Velká řeka Hudson - Nový Amsterodam - Nahkohe

První guvernérem Nového Holandska byl kapitán Cornelius May. Byl rovněž průzkumníkem a objevitelem, který se plavil po řece Delaware. Zapojil se do obchodu s indiány a zástupcem Západoindické společnosti zůstal pouze jeden rok (1624-1625).

Jeho nástupcem se stal Willem Verhulst (1625-1626), po němž je pojmenován ostrov Verhulsten na řece Delaware. Z vlasti vyplul v lednu 1625 na palubě lodi Orangenboom (Pomerančovník). V dubnu téhož roku pluly do Ameriky další čtyři lodě s osadníky a hospodářskými zvířaty. Verhulst nebyl u osadníků oblíben, a tak se domů vrátil na lodi Wapen van Amsterdam.

Pro skupinu holandských osadníků na ostrově Manhattan byl důležitý květen 1626, kdy v přístavu spustil kotvy koráb Meeuwken a z něj vystoupil Peter Minuit (1580–1638). Pocházel z německého Weselu a údajně mluvil francouzsky, holandsky, německy a anglicky. Ukázal se jako taktní a efektivní vládce schopný zformovat vládu společně s koloniálním radou, obchodním zástupcem, tajemníkem a šerifem.

Van Wassenaer nám podává o kolonii zprávu z období Minuitovy vlády. Píše o hraběcím domě postaveném z kamene s rákosovou střechou. O třiceti obyčejných domech na východní straně řeky a o dosud nedokončeném mlýně, nad nímž měla být prostorná místnost sloužící coby dočasný kostel i se zvonem ukořistěným při plenění San Juan de Porto Rico v roce 1625. Lidé, kteří nezastávali v kolonii žádný veřejný úřad se mohli zabývat vlastními záležitostmi, jako byl obchod, stavařina, řemesla, farmaření atd. Každý farmář měl povinnost chovat krávy, jež vlastnila Společnosti, ale mléko náleželo farmáři a mohl s ním nakládat, jak chtěl. „Domy osadníků jsou zatím mimo pevnost, ale až bude dokončena, všichni se přestěhují dovnitř, aby byli v bezpečí před náhlým útokem a přispěli k obraně kolonie.“

Minuit provedl jednu z nejslavnějších pozemkových transakcí v dějinách Severní Ameriky. Koupil od indiánů ostrov Manhattan o rozloze dvaadvaceti tisíc akrů za zboží v hodnotě šedesáti guldenů neboli čtyřiadvaceti dolarů, čímž získal půdu v ceně přibližně deseti akrů za jeden cent. Dobrý obchod! Tímto s „divochy“ (wildeny) uzavřel dohodu o příměří a Angličanům dočasně vypálil rybník. Van Wassenaer udal, že velitelem pevnosti Orange byl roku 1626 Pieter Barentsen. Rodiny osadníků se už mohly stěhovat dál po řece, přičemž šestnáct mužů musí zůstat posádkou pevnosti.

Minuit sebou přivedl schopného inženýra Kryna Frederycksena, důstojníka armády prince Maurice. S jeho pomocí vybudoval pevnost Fort Amsterdam na výchozím cípu Manhattanu. Zelený park, který se tam dnes nachází byl tehdy ještě pod vodou. Fredericksen měl k dispozici málo dělníků, tak se zpočátku omezil na bytelný opevněný srub obklopený palisádou z červeného cedru zpevněnou hliněnými valy. Byla dokončena roku 1626 a poté kolem vyrostla osada Nový Amsterdam.

Během stavby však došlo k nemilé události, která měla později vážné následky. Pevnost navštívil spřátelený indián z kmene Weckquaesgeeků se svým malým synovcem. Chtěl tam uzavřít nějaký obchod s kožešinami, ale místo toho byl zavražděn a okraden. Uprchnuvši synovec přísahal Holanďanům pomstu, kterou později krvavě vykonal.

