Čerokíové - Jahody, Tabák a další - Nahkohe

Jahody

Poté, co byl stvořen první člověk a jeho žena, žili spolu nějaký čas velmi šťastně. Pak se žel začali hádat, až nakonec žena svého muže opustila a vydala se směrem na východ. Muž byl sám a zarmoucený. Žena šla dál na východ a neohlížela se. Velký Rozdělovatel (Slunce) se nad mužem slitovalo: „Zlobíš se na svou ženu?“ Muž odpověděl, že ne. Unelanunhi (Slunce) se zeptal, zda by chtěl ženu zpátky. Muž odpověděl, že ano. A tak Unelanunhi způsobil, že před ženou na cestě vyrostl trs krásných zralých borůvek. Ona kolem nich nevšímavě prošla. O kus dál vyrostl trs ostružin, ale ani těch si nevšímala. Pak ale spatřila krásné zralé jahody a těm neodolala. Přitom, jak je trhala, otočila tvář směrem k západu. V tu chvíli si vzpomněla na svého manžela a zastesklo se ji. Sedla si a vzpomínala. Natrhala nejkrásnější jahody a přinesla je manželovi. Objali se.

Tabák

Staří indiáni milovali tabák do té míry, že jej všechen spotřebovali, díky čemuž značně trpěli. Jednoho velmi letitého staříka držel tabák doslova při životě. Jeho syn ho nechtěl vidět takto umírat, proto se rozhodl tabák najít. Tabáková země byla daleko na jihu a všude kolem jí chránily vysoké hory a průsmyky byly hlídané. Mladý muž se však nebál. Cestoval na jih a došel k horám na hranici tabákové země. Ze svého cestovního vaku vyndal kolibří kůži a oblékl se do ní. Stal se malým a rychlým kolibříkem. Letěl přes hory k tabákové louce a natrhal několik listů a semen a uložil to do vaku. Byl tak malý a rychlý, že ho strážci neviděli, když letěl stejnou cestou zpátky přes hory. Blízko domova přistál, svlékl si kolibří kůži a byl zase člověkem. Našel otce již velmi slabého, ale stále ještě živého. Už první tah z dýmky ho velmi posílil. Lovec rozdal lidem semínka a indiáni měli zase dostatek tabáku.

Medicína

V dávných dobách zvířata, ptáci, ryby, hmyz a rostliny uměly mluvit a žily spolu s lidmi v míru a přátelství. Postupem času, jak lidí přibývalo se jejich sídla rozprostřela po celé zemi a zvířata musela ustupovat a cítila se stísněně. To bylo dost zlé. Aby bylo to ještě horší. Člověk vynalezl luky, nože, oštěpy a začal zabíjet větší zvířata pro maso a kůže. Menší tvorové byli bezmyšlenkovitě a bezohledně pošlapáváni. Zvířata se musela poradit, co dál.

Medvědi se sešli jako první ve svém městečku pod horou Kuwahi, „Morušovém místě“ a starý náčelník Bílých medvědů jim předsedal. Poté, co si každý postěžoval, jakým způsobem je člověk zabíjí, bylo rozhodnuto jít do války. Někdo se zeptal, s jakými zbraněmi. „Člověk nás loví luky a šípy“ zvolali medvědi sborově. „A z čeho jsou vyrobeny?“ zněla další otázka. „Luk je ze dřeva a tětiva z našich šlach,“ odpověděl jeden z nich. Medvědi se dohodli, že si takové zbraně také vyrobí. Jeden medvěd sehnal pěkný kus pružného dřeva a druhý se obětoval, aby poskytl šlachy. Jakmile bylo vše připraveno, první medvěd nastoupil ke zkušební střele. Šíp sice tětivu opustil, ale medvědovy dlouhé drápy výstřel zkazily. To bylo nepříjemné. Někdo navrhl drápy zastřihnout což se také stalo a druhý šíp letěl přímo na cíl. Náčelník Bílý medvěd ovšem namítl, že medvědi potřebují dlouhé drápy pro šplhání. „Jeden z nás už zemřel, aby nám opatřil tětivu, a jestli si teď usekneme drápy, umřeme všichni hlady. Je lepší spoléhat na zuby a drápy, které nám dal Stvořitel a je jasné, že lidské zbraně pro nás nejsou určeny.“ Náčelník rozpustil radu a medvědi se rozešli do lesů a houštin, aniž by se domluvili na nějakém způsobu, jak zabránit rozmnožení lidského rodu. Kdyby výsledek rady dopadl jinak, byli bychom nyní s medvědy ve válce, a jak už to bývá, lovec nežádá o odpuštění, když nějakého medvěda zabije.

