty různého druhu. Slovo náčelníka sice nebylo zákonem, avšak většinou bylo respektováno. Zločin mohl být trestán i smrtí, ale vyobcováni z kmene bylo nejstrašnější. Zločiny spáchané vůči jiným národům nebyly považovány za špatné. Modrá košile se spřátelil s vnímaným, o dva roky mladším mladíkem jménem Chiksika. Byl to Puckesinwahovův syn a bratr tříletého chlapce jménem Tekumseh.

A to vše pozoroval z nebe posmutnělý Měsíc