Roku 1627 nizozemská flotila vedena Peterem Heynem zneškodnila u San Salvadoru šestadvacet španělských válečných lodí. Tentýž mořeplavec se pátého září zmocnil celé španělské flotily s kořistí ve výši dvanácti milionů guldenů. Následujícího roku velitel v hodnosti admirál poručíka zemřel v bitvě na palubě své lodi. Matka na jeho smrt reagovala: „Ano, myslela jsem si, že to bude takový jeho konec. Byl to vždycky tulák, ale snažila jsem se ho napravit. Nedostal víc, než si zasloužil.“

Minuit se pustil do plánů výstavby koloniální flotily. Pozval dva belgické loďaře, jež se pustili do stavby korábu New Netherland o výtlaku osm set tun s třiceti děly. Loď daleko překročila rozpočet a náklady na ní byly hodně kritizovány úředníky Západoindické společnosti. Ta začala být s Minuitem nespokojena, protože podle ní upřednostňoval zájmy patronů, kteří si nárokovali právo neomezeného obchodu na svých panstvích na úkor Společnosti. Generální stavy zahájily vyšetřování ředitele, patronů i samotné Západoindické společnosti. Výsledkem bylo odvolání Minuita roku 1632 a omezení pravomocí patronů. Rozhořčený Minuit vstoupil do švédských služeb a později sám holandskou kolonii poněkud sužoval. Zahynul během ztroskotání na moři.

Mezitím se nakrátko ujal vlády Sebastian Krol, jenž pomohl rozvoji panství Rensselaerswyck. Po něm se stal guvernérem Wouter Van Twiller (1606-1654), synovec Kiliaena Van Rensselaera, který za své jmenování vděčil rodinnému vlivu, poněvadž jeho kariéra ani pověst jeho volbu neopravňovala. Připlul do kolonie v roce 1633 na lodi De Soutbergh. Během plavby přes Atlantik se mu podařilo zajmout španělskou karavelu a s pěknou kořistí se mohl předvést v Novém Amsterdamu. Nicméně David de Vries vyjádřil překvapení, že Společnost posílá do této země „hlupáky“, kteří neumějí nic jiného než pít.

Pamětníci si ze starého pána dělali legraci, že je malý (1,6m.), že má dokonale velkou a kulatou hlavu, a že příroda musela vynaložit veškerou vynalézavost, aby sestrojila krk, který dokázal takovou hlavu udržet. Že měl krátké a tlusté nohy, takže ve vzpřímené poloze vypadal jako sud piva na ližinách. Tvář měl bez výrazu. Denně si dával čtyři stanovená jídla a každému věnoval přesně hodinu. Osm hodin kouřil a zbývajících dvanáct spal. Nějaký historik se později ředitele zastal, že byl naopak mladý a ještě nezkušený.

Van Twiller měl hodně starosti s patrony a Angličany. Prosazoval však neskrývaně vlastní zájmy a rozmařile utrácel peníze Společnosti. Zanedbával obranu kolonie a nechal toliko postavit kasárna pro sto čtyři vojáky, které povolal z vlasti. Pro sebe samotného nechal postavit nejlepší dům v Novém Nizozemí a pro Společnost stodolu, loděnici a pivovar a založil tabákovou plantáž obdělávanou otroky. Nakoupil značné množství pozemků, včetně ostrovů Roosevelt, Randalls, Wards a Governors od indiánů Kanarseeů za dvě sekery, šňůru korálků a několik železných hřebíků. Před Angličany ubránil delawarské údolí, kde jeho vojáci zajali loď plnou vetřelců z Virginie a znovu získal pevnost Nassau.

Po pěti letech (1688) jeho vlády se proti Van Twillerovi ozvaly hlasy ohledně zpronevěr a nečinnosti. Do sporu se dostal s reformovaným kazatelem Everhardem Bogardusem a podnikatelem Lubbertem van Dincklagenem, kterému guvernér odmítl vyplatit dlužnou mzdu. To vše potvrdil kapitán David Pietersz, tak byl guvernér v létě 1637 odvolán. Za jeho vlády byla hrozně zanedbána údržba pevností a její hradby byly přes díry volně přístupné.