K poradě se sešli i jeleni náčelníka Malého jelena. Po krátkém rozhovoru se rozhodli poslat nemoc na každého lovce, který zabije jelena, aniž by zato poděkoval. Toto rozhodnutí poslali do nejbližší indiánské vesnice s informací, co mají lidé dělat, když zabijí některého z jelenů. Od té doby, kdykoli lovec zastřelí jelena, náčelník Malý Jelen tam přiběhne rychlý jako vítr, aby se zeptal ducha skoleného zvířete, zdali vyslyšel lovcovu modlitbu o odpuštění. Je-li odpověď kladná je všechno v pořádku a Malý jelen pokračuje v cestě. Je-li však odpověď záporná, vydá se po lovcově stopě veden kapkami krve. Vypátrá jeho obydlí a postihne ho nemocí. Žádný lovec, který si váží svého zdraví, nikdy nezapomene požádat jelena o odpuštění za jeho zabití.

Tak postupovala v poradách i ostatní zvířata, ale rostliny zůstaly člověku přátelsky nakloněny. Každý strom, keř a bylina i mechy souhlasily, že poskytnou lék na některou z nemocí. Složily přísahu: „Objevím se, abych pomohla člověku, až mě bude volat v nouzi.“ Tak vznikly medicíny a rostliny poskytují lék proti nemocem. Je třeba se však poradit s duchem rostliny, aby se vědělo, kterou pak to nemoc léčí.

Cesta k východu Slunce

Kdysi dávno se několik mladých mužů rozhodlo najít sluneční domov, aby poznali, jaké Slunce je. Připravili si luky s šípy, zásobu pražené kukuřice, náhradní mokasíny a vydali se na východ. Nejprve procházeli území kmenů, které znali. Pak procházeli územím kmenů, o kterých alespoň slyšeli. Nakonec procházeli územím kmenů, o kterých nikdy neslyšeli. Poznali kmen kořenožroutů a žaludožroutů, kteří měli u svých domů velké hromady žaludových skořápek. Mladíci putovali dál a došli k místu východu slunce. Zjistili, že obloha je klenba z pevné skály zavěšená nad zemí. Pohybovala se nahoru a dolů, takže když byla nahoře, objevili se mezi oblohou a zemí otevřené dveře. Těmi dveřmi vycházelo Slunce od východu a stoupalo po vnitřní straně oblouku. Mělo lidskou postavu, ale bylo příliš jasné, než aby ho dobře viděli, a příliš horké, než aby se k němu mohli přiblížit. Počkali, až Slunce vyjde, a pak se pokusili projít, dokud byly dveře ještě otevřené. Ve chvíli, když do nich vstoupil první, skála se zřítila a rozdrtila ho. Jeho druhové dostali strach. Otočili se a vydali se zpátky. Když se vrátili domů, byli z nich starci.

Měsíc a Hromy
.

Slunce coby mladá žena a žila na východě, zatímco její bratr Měsíc žil na západě. Dívka měla přítele, který se jí za bezměsíčných nocí navštěvoval. Přicházel v noci a odcházel před rozedněním, a přestože s ním mluvila, nikdy mu neviděla do tváře a on jí ani neprozradil své jméno. Vrtalo jí to hlavou. Po mnoha dnech přemýšlení jí něco napadlo. Když tak spolu seděli po tmě šáhla do popela z vyhaslého ohniště a potřela mu tvář se slovy: „Máš studené líce. Musel tě ošlehat ledový vítr!“ Tajemný cizinec netušil, jak je označen a nad ránem odešel. Když se zase na obloze objevil plný Měsíc, jeho tvář byla poskvrněna. Tehdy ho sestra poznala. On se tuze styděl, že poznala jeho tajemství a držel se, co nejdál na druhém konci oblohy. Od té doby se drží od Slunce, co nejdál. A když se k němu musí na západě přiblížit, udělá se tenkým, až ho skoro není vidět.