Další guvernér se jmenoval Willem Kieft (1597-1647) a kolonii nepřinesl nic moc dobrého. Podle popisu byl úzkoprsý, rád se vměšoval i do drobných záležitostí a neměl státnickou prozíravost. Nařídil dokonce něco, jako stanné právo. Stanovil v kolik hodin mají kolonisté chodit spát což bylo v devět hodin večer. Ustanovil dva výroční trhy na místě dnešního Bowling Green. Jeden se konal v říjnu a byl na něm prodáván dobytek a druhý v listopadu pro obchod s vepři. V pevnosti postavil nový kamenný kostel, pivovar a hostinec. Nechal vysázet sady a zahrady, a to rozhodně bylo užitečné. Finanční rozpočet vedl nedobře. Pak způsobil krvavou válku s indiány, která málem zničila celou kolonii. Pro vztah s domorodci neměl takt, moudrost, pevnost a ani shovívavost.

Indiáni v oblasti Nového Amsterdamu byli stále více podrážděni postupem Holanďanů a stěžovali si na zatoulaný dobytek a vepře, kteří jim ničí jejich neoplocená kukuřičná pole a působí další škody. K tomuto Kieft uvalil na indiány daň za jejich ochranu, kterou jim měla skýtat zrovna příliš nákladně opravovaná pevnost. Už tak komplikovanou situaci vyhrotil incident s ukradenými prasaty na Staten Islandu z farmy Pietersze de Vriese. Čuňata sice ukradli nějací zaměstnanci Společnosti, ale obviněni byli indiáni Raritani. Aniž by Kieft krádež nechal pořádně vyšetřit, poslal proti indiánům trestnou výpravu sedmdesáti mužů. Milice pobila řadu domorodců a zničila jejich úrodu. Tento nezodpovědný útok vedl k odvetnému vypálení de Vriesovy farmy a zabytí čtyř jeho zaměstnanců. Kieft nabídl sousedním kmenům odměny za hlavy Raritanů.

Pátého srpnu 1641 došlo k další vraždě. Tentokrát jeden Weckquaesgeek zabil koláře švýcarského původu Claese. Indián za ním přišel s nabídkou výměny bobřích kůží za plátno. Když se Cleas sklonil k truhle se zbožím, indián ho uhodil sekerou a na místě ho zabil. Vrah ukradl, co unesl a zmizel v lese. Kieft tentokrát poslal ke Weckquaesgeeckům poselstvo se žádosti o vydání vraha. Obviněný byl synovcem onoho zabitého a okradeného indiána před několika lety v Novém Amsterodamu. Nešťastný Claes byl prvním bělochem, který mstiteli padl pod ruku. Náčelník odpověděl, že je mu líto, ale že jeho člověk vykonal jenom posvátnou povinnost pomstít smrt svého strýce.

Kieft svolal přední měšťany a ti ustanovili dvanáctičlenný poradní výbor (1641). V čele rady stál kapitán David de Vries, jehož portrét se špičatou bradou, vysokým čelem a bystrýma očima ospravedlňuje jeho pověst nejschopnějšího muže v Novém Nizozemí. Trval na tom, že útočit na indiány je za současné situace nebezpečné a podpořil to argumentem, že ani Společnost si válku nepřeje. Mír už udržovali celých dvacet let a ten prospíval obchodu. Možná bylo lepší, kdyby byl ředitelem Nového Amsterodamu on. Kieft tento názor určitou dobu respektoval, ale svého záměru se nevzdal. Pětadvacátého února 1643 poslal trestnou výpravu proti vesničkám Weckquaesgeeků a Tappanů, které o rok předtím vyhnali ze severu Mohykáni. Tappani tenkrát hledali ochranu u Holanďanů, ale Kieft je odmítl, přestože to měli slíbeno. Uprchlíci se utábořili v Communipaw v Jersey na dolním Manhattanu. To, co se událo se nazývá „pavonijský masakr“ a De Vries si do deníku napsal následující: „Nemluvňata byla v přítomnosti rodičů odtrhávána od prsou matek a rozsekána na kusy. Ty byly házeny do ohně a do vody. Další kojenci byli přivazováni k malým prkénkům, řezáni, napichováni a nešťastně masakrováni. To by pohnulo i kamenným srdcem. Některá byla hozena do řeky, a když se je otcové a matky snažili zachránit, vojáci je nenechali vystoupit na souš, tak se všichni utopili“ Zahynulo asi osmdesát indiánů. Při podobném útoku v Corlears Hooku bylo povražděno dalších čtyřicet lidí. Kieft vojáky za tento čin odměnil.

Nastala dvouletá válka. Koncem roku vtrhlo do kolonie na patnáct set válečníků a na sto osadníků za to zaplatilo životem. Holanďané tu zimu v odvetné akci zabili pět set Weckquaesgeeků. Nový Amsterodam se zaplnil uprchlíky. Nespokojení osadníci odmítali platit nové daně a mnoho lidí odplulo. Kieft najal kapitána Johna Underhilla, který na Long Islandu naverboval domobranu. Jeho lidé zabili více než tisíc indiánů, z toho většinu během masakru na Pound Ridge. Životem na to doplatila slavná Anna Hutchinsonová prchnuvší před náboženským pronásledováním z Massachusetts. Byla s rodinou povražděna a její domov vypálen.

Došlo i k incidentu mezi úředníky. Někteří neměli totiž o rozkazu žádné vědomí. Kieft se snažil od sebe odvrátit kritiku a obvinil Maryn Adriansenovou, která měla vést útok na Corlear Hook. Její rozčílený manžel se vyzbrojil pistolí a šavlí a hnal se na Kiefta. Ten vyvázl bez zranění, za to Adriansen byl spoután řetězy a deportován do Holandska.

Po dvou letech únavných bojů se začalo jednat o míru. De Vries a Olfertsen se dobrovolně nabídli, že budou s indiány jednat. Navštívili jejich vesnici v lesích u Rockaway a náčelníci je usadili uprostřed kruhu shromážděných tří stovek indiánů. Po zdvořilostních pozdravech a rituálech, promluvil jeden ze stařešinů. Měl v ruce svazek kolíků. Když jeden po druhém pokládal na zem, ke každému vylíčil, jakých křivd se Holanďané na jeho kmeni dopustili. Vyprávěl, jak jeho lidé dodávali osadníkům jídlo a odměnou jim bylo jenom vraždění jeho soukmenovců. S obchodníky se snažili vycházet dobře, ale ti je šidili. De Vries navrhl, aby se náčelníci dostavili do pevnosti a přebrali od ředitele dary. Sačemové souhlasili. Kieftovy skoupé dary sice přijali a souhlasili s mírem, ale spokojeni nebyli. Mír byl dojednán v srpnu 1645.

Když De Vries opouštěl svůj úřad, Kieftovi otevřeně řekl, že tolik prolité krve se mu vrátí na hlavu. A proroctví se prokázalo podivně pravdivé. Když byl Kieft roku 1647 odvolán, a to jeho založeným koloniálním výborem, plul do vlasti na palubě lodi Princess a v truhle měl naškudlených čtyři sta tisíc guldenů. Koráb pak v bristolském kanálu ztroskotal a on se utopil. Kdyby zlo, které napáchal bylo pohřbeno s jeho ostatky, nezbylo by v jeho hrobě pramálo místa.

Vlády v Novém Amsterdamu se zhostil pyšný a poslední holandský guvernér Petrus (Pieter) Stuyvesant. Jako ředitel kolonie Západoindické společnosti na Curaçao se pokusil dobít portugalský ostrov Svatý Martin a v boji přišel o nohu. Prý byl na svou dřevěnou protézu pyšnější než na zdravé končetiny. Nechal si jí okrášlit stříbrnými doplňky čímž si vysloužil přezdívku „Staré stříbrné hřebíky.“ Měl aristokratické chování a po převzetí úřadu prohlásil předním mužům kolonie: „Budu vládnout, jako otec nad svými dětmi.“ Na důkaz svého tvrzení museli měšťané před ním smeknout, zatímco on sám měl na hlavě klobouk. Roku 1650 se proti němu postavilo jedenáct ctihodných občanů v čele s Adrianem Van der Donckem a sepsali proti guvernéru obžalobu doplněnou mnoha podrobnými důkazy. Svědci uvedli: „Kdo se postaví proti řediteli, jako by se postavil proti slunci a měsíci. Pokud se někdo proti němu odváží vznést námitku, jeho ctihodnost se rozohní a rozohní se jazykem, který se spíše hodí na rybí trh než do radní síně.“