Někteří staří lidé tvrdí, že Měsíc byl kdysi míčem, který byl při hře vržen proti obloze. Říká se, že to proti sobě hrály dvě vesnice. Když jedna strana měla navrch, náčelník druhé strany zvedl míč rukou což se nesmí a pokusil se ho hodit do branky. Míč však narazil na pevnou nebeskou klenbu a uvízl tam, aby hráčům připomínal, že nikdy nemají podvádět. Když je měsíc malý a bledý, někdo někde při hře podvádí. Kvůli tomu kdysi indiáni hrávali jen při úplňku.

Když se Slunce nebo Měsíc zatmí, působí to velká žába, která se je snaží na obloze spolknout. Všichni to vědí, dokonce i Kríkové a ostatní kmeny. Proto v dávných dobách, kdy Slunce nebo měsíc šel do zatmění, sešli se rychle lidé, začali střílet z luků, tloukli do bubnů a tančili s cílem zaplašit velkou žábu. Pak bylo Slunce nebo Měsíc zase v pořádku.

Hromoví chlapci žili daleko na západě nad nebeskou klenbou. Blesky a duha byly jejich krásným šatem. Jsou to Rudí muži, poněvadž červená je nejjasnější barva jejich šatů. Existují i další, kteří žijí ve skalách a na horách a pod vodopády. Cestují po neviditelných mostech z jednoho vysokého vrcholu na druhý. Velcí Hromovládci nad oblohou jsou laskaví a nápomocní, ale ti menší mohou škodit.

Plejády a borovice

Kdysi dávno, když byl svět ještě mladý, žilo v zemi Čerokíů sedm mladých chlapců, sedm kamarádů. Chlapci se navzdory prosbám matek, aby jim pomáhali v domácnosti, si raději hráli na návsi u poradního domu. Kutáleli po zemi kulatý kámen a šťouchali jej klacky. Jejich zoufalé matky chtěly syny potrestat, a tak jim daly do kukuřičné kaše kameny: „Protože máte raději kameny než kukuřičné pole, vezměte si teď kameny k večeři!“ Kluci se urazili a sešli se u poradního domu: „Když se k nám naše matky chovají takhle, půjdeme tam, kde už je nebudeme obtěžovat!“ Začali tančit kolem poradního domu a zpívali. Matky, které se je vydaly hledat, spatřily, že jejich synové vzlétají směrem k nebi. Každým utančeným kolem se dostávají výš a výš. Ženy se rozběhly pro své děti, ale bylo již pozdě. Byli již nad střechou poradního domu, krom jednoho. Toho matka stáhla dolů a on se probořil do země. Zbylých šest vystoupalo na oblohu a stali se souhvězdím Plejády, kterému Čerokíové říkají Anitsutsa (Chlapci). Lidé pro ně dlouho truchlili. Matka chlapce, který se propadl do země přicházela každé ráno a každý večer plakat nad místo, kde zmizel. Země zvlhla jejími slzami. Nakonec tam vyrašil malý zelený výhonek, ze kterého vyrostl vysoký strom, kterému se dnes říká borovice. Je stejné povahy jako hvězdy a má v sobě stejně jasné světlo.

Mléčná dráha

Indiáni na jihu tloukli kukuřici na mouku. Jednoho rána shledali, že jim někdo v noci mouku krade. Zkoumali půdu a našli stopy psa. Následující noc skladiště hlídali, a pak spatřili psa přicházejícího ze severu. Když začal žrát kukuřičnou mouku, lidé ho začali bičovat. Pes s vytím utíkal do svého domova na severu a mouka mu při běhu padala z tlamy a zanechávala za sebou bílou stopu. To je Mléčná dráha, které Čerokíové říkají Gili-utsun-stanun-yi čili „Místo, kam utekl pes.“