Dva přední měšťané Kuyter a Melyn žádali Stuyvesanta o prošetření Kieftových aktivit, ale on svého předchůdce podpořil. Vyšetřování naopak otočil proti oběma žalobcům. Když Melyn žádal, aby byl jeho případ předložen ve vlasti, bylo mu dle jeho slov pohroženo: „Kdybys měl můj rozsudek Melyne ohledně pokuty a vyhnanství řešil před Trůnem, nechal bych tě raději pověsit na nejvyšší strom v Novém Nizozemí!“ V jiném případě prohlásil: „Za mé vlády se může uvažovat o odvolání, ale když to někdo udělá, zkrátím mu nohu a pošlu ten uřezaný kus do Holandska, ať se odvolá!“ V populární dějepravě se o Stuyvesantovi mluví jako o statečném rytíři s poněkud cholerickou povahou. Byl však označen i za brutálního tyrana. Roku 1646 guvernér zakázal stavby civilních budov v okruhu dělostřeleckého dostřelu od pevnosti Fort Orange. Starosta osady se tomu bránil s vysvětlením, že jeho obchod již dlouhou dobu stojí v sousedství pevnosti. Guvernér tvrdil, že je to nezbytné pro efektivní obranu. Starosta Van Slichtenhorst odpověděl, že už je v kolonii přes šest měsíců a nikdy neviděl v okolí pevnosti cizího člověka s mečem, mušketou, čí kyjem s výjimkou letní návštěvy ředitele a jeho vojáků. Stuyvesant tam poslal vojáky a námořníky s rozkazem budou zbourat, ale do cesty se mu postavila značná převaha obyvatel Rensselaerswycku. Stuyvesant předvolal starostu k zodpovědnosti, a ten odmítl poslechnout. Roku 1652 guvernér nařídil veliteli Fort Orange Dyckmanovi, dům zničit, ale ani to nebylo splněno, tak nakonec prvního dubna 1653 přicestoval do Fort Orange. Přikázal spustit patronátní vlajku což se také nestalo, tak jeho vojáci vstoupili do opevnění, vlajku spustili a vystřelili z děl. Stuyvesant prohlásil oblast za Beverwyck a zřídil zde vlastní soud a nechal Van Slichtenhorsta zatknout a nechal ho deportovat do Nového Amsterdamu. Stuyvesant zrušil opatření místní samosprávy.

Na druhé straně založil první sbor dobrovolných hasičů v Americe. Zasadil se o zlepšení vzhledu a bezpečnosti města a vydal za tímto účelem řadu nařízení. Byly zavedeny stavební předpisy pro domy, včetně plotů ve snaze zvládnout problém volně se potulujícího dobytka. Zakázal dřevěné komíny a uvalil na každého majitele domu daň jedné bobří kůže na financování dvě stě padesáti kožených požárních věder, háků a žebříků objednaných v Nizozemí. Zavedl systém dobrovolných pouličních požárních hlídek od deváté hodiny večerní do ranního bubnování.

Přesto měla kolonie vážné problémy. Obyvatel bylo málo, bylo svárlivé a Společnost mu poskytovala jen malou vojenskou podporu. Nejzávažnější bylo hospodářské soupeření s Anglií v oblasti obchodu. Sekundárně docházelo k malým konfliktům se sousedními indiánskými kmeny. Vzhledem k velké rozloze a omezenému počtu obyvatel představovala obrana velký problém. Největšího úspěchu dosáhl Stuyvesant ve střetu s Novým Švédskem na řece Delaware. V létě roku 1655 tam připlul s flotilou sedmi menších lodí a třemi sty muži a zmocnil se konkurenční kolonie.

V jeho nepřítomnosti byla patnáctého září 1655 napadena kolonie v takzvané broskvové válce. Důvodem bylo zastřelení staré indiánky, která trhala ve Van Dyckově sadu pouhé broskve. Indiáni z okolí Manhattanu připluli s flotilou šedesáti čtyř válečných kánoí a pustošili Nový Amsterdam. Poté se přesunuli do Hobokenu a pokračovali ve svém krvavém díle, stejně jako v Pavonii a na Staten Islandu. Za tři dny zabili na sto mužů, žen a dětí. Sto padesát dva osadníků zajali a škody na majetku byly odhadnuty na dvě stě tisíc guldenů.

Poté následovala válka Esopů, jež měla dvě fáze. První vypukla v důsledku incidentu mezi indiány a osadníky z Wiltwyck na středním toku Hudsonu. Holanďané kolonizovali oblast roku 1651. Roku 1658 jim Delawarové Esopové prodali půdu. Dvacátého září 1659 došlo během popíjení k hádkám a zabití jednoho indiána. Indiáni se pomstili ničením úrody, zabíjením dobytka a zapalování domů. Nizozemci odpověděli stejnou mincí. Vzájemné půtky trvaly deset měsíců. Patnáctého července 1660 došlo k uzavření míru.

Napětí však pokračovalo dál a nutno dodat, že ze strany Esopů byla zášť větší. Snad stále toužili po pomstě. Sedmého června 1663 mělo dojít k jednání v osadě Wiltwyck, do které se dostavilo velké množství indiánů. Jejich příbuzní již mezitím napadali sousední osadu Nieu Dorp. Pak byl přepaden Wiltwyck. Indiáni nakrátko ovládli část města, vydrancovali ho a zapálili několik domů. Domobrana a vojáci je posléze vytlačili. Esopové během obou útoků zabili jednadvacet osadníků a odvedli několik desítek zajatců. Následně došlo k dalším střetům, ale Holanďanům se nedařilo dostat Esopům na kobylku. Ti chytře využívali znalost terénu a po přepadu se vždy rychle ztratili v lesích a bažinách. Osadníkům pomohli nakonec irokézští Mohawkové, a ti koncem července poplenili hlavní esopské vesnice v horách. V srpnu pokračovala válka ve stejném duchu. Nizozemci ničili indiánskou úrodu, ale k žádné větší bitvě nedošlo, až do září 1663. Esopové ztratili dvacet válečníků, včetně náčelníka Papequanaehena. Měli třináct zajatých a zničena byla jejich opevněná vesnice. Nizozemci měli tři mrtvé a šest zraněných. Tímto válka de facto skončila, i když Holanďané posílali do kraje dál malé ozbrojené oddíly. Celý konflikt definitivně ukončili Angličané svou anexi holandské kolonie.

Navzdory tomu Nový Amsterdam nadále vzkvétal. Byly tam vydlážděny a pojmenovány ulice. Město bylo kosmopolitní a mluvilo se v něm osmnácti jazyky. Z Holandska připlouvalo každý rok sedm nebo osm velkých korábů. Kamenná Stadt-Huys (radnice) byla chráněna kamennou hradbou a vyzbrojena třemi malými mosaznými děly. V pevnosti stál pěkný dům guvernéra, kostel, kasárna, muniční sklad a větrné mlýny. Vše prosperovalo. Stuyvesant však Společnost neustále varoval ohledně slabé obranyschopnosti kolonie. Nikdo ho nebral vážně.

Válka mezi Británií a Holandskem vypukla roku 1652. Někdejší spojenci proti katolickému Španělsku se nyní do sebe pustili kvůli obchodnímu soupeření. To se samozřejmě projevilo i na březích Hudsonu. Obyvatelé Nového Amsterdamu se začali horečně opevňovat, jak kvůli indiánům, tak kvůli Angličanům. Na severní hranici města postavili pevnou palisádu posílenou hliněnými valy což je dnes proslulý Wall Street. Opravili pevnost, zorganizovali domobranu a posílili Fort Orange. Na základě nové smlouvy mezi monarchiemi z roku 1654 válečná ostražitost poněkud polevila. Mezitím si Stuyvesant znepřátelil sympatie lidu což podpořili Angličané z Long Islandu. „Je v rozporu s prvními záměry a zásadami každé dobře regulované vlády, aby si jeden nebo více mužů přisvojovalo výlučnou moc nakládat podle své vůle se životem a majetkem kohokoli,“ prohlásil konvent. „Jako národ, který nebyl dobyt ani podroben, ale usídlil se zde na základě smlouvy a dohody uzavřené s lordem Patroonsem se souhlasem domorodců, protestuje proti přijímání zákonů a jmenování soudců bez jejich souhlasu nebo souhlasu jejich zástupců!“

Stuyvesant odpověděl svou obvyklou tvrdostí. Tvrdil, že od lidových voleb lze očekávat jen málo moudrosti a „každý bude volit toho, kdo je jeho vlastního ražení, totiž zloděj zloděje, darebák darebáka a pašerák svého bratra v nepravostech, aby si mohl užívat větší volnosti v neřestech a podvodech.“ Nařídil delegátům se rozejít a prohlásil: „Svou autoritu odvozujeme od Boha a Společnosti, ne od několika nevědomých poddaných, a jen my můžeme vést obyvatelstvo sjednoceně.“

Podpořil ale vzdělávání mládeže. Roku 1661 měl Nový Amsterdam jedno gymnázium a dvě základní školy. Na druhé straně přispíval k otrokářství. On sám vlastnil „pouze“ dva otroky, které koupil společně s farmou. Netoleroval plnou náboženskou svobodu a prosazoval nadřazenost nizozemské reformované církve. Luteránům dokonce zakázal konat bohoslužby. Společnost naproti tomu zastávala názor, že tolerance vede k větší spokojenosti osadníků, a tím pádem lepší prosperitě. Guvernér odmítl trvalý pobyt židovských uprchlíků z nizozemské Brazílie, aby se připojili k hrstce místních židovských obchodníků. Nechal se slyšet, že se jedná o „podvodnou rasu a nenávistným nepřátelům a rouhačům Kristova jména, kterým nemůže být dovoleno infikovat a obtěžovat tuto novou kolonii.“ Stuyvesantovo rozhodnutí bylo po nátlaku Společnosti zrušeno. Židé mohli zůstat, dokud budou soběstační. Přesto jim nedovolil postavit synagogu. Roku 1657 se zaměřil na kvakery. Nařídil veřejné mučení Roberta Hodgsona jejich vlivného kazatele.

Bez podpory lidu a s odmítnutými žádostmi o finanční a vojenskou pomoc ze strany metropole a Společnosti viděl guvernér konec Nového Nizozemí na dohled. V roce 1663 napsal Společnosti dopis, v němž prosil o posily. „Není v našich silách udržet potápějící se loď déle na hladině.“ Ten rok byl plný znamení. Údolí řeky Hudson otřáslo zemětřesení, po němž následovalo rozvodnění, které zničilo úrodu. Osadníky postihla epidemie neštovice, a pak udeřili Esopové. Následujícího rok 1664 připlula anglická flotila a na rozkaz svého krále Karla Druhého si vyžadovala holandské majetky na základě Cabotových objevů. Stuyvesant ale utišen zprávami z domoviny, že kolonii žádné nebezpečí nehrozí, dovolil několika lodím odplout na Curaçao, zatímco sám odjel do Rensselaerswycku. Tam dorazil posel s informací, že se Novém Amsterdamu každou chvíli objeví anglické loďstvo. Stuyvesant spěchal na Manhattan příliš pozdě však.

Pět set anglických válečných veteránů se nalodilo na čtyři lodě pod velením plukovníka Richarda Nicollse. Stuyvesant se snažil zkázu kolonie ještě odvrátit. Poslal k anglickému veliteli výzvu k jednání, ale Nicolls mu odpověděl: „Sejdeme se na Manhattanu!“ „Přátelé jsou nám vítáni,“ reagoval Stuyvesantův zástupce diplomaticky. Nicolls suše konstatoval: „Vyvěste v pevnosti bílou vlajku a já budu zvažovat vaše návrhy.“ Plukovník se svými fregatami a nabitými děly vplul na dostřel pevnosti. Její obránci čekali na Stuyvesantův pokyn ke střelbě, zatímco občané ho vzývali ke kapitulaci. Stuyvesant byl přece jen starý válečný pes a kapitulace ho ponižovala. Na druhé straně bylo jasné, že odpor povede jen k zbytečnému krveprolití a stejně neodvratnému konci kolonie. „Mnohem raději bych se nechal odnést do hrobu,“ posteskl si. Angličané se tak bez jediného výstřelu zmocnili bohaté země z Nového Nizozemí se stal New York.